Je náš kontinent opravdu dekadentní, jak je mu předhazováno  nejen od muslimských fanatiků z východu ale i od amerických přátel zpoza Atlantiku? A co vlastně znamená dekadence v kontextu politiky? De-cadentia odvozována od slova cadere, tedy padat, znamená úpadek. V uměleckých směrech spíše výstřednost. Je tedy Evropa v úpadku nebo je jen výstřední, protože si to může dovolit a není spoutána pravidly boje o přežití? A hlavně, je Evropa schopna přežít? Udržet si svou kulturu, svou identitu, svou prosperitu? Má náš kontinent sílu zůstat sám sebou?

Samozřejmě je to důležitá otázka. Je Evropa vůbec ještě schopna přežít, je její společnost odolná proti cizím vlivům a hlavně, je schopna se vůbec udržet na životě vlastní reprodukcí? To jsou všechno otázky, které ovlivní rozhodujícím způsobem život našich dětí a našich vnoučat. Odpovědi ale nejsou jednoduché.

Člověk se ptá, jaké má moderní evropská společnost priority, oč jí vlastně jde. Do jisté míry je cítit určité chybění cíle, bloudění mladé generace, která se v této společnosti marně hledá. Není se co divit, protože její začlenění do společnosti, do pracovního procesu není vůbec jednoduché – v zemích jako Řecko či Španělsko je v populaci pod třicet let více než padesátiprocentní nezaměstnanost. Není tedy div, když mladí lidé mají pocit, že je tato společnost vlastně nechce. A je těžké od těchto mladých lidí, kteří by měli představovat naši budoucnost (a taky ji představují) požadovat, aby se dokázali identifikovat se společností, která jim okatě dává najevo, že pro ně nemá uplatnění. Tetování a piercing jako vnější znaky hledání vlastní identity jsou jen povrchovými projevy, problém je mnohem, mnohem hlouběji. Po několik předcházejících generací platilo, že úspěch rodičů byl startovní čarou pro jejich děti. Tento vývoj, který naplňoval obyvatelstvo optimismem, byl hnacím motorem společnosti. Takzvané dvoutřetinové společnosti, která dokázala motivovat dvě třetiny svého obyvatelstva k vrcholným výkonům – protože jim byla schopna poskytnout materiální a sociální jistotu. Na rozdíl od desetinové společnosti rozvojových zemí, která produkuje deset procent velmi bohatých a devadesát procent velmi chudých lidí, kteří ale na svém osudu jakoukoliv pílí nebo úsilím nemohou nic změnit. Což samozřejmě demotivuje a bylo a je hlavní brzdou vývoje v těchto zemích. Tzv. západní svět díky své dvoutřetinové motivované společnosti prosperoval. Tento vývoj se na začátku nového tisíciletí přerušil. Krize roku 2008 pak tento zlom jen zviditelnila. Mladí lidé jsou ochotni brát jakoukoliv práci, která neodpovídá jejich kvalifikaci, jen aby přežili. To je fenomén, známý ze zemí třetího světa. Proč tomu tak je?

Problém globalizace odboural v Evropě více než deset milionů pracovních míst. To samo o sobě je povážlivé, většinou to byla pracovní místa pro nízko kvalifikovanou pracovní sílu – a to je ještě horší. Nezaměstnanost v této skupině méně vzdělaných lidí vytváří radikální „lumpenproletariát“, skupinu, která přivedla k pádu demokracii už ve starém Římě. Globalizace není jen globální výměna zboží a cirkulace peněz. Je to i globální pohyb lidí a přibližování kultur – kulturně i ekonomicky. Pevné hranice se stírají – do Asie vniká ekonomika západního typu, do Evropy chudoba asijského typu.

V podstatě ale mladá generace vyrůstá – ještě –  ve společnosti nadbytku, kde je navíc bohatství ideologicky prezentováno jako synonymum úspěchu a prostředky, které k onomu bohatství vedou, jsou považovány za nepodstatné. Snaha dosáhnout bohatství za každou cenu je tedy importována do hlav mladé generace ještě než vyjde ze školních lavic. O vzdělání a jeho potřebě se mluví v intelektuálních kruzích, v televizi, rádiu, kině atd. se ale prezentuje úspěch bez vzdělání, protože je méně namáhavý. Kázání o potřebě vzdělání nedojde úspěchu, alternativy jsou Big brother, Džunglcamp nebo aspoň Lotto. Ostatně Sean Connery taky utekl ze školy, a jak je slavný! Německo slavilo vítěze jedné z prvních Big brother relací, protože veřejně hlásal, že v životě nepřečetl ani jednu knihu. A přece byl slavný!

Lidé stále více od společnosti požadují a stále méně jsou ochotni jí něco dát či aspoň nést zodpovědnost na své činy. Je to dáno i tím, že je zde už po desetiletí stabilizovaná demokracie – a demokratičtí politici nadbíhají voličům za každou cenu. Prakticky denně přijímáme u nás v nemocnici v noci několik opilců. I my jsme se kdysi v mládí opili, tak nějak to patří ke zkušenostem mladého člověka, který ještě neví, kde je jeho hranice. Ale abychom se dali odvážet do nemocnice? Báli jsme se, ale starali jsme se o do bezvědomí opilého kamaráda sami. Dnes nikdo nechce převzít zodpovědnost, právníci se nabourali do našich hodnotových kritérií už příliš hluboko. Jen co některý z opilců přestane hovořit a usne na stole či pod ním, zavolá se záchranka a opilce dovezou od nemocnice. Zbytek společnosti pak může bezstarostně pít dál. Zodpovědnost byla delegována na „kompetentní úřady“. Nic to nestojí, pojišťovna to zaplatí a o kamaráda se musí postarat a nést za něj zodpovědnost zdravotní personál v nemocnici. Minulý týden přijala kolegyně v noci až čtyři mladé lidi s diagnózou otravy alkoholem, jeden z nich byl navíc extrémně agresivní. Když jsem ráno přišel do práce, slyšel jsem jednoho z přijatých, který se už mezitím probral ze svého alkoholového komatu, jak vypráví do telefonu: „A tak jsem chlastal, chlastal a chlastal a pak se probudím a jsem v nemocnici, ha, ha, ha…“

Samozřejmě že opilci mají od politiků mnohem lepší ochranu než lékaři. Jednak je jich víc a jednak jsou v předvolební kampani mnohem snadněji manipulovatelní. Poplatků za pobyt v nemocnici na základě otravy alkoholem se zřejmě nedočkáme a já jen vzpomínám nostalgicky na komunistické záchytky, které nám 95 procent těchto případů ušetřily.

Na českém jihu byl chycen mladý Vídeňák, který zde řídil auto s 2,2 promile alkoholu v krvi a navíc s kokainem a pervitinem v krvi. Teď sedí v cele a nestačí žasnout, že mu za trestný čin „všeobecného ohrožení“ hrozí až šest let vězení. V Rakousku by to byl přestupek, za který by mu odebrali na šest měsíců řidičák – a on by prostě těch šest měsíců řídil bez něho a kamarádům by o svém hrdinství vyprávěl u piva. Chválabohu, že aspoň v Česku existují ještě takové paragrafy, které podobnou aroganci dokážou přitlumit. Pokud si onen mladík ale pořídí „dobrého“ advokáta, dokáže jej tento z toho stejně vysekat a chlapec sedět nebude. Má přece svá lidská práva! A určitě se najde nějaká organizace pro lidská práva, která si všimne, jak nepřiměřeně přísně jsou v Česku trestány takové „přestupky“.  A začne proti tomu brojit.

Jen v dekadentní společnosti se může diskutovat o tom, zda někdo může být NUCEN k tomu, aby pracoval! Práce a s ní spojený výdělek byl kdysi předpokladem k přežití –  a v Asii tomu tak stále ještě je. V Evropě tomu tak dnes očividně už není. Ve vězení je pro lidi ve výkonu trestu práce dobrovolná – ať pracují nebo se válejí na kanapi, mají stejné podmínky vazby. V Turecku to tak není. Pokud nechce vězeň sdílet celu s dalšími 19 vězni s jedním záchodem a sprchou, musí si na to vydělat. V Evropě už by takový systém kritizovala Amnesty international, až by se prášilo.

Graz byl svého času plný žebráků ze Slovenska. Byli to Rómové, kteří seděli doslova na každém kroku, a očividně se jim dobře dařilo. Nezapomenu na jednu ženu už ve středních letech, která žebrala před obchodním domem „Kästner und Öhler“ s malým dítětem na ruce. Sypaly se jí stovky eur. Když byl mráz, přinesla si místo dítěte panenku. Jednou už grazským radním praskly nervy. Protože žebrota se nedá zakázat, rozhodli, že žebrání je vlastně ponižující činnost a že všichni tito chudáci, kteří jsou doma diskriminovaní a nemají možnost si vydělat poctivou prací, by tuto možnost měli dostat v Grazu. Posbírali všechny žebráky a nabídli jim slušný plat za veřejně prospěšné práce. Když Rómové uviděli lopaty, zmizeli skoro do jednoho – u idealisticky laděného faráře Puchera zůstali čtyři, kterým práce nevadila. Nicméně pak se do věci opřeli právníci, kteří rozhodli, že takový výnos městského zastupitelstva je nepřímé NUCENÍ K PRÁCI a grazský magistrát musel vyhlášku zase stáhnout. Žebráci se zase objevili na každém jako houby po dešti. A žebrají mnohem agresivněji než předtím.

Ochrana lidských práv je samozřejmě důležitá. Jenže se zvrhla na ochranu práv zločinců. Slušného člověka nikdo nechrání, ten je nezajímavý. Ochránci lidských práv se orientují na poměry ve vězeních, zda jsou „důstojné“ a zda lidé, kteří jiným upřeli základní lidská práva, jako je například právo na soukromý majetek, na zdraví či dokonce na život, nejsou poškozování ve svých vlastních právech. Které oni zločinci znají mnohem lépe než my a najdou vždy dost ochotných právníků, kteří je budou v „boji o jejich práva“ zastupovat.

V Rakousku sice existuje „privátní právo zabránění trestnému činu“, ale pouze, jak mě použila právnička, pokud onen trestný čin je v Rakousku trestán nepodmíněným odnětím svobody na pět let či déle. Pokud bych chtěl zabránit zločinu s nižší sazbou a onen člověk, který se chtěl trestného činu dopustit, mě žaloval za omezení jeho svobody, prohraji a půjdu sedět. Vloupání či krádež pak má sazbu mnohem nižší, takže vlastně bránit zloději, aby se vloupal do vašeho domu, je trestným činem. Myslím, že o nesmyslnosti takových zákonů nemusíme ani diskutovat, otázkou je spíše, proč vůbec existují. Koho mají vlastně chránit? Bezúhonného občana určitě ne!

Mnoho z mladých lidí, nastupujících do pracovního procesu (samozřejmě zdaleka ne všichni) předpokládá, že bude mít dobrý plat, hodně volného času a práci jako dobrovolnou iniciativu. Tito stejně jako ti, kteří jsou ochotni vzít jakoukoliv práci i hluboko pod svou kvalifikací jsou samozřejmě pro společnost strátou. Ať už svou kvalifikaci využít nechtějí nebo nemohou, obojí je špatné. Ne nerostná bohatství chudá Evropa tak přichází o to jediné, co má – o motivovanou a kvalifikovanou pracovní sílu. Heslo „Peníze byly, jsou a budou,“ je samozřejmě heslem těch, kteří vyrostli v zabezpečené rodině, kde peníze pro dorost nebyly problémem. Už proto, že těch dětí bylo málo často jen jedno. Jenže časy se změnily. Hodně. A ne k lepšímu.

Klesající porodnost je totiž největším problémem naší společnosti. Německo má porodnost 1,4 dítěte na ženu, Itálie 1,21, na konci evropského žebříčku jsou Portugalsko, Polsko, Španělsko, Maďarsko a Řecko. Maďaři zápasí s nízkou porodností už po celá desetiletí, ony ostatní tři země evropského jihu se nacházejí momentálně v těžké hospodářské krizi, která samozřejmě populační politiku podstatným způsobem ovlivňuje. Děti totiž stojí peníze! Jakkoliv zní ta věta perverzně, je pravdivá. Ve společnosti, kde peníze převzaly vládu a jsou měřítkem všech hodnot, dostává pak naprosto nežádoucí význam. V Česku klesla porodnost z 1,72 v roce 1992 na 1,45 v roce 2012. K zachování populace je třeba 2,1 dítěte na ženu, kromě Irska (díky katolické víře) a Francie (díky muslimské populaci) nedosahuje ani jedna evropská země porodnosti, která by zabezpečovala udržení populace. Což by při poklesu pracovních příležitostí nebyl problém, problémem se ovšem stává sociální systém. Ale o tom později.

Podle sociálního výzkumu v Německu uvedlo 80 procent žen ve věku 18 až 30 let, že nechtějí mít nikdy v životě děti. To je skutečná katastrofa. V roce 2010 vyšla kniha Thila Sarrazina „Deutschland schafft sich ab“. V ní tento velmi kontroverzní politik a spisovatel definoval problémy současného Německa. S jeho často příliš radiálními a xenofobními názory nemusí člověk souhlasit (a Sarrazin si vysloužil ostrou kritiku a politickou izolaci) jenže definoval problémy, se kterými si německá společnost neví rady. Chybějící děti a tím způsobený demografický vývoj je problémem číslo jedna.

Jenže mladé Němky a teď už Rakušanky děti mít nechtějí. Místo dětí si pořizují psíky. V News ze srpna 2015 vyšel článek – „Otec, matka, pes, perfektní rodina.“ Z toho člověku nabíhá husí kůže. Samozřejmě, pes nevyroste, nedostane se do puberty, zůstane poslušný a na svých rodičích „závislý“. Není třeba investovat do jeho vzdělání na dovolenou buď poletí s rodinou, nebo je ho možno odložit na dva týdny do zvířecího útulku. Všechno jednoduché a domácího mazlíčka manželský pár má – i bez bolestivého porodu. Mimochodem pro vegánské rodiny existuje už i vegánská strava pro psy! Nějak se pozapomnělo na to, že pes je ŠELMA!

A jsme u dalšího problému – strava. Po celá staletí bojovali lidé o přežití. O to, aby se najedli a aby neumřeli hladem. V zemích Afriky a Asie či Jižní Ameriky je to ještě pořád tak. Současná západní společnost bojuje s nadbytkem. Část populace je extrémně obézní, protože svodům dobrého jídla nedokáže odolat, jiná část demonstruje svou odlišnost tím, že určitou stravu odmítá. V společnosti přebytku a blahobytu si to samozřejmě může dovolit. Souvisí to také do určité míry s hledáním vlastní identity.Teď poprosím vegetariány, aby v žádném případě nebrali právě napsané řádky jako nějakou kritiku na jejich způsob života. Pokud člověku maso jedno z jakého důvodu nechutná, samozřejmě je nejí. Ostatně i Tibeťané a v podstatě i Japonci jsou vegetariáni (když si odmyslíme ryby) a v Tibetu se o blahobytné společnosti nemůže hovořit. Vegánství ale považuji za pouhý určitý postoj, kdy člověk chce být odlišný a chce být viděn. Z medicínského hlediska je vegánství přijatelné, jen pokud člověk substituuje tzv. esenciální aminokyseliny a různé stopové prvky prostřednictvím farmakologických preparátů, neodpovídá tedy fyziologické stravě člověka. Ovšem ve společnosti nadbytku, kde nehrozí hlad,  je možné,

Ti, kdo svou identitu nedokážou najít, trpí depresemi. Deprese jsou v módě, jsou „in“. Každá mladá dáma z lepší společnosti je má a bere na ně určité léky. Ještě lepší je mít „bourn out“ syndrom, to hlavně lépe zní. Tento syndrom skutečně existuje, má ho ale asi pět procent z lidí, kteří tvrdí že ho mají. Nejvíc jsou zdánlivým „bourn out“ postiženi lidé, kteří nedělají vůbec nebo skoro nic. Kteří se prostě jen nudí. I to má ale svou logiku. Člověk, který žádnou energii nevydává ani žádnou nepřijímá. Energie musí cirkulovat. Jestliže to nedělá, její koloběh se zastaví a člověk je vyčerpaný, i když nic nedělá. Lidé si dnes své deprese, duševní poruchy atd, atd, prostě mohou dovolita mohou si je pěstovat. Zachytí je hustá sociální síť, na kterou se mohou spolehnout. V egoistické společnosti asijského typu by byli už dávno mrtví. Někdy už nevydržím a konstatuji, že daná dáma trpící na nesčetný počet problémů, i když je naprosto zdravá, „by byla v pralese už dávno sežraná“. Tyto psychické poruchy jako „módní fenoménˇjsou příznakem blahobytné společnosti – společnosti nadbytku. A samozřejmě z nich profituje farmakologická loby.

To vše neznamená, že by naše evropská společnost neměla problémy. Právě naopak, má jich spousty a vrší se na stále větší hromadu, protože neexistuje politická vůle je řešit. Naše společnost je ještě společností blahobytu, jenže takovou, která tento blahobyt dále nerozvíjí, ale snaží se jej jen bránit, snaží se zabránit jejímu propadu. To není optimistické směřování.

Problém bezuzdného kapitalismu, který si stanovil maximalizaci zisku jako absolutní prioritu a ničí ve jménu tohoto zisku bezohledně jedinou planetu, kterou máme k dispozici podle hesla „po nás potopa“. Převaha „finančních trhů“ – tedy spekulantů na burzách nad tržním hospodářstvím má za následek odsávání peněz ze státních rozpočtů (burzovní obchody nejsou zdaněné a zřejmě ani nikdy nebudou – na to mají oni miliardáři dostatečně silnou loby a dost peněz, aby podobným zákonům dokázali zabránit). K tomu přichází stoupající nezaměstnanost, protože stroje vždy byly a budou levnější než lidé. Zajímavé je tvrzení, že na pokles vysoké nezaměstnanosti je třeba „hospodářský růst nad dvě procenta HDP“. Pokud zůstává růst pod touto hranicí, nezaměstnanost stoupá nebo aspoň neklesá. To znamená, že ony dvě procenta jsou dosahována jen díky modernizaci, tedy snižováním výrobních nákladů a zvyšováním zisků akcionářů – tedy propouštěním pracovníků a jejich převáděním do sociálního systému státu, který je pak musí platit.

Sociální a zdravotní pojištění je dalším neřešeným problémem. Ten systém vznikl v devatenáctém století, v době, kdy rodiny měly do deseti dětí a byla potřeba spousta pracovních sil, především manuálních s nízkou kvalifikací. Je založen na principu solidarity, mladá generace platí a stará tyto peníze konzumuje. Mladí pak doufají, že až oni se dostanou do věku konzumace, budou je platit budoucí mladí. Bohužel populace se vyvíjí tak, že mladých lidí je méně než starých, v sociálním a zdravotním zabezpečení tak vzniká příslušná díra. Tu je možno zacelit jen práceschopnými mladými přistěhovalci. Ti jsou zdraví, nekonzumují, ale platí. Rakouský ministr sociálních věcí konstatoval, že „přistěhovalectví je nutné, aby se dal financovat sociální systém. K tomu prý Rakousko potřebuje 30 000 přistěhovalců ročně. Současných 100 000 je ale příliš mnoho.“ Konec citátu. Společnost, která je odkázána na přistěhovalectví, aby byla schopna se udržet na životě, není soběstačná. Pak může ale sotva diktovat, kolik „nových“ smí přijít.

Politici chtějí lidem diktovat, co je „political correct“ a co ne, bez ohledu na to, zda to lidé tak cítí. Intelektuální a politické elity se vzdálily lidské mase. Nenaslouchají jí, protože ji považují za hloupou. Může být, jenže pokud si s těmito masami voličů nebudou rozumět a nebudou reagovat na potřeby a obavy této masy, ženou prosté lidi do náruče pravicových radikálních stran, které ohrožují základní principy existence této společnosti – principy liberální demokracie.

Jestliže ovšem politici neřeší a ani se nesnaží řešit problémy, které prosté lidi trápí, pak samozřejmě ztratí právo je zastupovat – naše demokracie je zastupitelská demokracie. Místo problémů, o kterých jsem mluvil, hledají politici problémy zástupní. To je otázka ochrany menšin, zejména pak lidí s jinou sexuální orientací. Zdá se, jakoby hlavním evropským problémem bylo právo na zakládání rodin homosexuálů obou pohlaví, právo na jejich adopci děti atd. atd. Samozřejmě, ochrana práv menšin patří do kodexu liberální demokracie, ale opravdu si někdo myslí, že problém, zda se homosexuálové mohou brát či žít jen v registrovaném partnerství je důležitější než řádění burzy na Wall street v Londýně či ve Frankfurtu, a to v době, kdy šílenci z Islámského státu uřezávají beztrestně hlavy nevinným lidem a ženou k nám miliony utečenců, kteří si tu hlavu prostě nechtějí nechat uřezat? Což je naprosto legitimní přání, to doufám nikdo nebude zpochybňovat.

K progresivní společnosti patří – ať už chceme nebo nechceme – i vojenská síla. Evropa je v tom smyslu víceméně směšná. Společná EU armáda neexistuje, v NATO hraje Evropa podřadnou roli, bez USA tedy ani ránu. Snad jen Francie dokáže občas zasáhnout, kde je třeba, omezuje se ale výhradně na své bývalé kolonie – víc síly nemá. Že se současné stěhování národů dá řešit pouze zničením teroristických milicí, které dělají život pro normálního člověka v Sýrii nebo Afghánistánu nemožným, ví každý, jen politici o tom nechtějí vědět a volají po solidaritě k miliónům uprchlíků, kteří se vydali do „země zaslíbené“ – do Evropy. Naštěstí pro Čechy a Slovensko chtějí všichni do Německa, a Británie, někteří pak zůstanou po cestě v Rakousku či ve Francii eventuálně naprosto nedobrovolně v Maďarsku. Bývalému Československu se ale hlavní proud uprchlíků zatím vyhýbá. Tvrdit za těchto okolností, že válka v Sýrii je „vnitřní záležitostí země“, je prostě výsměch realitě. Tváří v tvář milionům prchajících je zřejmé, že to už DÁVNO není vnitřní záležitostí Sýrie, ale problém globální. Amerika pod Obamou je jako ochrnutá (i když kdysi dávno za George Bushe dala všechny tyto události do pohybu a od té doby se vyhýbá zodpovědnosti za to, co tehdy v Iráku spáchala) a Evropa si netroufá nic udělat. Hraje pštrosa. Je-li pravda, že Rusové vpochodovali do Sýrie a začali vojenské akce proti IS, bude to pro Evropu a USA velká blamáž. Proti takové vojenské operaci se nedá ani pořádně protestovat, pokud by se člověk nechtěl úplně zesměšnit. Bude-li to Putin, který IS vystřílí a umožní poslat uprchlíky ze Sýrie zase zpět do vlasti, bude mu třeba ještě poděkovat. Jsem zvědav, jak to západní politici budou schopni strávit.

My zatím slavíme Conchitu Wurst a její vítězství v Song contestu jako symbol našich – dekadentních – hodnot.

Jenže i zoufalství těchto uprchlíků se dá zpeněžit. Jako v této společnosti všechno. Peníze jsou prvním i posledním, po čem lidé touží. Existují už nejen pašeráci, kteří za peníze převážejí lidi z Libye do Evropy, ale jsou už i gangy, které převážejí uprchlíky z Francie do Anglie. Anglie je pro ně (zejména ty ekonomické ilegální uprchlíky, kteří nemají naději na politický azyl) zemí zaslíbenou, protože tam je možné pracovat i bydlet bez papírů.

Evropa potřebuje nutně nový model existence. Po dvaceti pěti letech liberalizace a globalizace, po jedné generaci bezuzdného kapitalismu je nejvyšší čas změnit myšlení. Stanovit jiné priority, než je bohatství a peníze. K čemu už k čertu je někomu sto miliard dolarů majetku? Peníze nejsou schopny myšlení, ne na sociální spravedlnost a už vůbec ne na budoucnost. Buď to současní politici pochopí a změní kurz nebo se to stane formou násilí. Zda to budou extrémně levicové proudy jako Syriza v Řecku či Podemos ve Španělsku, nebo to bude extrémní pravice jako Le Penn ve Francii či Strache v Rakousku, to už bude záviset na rozhodnutí voličů.

Evropa vybudovala svůj blahobyt a svou vysokou kulturu na principu humanismu. Humanismus měl v centru svého zájmu člověka – ne peníze. Samozřejmě, že za úspěšným vývojem stáli vždy lidé, schopní vydělávat peníze. Jenže ty byly PROSTŘEDKEM ne CÍLEM! Peníze samy o sobě jsou sterilní a dokazují, že jako princip fungování společnosti nestačí. Politici mají poslední příležitost tuto skutečnost pochopit. Není daleko okamžik, kdy už bude pozdě.

Dekadence znamená úpadek, v přeneseném uměleckém smyslu i výstřednost. Obávám se ale, že o Evropě se nedá říci, že by byla výstřední. Společnost, která není schopna vlastními silami zajistit svou vlastní existenci je dekadentní – úpadková. Otázka je jen, zda se dokáže vzpamatovat, nebo bude ten pád do bezedné propasti. A na tu otázku je třeba hledat a najít odpověď co nejdříve. Dřív, než už tato otázka nebude zajímavá.

1 Comment on Dekadentní Evropa

  1. Tento článek mi mluví z duše, konečně objektivní pohled zdravého rozumu bez ideologie.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.