O Turecku jsem psal už několikrát. Nedá se ale nereagovat na to, co se momentálně děje a čehož následky jsou naprosto neodhadnutelné.

Angela Merkelová navštívila Turecko v době zuřící předvolební kampaně (volby zde budou 1. listopadu, tedy za několik málo dní), aby podpořila prezidenta Erdogana, který otevřeně usiluje o odstranění demokracie a zavedení diktátorského prezidentského systému (ruského typu). Před krátkou dobou ještě nepředstavitelný scénář, pod vlnou uprchlíků z předního východu dnes realita.

Jak jsem psal naposledy, když jsem se zmínil o uprchlické krizi – ať už to dopadne jakkoliv, svět už nikdy nebude takový jako předtím. Určitě změny jsou nezvratné a demokracie jako základní stavební kámen evropského soužití se otřásá v základech. Diktátorská vláda Viktora Orbána najednou nikomu nevadí (kromě jeho vlastní mládeže, která masově opouští Maďarsko), s Putinem se už zase vyjednává a Erdoganovi se pomáhá v upevnění jeho moci. V Rakousku ostatně sílí nezadržitelně modří tedy svobodomyslní, kteří také hlásají vystoupení z Eura, z Evropské Unie, a „posílení přímé demokracie“. Což v praxi znamená odstranění parlamentní demokracie a vládnutí prostřednictvím lidových hlasování po úplném ovládnutí sdělovacích prostředků. (Mimochodem tímto způsobem přímé lidové demokracie vládl Muamar Kaddáfí.)

V Polsku zvítězila navzdory hospodářskému růstu v zemi a stoupání životní úrovně strana Jaroslava Kaczinského. Stačilo představit uprchlický problém jako problém Německa. Merkelová přece uprchlíky pozvala a teď diktuje jiným zemím (tedy i Polsku, kde animozity vůči mocnému západnímu sousedovi nikdy nezmizely, stačí se podívat, v jakém emocionálním tónu se odehrávají fotbalové zápasy mezi Německem a Polskem), že je musí převzít. Německý diktát – důvod na vystoupení z EU. Že Polsko dostává z Bruselu na dotacích 70 miliard Euro ročně – to nehraje v předvolební kampani žádnou roli, když ji hrát nemá. A že Kazcniský patří k pravicovému radiálnímu křídlu, které se s demokracií příliš nemaže, o tom nikdo pochybovat nemusí.

Je samozřejmě smůla, že právě na tureckém prezidentském křesle sedí právě člověk jako Erdogan, který nemá skrupule a dokáže využívat jakékoliv politické prostředky bez ohledu na protesty ve vlastním obyvatelstvu. Člověk, který nehledá konsensus ale prosazení vlastního názoru za každou cenu. Jenže kdo hýbe v Ankaře pákami moci, na to nemáme žádný vliv. Nedivil bych se, kdyby bylo pravda, co tvrdí Řekové (kterým je ovšem hodně těžké něco věřit), že totiž Turci sami převážejí syrské a afgánské uprchlíky na egejské pobřeží, aby jich utíkalo co nejvíce a aby tedy vyvinuli na Evropu co největší tlak. Erdoganovi totiž nejde o málo.

Bod první – Evropská Unie má vyhlásit Turecko na bezpečný stát. Nic jiného si ona sama ani nepřeje, jen do státu s tímto statutem totiž může uprchlíky vracet, pokud překročí Evropskou hranici. Odhlédněme od faktu, že Evropská Unie v této základní funkci každého státního útvaru – totiž při ochraně vlastních hranic – žalostně selhala. Ukázalo se, že je to spíše diskusní klub než státní útvar a lepší to ani nebude, už proto, že tendence je spíše opačná – místo centralizování a vytváření dalších společných struktur jako armády či bezpečnostních složek – se snaží evropské státy vazby spíše rozvolňovat a ze závazků k Unii se vyvazovat. A to právě v době, kdy stojí otázka další existence EU skutečně pod zevním tlakem jednoznačně – buď užší integrace, nebo rozpad. Jenže vyhlásit Turecko za bezpečný stát v době, kdy Erdogan ničí opozici vodními děly a zatýkáním bez rozsudku, kde má policie od minulého roku práv použít proti demonstrantům ostrou munici? Kde jsou beztrestně zabíjeni křesťané jen proto, že vydávali svůj časopis a na hlavy kurdské národnostní menšiny padají bomby jen proto, že se jejich politická strana dostala do tureckého parlamentu a vzala tak Edroganovi a jeho straně absolutní většinu. Politika se v Turecku vede všemi prostředky včetně těch, které velmi připomínají občanskou válku, pokud ale Evropa vyhlásí Turecko na bezpečný stát, nebude moci poskytnout žádnému Turkovi politický azyl – a Erdogan bude moci konečně proti opozici použít veškeré státní násilí, aniž by se musel bát jakékoliv reakce. Navíc Turci stále nepřiznali vinu ke genocidě Arménů v čase první světové války, popírají ji stejně vehementně jako pohrobkové nacistů holocaust. Jenže v Turecku pochází toto popírání z oficiálních politických míst. Je to totéž, jako by Markelová veřejně vyhlásila, že žádný Oswiecim či Mauthausen neexistovaly a Židům Hitlerův režim nijak neubližoval. Nemyslitelné! Jenže právě Merkelová musí s lidmi, kteří toto činí, jednat a jednat velmi opatrně a vstřícně. Jinak její Německo miliony uprchlíků, které je Erdogan obratem schopen do Evropy poslat, zadupou.

Uvolnění vízové povinnosti pro turecké občany, kterou Eerdogan rovněž požaduje a Merkleková mu ji slíbila) je pak za těchto okolností jen marginálním zlem. Přitvrdí-li Erdogan svůj tlak na opozici, mohou k nám jeho protivníci přijít vlastně zcela legálně – aniž by museli dostat statut uprchlíka – a oni přijdou. Je to převážně intelektuální opozice, muslimové jen podle jména, tedy nepraktizující, z těch až tolik strachu nejde. Pokud jich nebudou miliony.

Jsme tedy ochotni akceptovat diktátory typu Orbána, Putina či Erdogana, jen když nás ochrání před vlnou utečenců. Otázka zní, proč jsme tedy nedokázali akceptovat diktátory typu Saddáma Husseina či Muamara Kaddáfího? Byli horší? Byli jen jiní – utvářelo je prostředí, ve kterém vládli a to bylo brutálnější než Turecko či Rusko, o Maďarsku je v tomto srovnání zbytečné hovořit, to je přece jen někde úplně jinde. Kdyby tito muži ještě stále vládli v Iráku a v Libyi, neměli bychom dnešní problém. Ať se na to totiž díváme jakkoliv, vyvolávacím bodem dnešních problémů byla americká (a britská) invaze do Iráku. Pád Saddáma Husajna, kterého Američané ze jeho země vybombardovali, měl dvojí účinek.

Zaprvé narušil křehkou stabilitu na blízkém východě. Že se nestabilní a umělý státní útvar Iráku rozpadne, mohl vysvětlit americké administrativě skutečně kdekdo – kdyby byli Georgie Bush  a jeho poradce Wolfowitz vůbec schopni a ochotni někoho poslouchat. Okamžité rozdělení na šíitský jih, sunnitský střed a kurdský sever bylo jediným schůdným řešením – pro americkou administrativu ale neprůchodným. Jednak se bála posílení Iránu na jihu Iráku (k čemuž by určitě došlo) jednak chtěla mít jen jednoho partnera při jednání o licencích na těžbu ropy ( ze stejného důvodu Irák po první světové válce i vznikl – tehdy měli ovšem prsty ve hře Britové). Co se stalo, je katastrofou sice regionální, ale s globálními důsledky. Pád jednoho diktátora vyvolal řetězovou reakci a v konečném důsledku byl spouštěčem tzv. „arabského jara“. Jestliže se „demokracii“ v arabských zemích podařilo v Tunisku jakž takž stabilizovat (za ten zázrak padla letos dokonce Nobelova cena míru), v Egyptě se ji podařilo chválabohu zlikvidovat, Libye se rozpadla na dva útvary (jaké překvapení, Cyrenaika a Tripolitana byly vždy dvě země, které dala dohromady jen italská koloniální administrativa, nikdy se ale nesnášely) a vládne tam stav občanské války. Pravá katastrofa vznikla ale v Sýrii, kde se vládnoucí alavitský klan Assadů nehodlal dát „demokratickým způsobem“ vyvraždit. Jestliže se dokonce i problematika Palestinců dostala mimo zorný úhel světových politiků (čímž Palestinci trpí natolik, že si svou frustraci vybíjejí podřezáváním Židů na jeruzalémských ulicích), mluví to samo za sebe. Rád bych se zeptal Syřanů na Golanských výšinách, kteří vždy tak vášnivě usilovali o zpětné připojení k Sýrii, zda si to přejí i dnes.

Druhým faktorem amerického vpádu do Iráku byla radikalizace Islámu. Arabské obyvatelstvo včetně své intelektuální vrstvy utrpělo touto válkou skutečný šok. Marocká socioložka Fatema Mernissi popisuje ve své knize „Islám a demokracie“ reakce prostých lidí. Chápali tento útok, pro který neexistovalo žádné právní zdůvodnění (ony zbraně hromadného ničení, které byly záminkou útoku, se nikdy nenašly), jako demonstraci síly Západu. Aroganci typu: „MY rozhodneme, kdo je dobrý a kdo je zlý a MY zbombardujeme podle našeho rozvážení kohokoliv, koho shledáme zlým.“ Prostí muslimové nedokázali rozlišovat mezi Američany a Evropany (ostatně Britové byli v Iráku taky), v jejich očích zaútočil na muslimskou zemi bezdůvodně „blahobytný Západ.“ Bylo třeba na to odpovědět. Odpovědí byl příklon k islámu. Jestliže obyvatelstvo islámských zemí nedokázalo západu konkurovat hospodářsky ani vojensky, rozhodlo se postavit proti sekularizovanému Západu „svého Boha“.

Když v sedmdesátých a osmdesátých letech začali proudit Turci do Německa (na žádost německé vlády, která hledala lacinou pracovní sílu) ani jedna Turkyně nenosila šátek. Už proto, že to bylo v Turecku Atatürkovými dekrety zakázáno. Dnes je vzácností, když nově příchozí žena nemá na hlavě šátek, na nohou tradiční sandály a kabát až na zem. Náboženské symboly vstoupily do života Islámu mnohem intenzivněji než dřív. Intelektuální a feministická hnutí v těchto zemích, nakolik byla už předtím slabá a jen pomalu se vzmáhající, byla umlčena a dnes ani nevíme, zda vůbec existují (ostatně zajímá to někoho?) Islám vstoupil (vrátil se) do každodenního života muslima a to způsobem, který je nekompatibilní se způsobem života v průmyslové době. My jsme totiž náš způsob života s manufakturami a továrnami s pásovou výrobou, s osmihodinovou pracovní dobou, komunikační infrastrukturou atd. atd. vyvinuli až po sekularizaci (tedy oddělení náboženského a civilního života) na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Vlastně se jedná v určitém smyslu o dítko této sekularizace. Tento život se všemi jeho průmyslovými a kapitalistickými prvky exportujeme na východ – jenže tam nemůže fungovat. Je u nás myslitelné přerušit operaci v nemocnici, aby se operační tým šel přesně ve dvanáct hodin pomodlit? Je možné, aby navigační věž letiště neodpovídala přistávajícímu letadlu, protože právě zapadlo slunce a posádka věže se modlí? V islámském světě je to naprosto normální, tam si zase nedovedou představit, že by měli v operaci ve dvanáct hodin pokračovat, či že by věž měla plnit své povinnosti, i když je čas k modlitbě. Samozřejmě že to vyrábí problémy, naše systémy jsou nekompatibilní.

Je samozřejmě naprosto falešné, když tvrdíme, že zde stojí křesťanský svět proti islámskému. Křesťanské hodnoty jsme už dávno opustili, naším světem vládne chtivost a závist. O deseti přikázáních je zbytečné mluvit. Máme ale strach o náš sekularizovaný svět. O svobodu se rozhodnout, zda půjdeme v neděli do kostela či do nákupního střediska. O náš způsob života. Právě fakt, že křesťanství se svými ideály a poselstvím už vyklidilo pozice v našem myšlení (krádežím se v například v prezidentském politickém slovníku říká “šikovnost”), má to islám se svou expanzí snazší. Vniká totiž do ideologicky prázdného prostoru.

Současné stěhování národů je příznakem globalizace – nového fenoménu, odstartovaného v devadesátých letech dvacátého století. Proto je to fenomén dosud neznámý. Jenže jestliže jsme globalizovali pohyb peněz, zboží a investic, bylo jen otázkou času, kdy dojde i na pohyb osob. Vítali jsme turisty z exotických zemí, kteří k nám náhle mohli začít jezdit – vozili sem peníze. Teď přicházejí lidé z naprosto jiných důvodů. Proč? Protože je to možné!

Světový systém klidu a blahobytu, který jsme krátce zažili v devadesátých letech (odhlédnouc od lokálního konfliktu v bývalé Jugoslávii) a který popsal Francis Fukuyama ve své knize „Konec dějin“ se zhroutil. V nezřízeném optimismu devadesátých let jsme nedokázali dát pozor na lidi jako George Bush či Václav Klaus. Zdálo se nám, že se nemůže nic zlého stát. Stalo se. Následky jsou tragické a vlastně ještě neodhadnutelné.

Xenofobie nepomůže. Obehnat hranice plotem je sice možné, ale není to žádné skutečné řešení – ne nadarmo k němu sáhl právě člověk, který se netají svými diktátorskými sklony a chutí opustit Evropské společenství, aby si mohl vládnout po svém. Problémy se musí řešit na místě, kde vznikly. Co dnes totiž vidíme, je důkazem toho, že v globalizovaném světě neexistují žádné lokální problémy. Všechny problémy postihují celý svět. Jestliže se tedy Merkelová nebojí třást si ruku s čertem tureckým, proč tedy ne i s ďáblem syrským, tedy Assadem. Všichni vědí, že bez něj se syrský problém nevyřeší, zejména, dokud za ním stojí Rusko a Vladimír Putin. (A ten si svou podporu užívá, nemusím líčit, jak ho těší pohled na Evropu padající na kolena) Samozřejmě by bylo možné Sýrii rozdělit. Aleviti by proti tomu nic neměli, Arabi by se s tím zřejmě smířili. Stejně tak by bylo možné rozdělit Irák. Edogana by přitom sice zřejmě trefil šlak, protože by to znamenalo vytvoření samostatného kurského státu na iráckém severu, ale nebylo by mi ho líto. Malá mrtvička by možná politické stabilitě prospěla. Po posledních volbách by se totiž Erdoganova loutka a turecký premiér Ahmet Davutoglu s opozicí (Atatürkovci, tedy turečtí sociální demokraté, byli připraveni vytvořit koalici) dohodla na funkční vládě, kdyby mu to Erdogan nezakázal. Chtěl totiž nové volby za každou cenu. Aby jejich prostřednictvím odstranil konečně obtížnou demokracii, kterou Turecku naordinoval (přiznávám, že diktátorským způsobem) Mustafa Kemal Atatürk v roce 1922. Evropa mu v tomto jeho boji pomáhá.

Nakolik je to prozřetelné, je otázka. Další diktatura na předním východě? Přímo před branami Evropy, ba dokonce trošku i v Evropě? Jak dlouho pak bude moci Evropa tvrdit, že je Turecko „bezpečný stát“? Nebo si bude už lhát do kapsy navždy? Pak ale ztratí jakoukoliv legitimitu šířit své hodnoty kdekoliv na světě. Falešné morální hodnoty jsou falešnější než falešné peníze a ani ty vám nikdo nevezme.

Kdo už jednou sáhne k nemorálním zásadám, neměl by být aspoň dvojaký. Opakem svatého není totiž hříšník ale svatoušek. Heslo „trošku amorální ano, ale moc ne“ nepřesvědčí ani diktátory na východě ani vlastní voliče. Řekněme otevřeně, co chceme, či vlastně co nechceme. Nechceme tady žádné uprchlíky a jsme ochotni udělat cokoliv, abychom jejich příchodu zabránili. Pokud to naši politici dokážou otevřeně říct, dokážou pak poslat i armádu do Sýrie, aby (zřejmě po boku Assada a Rusů) vystřílela ze Sýrie a Iráku Islámský stát a vytvořila na předním východě zase podmínky, ve kterých budou moci lidé žít. Před Válkou v zálivu a arabským jarem to totiž docela dobře šlo.

Paní Merkelová se jednou prořekla. Řekla něco, co říct nikdy neměla. Udělala to v dobrém úmyslu, řekla to, co si skutečně myslí. Vyvolala ovšem katastrofu, dobře míněno je v tomto případě pravým opakem dobrého. Není ale ochotna z této své fatální chyby vyvodit důsledky a opustit politickou scénu. Kdy to udělá? Až budou pravicové diktatury nejen v Maďarsku, Rusku, Turecku, ale i v Rakousku, Polsku a Francii? Uvědomí si potom, že to bylo – i když nechtěně – její dílo?

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.