Byly časy, kdy mi ani třitísicovka byla málo a toužil jsem vylézt nad čtyři tisíce metrů a dozvědět se, co to se mnou udělá. Dokonce se mi to i jednou podařilo, byl to Breithorn ve Švýcarsku u Zermattu a měl to být vlastně jen předstupeň k útoku na Jungfrau nebo dokonce Mont Blanc.

Mám pocit, že se mě tyto kopce v mém současném životě už nedočkají. Zcela nepozorovaně, téměř zákeřně jsem zřejmě zestárl. Ještě to není potvrzená informace, jde spíše o spekulaci, která je právě ve stádiu analýzy. Jenže právě letos jsem se hned dvakrát musel vracet zpod vrcholu, který zůstal nedosažitelný. Z různých důvodů. To se mi dříve nestávalo.

Pravda, dříve jsem za sebou neměl dvě operace levého kolena (před rokem 2002 dokonce žádnou, i když křížový vaz byl přetržený už od roku 1998). A taky žádnou bursitidu levé kyčle a chronický zánět šlachy svalu s podezřelým jménem musculus piriformis. Ta potvora se nenechala ovlivnit ani zodpovědnou fyzikální léčbou prováděnou toto léto. Pokud se pohybuji po rovině, tváří se, že je neškodný, už po hodince, dvou stoupání do kopce se ale začne připomínat a hrozí recidivou. Je to prostě recidivista, nemůžu ho ale nechat zavřít, abych od něj měl pokoj. Potřebuji ho a on to potvora ví.

Dachstein je naším cílem už několik let, už od dob, když bych na něj ještě hravě vyběhl. Jenže nás několikrát zradilo počasí. Při prvním pokusu na nás doslova spadlo nebe. Měli jsme z pekla štěstí, že jsme se stačili vrátit do mého bytu ze Süßleitecku, potom přišla potopa, která zaplavila celé údolí horního Muru a spláchla cestu přes Sölkpass, kudy jsme se k nejvyšší hoře Štýrska chtěli vydat. Podruhé jsme se dostali až na ledovec, tam nás ale přivítala vichřice a mlha, že nebylo vidět od jedné tyče k druhé (přestože mobilní telefon mého syna nepřetržitě sliboval roztrhání oblačnosti a slunečno). Slunce nepřišlo, místo něho přešla vichřice větrná do vichřice sněhové a definitivně nás přinutila k ústupu. Den nato nás zmátlo počasí s extrémně hustou mlhou, až když jsme autem vyjeli na Hochwurzen, poznali jsme, že celý Dachstein trčí nad mořem mlhy a září na něj slunce. Rok na to, to bylo vloni, mi ve vrcholovém útoku zabránila operace mého levého kolena (ta druhá).

DSC_0293

A tak jsme se koncentrovali na letošní rok. Pravda, několik dní předtím hustě sněžilo, ale v pondělí, které mělo znamenat naše vítězství nad Dachsteinem sice v Ramsau vládla zase mlha, ale my jsme se nenechali zmást a vydali se na cestu do výšky, nad mraky. Na ledovci skutečně zářilo slunce a mělo zářit celý den bez jediného rušivého mráčku. Lepší počasí jsme si přát nemohli. Plni optimismu jsme se přesunuli po ledovci pod nástup a tam s úžasem zjistili, že cesta na vrchol je zavřená. Zíral jsem na tu značku trošku překvapeně. Existuje sice náhradní cesta po hřebeni, jenže to je ferrata na dvě a půl hodiny a my s sebou neměli karabiny. Díval jsem se na železná lana a skoby a na horaly, klouzající mačkami po skalách a ptal jsem se sám sebe, zda to mám zapotřebí. Ne nadarmo upozorňovala přítelkyně mého kamaráda Vladimíra jeho i mně, abychom se před výstupem podívali do cestovního pasu. Prý je tam napsáno datum narození. Usoudil jsem, že to zapotřebí nemám. Rozhodli jsme se poprvé pro „menší cíl“, vylezli jsme na Velký Gjadstein. A zjistili jsme, že to má taky něco do sebe. Brodili jsme se hlubokým sněhem, byli jsme prvolezci, protože v ten den žádného šílence nic podobného nenapadlo, trošku jsme i pošplhali po řetězech a šťastně dosáhli vrcholu, aniž bychom se cítili byť jen na chvilku v ohrožení života. Nebo jsme aspoň měli takový pocit.

DSC_0341

Druhý den jsme se rozhodli zdolat Höchststein. Pěkná skála tyčící se nad Hauser Kaiblingem, na který se dá vyjet lanovkou. Vyjeli jsme, byli jsme první turisté toho dne, dokonce pro nás pustili lanovku deset minut před oficiálním začátkem provozu – ne, opravdu, v Rakousku je něco takového možné! Tam jsme zjistili podle ukazatele, že na vrchol Höchststeinu je to odtud tři a půl hodiny. Pro zkušené horáky, kteří přežili už i túru na Javorinskú Širokú se Svetozárem (o tomto vskutku nezapomenutelném zážitku jsem psal před dvěma roky v článku „Proč chodit do hor“) by to měla být procházka. Nebyla. Sníh byl samozřejmě určitou překážkou, fakt, že jsme opět šlapali prvostopu stál taky dost sil a po tři a půl hodině jsme dosáhli sedla pod vrcholem a tam i konec našeho snažení. Po lanech se to ještě dalo, ale skoby bez lan na skále pokryté ledem (ten sníh totiž v noci roztál a pak zase zmrznul) byly na mně zase trošku příliš. Opět jsem se ptal sám sebe, zda to mám zapotřebí a odpověděl jsem si, že ne.

DSC_0422

I tak už bylo pozdě. Při návratu jsem uklouzl na skále ukryté pod sněhem a můj prsteníček pravé ruky se dostal mezi mou hůl a skálu. Ta hůl byla zatížena celými mými 84 kilogramy (ještě, že jsem dvě kila v poslední době shodil) a prst prostě nevydržel. Když se za pekelných bolestí pohyboval sem a tam doleva a doprava nepochyboval jsem, že je zlomený. Nebyl, odnesl to jen postranní vaz proximálního interfalangeálního kloubu. Čtyři týdny dlahy to prý spraví. (Nespravily) Ovšem Höchststein odolal a nebylo mi to jedno.

Dva týdny později jsem přijel do Tater a potkal tam několik mých kamarádů, kteří se třásli hrůzou při pohledu na hory a odmítali opustit pension. Děsil je i pohled z okna. Dozvěděl jsem, že se den předtím vydali na Mengusovský Volovec. Samozřejmě se Svetozárem. Kdyby četli mé webové stránky, nikdy by to neudělali, ale kdo z mladých mužů už dnes umí číst? Snažil jsem se je přesvědčit, aby šli na túru se mnou. Roztřásli se znovu, kategoricky to odmítli a začali se opíjet. Pochopil jsem, že v jejich smrtelné hrůze je má šance. Slíbil jsem jim, že tam, kam je zavedu, nebude žádný sníh a žádné nebezpečí. Nevěřili. Zeptal jsem se jich, zda vypadám jako Svetozár. Připustili, že ne, ale Vladimír prý tak taky nevypadá, ale chová se skoro jako on. Ukázal jsem jim můj rozmačkaný prst a vysvětlil jim, že mi toto zranění brání šplhat po skalách a proto bude túra se mnou určitě zcela lehká (podle slovníku bratří Andrášiovců – viz opět můj článek Proč chodit do hor z roku 2013 – tedy bez ťažkostí). Poté, co jsme dopili celou lahev, získali ke mně důvěru a skutečně se mnou šli. Vladimír měl spásný nápad, poslal nás do Pienin na Vysoké Skalky a pak po hřebeni Pienin na polsko-slovenské hranici až na Wysoki Wierch. I když jméno tohoto kopce může budit hrůzu, vůbec není ani vysoký ani nebezpečný. Tatry jsem viděl stejně jako Dachstein z Gjadsteinu zdola, ale taky byly krásné a stálo to zato. Možná si začnu zvykat dívat se na hory zdola. Má to taky něco do sebe. Když jsme poté navštívili palírnu Nestville v Hniezdnem, vlastně jsme ani nepociťovali žádnou frustraci. Naopak, byli jsme šťastní, chlapci se přestali třást, i když ještě odmítli sestup do doliny mou cestou, která se jim zdála být moc příkrá, a poté zoufale bloudili na hřebeni. Nakonec se ale přece jen dolů do doliny do vesnice, do hospody a k pivu dostali. Krásný den ve slunci a všemi barvami hrajícími listnatými stromy, bez sněhu a lan, prostě pohádka.

DSC_0076

Když jsem se vrátil domů, oznámila mi žena, že se rozhodla udělat něco pro své tělo. Řekl jsem, že bychom mohli vyjít na Schöckl. To je vyhlídková hora nad Grazem. Vede na něj sice lanovka, ale protože se manželka rozhodla udělat něco pro své tělo, šli jsme pěšky. Takticky jsem jí zamlčel informaci, kterou jsem si přečetl na dolní stanici lanovky, že převýšení dělá něco přes sedm set metrů. A to, i když vrchol má jen 1445 metrů. Něco, co by mi ještě vloni stálo za opovržlivý úsměv. Túry s převýšením pod tisíc metrů a s vrcholem pod dvěma tisíci jsem považoval za procházky a odmítal jsem se jimi pyšnit. Kupodivu byl výstup docela namáhavý a sestup pod lanovkou hodně strmý a vlastně se zde trošku i muselo lézt – tedy pomoc rukou byla potřebná, abych opět vzpomenul bratry Andrášiovce. Odměnou byl nádherný výhled na celou krajinu jižního Štýrska. Jako z kapitánského můstku, ten svah je tak příkrý, že z terasy hospody leží celé Štýrsko člověku doslova u nohou. A když si tam dáte studené pivo, nemá vlastně takový den chybu. Neměl. Snad jen tu, že se žena pak dva dny nemohla samostatně pohybovat, svalstvo mělo proti jakémukoliv pohybu hlasité námitky.

DSC_0015

Přesto to byla ona, kdo týden nato rozhodl, že půjdeme do hor znovu. Byla by škoda nevyužít nádherného babího léta na začátku listopadu. Měla pravdu. Zvolil jsem túru ještě méně náročnou. Vyšli jsme na Geierkogel v Korutanech (nach Bad Leonhardem, kde Paracelsus údajně v šestnáctém století objevil svou teorii chorob). Hora má 1917 metrů, ovšem startuje se z výšky 1644 metrů, čili výstup opravdu nenáročný. To mi bylo přece jen poněkud málo a tak jsme se prošli dvě hodiny po hřebenu Seealpe, takže jsme přidali dalších asi 250 výškových metrů, než se před námi otevřel pohled do údolí Muru a na Vysoké Taury. Tehdy jsem si vzpomněl, že Großglockner byl vlastně taky několik let na mém plánu horských výstupů. Zřejmě jej škrtnu taky. Menší cíle se taky vyplatí. Když je krásné počasí a dobrá nálada, stačí i zůstat pod hranicí dvou tisíc metrů. Ostatně mé koleno mi při sestupu i z této výšky velmi důrazně hovořilo do duše a musel jsem mu slíbit, že na něj budu hodný.

DSC_0038

Manželka to tentokrát odnesla i bez svalových problémů. Zřejmě podobnou akci zopakujeme. Našli jsme cestu k sobě. Vzpomínám si matně na zážitek, když jsem ji a syna vyvedl na Téryho chatu a tam jsem jim oznámil, že jsme právě dosáhli výchozího bodu túry. Byli tehdy velmi neslušní… Dnes bych možná byl na Téryho chatě spokojen i já. Svět se nějak mění. Nebo možná on ne, ale já.

Ovšem ten Dachstein! U dolní stanice lanovky Vlado vyčetl, že se při onom výstupu, na který jsme se bez karabin nedali, jedná o ferratu obtížnosti A maximálně B. A řekl, že bychom to „dali“. Příští rok přinese karabiny. Tak nevím. Že by ještě jednou…

Do toho pasu se před výstupem raději dívat nebudu. Byl by to pohled ještě tristnější než letos. A vlastně, ať chceme nebo ne, každým rokem se to bude zhoršovat. Asi se do něj nebudu dívat vůbec. Nebo se opravdu nakonec spokojím s těmi menšími cíli.

DSC_0314

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.