Kdy a jak vznikla renesance? Ta otázka mě zaujala vlastně až v době, kdy jsem se připravoval na můj román „Cti otce svého a miluj ženu svou“, který se skutečně v době renesance odehrává a letohrádek Belveder z pražských královských zahrad na obálce knihy to i demonstruje.

Až do té doby byla pro mě renesance především novým směrem architektury a umění – malířského umění Leonarda da Vinciho či Sandra Boticelliho. Až v době, kdy jsem studoval knihy, abych mohl napsat svůj román, jsem pochopil, že se jednalo o něco zcela jiného a mnohem důležitějšího. Renesance totiž znamenala především úplnou změnu myšlení, náhledu na svět jako takový. Renesance a její dítko humanismus otevřely cestu k pozdějšímu osvícenství a vytvořily předpoklady k vzniku novodobé společnosti, jak ji známe dnes.

Zatímco středověk upínal svůj zájem k nebi a pozemský život byl jen „slzavým údolím“, které člověk musel protrpět, aby si svým utrpením vysloužil nebe, renesance obrátila tento obraz na hlavu. Život se stal božím darem, který si bylo třeba užít. Kult mučednictví vymizel, nastoupil kult požitkářství. Člověk si chtěl svůj život zařídit příjemně, studené kamenné hrady začaly nahrazovat slunečné vzdušné zámky. Sochy, obrazy, knihy, to vše už byly jen doprovodné znaky tohoto rozhodujícího zlomu v lidském myšlení. A pak přišel knihtisk…

Italsky se renesance řekne rinascimento – tedy znovuzrození. Ten název je skoro výstižnější, než ten náš všeobecně používaný. Lidstvo se totiž v této době skutečně zrodilo znovu a v našich časech dospělo do věku penzijního.

Kde a jak ale renesance vlastně vznikla? To byla otázka, která mi nedopřála klidu. Jako historik jsem se chtěl dostat k prameni, k počátku, abych pochopil otázku, kterou si kladu nejčastěji – otázku proč.

Do Čech dorazila renesance s velkým zpožděním až v druhé polovině šestnáctého století. Byl to důsledek cesty českých šlechticů do Janova v roce 1551, kterou zorganizoval tehdejší správce českého království Ferdinand Tyrolský. Svou přirozenou inteligencí vsadil na mladou generaci a přikázal tehdy, že jej na cestě vstříc jeho staršímu bratrovi Maximiliánovi, který se vracel se svou novomanželkou Marií ze Španělska, musí provázet zástupce každého významného českého rodu. Čeští pánové poslali – neradi – své syny s tiše mumlanou otázkou – co to bude stát. Stálo to mnohem víc, než si vůbec dokázali představit. Jejich synové, jen co se vrátili z Itálie, plní dojmů z tamějšího života a jeho kvality, začali bourat staré tvrze a přestavovat je, pozývali architekty a zedníky z Itálie, zaměstnávali italské malíře a sochaře. Čechy a Morava se začaly měnit k nepoznání.

Ovšem v šestnáctém století už renesance ve své kolébce – Itálii – dávno dosáhla svého vrcholu a uvolňovala prostor novému směru – manýrismu, reprezentovaného Michelangelem Buonarottim a El Grecem, který myšlenky rinanscinenta posouval dál a připravoval půdu pro příchod baroka. Za určitou bibli renesance v Itálii platí kniha Jacoba Burckhardta „Kultura renesance v Itálii“ z roku 1988. Autor sám nazývá svou knihu „Pokusem“. Pokouší se pochopit renesanci komplexně jako politický, umělecký, filosofický a společenský směr. Zabývá se morálkou i náboženstvím. Je důkladný a jde do detailu. Přesto si nepokládá otázku – proč?

Centrum jeho zkoumání je čtrnácté a patnácté století. Je to logické, jedná se o období, kdy renesance nabírá sílu a začíná se prosazovat v denním životě, kdy se doopravdy definitivně mění středověký svět. Velký myslitel renesance – Dante Allighieri se narodil v roce 1265 (nebo 1260?). Své první milostné básně sepsal v roce 1283, jeho Vita nuova, kniha skutečně renesanční, opisující lásku lidskou, erotickou, postrádající jakýkoliv náboženský zápal, vznikla v letech 1292 – 1296 – tedy na konci třináctého století. Dantův vrstevník Giotto (narozený 1266) tvořil své fresky, v nichž opustil dvojrozměrný koncept gotického malířství a dal svým postavám hloubku, na začátku století čtrnáctého – jeho převratný freskový cyklus v Capella degli Scrovegni v Padově vytvořil v letech 1304 – 1306. To jsou průlomy, které otvíraly nové prostory – už vůbec ta myšlenka opustit latinu a začít psát v lidové jednoduché italštině postrádající pády a složité obraty! Ale byla tato Danteho myšlenka opravdu původní? K tomu se ještě dostanu.

P1080393

Burckardt sice umisťuje zrod renesance správně do druhé poloviny třináctého století, domnívá se ale, že důvodem byl chaos, který vznikl po vyhubení císařského rodu Štaufů a v následném interregnu, které trvalo až do roku 1272, do volby Rudolfa Habsburského. Habsburkové ale měli stejně těžiště své politiky v Německu a o Itálii se nestarali. Až do tažení císaře Jindřicha VII. (otce našeho krále Jana Lucemburského) do Itálie v roce 1310 se vlastně žádný římský král na italské půdě neobjevil. Papežové pak měli dost sil, aby zabránili vzniku centralizované moci v Itálii, neměli jich ale dost, aby dokázali zemi sami zcentralizovat pod svou vládou. To mělo podle Burckardta vést k emancipaci městských komun, rozvoje občanského sebevědomí, změně myšlení a spontánnímu vzniku nového myšlenkového směru – renesance.

Myslím si, že Jacob Burckardt nemá pravdu.

Čím víc jsem se vznikem renesance zabýval, tím víc mi bylo jasné, že tento nový směr mohl vzniknout jen z neúprosného konfliktu mezi moci církevní a mocí světskou. Po celý středověk měla církev nad lidmi neomezenou moc. Stále více se na tuto svou mocenskou pozici koncentrovala a ztrácela tak svou původní úlohu nositele evangelia- nositele poselství myšlenky křesťanství. Rozpor mezi hlásanou ideologií a životem církve a jejích představitelů byl stále výraznější, během třináctého století pak dosáhl rozměru, který musel být viditelný každému. I prostému člověku, který proto musel toužit po změně. Století mezi vládou papežů Inocence III. (1198 – 1216) a Bonifáce IXI. (1294 – 1303) je obdobím, kdy papež věřil, že se stal skutečný vládcem světa „imperator verus“. Mohli si to nechat světští vládci líbit – zejména pak římští císaři? Sotva. Konflikt, který doutnal a vřel pod povrchem už několik desetiletí – vlastně už od časů císaře Jindřicha IV. a jeho cesty do Canossy k papeži Řehoři IX. v roce 1077, musel jednou vybuchnout. Stalo se tak 29. září 1227. Nový papež Řehoř IX. vyobcoval římského císaře Friedricha II. z církve a bojkotoval jeho výpravu do Svaté země. Jestliže došlo po návratu císaře ze Svaté země ke krátkodobému smíru v roce 1230, šlo jen o krátkodobý fenomén. Města lombardské ligy sdružená okolo nejbohatšího z nich, Milána, toužila po politické nezávislosti na císaři a vedla úspěšně válku už proti císařovu dědečkovi Friedrichovi I. Barbarossovi. V roce 1237 se ale Friedrichovi II. podařilo vojska lombardské ligy rozdrtit u Cortenuova a poražení se obrátili v nouzi nejvyšší k papeži s prosbou o pomoc. Papež vyhověl. Rozhodl se pro konfrontaci, která už neměla nikdy skončit. Na květnou neděli 1239 byl císař pod naprosto nedostatečnými záminkami znovu vyobcován z církve. Konflikt se stal nesmiřitelným a měl změnit tvářnost světa.

Friedrich II

Řehoř IX. totiž naprosto nedocenil genialitu svého protivníka. V podstatě se rozhodl vést boj proti císaři stejně, jak to dělali už jeho předchůdci. Klatbou zbavit císaře loajality jeho poddaných a přinutit jej tak ke kapitulaci. Císař Friedrich ale výzvu přijal a rozhodl se vést boj na všech frontách. Rozhodl se pro skutečnou konfrontaci s tehdejší největší mocí světa – katolickou církví. Z tohoto smrtelného zápasu mělo vzniknout rinascimento – renesance. Italská společnost se rozštěpila na příznivce císaře – Ghibelliny a stoupence papeže Guelfy.

Friedrich ovšem na rozdíl od svých předchůdců pochopil, že boj proti papežství se nedá vést jen na vojenském poli. Bylo třeba bojovat i na poli ideologickém, nabídnout lidem něco, co by je od poslušnosti a strachu z Říma odvedlo. (Například když nechal slavit své narozeniny 26. prosince jako největší státní svátek, aby tak vytvořil přímý protipól ke křesťanským vánocům slavených pouhý den předtím) Friedrich, jehož životní styl byl velmi ovlivněn jeho úzkými vztahy s orientem a který nežil v žádném případě životem příkladného křesťana, byl na takovou konfrontaci připraven. Doba byla totiž zralá a on to cítil.

Volání po změně středověkého chápání světa bylo slyšet už nějakou dobu, jen nemělo systém a nemělo vůdce. Úžasná hudba Carmina burana, ačkoliv vznikla už ve dvanáctém století, není středověkou církevní hudbou, ale bouří v ní už prvky renesančního chápaní světa. Roger Bacon, nezávisle na Friedrichově politickém snažení, postavil ve svých dílech Opus majus, minus a tertius, publikovaných v letech 1266 – 1267 proti scholastické vědě empirické zkoumání světa. Marco Polo nadiktoval během svého věznění v Janově v letech 1298 – 1299 svou knihu, posměšně nazývanou „Milion“, která byly impulsem k poznávání světa – geografii.

Friedrich tedy přijal výzvu a postavil se moci církve nejen na poli vojenském, ale i na poli ideologickém a to s důkladností, která Řím zahnala do defenzívy a měla změnit svět navždy. V oblasti vědy, kultury i zákonodárství. Svět už nikdy neměl být takový jako předtím. Kdyby to papež Řehoř tušil, možná by si svou klatbu raději odpustil. Ale papež – téměř stoletý starý muž, který v roce 1232 zavedl inkvizici a svěřil ji novému řádu Dominikánů – netušil ani v nejmenším, jaké síly uvedl do pohybu a zemřel jako „generál, který splnil svůj úkol a padl tváří v tvář nepříteli“ 22. srpna 1241 ve chvíli, kdy Friedrichovo vojsko stálo před Římem a římské obyvatelstvo se chystalo na nadšené císařovo přijetí. Jenže výhodou papežství bylo, že bylo vázáno na úřad, ne na jednotlivé osoby. Po Řehoři IX. přišel Inocenc IV., který před císařem utekl do vzdáleného Lyonu a vedl boj proti němu odtud. Boj, který mohl papež paradoxně vyhrát jen na poli vojenském. Ideologicky už byl Řím v defenzívě, z níž se už nikdy neměl dostat.

Císař oficiálně nikdy nevedl boj proti víře ani proti církvi – naopak, vystavoval svou pravověrnost permanentně na odiv a nikdo nepronásledoval kacířství tak usilovně jako on. Oficiálně nevedl boj ani proti papežství jako takovému, ale jen proti jeho „nedůstojným zástupcům“. Proto se taky stáhl od Říma, když jeho protivník Řehoř IX. zemřel, aby demonstroval, že jeho nepřítelem nebyl úřad papeže, ale Řehoř osobně. Ve skutečnosti ale každým svým činem vyvracel papežství jako takové.

Falkenbuch

Sám Friedrich napsal knihu o sokolnictví, která se opírá také o empirické poznávání světa a o její kvalitě svědčí to, že je dodnes citována. Je to skutečná vědecká ornitologická kniha, která snese i moderní zkoumání. Friedrichovi vděčíme za to, že přinesl do Evropy spisy Aristotela, největšího systematika, který definoval jednotlivé vědecké obory a vymezil jejich obsah. (Aristotelovy spisy upadly do zapomnění a uchovaly se jen v řeckých originálech a arabských překladech. Zatímco křesťanská ortodoxní Byzanc jeho spisy chovala v trezorech, Arabové je brali jako základ rozvoje svého vědeckého zkoumání). Friedrichem v roce 1222 nově založená universita v Neapoli (která neměla teologickou fakultu!!!) měla za jeden z hlavních úkolů zkoumání, překlad a šíření Aristotelových děl – Friedrich sám je znal, protože s Aristotelem ve své knize dokonce polemizoval. Církvi a jejím představitelům, žijícím tehdy v ideologii neoplatonismu, opírající se především o díla svatého Augustina, tím připravil bezesné noci. Aristotelova díla měla změnit svět, otevřít jej pro vědění antického světa a dát mu chuť k empirickému zkoumání, což bylo ve středověku dominovanému vírou, nemyslitelné. Církev se s Aristotelem nakonec jakž takž vyrovnala dílem Tomáše Aquinského (1224 – 1275), který stanovil, že je-li poznání v rozporu s vírou, má víra přednost. (Filosofie je služkou teologie). Ale to bylo jen provizorní zalepení průrvy, kterou se už nikdy nepodařilo zcela utěsnit. Touhu po poznání, která se už jednou probudila, nebylo možno potlačit.

V roce 1231 vydal císař Friedrich v Melfi psaný zákoník, čímž přivedl papeže do stavu nekontrolované zuřivosti. Po celou dobu středověku totiž rozhodovali vládci na základě vlastního subjektivního rozhodnutí. Předsedali soudům, neexistoval ale žádný předpis, podle kterého by měli rozhodovat. Poddaný byl tedy vydán na milost a nemilost náladě panovníka a lobby protistrany. Papež Řehoř si této slabosti světské moci všiml a přikázal svým právníkům, aby sepsali zákoník. Církev jej měla prezentovat jako boží dílo a díky němu převzít soudní moc na celém známém světě. Friedrich měl své špiony i v Římě a o papežově úmyslu se dozvěděl. Během několika málo měsíců připravili jeho nejlepší právníci v plné tajnosti zákony, jež měly platit pro Sicilské království a v roce 1231 císař a sicilský král Friedrich tyto zákony vydal tiskem. Vysloužil si papežův nepříčetný dopis: „Copak ses zcela pomátl na rozumu, že tak zuříš proti své vlastní moci…?“ Papež měl ke své zuřivost dobrý důvod. Jeho zákoník se stal bezcenným. Jestliže mělo Sicilské království svůj vlastní zákoník a papežské zákony zde tedy nemohly platit, prosadili si totéž i králové francouzský, španělský atd. atd, Touha po absolutní moci církve, kdy by každý mnich mohl soudit hrabata, vévody či dokonce krále, byla ta tam.

Friedrich se ale rozhodl postavit se církvi i na poli kulturním. Samozřejmě to souviselo s jeho rozkošnictvím – jeho paláce ve Foggii, Palermu či v přístavu Barletě si nezadaly s paláci orientálních vládců z pohádek tisíce a jedné noci. Držel si svůj vlastní harém a zplodil nejméně dvacet nemanželských dětí (Ženatý byl celkem čtyřikrát, i když jeho třetí manželství s Biankou Lancií nebylo papežem nikdy uznáno za pravoplatné). Císař založil takzvanou scuolu poeticu sicilianu, kde se verše psaly v sicilském dialektu – ne tedy latinsky (připomenu jen na okraj, že náš král Václav II., který byl skvělým básníkem, i když neuměl psát, tvořil své verše samozřejmě v latině). Dante tedy nebyl se svou ideou lidového jazyka originální, byl jen pokračovatelem geniální myšlenky císaře nabídnout kulturu prostému lidu v jazyku, kterému bude rozumět a s nímž se dokáže ztotožnit. Na neapolském dvoře se sdružili sochaři a architekti, kteří měli studovat a napodobovat antické vzory. Friedrich se věnoval vykopávkám antických soch a staveb – mimo jiné byl to on, kdo dal vykopat hrobku Gally Placidie v Ravenně, již můžeme díky němu obdivovat dodnes – a nechal své umělce tvořit podle těchto antických vzorů. To bylo do té doby naprosto nemyslitelné. Ve středověku bylo dovoleno zobrazovat pouze světce, a pokud chtěl být nějaký smrtelný člověk zvěčněn na obraze, musel zaplatit umělci, aby dal jeho tvář některému ze světců na obraze. Friedrich dal zvěčnit nejen svou milenku Bianku Lancii, ale i sám sebe a své dva nejdůležitější ministry Thadea de Sousa a Petra de Vinea. Učinil tak se smyslem pro provokaci na bráně v Capui, která stála na hranici jeho království směrem k Patrimoniu Christi, tedy papežskému státu. Všechny tři sochy hleděly samozřejmě směrem k Římu, aby papeže a jeho služebníky přiváděly k šílenství. Friedrichově soše taky ihned po dobytí Sicilského království Karlem z Anjou urazili hlavu, rudimenty soch Petra de Vinea a Thadea de Sousa – dochované v muzeu v Capui ale ukazují, jak těsně se tehdejší umělci drželi antických vzorů – zejména na vousu Petra z Viney je to víc než patrné.

Císař Friedrich zemřel v roce 1250, jeho syn Konrád o čtyři roky později. Císařův nemanželský syn Manfred převzal vládu v Sicilském království, padl ale v bitvě u Beneventa 26. února 1266 a moci v sicilském království se ve jménu papeže Klementa IV. ujal Karel z Anjou. V roce 1268 Karel porazil v bitvě u Tagliacozza posledního Štaufa, Friedrichova vnuka Konradina a dal jej 29. října 1268 v Neapoli popravit. Štaufové byli vyhubeni, papežství slavilo velké vítězství a domnívalo se, že opět dosáhlo absolutní moci nad světem.

Nebylo tomu tak. Politické dílo císaře Friedricha se sice podařilo zničit. Jeho politika náboženské tolerance skončila, Arabi žijící v Sicilském království byli Francouzi buď přinuceni ke konverzi, nebo vyvražděni. Úřednický stát, který Friedrich zavedl, byl vystřídán středověkou svévolí panovníka a jeho leníků. Umělci si ale svou svobodu, kterou jim císař dal, už nenechali vzít. Rozutekli se z Neapole, kde jim samozřejmě už prostředí nepřálo, našli ale uplatnění v jiných italských městech a státech. Nicolo Pisano (1205 – 1278) odešel například do Pisy a tam vytvořil slavné Baptisterium, které je považováno za první renesanční dochovanou stavbu v Itálii – stavět je začal už v roce 1260. Bylo svým způsobem logické, že umělci neapolské školy odcházeli především do Toskánska, které se mělo v dalším století stát hnacím motorem nového uměleckého ale i životního směru – renesance a dosáhlo zde v osobách velkých mistrů Sandra Boticelliho a Leonarda da Vinciho svého vrcholu. Není náhoda, že geniální architekt Filippo Brunelleschi, malíř Filippo Lippi či sochař Donatello, stejně jako už výše jmenovaní Botticelli či Leonardo pocházeli z Florencie.

To bylo zásluhou Friedrichova nemanželského syna Friedricha z Antiochie, který Toskánsko ve jménu svého otce spravoval. Údajně stejně krásný jako jeho nevlastní bratr Manfred, ale mnohem lidštější. Méně krutý než jeho otec, který s oblibou vypichoval svým poraženým nepřátelům oči rozžhavenou dýkou (Friedrich antiochijský se poraženým nikdy nemstil, ale snažil se najít možnost, jak jim dát milost výměnou za budoucí loajalitu) ale politicky stejně schopný a rozhodný. Florencii dobyl v hrozném boji dům od domu a ulici po ulici a jeho 1600 – 1800 německých rytířů vyčistilo město s německou důkladností od všech papežových příznivců. Poslední guelfské město Capraia kapitulovalo v roce 1249 a císařův syn nechal zajatce poslat do vojenského tábora svého otce do Fucecchia, aby nemusel nést zodpovědnost za – tentokrát opravdu brutální – potrestání posledních toskánských papeženců.

Centrum vývoje se přesunulo z Lombardie do Toskánska. Florencie, Pisa či Siena převzaly vedoucí roli Milána. Nebylo to tím, že by ghibellinská města měla více práv při své samosprávě než města guelfská, protože císař za Alpami byl dál než papež v Římě. Ale učenci a umělci prchali z Neapolska logicky do měst, kde mohli očekávat azyl a podporu. A tam pak tvořili a rozvíjeli své myšlenky.

Dante musel být tedy logicky ghibellin, byl jím ale ne z politické nevyhnutelnosti, ale z přesvědčení, protože byl nositelem renesančního myšlení. Jeho soudci v rodné Florencii mu dali několikaletou lhůtu, aby změnil své přesvědčení a mohl se vrátit domů. Teprve pak, když ani po opakovaných výzvách do guelfského tábora nepřešel, změnili jeho původní rozsudek vězení a ztráty majetku na trest smrti upálením – jako kacíře. Ve své knize „De Monarchia libri tres“ vyjádřil ostatně Dante své přesvědčení o úloze císaře a církve v nové společnosti dostatečně jasně. Poté co tedy ve Florencii v roce 1301 s pomocí francouzských jednotek prince Karla z Valois (tchána našeho Karla IV.) získali moc opět guelfové, hledal Dante azyl a zastání v ghibellinské Veroně, kde vládl rod della Scala. Oblast severní Itálie totiž spravoval zeť císaře Friedricha Ezzelino Romano (1194 – 1259) a ten se před svou smrtí postaral, aby se k moci ve Veroně, Vicenze a dalších městech, které podléhaly jeho moci, dostali lidé věrní myšlence císařské vlády – příslušníci rodu della Scala. Socha jednoho z nejslavnějších z nich Cangrandeho I. vystavená v Castellvecchio ve Veroně, patří k prvním a nejvýznamnějším renesančním sochám v Itálii.

 

Renesance se nedala zastavit, získávala stále více půdy, její kulturní přitažlivosti nakonec neodolal ani Řím a papežové sami – představitelé jako Alexandr VI. Borgia či Julius II. de la Rovere byli nejvýraznějšími symboly renesančního knížete na trůně. Ale to už nehrálo rozhodující roli.

Konflikt v polovině třináctého století dal totiž do pohybu síly, o kterých tehdejší protagonisté nemohli mít ani tušení. Uvolnily se první kaménky laviny, která měla nakonec na konci osmnáctého století definitivně smést světskou moc církve a dát jí úlohu, kterou ji předurčil její zakladatel Kristus a jeho posel svatý Pavel – šíření evangelia, šíření poselství lásky. To že žijeme v civilní společnosti, kde na rozdíl od muslimského světa nehraje náboženství a jeho předpisy žádnou rozhodující a hlavně žádnou omezující a potlačující funkci, za to vděčíme právě tomu konfliktu mezi císařem a papežem uprostřed třináctého století.

Naše společnost se tehdy znovuzrodila a vykvetla do neuvěřitelné krásy. Něco, co by muslimský svět nutně potřeboval. Tam, jak jsem už psal, nikdy k podobnému zápasu dojít nemohlo – panovník byl současně i kalifem, tedy vládcem světským i církevním v jedné osobě. Dnes stojíme opět před konfliktem – světské společnosti západní a religiózní společnosti orientální. Jak tento konflikt dopadne, je neznámé. Nezbývá než doufat, že se touha po lidské svobodě nebude dát trvale potlačit ani v orientu. Že i on prodělá svou renesanci – své rinascimento.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.