Strach je jedovatá věc, strach užírá duši a hlavně zatemňuje zdravý rozum. Kdo se boj, jedná podvědomě emocionálně, nedokáže se racionálně rozhodnout a hledá únik nejsnadnější cestou.

Strach je skvělý artikl, který se dá dobře prodávat. Ať už politiky nebo zbrojní loby. Obě tyto skupiny mají zájem o to, aby bylo strachu co nejvíce. Dokážou ho tedy šířit a nešetří přitom prostředky a v jejich volbě nejdou vybíravé. Není politicky nic lákavějšího než lidem nahnat strach a pak se postavit do pozice ochránce. Funguje to už od konce devatenáctého století, kdy se rodila parlamentní demokracie našeho typu. Ochránců bylo vždy spousty, nebezpečí méně, strach byl pěstován přímo vášnivě. I kdyby se měl důvod k obavám vymyslet!

Ještě horší ovšem je, když tento strach má reálný základ. A tentokrát ho opravdu má. Svět směřuje ke konfrontaci a to, co se v současnosti děje, je už válka. Nejen válka v Sýrii, na blízkém východě, ale válka globální. Strašné je, že tato válka je namířena především proti civilnímu obyvatelstvu. Tak tomu bylo už od druhé světové války. Už v ní zahynulo mnohem více civilistů než vojáků, ve Vietnamu zemřelo tři a půl milionu civilistů proti americkým 70 000 vojákům, Afghánistán zaplatil vítězství nad Rusy (50 000 zabitých vojáků) 2 miliony mrtvými, z nichž jen nepatrná část byli ozbrojenci. Válka je nestrašnější věc, která existuje a strach z ní je naprosto důvodný a legální.

Sedm či devět šílenců povraždilo 129 bezbranných lidí v jednom z hlavních měst Evropy. Tak to vidíme my. Sedm či devět hrdinů zaplatilo svými životy zabití 129 nepřátel – tak to vidí bojovníci Islámského státu a jejich sympatizanti. To je klasický obraz vojenské propagandy, vlastní vojáci jsou vždy hrdinové, i kdyby vraždili nevinné děti – nějak se to vždy zdůvodní. Válka se vede vždy nejen na bojišti ale i v médiích. A je tady. Válka je barbarská a válka vedená zločinnou organizací o to víc. Džihadismus je současná podoba nacismu, používá stejné prostředky, které se v civilizovaném světě nazývají genocidou a jsou označovány za největší zločin, jehož se někdo může dopustit. Jenže co je za tím?

Jsem už unavený stálým posloucháním, že islám je mírumilovné náboženství a je jen ideologicky zneužíváno. Je-li tomu tak a jestliže skutečně lidé vyznávající islám chtějí žít v míru s křesťany a ostatními náboženstvími, proč pak turečtí fanoušci pískají a bučí při minutě ticha na uctění obětí teroristických útoků a volají „Allahu akbar“? Je zřejmé, že VELKÁ část muslimského obyvatelstva nenávidí křesťanský západ a minimálně tajně s vrahy IS sympatizuje. Proč tito atentátníci nacházejí bezproblémově útočiště v muslimských čtvrtích a mohou tam své útoky po celé týdny či měsíce připravovat? Že by si toho nikdo nevšiml? Ne, jen muslim muslima křesťanské vládě a její administrativě – rozuměj policii – nevydá. I kdyby s jeho připravovanými činy nesouhlasil a i kdyby se bál, co takový teroristický čin přinese jemu samotnému. Pařížští muslimové se prý bojí, že se nenávist obyvatelstva obrátí proti nim. Právem. Proč tedy sami nic neudělají proto, aby válka v Paříži nebyla? Kdo seje vítr, sklidí bouři. Vítr je už zaset.

Jenže islám se stal pro arabské a ostatní muslimské obyvatelstvo skutečným fundamentem, kterým se snaží vyrovnat se s ekonomickou, vojenskou a politickou převahou západních (křesťanských) zemí. Jestliže tedy muslim stojí před otázkou identifikovat se se svým náboženstvím nebo se státem, v němž žije a jehož je občanem, rozhodne se – pokud jsou tyto dvě věci v rozporu – pro náboženství a zavrhne svůj stát. Když se kdysi Francie snažila najít cestu ke svým muslimským přistěhovalcům a zorganizovala mezinárodní fotbalový zápas s Alžírskem, obecenstvo, převážně muslimské – vypískalo Marseillaisu.  (Jiné to ovšem je, když stojí před dilematem podržet si své náboženství a muset křesťanské země opustit. Němečtí a rakouští kněží nestačí křtít přistěhovalce, kteří se vzdávají islámu a přestupují ke křesťanství. Jsou to zejména Iránci a Afgánci, kterým německá vláda oznámila, že jim azyl neposkytne a pošle je domů. Za přestoupení na křesťanskou víru je jako v Iránu tak v Afghánistánu stále ještě trest smrti, je logické, že takového novokřtěnce pak odsunout nelze.)

Obyvatelé arabských (ale obecně muslimských) zemí hledají v náboženství svou identitu a samozřejmě je tento proces masivně podporován petrodolary Saúdských Arabů, kteří tím získávají politický vliv. Wahhabismus jako radikální forma islámu je vyučována na islámských školách v Evropě a tyto školy jsou financovány ze Saúdské Arábie. A dokud bude mít křesťanský západ zájem o arabskou ropu (a ten mít bude) a bude za ni platit, není prostředků, jak tento trend zastavit. Je totiž už hodně pokročilý. Zajímavé je jen, to, že jeden bod učení Muhammada ibn Al-Wahhába muslimové v Evropě ignorují. Wahháb totiž učil, že každý styk s Käfirem, tedy nevěřícím, činí pravého muslima také nevěřícím, i když se nedopustil žádného „schirku“ tedy rouhání. Al Wahhab doporučuje tedy svým následovníkům, aby země, které jsou dominovány jiným učením, opouštěli. Proč právě tento jediný bod jeho učení není brán vážně, se můžeme domýšlet, snad je za tím přece jen evropský sociální systém.

Samuel P. Huntington píše ve svém „Střetu civilizací“ už v roce 1996, tedy ještě před útoky na Newyorská dvojčata a válkou v Iráku, která tyto procesy extrémně urychlila: „Islámské obrození je široké intelektuální, kulturní, společenské i politické hnutí prostupující celým islámským světem. Islámský „fundamentalismus“, běžně chápaný jako politický islám, je jen jednou součástí mnohem rozsáhlejšího obrození islámských myšlenek, zvyků, rétoriky a opětovného oddání se islámu u muslimských populací. Obrození je hlavním proudem, nikoli pouhým projevem extremismu, jde o věc všudypřítomnou a rozhodně nikoli izolovanou“.

John L. Esposito popisuje projevy tohoto obrození v denní praxi: „V osobním životě lze nalézt mnoho znaků islámského probuzení: patří mezi ně stále častější dodržování náboženských rituálů  (návštěvy mešit, modlitby, postění se) rostoucí počet náboženských programů a publikací, zvýšený důraz na islámské oblečení a hodnoty, revitalizace súfismu(mysticismu). Toto široce založené obrození rovněž doprovází návrat k islámu ve veřejné sféře….vlády i opozice se k islámu obracely, aby podpořily svou autoritu a získaly podporu obyvatelstva.“

Doplnil bych, že součástí tohoto obrození, zasahujícího do každodenního života, se stalo i opovrhování křesťany či nenávist k nim (ale i ateistům) žijícím v bohatém prosperujícím Západě. (Mimochodem podle saúdského krále a jeho vykladačů koránu má správný muslim křesťana nenávidět, nemá jej ale zabíjet. Zdržím se komentáře k tomuto výkladu učení al-Wahhaba.) Za muslimskou současnou nenávistí je totiž samozřejmě závist a s ní spojená věčná písnička o staletém vykořisťování islámského světa koloniálními mocnostmi.

A máme odpověď, proč po několika desetiletích takového vývoje nedokáže ani běžný Turek odsoudit masové vraždění křesťanských civilistů. (Vysvětlení, že Turci bučeli na teroristy a snažili se tak dát najevo jejich odsouzení, může věřit jen ten, kdo tomu opravdu úporně věřit chce).

Hovořit o podřadné kultuře, jako to píše Václav Klaus mladší či kdysi napsal Ludvík Vaculík, je projevem namyšlenosti a arogance, která tento vývoj islámu jen dále akceleruje. Nenávist plodí nenávist. (U pánů Klausů, ať už staršího či mladšího mě ovšem nic nepřekvapí). Ta kultura je prostě JINÁ a vyvíjí se pro nás nepochopitelným směrem. Směrem, kterému nerozumíme, a proto v nás vzbuzuje strach. A strach je kapitálem politiků.

Nejstrašnější, co by se mohlo stát, by bylo, že by nejradikálnější z příznivců hnutí Marie le Penové sáhli ke zbraním a začali vraždit muslimy. Samozřejmě, že ne teroristy. Ty nenajdou a navíc jsou tito ozbrojení. Válka se vede v první řadě proti civilnímu obyvatelstvu, které se neumí bránit. Bylo to tak ve středověku, bylo to tak za třicetileté války. Bylo tomu tak ve druhé světové válce atd. atd. Proč tedy ne dnes? A občanská válka je to nejhroznější, co může národ potkat. Francouzi s tím mají bohaté zkušenosti, snad tedy svodům nepodlehnou…

Postavme si ale otázku jinak. U čeho vlastně máme strach? Ze zavedení práva šaría v Česku? Kde žije nula celá nula nula nula procent muslimů? Tím může strašit jen prezident Zeman – a kupodivu má s tím úspěch!!! Bojíme se o život? Teoreticky ano. V čase profesionálních armád je strach, že by do války s džihádistickými fanatiky museli narukovat naši synové, minimální. (Už jen při pomyšlení na takovou možnost člověka mrazí). Pravděpodobnost, že bude člověk zastřelen na koncertu při návštěvě evropské metropole, je sice v porovnání s možností být zabit na frontě zanedbatelná, ale je tady. Což je nový fenomén. Samozřejmě je možné se tomuto nebezpečí vyhnout tím, že zůstaneme sedět doma. Jenže to by znamenalo omezení našich svobod, omezení naší životní kvality. A jsme u kořene věci. Válka vždy znamená pokles životní kvality, pokles blahobytu, válka znamená často propad do bídy. A toto nebezpečí je reálné a právě to v nás probouzí strach.

Vlny uprchlíků ohrožují (v Česku spíše jen teoreticky) ekonomický vývoj země, náklady na zbrojení ve vedení války a na bezpečnostní systémy pohltí části rozpočtu, které by se mohly dát na zvýšení důchodů či na vytvoření pracovních míst. Strach se vloudil do našeho podvědomí, už ani neumíme přesně definovat, čeho se bojíme, ale bojíme se. Raději nepřemýšlíme, čeho vlastně…

Toho dokážou politici skvěle využít. Ať už pan Konvička v Čechách, Marián Kotleba na Slovensku, páni Strache a Kunasek v Rakousku, a samozřejmě prezident Zeman a jeho předchůdce Klaus. Páni, kteří kdysi svou opoziční smlouvou dali podklad k ožebračení a rozkradení země, by se měli vlastně krčit někde v politickém stínu a doufat, že na ně nebude moc vidět. Dělají pravý opak. Tak trochu mi to připadá, jako když ozbrojení zloději přepadnou domácnost a vysvětlují svým obětem, že mají být rádi, že přišli a jsou tam, protože je chtějí jen okrást a kdyby přišli vrahové, kteří by je chtěli zabít, ochrání je. Koneckonců jsou ozbrojení. Samozřejmě je to nesmysl. Kdyby oni vrahové skutečně přišli, budou lupiči první, kdo uteče, bez ohledu na to, že jsou jediní, kdo má zbraň. Je přece potřeba lup odnést do bezpečí a užít si ho.

Slovník pana prezidenta ostatně odpovídá řečem v hospodě čtvrté cenové skupiny. Jeho věty o dětech jako lidských štítech mi doslova vyrazily dech. Možná by mohl požádat rakouského prezidenta Fischera o povolení návštěvy uprchlíků ve Spielfeldu, aby se na ty „živé štíty“ podíval osobně. Samozřejmě to neudělá. Dalším stupňováním jeho rétoriky už může být jen výzva „Střílejte do nich“. Jako by se Zeman snažil postavit do pozice mluvčího evropské extrémní pravice. Samozřejmě to tak není. Jde mu jen o to, aby si získal přízeň „české hospody“ a zvýšil své preference. A tato tendence mu vychází. Ve virtuální volbě prezidenta, kterou organizovala Mladá fronta dnes, by dnes vyhrál už v prvním kole. A na oslavy sedmnáctého listopadu už studenty nepouštějí, protože je tam shromáždění strany pana Konvičky, na němž mluví prezident republiky. I Česko se fašizuje.

Jestliže image České republiky v zahraničí volbou Miloše Zemana prezidentem velmi utrpělo, byla by jeho nová volba úplnou tragédií. Při první volbě se ještě dá argumentovat, že lidé nevěděli přesně, co volí. Při opakované volbě už to neplatí. Češi by se tentokrát nezpochybnitelně přihlásili k jeho politice intolerance, nenávisti a hospodských žvástů.

Ve všech zemích Evropy sílí fašistické tendence, rostou preference stranám, které se netají snahou odstranit liberální demokracii. Hodlají zavádět „přímou lidovou demokracii“ jako pan Strache v Rakousku, či „demokracii sloužící národním zájmům“ jako Viktor Orbán či Jaroslav Kaczynski. Ovšem podobná hnutí jsou v Holandsku, Belgii, Francii a dokonce i v skandinávských zemích Finsku či Švédsku, tedy zemích vyhlášených svou tolerancí. 190 000 islámských žadatelů o azyl je na 9,6 milionů Švédů ovšem přece jen moc. Dostali strach. A jsou stále více ochotni obětovat své občanské svobody za příslib ochrany před nebezpečím, které ani sami nejsou schopni definovat, ale které podvědomě cítí. I oni zapomínají na rozum a volí emoce.

Na hrubý pytel hrubá záplata. Čili na teroristický režim (džihádistickou totalitu Islámského státu) odpovědět stejnou mincí – fašistickým státem západního typu. Diktatura si s jinou diktaturou poradí snadněji než demokracie. To může být pravda, ale jak vysoká bude cena? Trochu jako v knize „1983“ od George Orwella, kde je popisovaná diktatura nahrazena jinou – silnější, která dokáže své obyvatele sledovat a pronásledovat ještě lépe než ta, ve které hlavní postava románu žije. Cesta zpět k demokracii je pak nesmírně těžká až nemožná – a velmi krvavá. Možná krvavější než boj proti džihadistům.

Jak ale překonat strach, který žene hlasy stranám, které chtějí demokratické principy zrušit? Možná by stačilo omezit bezbřehý liberalismus, kterým naše západní společnost už pravdu trpí. Každé i jen teoretické omezení ochrany lidských práv či osobních dat vyvolává hysterickou vlnu odporu. Armády právníků bojují za lidská práva každého zločince, i kdyby nelítostně vraždil či k vraždám nabádal. Politická „corectness“ zakazuje už používat běžná slova, jako „Cikán“ či v němčině dokonce slovo „Fräulein“ čili slečna. Politicky korektní je „Junge Frau“ což je nesmysl, protože toto slovo nevystihne, zda je ona mladá žena vdaná či ne. Ale protože neexistuje slovo „Mänlein“ a když tak jen v pejorativním smyslu, muselo být slovo „slečna“ škrtnuto z německého slovníku. Nemáme opravdu žádné důležitější problémy? V čase, kdy fundamentalističtí blázni vraždí nevinné lidi, diskutujeme o právu homosexuálů na manželství, jako by se jednalo o nejdůležitější problém naší společnosti. Jen proto, že si politici netroufají definovat opravdové problémy a postavit se jim čelem.

Za propagování nacistické ideologie existují tvrdé tresty vězení. Džihádismus je nacismu minimálně rovnocenný. Proč tedy stálé ohledy pro kazatele nenávisti? Zákon, který by trestal projevy náboženské nenávisti stejně jako nenávisti rasové, je nutně potřebný a na spadnutí. A pokud bude přijat, je třeba ho i konsekventně uplatňovat. S nulovou tolerancí. Ať si oni kazatelé nenávisti koupí za saúdské peníze i ty nejlepší právníky, kteří budou hájit jejich „právo na svobodný názor“, které ostatně v Arábii samotné neexistuje. Tam stačí napsat, že křesťan či ateista má jako člověk stejnou hodnotu jako muslim a odsoudí vás k ubití holemi k smrti. Ani oni právníci, ani jejich peníze jim nesmí pomoci k beztrestnosti. Tolerance není jednosměrka, je to projev vzájemnosti. Vzájemné tolerance či úcty. Právě v té věci si ale politici netroufají říct jasné slovo. Bojí se o ropu ze Saúdské Arábie?

Pokud to ovšem nedokážou, prohrají vše. Člověku, který se bojí, nestačí říct „neboj se“. Je třeba mu vysvětlit, proč se bát nemusí. Co se dá udělat pro jeho bezpečí. Ne gesta, ne prázdná slova a minuty ticha, ale činy. Pokud to evropská politická reprezentace nepochopí, bude po Maďarsku a Polsku následovat Rakousko, Francie, pak Holandsko, Švédsko….

A pak už jen zhasnout světlo a říct „Dobrou noc, Evropo.“

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.