NOVÁ EPOCHA LIDSKÝCH DÈJIN– POZDNÍ DOBA  1. část

Mrznoucí déšť se záplavami v lednu, teroristické útoky, inteligentní zbraně, ozónové díry v atmosféře, přibývání psychických onemocnění a drastické změny přírody.

Jsou to všechno známky, že se náš svět neodvolatelně mění? Jsme svědky zániku obrazu světa, jak jsme ho znali a namlouváme si, že jej ještě tak známe? Že jsme právě současníky vzniku nové časové éry, nové doby?

Začíná snad pravě teď po starověku, středověku a novověku nová epocha lidských dějin? Nebo už dokonce začala? Jaké dostane jméno, je v podstatě jedno. Určitě bude hodně záležet na dalším vývoji, zda to bude doba atomová, doba kosmická nebo doba elektronické komunikace. Každopádně to ale bude epocha, v níž bude lidstvo konfrontováno ze zcela jinými hrozbami, výzvami a pořadavky, než v nám dobře známém odeznívajícím novověku.

S mým vrozeným konzervatismem a sklonem k skepsi bych tuto novou epochu nazval prostě „dobou pozdní“. I do němčiny je tento termín jako „Spätzeit“ dobře a jednoduše přeložitelný, v angličtině tomu nebude určitě jinak. Které datum nebo který rok si zaslouží označení konce novověku a začátku této pozdní doby, se teprve ukáže. Zda to bude výbuch atomové bomby v Nevadské poušti 1945, vynález prvního počítače, přistání člověka na Měsíci v roce 1968, zavedení internetu nebo teroristický útok na „Dvojčata“ Word trade centre v New Yorku, o tom nebudeme rozhodovat my. Pro mne je to rok 1989, kdy slavil svůj vznik internet – ostatně velmi skromně, protože tehdy sotva někdo poznal skutečný význam tohoto vynálezu, který byl původně myšlen jen pro přenos vědeckých informací. Dokonce i vynález knihtisku vyvolal na frankfurtském veletrhu v roce 1455 více zájmu. Kardinál Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II poznal okamžitě epochální význam tohoto vynálezu a nezapomněl o něm ihned podat zprávu. Skutečnost, že internet začal svou existenci tak nenápadně, mu neubírá v žádném případě na jeho skutečně revolučním významu v rychlosti výměny informací, který se dá porovnat jen s vynálezem knihtisku. Takto se dá novověk ohraničit daty 1455 a 1989.

Skutečnost, že nevíme, že tato epocha už skončila, nás nemusí zneklidňovat. Stejně tak byly i roky 476 jako zánik starověku a 1492 jako konec středověku určeny s velkým časovým odstupem, když byl jejich význam z dalšího vývoje správně pochopen. Rok 1492 jako konec středověku je pro mne, jak jsem už naznačil, velmi sporné a chci se k tomu tématu v mém textu ještě vrátit.

Nemusíme se ani zneklidňovat, že možná už v oné nové epoše žijeme a absolutní většina z nás si toho nevšimla. Stejně tak tomu bylo s koncem starověku či středověku. Ani život tehdejších lidí nebyl nijak dotčen odesláním západořímských císařských insignií do Konstantinopole v r. 476 – drtivá většina z nich o této skutečnosti ani nevěděla a ani se dozvědět neměla. Stejně tak trvalo staletí, než Kolumbův objev skutečně rozhodujícím způsobem ovlivnil život většiny lidské populace, rozhodně tomu tak nebylo v roce 1492. (Knihtisk změnil každodenní život člověka mnohem rychleji). Přesto těmito letopočty začínaly nové éry lidstva. Byl nastoupen nový trend, který určoval nové směrování lidské společnosti. Takže není vůbec podstatné, zda bude konec novověku označen rokem 1945, 1968, 1989 nebo 2001. Důležité je, kterým směrem se lidstvo vydá, když už jednou nevyhnutelně a neodvolatelně opět jednou změnilo směr svého vývoje. Argument, že novověk by pak byl příliš krátký, neobstojí. Spirála vývoje se točí stále rychleji, to cítíme dokonce i my jako jednotlivci ve svém životě. Jestliže tedy pravěk trval několik statisíc let, starověk tři a půl tisíce let a středověk pak přibližně tisíc, je skoro s podivem, že společnost novověku zůstala relativně stabilní a vyznávala stejné nebo podobné hodnoty více než pět set let. Na vývoj, kulminaci a zánik jedné epochy v moderním světě je to víc než dost. Pozdní doba určitě tak douho stabilní nezůstane. Co přijde po ní…? To nám může být momentálně dost jedno. Zatím stojíme na jejím prahu a jsme z ní zneklidněni, udiveni a vedle určitého zmatku převládá pocit ohrožení. Jako na prahu všeho nového. To nevylučuje, že tato doba přinese nakonec lidem mír, blahobyt a štěstí. I když tomu její začátek příliš nenasvědčuje. Ale i středověk začal vpádem Hunů, stěhováním národů a germánskými válkami pustošícími evropskou civilizaci a novověk hubením Indiánů v Americe, přičemž třicetiletá válka stála přede dveřmi.

Které jsou kamínky mozaiky, tvořící globální obraz měnícího se světa? Změny klimatu a tím životního prostředí, změna sociální struktury společnosti s prosazující se globalizací, nový způsob elektronické komunikace, ztráta vlivu náboženství a jejich uzavírání se do sebe na způsob sekt. To vše jsou jednotlivé faktory, které vytvářejí obraz něčeho nového, něčeho, z čeho mají skeptikové strach. Optimisti to možná a chválabohu berou jako výzvu, se kterou je třeba se proprat. Vznik této doby je znamením, že lidstvo se dostalo ve svém vývoji o stupínek dál.

Co přinese ale tento vývoj? Skončila symbióza člověka a zeměkoule, přestává i lidské parazitování na bohatstvích planety, člověk začal Zemi ohrožovat. Aktivně změnil přírodu  a její zákony a nastartoval tím sebezničující proces. Atomové bomby v Hirošimě a Nagasaki určitě neměly takový vliv na tento vývoj, jako honba za zisky a neochota přijmout fakt, že samoúčelné zvyšování průmyslové produkce už naše životní prostředí dále není schopno unést.

Změna klimatu je nejzřetelnějším projevem nového světa. Je v podstatě jedno, zda se jedná o globální oteplení na základě působení člověka, jeho produkce exhalací, nebo zda se jedná o spontánní projev konce doby ledové. Vědci, kteří vliv lidské činnosti na změnu klimatu popírají, argumentují, že devět desetin doby existence planety Země nebyl na zemském povrchu žádný sníh a led a oba póly byly pokryty vegetací. Myslím, že v konečném důsledku je jedno, co je příčinou globálního oteplování a s ním spojených přírodních katastrof. Lidstvo není ochotno a připraveno pokusit se o experiment se snížením exhalací a tím o nepřímý důkaz, co vlastně vinno je. Nikdy nerealizovaný protokol z Kjóta a marná jednání v Kodani jsou důkazy pro chybějící připravenost něco konkrétního podniknout. Další oteplování je tedy  nezastavitelné. Bylo by zastavitelné /pokud souhlasí teorie ekologů, že si za oteplení můžeme skutečně sami/ možná před dvaceti, možná před třiceti lety. Ale byl by to čin proti logice vývoje. Lidsto nedokázalo ještě nikdy odvrátit hrozící katastrofy, dokázalo ale velmi silný pud záchovy a dokázalo každou katastrofu nakonec přežít a dokonce se z ní i poučit. Už jen skutečnost, že se o problomu diskutuje je nezpochybnitelný pokrok, že se lidstvo ze starých chyb přece jen poučilo, i když možná ještě ne dost. Konkrétní výsledky chybí a nedají se ani očekávat. Proto zřejmě nezbývá, než směr vývoje přijmout a akceptovat i se všemi negativními projevy, které s sebou přináší. Vývoj má své zákony a nedá se obrátit zpět. To, že z hor zmizí sníh a lyžování zůstane jen vzpomínkou na zábavu z konce novověku, je tím nejmenším zlem, i když  pro obyčejného člověka tím nejhmatatelnějším, nejkonkrétnějším. Čekají na nás sucha na jaře a povodně v létě, orkány, ledové, namrzlé cesty v zimě, změna struktury zemědělské výroby a posun klimatických zón. Jak se vyrovnají Čechy s tím, že se dostanou do oblasti subtropů, jak zvládne Itálie, Španělskou a většina USA přechod do tropické oblasti? Kam se rozšíří pouště a tropické pralesy během dalších několika sta let?

Člověk se ale mění ještě rychleji a intenzivněji než jeho životní prostředí. Vůdčím fenoménem přitom je jednoznačně zrychlená výměna informací. Novověk byl předznamenán vynálezem knihtisku neméně a možná i více než objevením Ameriky. Jestliže Kolumbův objev pouze kvantitativně rozšířil oblast vědění, knihtisk ji změnil kvalitativně, nesmírně urychlil výměnu informací a stál u vzniku /i když s velkým předstihem/ průmyslové revoluce, vedoucího fenoménu novověku. Bez (tištěné) knihy kardinála d´Aillyho, který špatně vypočítla velikost zeměkoule, by neměl Kolumbus ostatně nic v ruce, čím by mohl přesvědčit španělskou královnu o potřebě západní cesty do Indie a její proveditelnosti. Vlastně to teby byl Johann Gutenberg, který cestu do Ameriky nepřímo připravil.

Jestli si tedy rok 1455, kdy se objevila první tištěná kniha, nezaslouží označení počátku novověku víc než Kolumbovo přistání na ostrově San Salvator v roce 1492, může být otázkou diskuse. Internet je označován za vynález, který ovlivnil a hlavně teprve ovlivní vývoj lidstva podobně jako kdysi knihtisk. A vše naznačuje, že tomu tak opravdu bude. Informace se stávají dosažitelné jako nikdy dříve. Dají se kdykoliv podle potřeby stáhnout, člověk může po internetu vést podniky a dokonce i války aniž by v nich musel být osobně přítomen. Osobní přítomnost ředitele průmyslového podniku nebo generála na bitevním poli už není potřebná. S touto skutečností je ale svázán výrazný nárůst psychického tlaku a pocitu nedostatku času. Výsledkem je maximální stručnost těchto informací. Je nesmírně těžké sedět u počítače několik hodin, aby si přečetl text o dvaceti či dokonce padesáti stranách. Zprostředkovaná informace musí být stručná, výstižná – prostě informativní. Stránka, maximálně jeden a půl strany je optimální délka. I jazyk se musí přizpůsobit tomuto požadavku. Řeč, nositel kultury novověku, vyvinutá humanisty šestnáctého století a přivedená do dokonalosti básníky od konce osmnáctého do dvacátého století, se stává druhotnou, stává se pouze zprostředkovatelem, nosičem informace. Nosič nemusí být krásný, musí být účelný. A tímto směrem se i vyvíjí. Marně pláčou učitelé jazyků v celé Evropě, že děti neovládají mateřský jazyk, že nejsou schopny číst Goetha, Shakespeara či Erbena. Tento trend bude pokračovat. Děti totiž tento komplikovaný jazyk novověku nebudou potřebovat. Bude jim dokonce překážet. Množství potřebných informací jim zaplaví jejich mozkovou kapacitu, přebytečná slova, která nebudou nosiči informací, se dostanou na okraj a upadnou časem do zapomnění. Myslím si, že tento trend je nezastavitelný. Literatura postupně zahyne a říkám-li postupně, nejedná se o časový horizont staletí ale spíše několika desetiletí. Poezie zmizí patrně jako první, literatura faktu jako poslední. Ale sotva se tento trend dá zastavit a výjimky knih typu Harry Potter na tom nic nemouhou změnit. Kniha ztratí některé ze svých současných funkcí, nezmizí zřejmě zcela z našeho denního života, ale stane se symbolem, umělecným artefaktem jako socha či obraz. Ale nebude se už číst, aby si člověk rozšířil svůj duchovní obzor, aby prožil něco hezkého a aby vylepšil své řečové schopnosti. Nemusíme si nic předstírat, tento trend zachvátil už i nás. Spisovatelé, jejichž knihy dnes čteme, používají už mnohem jednodušší jazyk než klasikové doby Goetheho nebo Máchy a nijak nám to nevadí.

Mladá generace tedy – s výjimkou chvályhodných výjimek – nečte a číst nebude. Nemá potřebu a brzy bude čtení beletrie dokonce na obtíž. Tlak nedostatku času by se tímto nepraktickým zaměstnáním jen zvětšil. Komunikace typu SMS – všechno potřebné vyjádřeno jednou větou, se stává pravidlem. Otázka, zda člověk skutečně potřebuje tolik informací a znalostí, kolik mu elektronická média nabízejí, je irelevantní. Pocit, že je člověk potřebuje, že je dokonce na jejich znalosti existenčně závislý, je mnohem důležitější a určující pro konzumaci elektronických médií než skutečná potřeba. Tento tlak je reálně tady a roste. Kromě toho roste s přebytkem informací a jejich rychlými změnami pociz, že je vše relativní a v podstatě nic nemá trvalou cenu.

Už Nietsche kdysi dávno řekl: „Přesycenost nestravitelným historickým věděním vede k chaotickému vnitřnímu světu, k relativitě všech obsahů a víry, k ironii, odpornosti, cynismu a egoismu, ke ztrátě všech morálních opor a k hlubokému pocitu beznaděje.“

Na tomto vývoji nemůže nic změnit ani skutečnost, že stále větší část populace už danému tempu vývoje nestačí, upadá do depresí nebo rezignuje. Tato část populace není úspěšná a proto neurčuje trend. Nevede společnost oním už spomenutým novým směrem. Troufám si tvrdit, že i kdyby toto tempo ztratila většina obyvatelstva, nezmění to nic na směrování společnosti. Trend určuj etotiž vždy vzor úspěchu, i kdyby zůstal jediný a poslední.

Paradoxním způsobem se s nárůstem elektronických médií, usnadněním a urychlením zprostředkování dat a informací, tedy vývojem „komunikační techniky“ komunikace lidí neskutečným tempem zhoršuje. Lidé se izolují. Jednak je to tím, že se vzájemně stále méně potřebují, společné večery u vína či dokonce u kytary jsou záležitostí společenských dinosaurů. Televize byla prvním médiem, které učinilo člověka, pokud se týče zábavy, soběstačným a zasáhla rozhodujícím způsobem do rozpadu sociální struktury společnosti. Zábava začala být soukromou záležitostí jedince a ne věcí společenskou. Počítače se svými elektronickými hrami a internetem tento trend dále prohlubují a dovádějí do dokonalosti. Lidé se přestávají potřebovat, nepotřebují se dokonce ani tehdy, když chtějí nakupovat.

Knihtisk předznamenal dobu novověku i tím, že urychlením informačního toku a zapojením širokých vrstev lidí do procesu vzdělání obrátil pozornost lidstva od boha k člověku. Člověk se dostal do centra bádání, vznikl takzvaný humanismus, jenž je nosným prvkem celého novověku. Pokud je člověk i nadále centrem bádání a pozornosti, zůstáváme alespoň kulturně v novověku. Je tomu tak ale skutečně? Člověk zaregistrovaný na facebooku komunikuje s ostatními „přáteli“, aniž by měl skutečnou tvář. Přesněji řečeno, nemusí ji mít. Jeho přání, jeho problémy a radosti, s nimiž se svěřuje, si nemůže nikdo ověřit. Při hlasování o oblíbenosti ve formě takzvaných „liků“, může každý vytvořit tolik neexistujících osob, kolik jen chce, aby od nich dostal kýžený hlas. Jak se dá zjistit, kolik těch hlasujícíh osob je skutečně reálně existujících? Kolik z nich existuje jen v počítačové síti? Člověk vstupuje do světa virtuálního. Zkoumá „představu“, již o sobě má. A stejně tak virtuálně převádí peníze, které nikdy nikdo neviděl a ani nevytiskl, obchoduje s akciemi, jež mají určitou virtuální hodnotu, často nekonečně vzdálenou od hodnoty reálné. Hodnotu, vytvořenou na virtuálním akciovém trhu, používajícím a často zneužívajícím reálné peníze existujícího reálného člověka. Jestliže tedy novověk přivedl člověka z nebe na zem, mizí nám člověk nyní zase někde jinde, ve virtuální realitě, již nejsme schopni sledovat ani kvalifikovaně posoudit. Přiznám se, že jsem filmu Matrix v době, kdy se promítal, příliš nerozuměl. Dnes mu rozumět začínám. Je skutečně ve filmu popsaný vývoj tak nereálný? Dnes už není problémem komunikovat s osobami, které třeba vůbec neexistují a mohou být vytvořeny ve virtuálním světě jen za určitým účelem.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.