S mými volebními preferencemi to nikdy nebylo zcela stabilní, i když jsem se vždy snažil řídit zdravým rozumem a mé emoce jsem se snažil držet pod kontrolou. Tak nějak jsem se vždy cítil být povinen volit tak, jak jsem volil a u toho zřejmě už zůstanu. Jsem tedy typický intelektuál, pro politiky naprosto nezajímavý, který ani nezná pojem věrnosti jedné straně, kterou je třeba volit, i kdyby trakaře z nebe padaly.

Samozřejmě jsem s účastí na volbách – jako celá má generace – začal poměrně pozdě. To, co se nazývalo volbami před rokem 1989, samozřejmě s tímto aktem demokracie nemělo nic společného. Byla to manifestace souhlasu společnosti s vládou komunistické strany, která si svou vedoucí úlohu nechala dokonce zapsat do ústavy a účast byla vždy okolo 99,95 procent oprávněných voličů, přičemž okolo 99,7 procent oprávněných voličů volilo kandidáty Národní fronty. Účast na volbách byla povinná. Volit proti nebylo sice zakázané ale velmi nežádoucí a jít za plentu – umístěnou v nejvzdálenějším koutě volební místnosti – si mohl dovolit jen člověk, kterému na jeho budoucnosti příliš nezáleželo.

První skutečné volby jsem tedy zažil v roce 1990 a to dokonce jako aktivní účastník volebního boje a poprvé a naposledy jsem opravdu po volbách slavil, když Veřejnost proti násilí – trošku překvapivě – vyhrála volby na Slovensku s 32,5 procenty před KDH a Komunistickou stranou. Mimochodem komunisté tehdy získali jak na Slovensku, tak v Čechách něco přes 13 procent, ale zatímco slovenští komunisté zareagovali na volební neúspěch pokusy o reformaci na Stranu demokratické levice a následně zánikem, čeští komunisté vsadili na stalinskou demagogii a žijí s ní dobře dodnes.

Naše VPN-ka se hned následujícího roku rozpadla, když se od ní oddělilo Mečiarovo „Hnutí za demokratické Slovensko“ poté se transformovala do „Občanské demokratické únie“ a po útocích ze všech stran, zejména pak od pánů Mečiara a Klause dopadla ve volbách v roce 1992  s 3,6% katastrofálně. Jako celé volby. Tehdy jsem se nacházel v občanském politickém středu, vlastně vpravo od něj, což je pro státního zaměstnance naprosto nelogické – jenže by tam prostě jinak nikdo nebyl. Bral jsem to za svou povinnost.

Po roce 1992 byl se mnou, co se týká voleb, šmytec. Na Slovensku jsem ztratil volební právo jako cizinec (a v Čechách jsem ho tím nezískal, protože pan Klaus byl proti), potom jsme se v roce 1995 přestěhovali do Rakouska a tím pádem jsem byl na sedm let z volebního procesu vyloučen.

Poprvé jsem se zase zapojil v roce 2002 při volbě rakouského prezidenta a v tom jsem neměl dilema, protože proti sobě stál seriózní Heinz Fischer a poněkud obskurní postava paní Benita Ferrero-Walldner, která dokonce nechala v rámci předvolební kampaně anulovat své první manželství, aby se bezprostředně před volbami mohla v kostele provdat za svého dlouholetého partnera – kandidovala přece za křesťanskou „Lidovou stranu“ a proto nemohla žít v divokém svazku. Fischer vyhrál a já měl zase jednou dobrý pocit. Jenže jak dál?

Pokud si Češi či Slováci stěžují, že není koho volit a že se rozhodují jen mezi větším a menším zlem, není tomu v Rakousku moc jinak. Překvapivě jsem se v prvních volbách do zemského a federálního parlamentu ocitl zcela vlevo – totiž u Zelených. Abych pravdu řekl, nemělo to s mým politickým přesvědčením moc společného. Ekologie je sice dobrá věc, extrémní levicové názory a všudypřítomné ženské kvóty si mé srdce ale nikdy nezískaly. Má volba měla pouze jeden konkrétní důvod a to byla paní Ingrid Lechner- Sonnek. Byla to totiž jediná štýrská politička, která se zajímala o problémy zdravotnictví, a tomu zdravotnictví i dost rozuměla. Nešlo mi tedy o ideologii, volil jsem rozumem i srdcem společně v naději, že tato paní něco dokáže a zabezpečí určitou jistotu v nejistotě zdravotní politiky. Nestalo se. Zelení nezískali nikdy dost hlasů, aby se paní Lechner-Sonnek dostala do zemské vlády a i na federální úrovni zůstali trvale v opozici. Když se pak vedení strany vzdal charismatický intelektuál Alexander Van den Bellen a přepustil své místo ženskému křídlu, které se profilovalo ještě radikálněji na levý okraj politického spektra, pochopil, jsem, že budu muset změnit barvu. Kromě toho byly jejich předvolební plakáty už tak intelektuální, že přesahovaly mé schopnosti jim porozumět. U zelených vítězí ideologie nad zdravým rozumem a to už znám z časů socialistického Československa. To podporovat nebudu. Jestliže jsem dal zeleným hlas v komunálních volbách v Gössendorfu, bylo to jen proto, že mi byl velice sympatický jejich kandidát – Angličan Jeremy, který se s ohledem na lepší životní kvalitu přestěhoval z Británie do Rakouska a hodlá tady i zůstat.

Jakožto státní zaměstnanec závislý na daňových příjmech státu a přerozdělování peněz jsem se logicky musel usídlit vlevo od politického středu a volit sociální demokraty. Srdce si tím mělo máloco do činění, ale co jsem už měl dělat? Volit modré na pravém okraji, jejichž poslankyně Winter a její syn (spolužák mého syna) jsou odsouzeni za šíření rasové a náboženské nesnášenlivosti? (Mimochodem byla paní Winter za své přesvědčení o mezinárodní židovské mafii před měsícem ze strany vyloučena.) Samozřejmě alternativa sociální demokracie by byli lidovci, kteří se rádi profilují vpravo  od politického středu. Jenže Rakousko se ještě nevzpamatovalo z jejich šestileté vlády v koalici s modrými (jenom jedna banka Hypo Alpe Adria, kterou si hejtman Haider financoval svůj život a své přátele, zanechala v státním rozpočtu Rakouska díru o velikosti 17 miliard Eur – čili, teď se nelekněte – 459 miliard korun. A navíc lidovci zoufale bojují proti zdanění bankovních a burzovních operací a proti zákazu kouření v restauracích. Protože nejsem ani milionář ani kuřák, necítil jsem se opravdu být jejich voličem a to jsem jim letos na prvního máje, když nám do práce přinesli svačinu i řekl. Neradovali se z toho. Volil jsem tedy socialisty a dělal jsem to rozumem, ne srdcem. Ostatně to byli černí, kteří zavřeli mé oddělení na Stolzalpe, a to ne na základě rozboru výkonů, ale jen na základě ideologické úvahy, že murauští voliči je budou volit stejně, i kdyby jim sr… na hlavu, jak mi to jeden politik této strany vysvětlil.

Jenže pak přišli utečenci. Desetitisíce. Ano, část z nich utíká opravdu před hrůzami války, často před jistou smrtí. Jak vysoký je tento podíl je otázka, podle azylových úředníků okolo 40 procent, sami utečenci odhadují tento podíl na 10 – 20 procent. Jenže způsob, jakým se evropská politika tohoto problému ujala, je naprosto katastrofální. Prostě se jim povolilo úplně všechno. Můžou vyžadovat vše a nemusí se držet našich zákonů. Za co by byl občan EU potrestán, se u uprchlíka přechází pokrčením ramen. A celá situace nabírá stále kurióznějších forem.

Ve středu minulého týdne mě zavolal lékař ze Spielfeldu na hranici se Slovinskem, kde se uprchlíci shromažďují. Má tam Afgánce, který je závislý na dialýze. Je dialyzován v Kábulu na klinice, ale rozhodl se, že vycestuje do Evropy. 12 dní už neměl žádnou dialýzu, tvrdí ovšem, že musí být dialyzován každý druhý den a teď mu není dobře. Což byla určitě pravda. Samozřejmě že se nejedná o válečného uprchlíka – tam kde padají bomby, se nedialyzuje. Ale on se rozhodl, že se chce nechat dialyzovat v Německu. Jeho místo v Kábulu už určitě dali dalšímu čekateli, takže se stejně nemá kam vrátit. Bez dialýzy umře, takže se o něj postarejme. Protože to byl už druhý případ během dvou týdnů, je zřejmé, že onen první pacient, kterého jsem nezažil živě, ale o něm slyšel od kolegy, to nějak do Německa přečkal a dal svým kolegům vědět, že to jde. K čemu je ostatně facebook? Zřejmě je na cestě celá dialyzační stanice z Kábulu. Kam máme tyto pacienty umístit, když nemáme místo ani pro vlastní?

Hned ve čtvrtek se na plicní ambulanci v Grazu objevili dva Afgánci, kteří kašlali krev. Velké překvapení to nebylo, otevřená tuberkulóza byla u nich známá, zjistili jim ji už v Řecku a dali jim příslušné léky. Ty samozřejmě nebrali, protože jim řecké léky nejsou dost dobré a chtějí do Švédska, kde jsou určitě léky lepší. Kolega Kovac je obratem poslal na uzavřené oddělení pro tuberkulózu v Enzenbachu, protože jsou vysoce infekční, nebezpeční a tak velí zákon. Po cestě oba utekli. Protože máme zakázáno je registrovat, pokud se sami nerozhodli požádat v Rakousku o azyl, jsou samozřejmě oba tito hoši nenalezitelní a nepostižitelní – i když porušují zákon a ohrožují svou infekcí všechny okolo sebe včetně domácího obyvatelstva.

Pod tlakem prchajícího davu jsme přestali ctít zákony. Začalo to pozastavením platnosti Dublinské dohody o zpětném přijímání uprchlíků a pak se prolomila hráz. Utečenci stáli mimo zákon, ve smyslu, že nebyli povinni žádné zákony dodržovat.  Jestliže jsme jim to jednou povolili, jakým způsobem chceme zajistit, že je v budoucnosti budou akceptovat. Z velké části přicházejí ze zemí, kde zákonnost neplatí. Současný stav jim tedy vyhovuje. Řekne pak paní Merkelová „Ode dneška se budou zákony dodržovat!“ ? Věří někdo, že se pak situace jako mávnutím kouzelného proutku změní?

Vídeň se tváří, jako by se jí to netýkalo, přesněji řečeno, ministryně vnitra Mikl-Leitner a ministr zahraničí Kurz (oba lidovci – tedy černí  – ÖVP) volají marně po opatřeních, v rámci koaličních bojů je ale sociální demokracie a premiér Faymann principiálně proti. Zřejmě ani neví proč, ale má pocit, že to tak má být. Právě odtud přišla i instrukce, že se uprchlíky v nemocnici nesmíme ani ptát na jejich jméno a pro počítačový systém dostávají jméno „Uprchlík číslo…“ a datum narození 1.1.1900.

Mikl-Leitner navrhla po atentátech v Paříži, aby džihádisté – navrátilci ze Sýrie byli dáni po návratu do domácího vězení, než se uzavře jejich proces. Prokazatelně se dopustili trestné činnosti, když se připojili k teroristické organizaci. Z Rakouska odešlo do Sýrie 250 občanů, 40 z nich tam zemřelo, 80 se vrátilo. Těch osmdesát se tedy pohybuje volně po Rakousku a my jim MUSÍME věřit, že nemají nic zlého v úmyslu. Tajná služba samozřejmě nemá dost lidí ani prostředků, aby běhala za každým z nich. Proto ten nápad s domácím vězením. Okamžitě se ozvali sociální demokraté (a samozřejmě zelení) se zdrcující kritikou tohoto nápadu. Že je to protiústavní, že to porušuje lidská práva těchto džihádistů. Dokud se jim nedokáže, že někoho zabili (sežeňte svědky!) není možné omezovat jejich lidská práva čili svobodu pohybu.

Ministr Kurz žádal, aby bylo džihádistům bojujícím v armádě Islámského státu (bojovat v jakékoliv cizí armádě, neřkuli v teroristické organizaci, je rakouským občanům zakázáno) odebráno rakouské občanství. Hned se do něj pustili zelení, červení i ochránci lidských práv, že je to protiústavní a nemožné. Když navrhl, aby bylo cizincům, kteří neprokážou vůli k integraci (nechodí do jazykových kurzů, neposílají děti do škol či do povinné dvouleté školky atd.) zkráceny sociální dávky, dostalo se mu stejné zuřivé odmítavé odpovědi. Je prý třeba motivovat a ne trestat. Nikdo ovšem neřekl jak. Jestliže chce turecký či arabský otec zůstat hlavou rodiny bez ohledu na svou nedostatečnou kvalifikaci, znalosti jazyka a nezaměstnanost, musí logicky zabránit své ženě a svým dětem, aby to ve vzdělání dotáhly dál než on. Psychologové a sociologové a další ….ogové ovšem stále melou to své, že tresty nevychovávají, že je třeba přesvědčovat atd. atd. Metoda cukru a biče byla za Bismarcka, moderní společnost používá už jen cukr! Je třeba vytvářet multikulturní integrovanou společnost. Nějak jim uniklo, že se místo toho vytvořily paralelní společnosti, které žijí podle vlastních pravidel a mezi sebou téměř nekomunikují. O multikulturalitě tedy nemůže být řeč. Jsou kultury,  kde je tolerance považována za slabost a respekt si člověk musí vydobýt tvrdým postupem. Machiavelliho otázku, zda je pro panovníka lepší být milován, či obáván, už v orientu dávno vyřešili ve prospěch druhé alternativy. Koho se lidé z těchto zemí nebojí, toho ani nerespektují.

Jestliže jsou hlasy, které jim tento respekt před naší kulturou a zákony chtějí vnutit, umlčovány, musí zaznít hlasitěji. To jde jen prostřednictvím mandátu, který získají ve volbách.

Tak nějak jsem začal chápat lidi, kteří se obracejí až k extrémní pravici a hledají tam zastání. Nesouhlasím s nimi, ale je pro mne stále obtížnější je odsuzovat.  Jestliže jim levice (tedy socialisté a zelení) nenabízejí ani náznak podpory, naopak jim stále tvrdí, že jsou oni povinni se přizpůsobit přistěhovalcům z jiných kultur, pak se nedivím, že se od nich odvracejí. Jestliže pak v nich zvítězí strach a místo rozumu promluví emoce, střílí přes cíl a volí až úplně napravo –  tedy politiky, kteří chtějí rozbít Evropskou Unii a zavést diktaturu pod národními hesly.

Jsem sice státní zaměstnanec a odkázaný na příjmy z daňových příjmů státu. Nejsem ani milionář ani kuřák. Nicméně bezpečnost má a mé rodiny je pro mě větší prioritou než onen plat. Jestliže se určitá strana brání poskytnout mi i minimální ochranu, jak ji mám volit? Zdá se, že se kruh uzavřel. Zase budu volit napravo od středu, tam, kde jsem kdysi začal. Do zakouřených restaurací prostě chodit nebudu, moje žena vaří stejně lépe. A budu se modlit, aby ti zákeřní lidovci nehráli zase svou falešnou hru a nespojili se s modrými, aby rychle přišli k penězům a vypumpovali blahobytný rakouský stát. Od pádu černomodré vlády Wolfganga Schüssela v roce 2007 se zde vyměnila celá generace. Někteří z nich jsou sympatičtí a nezbývá než doufat, že Tiberiova teorie o napitých a hladových mouchách nebude platit.

Ovšem všechny ony křesťanské strany, či jejich politici mají jednu velkou výhodu – totiž můžou se po každém podrazu jít vyzpovídat a můžou počítat s absolucí.

 

 

2 Comments on Proč budu volit pravici

  1. S jistým smutkem v duši Ti musím dát za pravdu.Evropská levice ztratila témata a obrátila se proto k podpoře menšin.Ty se stali jejími voliči.Tradiční voličské elektoráty se pak cítí jako ty a nakonec i já zrazeny a znejistěny a začínají ji opouštět.
    Jinak k migrantům.Není možné aby u nás žili lidé,kteří nebudou ctít naše zákony a normy.Má soucit s dětmi,ale mediální manipulaci a masáž nesnáším.Budoucí volby, u nás to budou krajské,budou mít hlavní téma a to bezpečnost státu v souvislosti s tím co ná migrace přináší.Populismus pokvete.Ale já chci a potřebuji žít v bezpečné a demokratické zemi.Příměřené bezpečností a obranná opatření k tomu bezesporu patří.
    Děkuji Ti za Tvůj text.

    • Současbá situace hraje do ruky populistům a ty je třeba za každou cenu zablokovat. Slibují nesplnitelné a proto po volbách sahají k nezákonným metodám a omezení demokracie, aby se u moci udrželi. Situace v Maďarsku a teď i v Polsku ukazuje jasně, jak je demokracie zranitelná. A s ní i mírové spolužití národů v Evropě.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.