Korupce je nepochybně obrovským problémem. Nejen u nás, ale ve většině zemí světa. Korupce se ukazuje jako nejvýznamnější brzda hospodářského vývoje, je to něco, jako železná koule, kterou vleče ekonomika té které země na noze za sebou.Čím je ta koule těžší, tím pomalejší je hospodářský růst.

Má to dva hlavní důvody:

1)      Státní zakázky v zkorumpovaných režimech jsou mnohem dražší. Soutěže o jejich přidělení, pokud k nim vůbec dojde, jsou zmanipulované podle hesla – zakázku dostane ten, kdo nabídne víc. (Oficiálně míň, ale na úplatcích víc) Samozřejmě si vítěz pak ony úplatky započítá do ceny své zakázky – ztrátový být nemůže. Proto je kilometr dálnice v České republice dražší než kilometr v Rakousku, i když se tady stavbaři musí probíjet mnohem obtížnějším terénem. Část peněz tedy skončí v kapsách úředníků. (Jeden hořký vtip říká, že korupce při státních zakázkách je všude, jde jen o její míru. V Rakousku berou úředníci 1%, v Česku 10, na Slovensku 30 a v Rusku 300. Ten údaj z Ruska zřejmě bazíruje na olympiádě v Soči, původně měla stát 9 miliard dolarů, stála ale nakonec 40!). Jsou to peníze, za které by se mohly dát rozjet další projekty a zaměstnat další lidé, kteří by se z příjemců příspěvků v nezaměstnanosti či sociálních dávek stali platiči daní. Vůbec nejhorší pak je, když ti zkorumpovaní vyvezou své peníze za hranice své země. Pokud totiž peníze zůstanou doma, mohou se zde točit a aspoň částečně se přes daň z přidané hodnoty vrátit do státního rozpočtu. Pokud zmizí za hranicemi, jsou definitivně a v celé své výšce ztraceny. A kdo už dnes v globalizovaném světě nechává ilegální peníze doma?

2)      Psychologický efekt je ještě mnohem fatálnější. Obyvatelstvo země, ve které je rozbujelá korupce – zejména ta ve státní správě – se snaží všemi prostředky vyhnout placení daní. Proč by měl slušný občan odvádět své peníze do státní kasy, kde se stejně rozkradou? Morálka placení daní je nepřímo úměrná míře korupce. Nejvyšší morálku v placení daní v Evropě má Dánsko – i když jsou tam daně nejvyšší. Proč?

Korupce ve světě se měří od roku 2004 takzvaným Corruption perceptions index. Můžeme mít sice k tomuto vynálezu Johana hraběte Lamdsdorffa výhrady, jde přece jen o subjektivní měřící metodu, lepší způsob hodnocení ale v současnosti není k dispozici a hodně faktorů nasvědčuje, že je tato měřící metoda schopna monitorovat aspoň v hrubých obrysech zátěž korupce v jednotlivých zemích.

Pro ty, kdo tento index neznají, je to desetibodová stupnice, přičemž 10 znamená, že se v té zemi ještě nikdy nikdo ani v náznaku nesetkal s potřebou dát úplatek, 1 bod znamená, že bez úplatku nedostanete v podstatě ani vodu. (Jestliže Somálsko a severní Korea dosáhly 0,8 bodu, není se co divit, že v těchto zemích zuří hladomor).

Tradičně nejlépe dopadají severské země Dánsko (a jsme u věci placení daní!), Finsko, Švédsko a Norsko (Island, který v roce 2004 byl na třetím místě, poklesl po hospodářské krizi v roce 2008 a státním bankrotu na místo třinácté). K zemím s nejmenší korupční zátěží patří ale i Švýcarsko či Singapur.

České republice patří nelichotivé 53. místo s indexem 5,1, Slováci jsou hned za námi na místě 54. S indexem 5,0. Přičemž hodnota 5,0 se považuje za hranici, kdy se korupce stává kritickou a skutečným společenským i hospodářským problémem.

V hrubých rysech se dá vysledovat vztah mezi chudobou a korupcí, chudé země jsou v průměru korupčnější než země bohaté, touha dostat se k penězům a zajistit si slušný životní standart, či dokonce zbohatnout nelegální cestou je v zemích potýkajících se s chudobou očividně větší. Ale neplatí to obecně. Například země jako Botswana v Jižní Africe, Uruguay či France (někdejší Francouzská Guayana) v jižní Americe jsou chudé a přece jim patří pozice okolo dvacátého místa. Barbados dosáhl dokonce na 17. místo a o blahobytu se v této zemičce mluvit nedá.

Naopak země s vysokým příjmem z nerostných surovin jako je ropa, jsou nepoměrně korupčnější než jiné mnohem chudší země. Například Saúdská Arábie je až za námi na 55. místě s indexem 4,9, tedy pod onou kritickou hranicí pěti bodů. A Kuvajt, jehož občané díky blahobytu země ani nemusí platit daně, je na 63. místě s 4,3 body. O Venezuele ani nehovoříc – tato na ropu nejbohatší země v Jižní Americe je 161. S indexem 1,9!!!

Není to tedy jen chudoba, která je matkou korupce. Hraje zde roli i mnoho dalších faktorů.

Zajímavé je, že nejmenší míru korupce mají země, kde je hlavním náboženstvím křesťanství protestantského typu. Ať už jsou to skandinávské země, ale i Austrálie, Nový Zéland, či Británie, USA, Kanada nebo Švýcarsko či Holandsko. V katolických zemích je situace nepoměrně horší. Itálie (kde hraje ale podstatnou roli i úloha mafie) je na katastrofálním 69. místě s indexem 4,3 (a nemůže se hospodářsky pohnout z místa). Zda zde hraje úlohu zpověď s rozhřešením, můžu jen hádat. Ale protestant si musí každý svůj zlý čin vybavit s Bohem osobně a nikdy si není jistý, zda mu bylo odpuštěno. Jezuité v rámci rekatolizace zavedli dokonce jakýsi tarifní žebříček, jakými projevy lítosti si může katolík vysloužit absoluci (odhlédnouc od poutí do Říma, Jeruzaléma či Santiago de Compostella, což přinášelo po zaplacení určitých poplatků úplné odpustky za spáchané hříchy). Ještě i dnes o hlavních církevních svátcích dostávají věřící, kteří se účastnili mše, odpustky svých hříchů. Možná to svádí k tomu, aby člověk beztrestně hřešil. Když kněz dá rozhřešení, je duše zase čistá a cesta do nebe otevřená. Samozřejmě že to tak není (nebo na to nejsem ochoten věřit), ale zažil jsem dost lidí katolické víry, kteří si to myslí, v to věří, či věřit chtějí. Protože se taková interpretace nabízí. Opakem svatého není hříšník ale svatoušek. A těch je víc než dost.

Významnou roli hraje ale určitě i mentalita obyvatelstva. V kmenové společnosti Arabů či Berberů byl „dar“ náčelníkovi za jeho přízeň naprosto normálním činem. Úplatek je tedy přirozenou součástí života a jak vidíme na Saúdské Arábii či Kuvajtu, nedokáže ho vymýtit ani blahobyt. Turecká nadvláda na Balkánu je cítit dodnes. Všechny země, které byly pod tureckou nadvládou, vedou s korupcí naprosto marný boj. Schopnost dát peníze tomu správnému je výrazem chytrosti, na kterou může být místní občan hrdý. U nás se cítí být ponížen a platí, protože musí nebo si myslí, že musí, v orientu se tím naopak může pochválit a sklidí aplaus.

Tradice se tahají po celá staletí, mentalita se nezmění za jednu generaci, dokonce ani za sto let. Rakousko je na 23. místě a je korupčnější než Německo, i když v jiných ohledech jsou tyto země jako dvojčata. Dokonce i katolické Bavorsko má nižší míru korupce než Rakousko. Ve Vídni obvyklé „schadet nét“ čili „nezaškodí“ je součástí vídeňské kultury.

Politici hrají při budování tohoto faktoru obrovskou roli. Jestliže se ministr financí Rašín po první světové válce rozhodl vyhlásit korupci nelítostný boj, ministr financí z roku 1990 Václav Klaus ji označil a stále ještě označuje za „šikovnost některých lidí“. Takové nastavení má na morálku fatální následky, zejména, když pan Klaus jako prezident dokonce už odsouzené zloděje z moci svého úřadu omilostní. Václav Klaus korupci ideologicky prakticky legalizoval a udělal z ní součást naší ekonomiky, o jejím brzdícím efektu na hospodářský růst buď nevěděl, nebo mu to bylo jedno. Rašín svého času postupoval zdánlivě naivně – jeho „Komise pro prověřování původu majetku“ měla prověřit původ majetku všech občanů tehdejšího Československa. Samozřejmě to byl naprosto nemožný úkol. Jenže pokud se někdo choval příliš nápadně, vystavoval své bohatství na odiv, měl velmi rychle tuto komisi na krku. Výsledkem bylo, že se bohatí snažili navenek vystupovat skromně a nenápadně, nevystavovali své (často ilegálne) získané bohatství na odiv a na morálku tehdejšího Československa to mělo blahodárný efekt – ne nadarmo bylo Československo v meziválečném období po Německu druhou nejsilnější evropskou ekonomikou.

A samozřejmě rozhodující roli hraje i úloha státu. Čím víc zasahuje stát do života občanů a čím mocnější je státní administrativa, tím vyšší je míra korupce. Je-li úředník všemocný a nekontrolovatelný, samozřejmě to svádí k tomu, aby svou pozici využil k vlastnímu obohacení. Totalitní systémy jsou všeobecně mnohem korupčnější než demokratické země. Neplatí to obecně, například Chile – nijak bohaté – je na chvályhodném 21. místě s indexem 7,3 – díky diktatuře generála Pinocheta, kterému se podařilo do té doby všudypřítomnou korupci drakonickými tresty vymýtit. V podstatě je ale korupce nedílnou součástí mocenského systému diktátorských režimů – korupce totiž posiluje poslušnost. Úředník musí být zkorumpovaný, protože pak je vydíratelný i odstranitelný podle potřeby, pokud by nebyl dostatečně loajální. V Číně se údajně správcem provincie může stát jen dostatečně zkorumpovaný úředník – aby ho mohli za onu korupci popravit, kdyby na jeho místo dostal zálusk někdo mocnější či významnější.

Představa, že komunistický režim nebyl korupční, je naivní. Samozřejmě byl, jen se neuplácelo penězi, protože ty hrály podřadnou roli. Protože jen málokdo mohl cestovat do ciziny, neměl velké sumy peněz ani jak vydat. Podplácelo se nedostatkovým zbožím, výhodami, či například i oněmi devizovými přísliby a k řezníkovi se pro vybrané výrobky chodilo zadním vchodem. Jen zdánlivým paradoxem bylo, že například kvalitní „spišské párky“ byly podstatně levnější než nechutné párky „dietní“. Jen nebyly dostupné pro každého. Všechny postkomunistické země za sebou táhnou dědictví svých totalitních režimů a jedním z těchto prvků je i korupce. Nejlépe v potlačování korupce si vede Polsko, které je na slibném 35. místě s indexem 6,1. To je podle hospodářských analýz i důvodem, proč má právě Polsko z postkomunistických zemí nejvyšší hospodářský růst a nejlepší dynamiku vývoje. Paradoxem je, že občané to nedokážou ocenit. Vládu PO, která měla na tomto vývoji za posledních osm let největší zásluhy, vyměnili za populismus Jaroslava Kaczynského. Je tedy otázkou, zda se energie vynaložená do potlačování korupce, politicky vyplatí. Hospodářsky ano, ale na druhé straně je tu spousta frustrovaných úředníků, kterým vláda brání dostat se ke svému úplatku a ti dokážou hovořit (zejména před volbami) hodně hlasitě. A navíc, boj proti korupci může být úspěšný, ale vždy jen relativně. Korupci můžete potlačit ale ne vymýtit a relativní úspěchy se špatně měří. Prostý polský volič neví, že za Krkonošemi a Tatrami je situace mnohem horší než u něj doma.

Nicméně, pokud se kterákoliv společnost chce začít pozitivně vyvíjet, je jejím prvotním úkolem boj proti korupci. Pokud k němu je politická vůle.

Jenže tu vůli v české politice postrádám. Samozřejmě se proti ní brání i skupiny, které by o svůj vedlejší příjem přišly. V Rakousku je například systém zdravotního připojištění. Za to, že si měsíčně platím u privátní pojišťovny určitou sumu, mám nárok na volbu lékaře či nemocnice, ve které se chci nechat léčit. Samozřejmě, že se tak dostanu dříve k potřebnému (bohužel často i k nepotřebnému) zákroku, i když to politici popírají, mají připojištění pacienti určité výhody. Protože ona privátní pojišťovna zaplatí nemocnici, ve které pojištěnec ležel určitou sumu, která se pak rozdělí podle daného klíče mezi VŠECHNY tam pracující lékaře. Na Slovensku, zejména v Bratislavě, (o situaci v Čechách a na Moravě nejsem dostatečně informován) musíte uplácet jednoho konkrétního lékaře. Jak v Rakousku, tak v Česku tedy existuje „dvoutřídní medicína“ (i když to vlády v obou zemích vehementně popírají). Jen v Rakousku běží na legální, v Čechách a na Slovensku na ilegální bázi. Ono rakouské připojištění je účinné protikorupční opatření. V Čechách je politicky neprůchodné. Proč asi?

Nechápu například úporný boj českých politiků proti elektronickým pokladnám. Ty jsou v celé Evropě samozřejmostí (s výjimkou Řecka a Česka). V Itálii dostanete elektronický doklad i na kávu za 90 centů – a musíte ho mít u sebe i po opuštění baru či restaurace pro případ kontroly daňového úřadu. V Čechách snaha o jejich zavedení budí křik a odpor – kolik malých hospod a lékáren by zaniklo! To znamená jinými slovy, že tyto hospody a lékárny přežívají jen díky černé ekonomice a neplacení daní. Mí čtenáři vědí, že jsem vždycky podporoval knížete Schwarzenberga, protože ho považuji za slušného člověka. Tentokrát musím ale jeho strategii odporovat. Jak chce osvobodit od elektronických pokladen malé provozy? Podle jakého klíče – podle nějakého ODHADNUTÉHO obratu? Kdo odhadne ten obrat? Ten vykázaný bude přece odpovídat právě oné černé ekonomice. A úředníci, kteří budou potvrzovat, že daný provoz se vyskytuje pod onou zákonem určenou hranicí obratu, se určitě už nemůžou dočkat. Bez úplatku to určitě nepůjde! Elektronické pokladny by přinesly přehled o OPRAVDOVÉM obratu, o němž by žádný úředník nemohl rozhodovat. Byl by pak tak nepřekonatelný problém, provozům do určité výšky obratu vyplatit daň s přidané hodnoty zpět – úplně nebo částečně a pak od určité výšky vůbec? Byl by to transparentní systém.

Jenže právě transparenci se společnosti, kde se korupce stala nedílnou součástí každodenního života, brání nejvíc. Pokud Andrej Babiš nedokáže prosadit ani tento minimální program, může svou politickou misi označit za neúspěšnou a ukončit ji. Pokud chce posunout českou společnost někam dál, musí potlačit černou ekonomiku. A s ní černé – jinými slovy špinavé – peníze. I když na jejich existenci bývalý český prezident Václav nevěří. Ony tu jsou a působí jako písek v motorových převodech.

4 Comments on Korupce – co s ní

  1. Ano není normální nekrást.Co s tím když mi mravní základ v sobě říká,že tak to je správně,a nenapadne mě,že to má být jinak.Prevert:Cnost je sama sobě odměnou..
    Krásné,ale…..?
    Jinak poslouchám televïzi.Turci Ti pohanští psi do EU_?Švejka na ně.Uhra uberšvungem přes pysk,a to turek je o kus dále.Ale bez nadsázky.Je to jiíny civilizační okruh.Neumíme žít spolu.-V krizi opevmit hranice a být solidární a soucitní ke křesťanům z předního váchodu.Muslimové mají bohatší země než je naše.V Angelice nemá otrokyně taky na výběr.To je problém evropské civilizace.

    • Televizi neposlouchej, protože ta paušalizuje, nemůže jinak, nemá k ničemu jinému prostor. Jestliže ovšem někdo paušalizuje takovým způsobem, jako prezident Zeman, obrací se mi z toho žaludek. V každém národě se najdou lidé skvělí, vzdělaní, normálně průměrní, hloupí, problematičtí i úplní blázni. Jak je ovšem rozpoznat, když jich najednou přijdou statisíce? Evropa se k utečeneckému problému postavila od začátku špatně – protože se mu nepostavila vůbec. Když to začalo být neúnosné na Lampeduze, tvářila se, že se jí to netýká. A tak musela přijít řecko-balkánská katastrofa. Chci se tím problémem zabývat v mém příštím článku ve čtvrtek. Možná se nebude všem líbit, ale o to, aby se líbil, mi nejde. Stačí, když bude podnětem k zamyšlení nebo k diskusi.

  2. Ahoj Tondo.
    Jen k pobavení v břeclavské ČSSD probíhá spor zda li jsem si za starostování odnesl 50 či 80 mil Kč.Vycházejí pravděpodobně s hodnoty investic ,které byly za mého starostování vybudovány v Břeclavi.Problém není v tomto mém údajném výnosu,ale z toho ,že jsem se nepodělil s nimi,kteří jsou tak potřební.Můj nástupce ve funkci starosty se pak nestyděl do televize říci,že do politiky šel kvůli penězům,chudák.Asi má v zásadě pravdu,jako veřejná služba,se to v ČR nenosí.Trvalo mi 6 let než jsem to pochopil.Když to totiž děláš ve prospěch města,systém tě musí zákonitě vyplivnout.Mám to za sebou a jsem zpátky za mnohem více peněz a více volného času v své ordinaci.Al občas mě to pořád ještě se…
    Olin

    • Oldo, to je právě ta tragédie, že lidé už automaticky předpokládají, že každý politik krade – tak se to dostalo do podvědomí, že ona korupce je součástí života a nikomu nevadí.Když nebereš, jsi divný a vlastně nepohodlný, protože nevydíratelný.Když jsem skončil jako náměstek ředitele v nemocnici v Popradě, měli jsme půl roku vnitřní revizi, která prověřovala každý můj jednotlivý nákup a hledala třeba i jen minimální nesrovnalost. Nic nenašli, takže na mě museli nakonec vytáhnout, že jsem Čech.Takže opravdu – co s tím?

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.