Na jaře roku 1304 se v paláci rodu della Scala ve Veroně odehrála důležitá scéna. Důležitá pro kulturní dějiny světa. Bartolomeo della Scala, Signore (tedy vládce) města Verony přijal s velkou pompou Danteho Allighieriho, v té době vyhnance ze své rodné Florencie, kde byl odsouzen ke ztrátě majetku a posléze k trestu smrti upálením. Jeho vinou bylo, že stál na císařské straně, když se města Florencie zmocnili s pomocí francouzského prince Karla z Valois černí guelfové, čili stoupenci papežské moci. Boj mezi císařskou a papežskou mocí, který vzplanul v první polovině třináctého století mezi papežem Řehořem IX. a císařem Friedrichem II., pokračoval stejně neúprosně i po smrti obou protagonistů a neměl nijak brzy skončit. U rodu della Scala se Dante mohl spolehnout na ochranu, koneckonců se první z nich Mastino I. della Scala, stal vládcem města díky zeti císaře Friedricha II. Ezzelinovi dela Romagna. Dante našel ve Veroně klid a zázemí pro tvorbu své Božské komedie, stěžejního díla světové literatury. Na svého dobrodince Bartolomea nezapomněl a zvěčnil ho v 17 zpěvu „Božské Komedie“ v části – jak jinak – Ráje. I Dante uměl být vděčný.

Tato událost je však dávno víceméně zapomenuta a do Verony by Dante určitě žádné turisty nepřivábil – i když na Piazza degli Signori stojí jeho obrovská socha a nejstarší kavárna ve městě na stejném náměstí se jmenuje – jak jinak – „Dante“. Verona ovšem děkuje za svou slávu a proudy turistů, které do ní proudí, zcela jinému spisovateli, dokonce takovému, který město nikdy nenavštívil. Nicméně William Shakespeare umístil děj svého nejznámějšího díla právě do Verony čtrnáctého století. Příběh věčné lásky Romea a Julie na pozadí smrtelného zápasu rodů Kapuletů a Monteků přinesl městu věčnou slávu.

Veroňané pak v roce 1913 přišli ještě na jednu geniální myšlenku. K příležitosti stých nedožitých narozenin Giuseppe Verdiho se rozhodli uspořádat ve své římské aréně, kde se kdysi vraždili gladiátoři, operní slavnosti (a to přesto, že Verdi se ve Veroně ani nenarodil, ani zde nezemřel a dokonce zde neměla ani jedna z jeho 32 oper premiéru. Jenže nějak se ten římský kolos, zavazející ve středu města, využít musel. Zbourat ho by bylo příliš pracné.).

Člověk musí mít prostě nápad. A Veroňané jej měli. Vznikla tradice, která drží už 102 let a návštěva opery ve Veronské aréně patří skoro k povinnému programu kulturního Evropana. Takže jsme letos dohnali náš kulturní deficit a město navštívili. A rozhodně jsme nelitovali. To město v ohybu řeky Adige je totiž krásné. Je to jakási lehká krása, která rychle vnikne do srdce a zůstane tam. Možná je to růžovým mramorem, který roubí bezmála všechny vstupní brány městským paláců – a samozřejmě i všech početných veronských chrámů.

Všechna tato krása svědčí o někdejším velkém bohatství a významu města. Verona se stala významnou, když začali Římané expandovat za Alpy. Její poloha, která na italské straně uzavírala nejdůležitější cestu z Itálie do Německa přes Brennerský průsmyk, jí pomohla k tomu, že se stala za císaře Augusta a jeho následníků důležitým městem.

Z římských časů se dochovala už vzpomenutá aréna, třetí největší v Římské říši po Římu samotnému a Capui, kde se ještě dnes vejde 22 000 diváků (a to prosím třetí poschodí hlediště po zemětřesení v jedenáctém století spadlo), skromné zbytky římského divadla, kde se ale přesto stále hraje a brána Porta dei Borsari, někdejší vstup do antického města. (Divadlo se ve Veroně hraje všude, i v domě Kapuletů na Via Capello a letošní Julia v tomto divadle je mimořádně krásná).

Většina římského města padla za oběť řádění Attilových Hunů v roce 452, naštěstí se později stala sídelním městem ostrogótského krále Theodoricha Velkého a později jedním z langobardských vévodství a město bylo tedy znovu velkolepě vybudováno. V roce 1164 vznikl takzvaný Veronský městský svaz, který se rozhodl klást odpor římským císařům a který se o tři roky rozšířil na takzvaný lombardský městský svaz, kde ovšem vedení převzal předtím už císařem několikrát pokořený Milán. V bitvě u Legnana byl císař Friedrich Barbarossa poražen a v roce 1183 uzavřel s lombardským městským svazem v Kostnici mír. Ve Veroně se pak v roce 1184 konal koncil, který svolal papež Lucius III., tehdy právě vyhnaný z Říma. Nemohl se do Říma pro odpor místních občanů vrátit a myslel, že mu císař Barbarossa pomůže. Nedohodli se, nepomohl. Zato zde byla vyhlášena třetí křížová výprava, na níž Barbarossa v roce 1189 zahynul. Papež Lucius ve Veroně v roce 1185 zemřel a je tam i v místním dómu pochován.

Kostelů je ve Veroně celá řada a vyplatí se je navštívit. Kromě monumentálního dómu je to ještě kostel svaté Anastasie – vrchol italské gotiky. Pak je tu pozoruhodný kostel svatého Ferma, místního světce, který byl na břehu Adige spolu se svým přítelem Rusticem za pronásledování křesťanů císařem Diokleciánem (bylo to historicky poslední ale velmi masové pronásledování) v roce 304 popraven. San Fermo jsou v podstatě kostely dva, na fundamentech ranně křesťanského kostela z pátého století, který dali strhnout Benediktýni, vznikla v roce 1065 románská basilika, která je dnes v podzemí, protože Františkáni, kteří sem přišli později, postavili nad oním kostelem monumentální gotickou basiliku – jak už jsem psal, v Itálii se nic nebourá, protože je to škoda – jen se přestavuje. Městskému světci svatému Zenovi je pak věnován jeden z nejkrásnějších kostelů v severní Itálii.

Svatý Zeno, původem ze severní Afriky, byl ve Veroně biskupem v letech 362 – 371, proslul jako spisovatel, kazatel i dobrodinec, a zavedl v rozhádaném městě pořádek. Jeho kult pronikl i do jižního Německa – Verona totiž byla v raném středověku součástí bavorského vévodství resp. Korutanské marky. Ten kostel, opět dvoupatrový, stojí určitě za návštěvu, všechny kostely ve Veroně jsou zdobeny krásnými a z větší části i dobře dochovanými freskami, od raně románských až po renesanční či barokní. Ale i svatá Eufemia, gigantická jednolodní barokní basilika ukrytá v románské stavbě, či menší svatý Lorenzo, svatý Petr mučedník či svatý Giulio stojí za návštěvu, ale všechno se stihnout prostě nedá – žena v podvečer už projevovala značné známky vyčerpání. I portály kostelů jsou z mramoru, z bílého, růžového, občas přibarveného světle modrou barvou, samé lehké hravé barvy, které potěší duši.

Neuvěřitelně velkolepé jsou hrobky vládců rodu della Scala, které se nacházejí u malého kostelíka – jejich rodinné kaple Santa Maria Antica v centru města. Jestliže zakladatel slávy rodu Cangrande I.(pyšnil se touto přezdívkou, znamenající Velký pes tak, že své původní jméno Francesco nechal upadnout do zapomenutí) je pochován ještě v celkem skromném sarkofágu nad portálem kostela, jeho následníci, kteří se mezi sebou vraždili o sto šest, až nakonec o vládu nad městem přišli, mají jeden nádhernější hrob než druhý. Nejhonosnější pak Cansignorio (zemřel 1375), který se proslavil tím, že zavraždil až dva své bratry Cangrandeho II. a Alboina II., toho druhého přežil on sám ale jen o dva dny. Jeho vysoká elegantní hrobka ve stylu vrcholné gotiky s mnohými sochami opravdu vyráží dech a dostala se jako příklad vrcholné italské gotiky dokonce i do Pijoanových dějin umění.

Vzpomínkou na rod Della Scala je Castelvecchio. Nechal ho vybudovat Cangrande II. v roce 1355, kdy se už rodina della Scalů necítila v centru města před stále neposlušnějšími občany dost bezpečná. Stojí na břehu řeky Adige i s krásným mostem Ponte Scagliero, který měl sloužit jako únikový východ, kdyby bylo nejhůř.

A ono bylo. (Cangrandeho II. ostatně v roce 1359- jak už jsem vzpomenul –  utloukl k smrti jeho vlastní bratr Cansignorio) Když poslední vládce Antonio della Scala zabil roku 1381 podle rodové tradice svého bratra Bartolomea, měli toho Veroňané už dost a když Veroně vyhlásil válku milánský vládce Gian Galeazzo Visconti, nechali svého pána na holičkách. Ten se zachránil útěkem a Verona a s ní i hlavní spojení mezi Německem a Itálií padla roku 1387 do rukou papežské strany, tedy připadla milánskému vévodovi. Vlastně to mělo naštvat tehdejšího římského krále Václava IV. Vsadím se ale, že jej to nechalo dokonale lhostejným. Do Říma na císařskou korunovaci se stejně nechystal a Brennerský průsmyk proto nepotřeboval. Zikmund si tento průchod později koupil udělením vévodské koruny milánskému vládci. V té době ale už Verona patřila od roku 1405 Benátkám a tak to mělo už zůstat až do míru v Csmpo Formio v roce 1797, kdy ji zabrali Rakušané. Benátský leb před městskou radnicí na Piazza delle Ebbe je připomínkou na tuto dlouhou periodu prosperity města.

Castelvecchio stojí určitě na prohlídku, je v něm umístěno muzeum gotického a ranně renesančního umění, nejcennějším exponátem je slavná jezdecká socha Cangrandeho I. jedna z prvních renesančních soch Itálie.

Povinnou je ve Veroně samozřejmě návštěva domu Juliina, a pokud máte výdrž, i její hrobky, která je za někdejšími městskými hradbami a tedy přece jen pár pěkných minut chůze. Casa di Giuletta je středověký palác s vnitřním dvorem a balkónem, na němž se měla odehrát ona slavná scéna vyznání lásky (pamatujete ještě ze školy?

„Však co to svítá nade mnou

                V tom okně východ je a Julie je slunce.

                Vstaň slunce spanilé a zažeň Lunu

                Která beztoho bledne závistí nad tvojí krásou…“

Kdo by takovému vyznání lásky odolal, že dámy? Už vůbec ne pak čtrnáctileté děvče, které právě bojovalo s neodbytnou pubertou. Chybička krásy je jen v tom, že ten balkón dobudovali až v devatenáctém století aby splnili společenskou poptávku turistů, kteří začali do Verony proudit. Jak už jsem psal, Veroňané nikdy nechodili pro dobré nápady daleko. Dům Monteků na ulici Via Arche Scaligneri nikoho nezajímá, tam se nic tak zajímavého neodehrálo. Jeho místo však není náhodné. Montekové stáli skutečně blízko vládnoucímu rodu Della Scala zatímco rodina De Capello, tedy Kapuleti, byli pravděpodobně guelfové. Boje o budoucnost světa, boje středověku, bráněného urputně guelfy s rodící se renesancí, representovanou císařskými ghibelliny, se tedy táhly napříč tehdejšími městy a žádaly si oběti – jako v tomto případě mladistvý bláznivě zamilovaný párek. V dochované kryptě (Tomba di Giulietta) se pak odehrála finální scéna hry, kterou oba zamilovaní nakonec díky tragickému nedorozumění nepřežili.

Když už jsme byli ve Veroně, šli jsme samozřejmě na operu Charlese Gounoda „Roméo et Juliette“ – chtěli jsme být prostě styloví. V podstatě je jedno, že se zpívalo francouzsky. Monumentální výprava a desítky statistů i skvělá akustika římské arény stojí přesto zato. Opera trvala do půl jedné v noci, přesto byly po představení všechny restaurace a bary v okolí Areny otevřené – jak už jsem se víckrát zmínil – Veroňané rozumí tomu, jak z historie svého města vytlouct kapitál a z turistů nenápadně vyždímat groš.

Je mi jasné, že z Prahy či Brna je do Verony podstatně dál než z Grazu a že se tedy výlet na jeden víkend nevyplatí. Ale i okolí města má co nabídnout. Jezero Lago di Garda s kouzelným Sirmione, bojiště Solferino jižně od jezera a západně od Verony, kde se v roce 1859 rozhodovalo o tom, že italské provincie nezůstanou součástí Rakouska Uherska a tedy společně s námi v jednom státě. A kde vznikla myšlenka Červeného kříže, protože se jistý Švýcar Henri Dunant nemohl dívat na utrpení zraněných vojáků, ponechaných podle tehdejších zvyklostí svému osudu. A za návštěvu stojí i vinné městečko Soave, obehnané kompletním prstencem hradeb se zachovalými 24 věžemi – pro ty, kdo rádi jezdí na kolech je ostatně okolí gardského jezera a „La strada del Vino Soave“ pravý ráj. Mimochodem ve Veroně se pije bílé víno Soave a červené Valpolicella, pocházející rovněž z této oblasti.

Takže pokud jste tam ještě nebyli – porozmýšlejte. Zamilujete si to tam.

Mimochodem vyplatí se koupit si Veronskou kartu na dva dny za 22 Eur (jednodenní stojí 18 eur nedá se prakticky využít). Jsou v ní vstup do všech kostelů, muzeí, do Arény a Castel Vecchio a sleva na další atrakce včetně turistického autobusu či vláčku. A volný lístek na veřejné dopravní prostředky, tedy autobusy. Pokud přijedou, jak je uvedeno na jízdním řádu. Není tomu vždy tak, Verona je přece jen Itálie a tam se věci jako jízdní řád neberou až tak vážně.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.