Pasov si spojujeme nejspíše s vpádem Pasovských do Čech v roce 1611, kdy si je na pomoc pozval císař Rudolf a potom se k nim nechtěl znát. Jejich řádění v Praze a v jižních Čechách, kde se chtěli odškodnit za nezaplacený žold se zapsal nesmazatelně do českých dějin a dal slovu „pasovský“ už navždy negativní náboj. Tehdy zachránil Čechy starý Petr Vok z Rožmberka, který je nakonec vyplatil a oni odtáhli zpět na jih. Tato negativní historická událost se váže k období, kdy o nesmírně bohatý Pasov projevili poprvé zájem Habsburkové. V roce 1598 se podařilo na post pasovského biskupa prosadit mladšího bratra pozdějšího císaře Ferdinanda II. Leopolda, kterému tehdy bylo dvanáct let. O třináct let později se zapletl do oné pražské záležitosti. Knězem se nikdy nestal 8 i když byl biskupem i ve Štrasburku), nakonec si vyžádal papežský dispens, vystoupil z církevních služeb a v roce 1626 se oženil s mladou vdovou Klaudií Medicejskou. Tolik tedy k oné neslavné epizodě pasovských dějin.
Jenže Pasov, zvaný „město tří řek“ je jedním z nejkrásnějších německých měst. Stéká se zde modrošedý Inn s tmavým Dunajem a menší řekou Ilz. Inn působí mohutněji než Dunaj, ale protože řeka si ponechává jméno toku, zachovávajícího svůj směr, Inn zde končí. V podstatě přivádí opravu méně vody než Dunaj, protože má hloubku jen něco přes dva metry, zatímco Dunaj šest, je ale fascinující pozorovat, jak vody Innu vytlačují proud Dunaje, protože Inn se dravější a tmavá dunajská voda má skutečný problém se proti jeho proudu prosadit.
Pasov byl významným městem – a městem bohatým. Nezbohatl však tím, co by jeho občané vyprodukovali, zdrojem bohatství města byl obchod se solí. Pasov byl po celá staletí hlavním překladištěm soli na cestě ze solné komory do Čech. Zde začínala takzvaná zlatá stezka, která vedla několika směry přes Šumavu na naše území, nejstarší z těchto chodníčků končil v Prachaticích. Clo na sůl, přivážené po Innu, bylo zdrojem blahobytu města. Přístaviště pro lodi se solí jsou ještě dnes viditelné na břehu Innu podél promenády Innkai pod městskými hradbami.
Na místě Pasova existovala už v Římských časech pevnůstka Batavis, předsunutý post římského Limes romanus, který měl impérium bránit proti germánských kmenům na severu. Římané opustili svou dunajskou hranici v druhé polovině pátého století, jejich hrádky zpustly, v následujícím století sem přišli germánští Bajuvaři a založili na poloostrově na soutoku řek hrad – jádro dnešního města. Už v roce 739 je Pasov dokumentován jako sídlo biskupa, hvězdná hodina ale udeřila v roce 1217, kdy císař Friedrich II. povýšil pasovského biskupa na říského knížete, podléhajícího nadále už jen císaři samotnému – a tak to mělo zůstat až do roku 1803. Roku 1225 pak Pasov obdržel městská práva, rozkvětu a blahobytu města nestálo nic v cestě. Tedy skoro nic. Občané si s biskupem, který si na druhém břehu Dunaje vybudoval hrad Oberhaus Veste, příliš nerozuměli. Následovala celá řada povstání a bojů, v nichž se občané snažili zbavit církevní nadvlády, nikdy se jim to ale nepodařilo. Po rozhodující bitvě v roce 1368, v níž zahynulo na 200 pasovských mužů, nesměli být tito ani pochováni v posvěcené zemi – jako povstalci proti církevnímu vládci se nacházeli logicky v církevní klatbě.
K Oberhausu se člověk může nechat vyvézt autobusem, cena jízdenky se pak odpočítá od ceny vstupenky na hrad. Dá se k němu dojít ale i pěšky přes most Luipolsbrücke, jejíž stavba kdysi vyvolala v Pasově přibližně stejné protesty jako stavba Eifellovy věže v Paříži a jeden slavný pasovský spisovatel, jehož jméno jsem bohužel zapomněl, se na protest proti této stavbě z města vystěhoval a už se nikdy nevrátil. Poté nahoru do kopce po schodech Ludwigstiege – je to pěkná romantická procházka odměněná na konci nádhernými výhledy na město z někdejší biskupovy pevnosti. Na hradě je velmi pěkná a výpravná výstava dějin Pasova, je vidět, že instalaci prováděl někdo, kdo se v historii vyzná a má své město opravdu rád. Niederhaus, ležící přímo na soutoku Dunaje a Ilzu, je v soukromém vlastnictví a navštívit se nedá. Vlaje nad ním švýcarská vlajka a protože řada z výletních lodí, které vozí turisty po Dunaji se plaví také pod švýcarskou vlajkou, nabízí se souvislost. Pokud bych byl majitelem podobné lodní společnosti, nemohl bych si své sídlo zvolit lépe.
Pasov vstoupil do evropských dějin hned několikrát a je na svou historii patřičně hrdý, člověk ji najde prezentovanou všude.
Právě v Pasově vznikla píseň o Niebelunzích, nejslavnější německá sága. Autor je sice neznámý, očividně to byl některý z biskupských úředníků. Tabule o vzniku tohoto eposu je umístěna na někdejším biskupském úřadě v blízkosti pasovského Dómu, na pasovské radnici je pak vyobrazen monumentální obraz vjezdu královny Krimhildy do města, kdy cestovala k hunskému králi Attilovi s žádostí o pomoc při pomstě za smrt svého manžela Siegfrieda. O písni o Niebelunzích jsem už psal ve svém článku o Wormsu, kde se na břehu Rýna celý germánský masakr odehrál, idea složit o hrdinných, krvežíznivých, pomstychtivých a zákeřných Burgundech hrdinský epos vznikla na soutoku Dunaje a Innu.
V Pasově byla v roce 1552 podepsána takzvaná pasovská smlouva, která zabezpečovala v Římské říši svobodu vyznání a byla podkladem k uzavření takzvaného augsburského míru o tři roky později – heslo „čí vláda toho náboženství“ bylo kompromisem, které mělo ukončit boje mezi protestanty a katolíky. Tento mír, mistrovské dílo císaře Ferdinanda I. (tehdy ještě jen českého a uherského krále – císařem se měl stát až po abdikaci jeho bratra Karla V. v roce 1556.) vydržel ale jen do roku 1618 – pak nahromaděná napětí vybuchlo a přešlo do hrůz třicetileté války, jednoho z nejhroznějších konfliktů světových dějin. Pasovská smlouva ale také našla své místo ve vyobrazení na městské radnici.
Konečně třetí epizoda je svázána s císařem Leopoldem I. Tento nejošklivější ze všech Habsburků se zde oženil (tato svatba si znovu zasloužila monumentální obraz na pasovské radnici na protější stěně obrazu s královnou Krimhildou) a svými modlitbami zde „odvrátil“ tureckou expanzi a dobytí Vídně. Tomu všemu předcházel zničující požár města v roce 1662. Ještě než se podařilo město znovu vybudovat, slavil zde Leopold I v roce 1676 svatbu s Eleonorou Magdalenou falckou – byla to už jeho třetí svatba, z tohoto manželství ale vzešli oba pozdější císaři Josef I. a Karel VI. Z obou předchozích manželství přežila totiž z celkem šesti dětí jen jedna dcera své první narozeniny. Možná proto to byl právě Pasov, kam císař Leopold utekl z Vídně v roce 1683, kdy se k městu blížila obrovská turecká armáda vedená velkovezírem Kara Mustafou Pašou. Zatímco na Vídeň dopadaly dělové koule obléhatelů, modlil se „Türken-Poldi“ jak tohoto panovníka ještě dnes v Rakousku nazývají, v kostele „Maria Hilf“ na pravém břehu Innu. Dnes je tato část města jediným kouskem Německa na pravém innském břehu, zbytek východního pasovského území připadl v roce 1779 na základě takzvaného Těšínského míru Rakousku. Ve stejné době, kdy císař klečel před votivním obrazem Mariahilf v Pasově, zničily turecké dělové koule kostel Mariahilf ve Vídni (tamější votivní obraz Panny Marie se ale podařilo zachránit). Císaři se prý zjevila Panna Maria a poradila mu, že právě heslo „Mariahilf“ přivede křesťanské vojsko k vítězství. Za volání tohoto hesla se pak skutečně vrhlo spojené rakouské a polské vojsko 12. září 1683 na turecké oblehatele a na hlavu je porazilo. Zastavilo definitivně tureckou expanzi na západ. Kostel Mariahilf na stejnojmenném kopečku je poutním místem. Dostanete se sem po mostě přes Inn a pak po 321 schodech zastřešenou chodbou (Prý se jinak chlapi vymlouvali, že bu´d pršelo nebo bylo příliš horko, až daly ženy schody ke kostelu zastřešit). U vchodu do chodby stojí krásný ranně barokní kříž a v kostele je onen slavný votivní obrazu, který prý zachránil Vídeň a s ní celé západní křesťanstvo.
S Pasovem je spojen i osud blahoslavené Gizely. Je zde pochována v kostele Heiligkreuz, v klášteře Niedernburgu, kde byla kdysi matkou představenou. Její hrob je poutním místem mnoha maďarských návštěvníků. Gizela byla totiž manželkou prvního uherského krále Štěpána a po jeho smrti se stáhla do Pasova, kde se stala představenou kláštera. V podstatě by měla být blahoslavená Gizela poněkud frustrovaná. Její manžel Štěpán, syn Emmerich, bratr Jindřich II. i švagrová Kunigunda byli všichni postupně vyhlášeni za svaté, jen ona jediná z celé rodiny to dotáhla jen na blahoslavenou. Zřejmě to pasovští zapomněli říct Janu Pavlovi II. Ten by si takovou příležitost k návštěvě města určitě nedal ujít. Gizela si ostatně svatořečení zasloužila určitě víc než její bratr – mocichtivý císař Jindřich II. Gisela i její bratr císař byli děti vévody Jindřicha Bavorského zvaného Svárlivý, mladšího bratra císaře Otta II. Jindřich,který se při své volbě dokázal šikovně prosadit proti svému protikandidátovi Hermannovi švábskému a pak pořádně míchal i s českou politikou, kdy dosazoval a sesazoval česká knížata. Český kníže Vladivoj, dosazený jakou loutka polského krále Boleslava Chrabrého v roce Jindřichovy korunovace v roce 1002 si u Jindřicha o rok později vyžádal darování české knížecí koruny jako císařského léna a tak se Čechy staly na dalších mnoho staletí součástí Římské říše. Vladivoj se poté upil k smrti a Jindřich intrikoval mezi přemyslovskými bratry Jaromírem, Oldřichem, svého věrného spojence Jaromíra nechal ale padnout, když ho omrzel. Císař Jindřich, který byl schopným, nicméně v žádném případě svatými prostředky vládnoucím panovníkem, byl vyhlášen za svatého v roce 1146, když už vládli v Německé říši Štaufové. Zřejmě je měl kult jejich předchůdce podráždit. Skurilním detailem k onomu svatořečení je skutečnost, že fakt, že manželství císaře Jindřicha a jeho ženy Kunigundy zůstalo bezdětné, vedlo k tvrzení, že nebylo díky slibu panenství císařovny nikdy naplněno a že císař se svou manželkou žili svatým životem „jako bratr a sestra“. Kdo nevěří, ať tam běží. Gisela svou misi v Maďarsku splnila, přivedla svého manžela k prosazení křesťanství v uherském království a po jeho smrti (její syn Emmerich zemřel při nehodě na honu ještě před svým otcem Štěpánem (odešla do Pasova v rodném Bavorsku – narozena byla v nedalekém Řezně), vstoupila tam do kláštera a stala se matkou představenou. Její pozůstatky byly exhumovány v roce 1908, dnes je její hrob cílem tisíců poutníků z Maďarska a kolem něj visí maďarské trikolóry a leží věnce. Myslím, že právem, i když je „jen“ blahoslavená.
Víc než požáry bylo a je město Pasov ohroženo záplavami. Jedno, zda přijde voda z hor Innem nebo z Německa Dunajem, nebezpečí vysoké vody je zde stále přítomné a naposledy bylo město takto strašně navštíveno v roce 2013. Ale nebylo to poprvé, i když stopy této povodně jakou na pasovských domech vidět dodnes, řada z nich postrádá ještě stále až do výšky prvního poschodí omítku. Nebyla to ale povodeň nejhorší, jak ukazují záznamy na pasovské radnici. Vůbec nejvýš stála voda v roce 1501, kdy se Inn a Dunaj spojily ještě před městem, takže městské centrum čnělo z rozbouřených vln jako ostrov.
Pasov ztratil svůj blahobyt ztrátou solného monopolu. Odebrali mu ho bavorští vévodové, kteří samozřejmě takovým příjmem neopovrhli. V roce 1803 pak ztratil Pasov v rámci sekularizace římsén říše pod vlivem Napoleona a ideí francouzské revoluce definitivně svou samostatnost a stal se součástí nově vzniklého bavorského království. Pasovští vyřešili svou frustraci ze ztrát svých privilegií skutečně zajímavě. Králi Maximiliánovi I., který z nich udělal bezvýznamné okresní město své země, postavili před dómem obrovskou sochu – věnoval mu ji vděčný pasovský lid. Za co mu byl vděčný, se mi nepodařilo zjistit, vlezdoprdelnictví je ale očividně universální lidskou vlastností.
Pasov jako město biskupské musí mít samozřejmě i celou řadu kostelů. Vedle barokního monumentálního dómu, kostela Heiligkreuz s tělesnými pozůstatky svaté Gizely a už vzpomenutého potního kostela Mariahilf na pravém břehu Innu, jsou to například monumentální Svatý Pavel na břehu Dunaje nebo obskurní malý kostelík bez věže Svatý Salvator v městské čtvrti Ilzstadt. Tady, zaklesnutá do kopce nad řekou stála až do roku 1477 židovská synagoga. V tomto roce byli Židé obviněni, že nožem propíchli hostii. Obvinění byli upáleni, zbytek židovské komunity vyhnán z města a synagoga zbořena. V letech 1479 – až 1495 zde občané postavili kostelík svatého Salvatora jako určitý výraz lítosti nad svým činem.
V Pasově je toho k vidění samozřejmě ještě mnohem víc. Zejména atmosféra uliček mezi oběma řekami, promenády na březích řeky, připomínky dějin města na každém kroku – jako například připomínka zastávky bavorské princezny Alžběty, která se v Pasově zastavila na své cestě do Vídně, kde si měla brát rakouského císaře Františka Josefa, atd. atd.
Zajeďte sis tam, a přesvědčte se na místě. S jazykem nebudete mít problém, v restauracích je z velké části česká obsluha a jídlo je tam dobré – prostě bavorské.