Znáte je, jsou všude kolem vás. Vypadají normálně lidsky, myslí ale jinak než my. Jsou to mladí lidé či děti narozené v epoše počítačů a internetu, lidé, kteří s počítači vyrostli od raného dětství. To jsou oni „digital natives“, čili domorodci v digitálním světě, kterým očividně bude patřit budoucnost a kteří nás odsunou do starého železa. Celý svět se totiž orientuje jen na život „on line“.

Bez internetové adresy, bankovního konta s internetovým ovládáním, facebooku, twiteru atd atd. nejste prostě „in“. Vlastně vůbec nejste, neexistujete. Angličtina se vkrádá do našeho jazyka stejně jako ony počítače, už proto, že je jednoznačně nejpoužívanějším jazykem elektronického světa. A ta angličtina má s tou mluvenou používanou v normálním životě jen málo společného. Jako by se celá tato elektronická komunikace chtěla uzavřít do nějaké kapsle, která kontakt s „normálním“ životem odmítá.

Právě v tom je ona diference – co považujeme za „normální život“. Rozhovor u skleničky vína nebo přes skype? Rovnání si myšlenek během jízdy tramvají či autobusem, nebo „check“ zpráv na mailu a na facebooku? Je prohlížení si mobilního telefonu u večeře či během rozhovoru normální? Pro nás staré nemyslitelné, pro mládež naprosto normální. Oni se spíš diví, proč to neděláme. Že se díváme jeden druhé do očí místo do mobilu- to jsme výběhový typ, takový rozhovor je ztráta času, kolik by se zatím dalo na mobilu udělat!

Dobrá, možná přeháním, možná ze mě mluví i frustrace, ale prostě nedokážu držet s oněmi „digital natives“ krok. A jsou s tím spojeny deficity v každodenním životě. Zkuste se postavit na přepážku na letišti a chtít lístek. Budete mít štěstí, když jich pár zbylo, samozřejmě každý v jiné části letadla. Protože dnes je třeba „checkovat online“. A to už v den před odletem. Dobrá, pokouším se hrát tu hru, i když mě na rozdíl od oněch „digital natives“namáhá a unavuje. Jestliže se na obrazovce počítače objeví něco jiného, než jsem očekával, propadám panice. Oni ne. Na rozdíl ode mně se totiž u nich on stránka, na které právě jsem, nezhroutí, oni znají řešení. U mně zavládne frustrace a černá obrazovka. Na Islandu jsem se opravdu musel do letadla přihlásit přes počítač. Když jsme to neudělali na cestě na Island, seděli jsme v poslední řadě sedadel přímo u toalet. Po několika marných pokusech se to přece jen podařilo, objednal jsem lístky, dokonce jsem dokázal ženu umístit do stejné řady sedadel (ne ale na sedadlo vedle mně, protože bylo údajně obsazené. Ženu to vzrušilo a žádala lístek vedle mně – má strach z létání a turbulencí. Marně jsem jí vysvětloval, že všechna sedadla jsou už obsazená (bylo deset večer den před odletem. Ještě hůř jsem ji pak mou „neschopnost“ mohl vysvětlit, když nakonec místo vedle mně bylo prázdné – to by mi mohl taky někdo vysvětlit). Jenže pak bylo třeba vytlačit lístek. Je na nich magnetický kód, bez něho se do letadla nedostanete. Že máte rezervaci, nikomu bez onoho magického magnetického proužku nevysvětlíte, hned se stáváte teroristou, který chce neoprávněně vniknout do letadla a můžete počítat se zatčením a tvrdým výslechem. Jak, když s sebou nemáte tiskárnu? Můj syn – taky jeden z oné novodobé rasy – by mě poučil, že jsem si mohl lístek uložit na mobilním telefonu. Odhlédnouc od faktu, že s mým novým mobilním telefonem nejsme žádní velcí kamarádi, protože na něm neustále vypadává síť a to v nejnevhodnějších okamžicích, jsem touto akcí naprosto přetížen. Neumím to! Neuvěřitelné, že!

Milá polská recepční Magdalena byla ochotna naše letenky vytisknout, stačilo by jí přeposlat mail z letiště. Jenže jak, když funkce „weiterleiten“ tedy „přeposlat“ prostě zmizela. Zatím se mi to ještě nikdy nestalo, ale u tohoto mailu prostě nebyla. Stále se mi stávají situace, které tu ještě nebyly a to výhradně v době, kdy se vůbec nehodí. Zatímco já jsem propadl definitivně panice, že se z ostrova uprostřed Atlantiku – no uprostřed je přehnané, spíše na konci Atlantiku blízko polárního kruhu – nikdy živí nedostaneme, Magdalena, jakožto „digital native“ okamžitě věděla, jak nato. Prostě jsem se přihlásil na jejím počítači, tam otevřel svůj mail a ona poté lístky vytiskla. Odletěli jsme.

Vstupenky do Modré Laguny bylo taky třeba objednat „online“, jinak je na pokladně nedostanete. To bylo méně namáhavé. Už jsem si zvykl na to, zadávat do internetu číslo mé kreditní karty i s bezpečnostním kódem. Dříve mě z toho vždy rozbolelo břicho při představě, že se někdo nabourá do systému organizace, od níž jsem právě něco koupil, zatím se to nestalo, jsem už klidnější, ovšem zdaleka ne tak klidný jako můj syn – digital native. Ten to považuje za normální. A pokud někdo moji kreditní kartu přece jen zneužije? No tak se pak najde prostě řešení. Při vstupenkách do Modré laguny mi funkce „přeposlat“ nezmizela. Bylo tedy možné poslat lístky s jejich magnetickým kódem na recepci Magdaleně (chválabohu měla službu ona a dalo se s ní tedy komunikovat ve východoslovenském dialektu, který mi dělá mnohem méně problémů než angličtina – při té se mi daří podobně jako při počítači – v okamžiku, kdy nerozumím, co mi člověk na druhé straně stolu říká, propadám panice místo, abych mu řekl, že jsem mu nerozuměl a má to říct ještě jednou a SROZUMITELNĚ!). Lístky nám vytiskla a my jsme se vykoupali.

Horší to bylo na benzínových pumpách. Většina z nich nemá obsluhu- pracovníci na pumpě by byli moc drazí. Jde o automaty, hovořící na vás islandsky. Někdy i anglicky, když vám poroučejí „remove card“. Otočil jsem ji do všech možných poloh, ale automat opakoval neúnavně své „remove card“ a benzín mi neprodal. Super věc, když máte za deset minut vracet auto s plnou nádrží, aby vám nezaúčtovali dodatečné čerpání a neuletělo vám letadlo, k letence na něž jste se dostali s takovým vypětím sil a pomocí obětavého personálu hotelu. Počítače mají svou řeč a principy, nedá se s nimi vyjednávat. To mně znervózňuje – „digital natives“ to milují. Naopak, komunikace se živým personálem jim dělá větší potíže, spíše je znervózňuje. Jestliže se totiž v počítačové technice dostatečně vyznám, vím zhruba, co mi počítač odpoví, když jsem do něj něco zadal. U člověka jeho odpověď odhadnout nedokážu. To dokáže mladého člověk zvyklého komunikovat s počítači a automaty vyvést z míry. Oni jim totiž rozumí. To, co je pro mně chybějící flexibilita, je pro ně stabilita.

Prostě cestovat dnes, aniž byste byli „digital native“ je spojeno s mnohými stresujícími situacemi a vývoj jde směrem, že to brzy ani nebude možné. Zřejmě nám nezbude než se spolehnout na autobusové skupiny a jezdit s nimi. Bez ohledu na to, že to moje žena nesnáší. V těch autobusech sedí převážně starší ročníky, než jsme my. S počítači neumí, vše jim připraví cestovní kancelář, nemusí nic objednávat „online“. Ovšem nesmí se vychýlit od nalinkovaného programu, svobodu jednání má jen ten, kdo se internetu nebojí.

I soukromé cestování nabývá na dynamice. Ne ve všech městech se dá najít v parkovací zóně parkovací automat. V Grazu to ještě chválabohu jde, ale ve Vídni neexistují a ani dokonce v Bardejově jsme žádný funkční nenašli. Není to přece problém, zaplaťte mobilem, existuje paylife  funkce, jen ji využít, No právě, jen ji využít…

Chci se jako lékař vzdělávat, Tak nějak se to ode mne očekává, ale i já chci mé pacienty léčit na nejnovější úrovni medicíny. K tomu patří vzdělávací akce. Ještě před krátkou dobou jsme na sekretariátě vyplnili příslušný papír a bylo. Když jsem jej hledal tentokrát, řekla mi sekretářka, že ty formuláře už nejsou. Nechápal jsem. Vysvětlila mi, že si musím zažádat o povolení na ředitelství a sice „online“. Jsem na to slovo už pomalu alergický. Buď si všimla, že jsem dostal červenou vyrážku nebo zaregistrovala můj pohled Jacka Rozparovače v akci. Špitla, že je to úplně jednoduché, že musím vstoupit ne webovou stránku mé nemocnice. Vstoupil jsem. Objevila se celá řada ikonek. Jenu z nich jsem znal, na ní si objednávám „online“ obědy v závodní jídelně. Poté, co jsem s pomocí našeho nemocničního technika přesvědčil systém, že chci skutečně jíst v jídelně a ne na oddělení Med3 – nevím proč se počítač rozhodl, že mám jíst na oddělení, kde jsem tou dobou vůbec nepracoval- funguje to. Jenže tato ikonka to samozřejmě nebyla, Ani další dvě, které mi připadaly logické, a které jsem tím pádem vyzkoušel. Nebyly to ony. Zavolal jsem o pomoc mladého kolegu – našeho „digital native“. Milý kluk. Ihned přispěchal na pomoc a řekl mi, že přihlášky k vzdělávání mám hledat po zelenou ikonkou s nápisem SAP Portal ESS,BW. On sice taky neví, co ty zkratky znamenají, ale určitě to tam je. Bylo to tam. Probojoval jsem se k přihlašovacímu formuláři. Počítač po mně chtěl samozřejmě název akce místo konání, hodinu a dne začátku, hodinu a den konce akce, pak délku trvání akce – nevěděl jsem, zda mám spánek odečítat nebo ne – pak údaj o nákladech. Protože jsem pozván svou ženou, napsal jsem 0,00 Euro. Nelíbilo se mu to, napsal, že údaj je příliš nízký. Opravil jsem to na 1,00 Euro. Zopakoval nerudně, že údaj je příliš nízký. Nepochodil jsem ani s deseti Eury, teprve u dvaceti se uspokojil. Zda ty peníze dostanu či budu muset platit, jsem nezjistil. Dále jsem musel zjišťovat webovou adresu uspořadatele a další řadu údajů, než mi napsal – „vyplňte všechny povinné kolonky“ a já musel začít od začátku. Nakonec, když byl konečně spokojen, zmáčkl jsem knoflík „poslat“. A teď čekám, zda někam pojedu. Kdo ví, kam jsem ten formulář poslal. Doufám, že se to někdy dozvím. Pravděpodobně mailem.

Před týdnem jsme dostali se ženou pozvání na pomologický kongres. Koná se v Grazu, firmě Novartis tím nevzniknou žádné příliš velké náklady, pozvání jsme přijali. Problém byl jen v tom, že jsme se na něj měli přihlásit přes webovou stránku „etouches“. Tušil jsem, že bude zle. A bylo. Myslel jsem si naivně, že se objeví přihláška na náš kongres.Místo toho jsem musel vyplnit formulář, abych se stal členem oné zprostředkovávající organizace, registrované ve Velké Británii. Probojoval jsem se přes více než dvacet kolonek, které jsem musel vyplnit. Mou soukromou mailovou adresu opovržlivě odmítli, musel jsem zadat služební. Ptali se mě, kolik minut jsem už strávil na akcích organizované jejich společností. Protože jsem se teprve přihlašoval, bylo logické, že jsem se nezúčastnil žádné. Chtěl jsem vyplnit 0 minut, nebylo to možné, nejnižší počet byl 500. Zadal jsem tedy 500. Poté se mi podařilo formulář odeslat a dostal jsem odpověď, že do 24 hodin dostanu „Password“ a „Username“, abych se mohl přihlásit na můj vytoužený kongres. Nestalo se. Za dva dny jsem dostal mail od Senior Sales Director dané společnosti, který se potěšil, že jsem se rozhodl volit mezi dvěma jeho organizacemi??? Poté mi napsal, že mu mám poslat další informace, aby mi mohl poslat DEMO verzi, než bude moci aktivovat můj „trial“. Mé nervy definitivně praskly. Napsal jsem firmě Novartis, že děkuji za pozvání na kongres, ale zůstanu za daných podmínek raději doma. Vzdělávat se zřejmě brzy už nebudeme, musíme to přenechat těm, kteří se Senior Sale Director přes počítač vyběhnou a budou se na kongres moci přihlásit.

Mladí kolegové generace domorodců digitálního světa mají samozřejmě výhody. Směrnice, léky a jejich vedlejší účinky, všechno si na vizitu nosí s sebou jako takzvaný App (víte, co to slovo skutečně znamená? Já ne. Tedy, samozřejmě vím, že to znamená aplikace, ale co znamená to slovo v praxi?) na svém mobilním telefonu. Pokud mají síť – jsou pak hned ohromně chytří. Místo dívání se na pacienta ovšem prohlížejí svůj mobil. Neuvědomují si, že naprostá většina našich pacientů s průměrným věkem mezi sedmdesáti a osmdesáti lety nepatří k „digital natives“ a tak jejich aktivitě na vizitě nerozumí a někteří ji považují dokonce i za neslušnou. Ale i farmakologické firmy přicházejí ne už s prospekty, ale s adresami webových stránek, kde si můžu stáhnout jejich „Apps“ s popisem produktů. Nedělám to, nemám na to ani čas ani chuť. Možná zblbnu, zatím to kompenzuji návštěvami na oněch vzdělávacích akcích, Otázka je, jak dlouho ještě. Jak dlouho budu schopen ovládat přihlašování se „online“. A dokdy se bude možné přihlásit bez  zprostředkovávání internetových firem jako je „etouches“.

Internet je samozřejmě přítel. Mám mailovou adresu, přes kterou mohu s přáteli komunikovat mnohem rychleji než psaným dopisem (dopisuji si pouze s jedním člověkem- je to příjemné, ale pomalé) V době, kdy je rychlost rozhodující, jste samozřejmě při posílání dopisů na odpis. Mám webovou stránku – ovšem technické změny na ní provádí můj syn. Jsem na facebooku (nezapomenu na vytřeštěný pohled mé dcery, když mě přistihla, jak se na facebook přihlašuji („Tati, čo to robíš, to je predsa pre mladých ľudí!“ Mám mobilní telefon, který mi leze na nervy svými vrtochy, ale bez něhož nemůžu žít. Bratr mi poradil, abych resetoval výrobní nastavení mobilu, že tím ten problém s vypadáváním sítě možná odstraním. Neprozradil jsem mu, že nemám tušení, o čem hovoří, zeptám se o příštím víkendu mého syna – už vidím jeho pohled! Používám internetové bankovnictví a platím pay palem.

Žiji tedy v digitálním světě, aniž bych v něm byl „domorodec“. Jsem zde přistěhovalec, neumím dobře jeho řeč a neznám pravidla. Měl bych se integrovat. Vůle mi nechybí, ale už to asi nedokážu.

Nikoho to nebude zajímat. Manažery firem se stávají lidé po třicítce, první generace „digital natives“. Ti na naši neschopnost nebudou brát žádný ohled, už proto, že si vůbec nedovedou představit, že by analogový člověk mohl mít v jejich digitálním světě problémy. Jsme zatím jen na začátku digitální revoluce. Přichází P2P, Uber či Lyft. Neptejte se mě, kdy se to zastaví. Nezastaví se to, bude se to zrychlovat. Vážení analogoví občané, mám dojem, že jsme v pr…. nebo tam brzy budem.

Mimochodem, moje vnučka, která má dva a půl roku ještě nemá mobilní telefon, domnívám se, že je to jeslích dost velký handicap. Když se jí ale má žena ptala, co jí má přivézt ze Slovenska, zamyslela se a pak řekla „Baba, počitač. Verča bude robiť ťuk ťuk ťuk.“

Naše Veronika je už „digital native“. Příští generace vývoje.

9 Comments on Svět pro digital natives

  1. Toníku, nezoufej. Ve chvíli, když jim dojdou baterky, jsme v absolutní výhodě my. Oni si totiž nespočítají ani trojčlenku, ani útratu v hospodě ba ani nenajdou cestu domů (za střízliva). Když to děckám připomenu, alespoň na chvíli zkrotnou. Srdečně Tě zdravím a děkuji za krásný blog. Eda.

    • Edo, máš samozřejmě pravdu. Trojčlenku ovládám na celém oddělení úplně sám a tím pádem umím vypočítat plochu aortální chlopně taky jako jediný z týmu. Jenže oni zmáčknou nějaký knoflík a ta zatracená mašina jim to vypočítá taky a hned.
      Zdraví
      Tonda

  2. Ano, tomu se říká vývoj. Jak se asi cítili “starší” lidé v době, kdy začala telefonní komunikace, kde hlas v sluchátku pro ně byla magie. Všechno se dnes převádí do “online”. Je to logické, šetří to čas, peníze a k informacím se dostanete ihned. Nemusíte čekat až Vám je najde správkyně dokumentace, která se hodinu přehrabuje ve skladu plném krabic s papíry. Nemusíte brzo vstávat, abyste byl první na magistrátu a nemusel tak hodinu stát ve frontě nebo u doktora.
    Problém v této digitální době vidím v přemíře informací. Zmiňujete například Facebook. Existuje několik odborných článku, videí, prezentací, jak Facebook ničí komunikaci tváří v tvář, děti jsou vystaveny kritickému hodnocení ostatních a že každý “stalkuje každého”. Pak jsou k dipozici další odborné publikace, které Facebook hodnotí pozitivně, urychluje to komunikaci, na zdi se sdílejí aktuální inormace, názory a komentáře k současným událostem, spojení se s dávnými přáteli, vytváření události atd atd. Jeden profesor říká to a druhý ono. Né každý dokáže mít nadhled a vzít si z každého to svoje, ale jednoduše se přikloní k té či oné verzi a přesto nejede vlak.
    Ano jdeme s kamarády na pivo, a každý se pravidelně dívá na telefon, jestli mu něco nepřišlo. Pak se ale zas baví dál, tečka.
    Není nic lehčího, než si vzít papír a sepsat si, co mi Facebook, Twitter, Online rezervace a podobně aplikace dávají a berou a podle toho se rozhodnout, jestli je budu používat nebo ne. Nikdo Vás nebude šikanovat a považovat za trubku, že nějakou takovou aplikaci nemáte. Vezme si na Vás číslo a budeme s vámi komunikovat přes sms. A pokud jsou takový lidi, tak jsou to hloupí lidi a ti byli i za dob minulých, když se Karel posmíval Annče, že nenosí zvonáče.
    Máte dvě možnosti. Přizpůsobit se, neříkat na tohle kašlu, to za nás nebylo a už se to učit nebudu. Ale postupným opakováním, si to prostě časem osvojit. Nebo dožít na metodách, ve kterých jste byl vychován a skousnout nejapné pohledy a komentáře digitální generace.
    I já počítám s tím, že se za takových 30 let, budu muset učit lítat autem. A ano, taky u toho budu nadávat.

    • Úplně jste mi nerozuměl.Já nenadávám. Pokusil jsem se jen zveřejnit problémy, které člověk může mít. Pokusil jsem se tím upozornit onu digitální generaci, že je tu i generace jiná, možná analogová, která možná tak úplně nestíhá a potřebuje ohled či pomoc. Protože mnozí z mladých digitálních si vůbec nedokážou představit, že někdo myslí jinak a že může mít problém s věcmi, které jsou pro něj samozřejmé. Zeptáte se proč by se na tuto generaci měli ohlížet? Protože tato generace má peníze a je tedy vítaným zákazníkem konzumní společnosti. Pokud si to mladí manažeři neuvědomí a řeknou si, přes to nejede vlak, ber tak, jak to je nebo chcípni, pocítí, že jim klesá obrat. Což je samozřejmě špatně. Jestli jsem vyzněl jako odmítač pokroku, tak to samozřejmě tak nebylo myšleno. Přes mé výhrady jsem měl první osobní počítač v roce 1992, první mobil v roce 1997 (na Stolzalpe jsem byl první) atd. atd. Jenže ten vývoj je tak rychlý, že řada lidí zůstává na cestě. S těmi, ničenými depresemi a existenčními obavami mám denně jako lékař do činění. Pozor na to, může se to projevit negativně v celkovém vývoji společnosti.

      • Já Vám rozumím a chápu, ale digitální generaci taky musel někdo vychovat. Problém není ve špatném školství, nonstop informačními “bláboly” z medií, ale ve výchově. Poslední dobou se setkávám s rodiči, kteří mají děti, ale samy si jdou za svými cíly. Což není špatně, doba, kdy se ženy celý dny věnovaly dětem na úkor kariéry či seberozvoji jsou pryč. Z toho pak vznikají děti, kteří se méně empatické a chladné, ale za to naopak sobestačné a kritické. Rodiče zakazují stylem Ne..Ne to nesmíš, ale už nevysvětli dítěti proč to nesmí. Dospívající pak přemýšlí stylem “bud se přizpůsob nebo se vrať do hrobu”.
        Zároveň se ale bráním nálepkováním určité generace, dneska už se rozpadají komunity, subkultury, “party a gangy”, je doba individualit, každý jede sám za sebe, každému je předkládáno, že může být čím chce a jedinec si razí svou cestu, ať už se celý nosí v černém s desítkami náušnic nebo v saku od Blažka. Dnešní generace vystrnadila slovo My a nahradila je Já.
        (pardon, příspěvek je možná offtopic, ale potřeboval jsem se vyjádřit)

  3. Zkouším sem vložit svůj komentář, který ne úplně souhlasí s autorem článku a patrně jako důkaz toho, že má autor skutečně pravdu, to prostě nejde 🙂

    • Milý Václave! Nenechej se znepokojovat, to není tvůj problém, ale můj. U mně to nikdy nefunguje.To je to spiknutí počítačů, které ve mně vidí lehkou kořist na likvidaci. Ale já se jen tak lehce nedám.

  4. Kloubouk dólů za takový článek! Je jedinečnou ilustrací toho, o čem se povětšinou jen teoreticky píše. Vaše drobné problémy s online (omlouvám se za toto slovo) světem přesně vystihují generační rozdíly, který se nám na přelomu 20. a 21. století vytvořily.
    Já sám jsem digitální domorodec a internet je pro mne hrou. O to cennější je pro mne vhled do duše “digitálního migranta”, který mi váš článek sprostředkoval. Děkuji!

    • Právě o to mi šlo a proto srdečný dík za váš příspěvek. Prosím, šiřte to i dál, obě strany totiž potřebují právě to jedno – vzájemmné porozumění. Abychom se na sebe nedívali jako na exoty, kteří si nemají co říct. Ještě několik desetiletí totiž budeme muset žít spolu na stejné planetě a ve stejném – digitálním – světě. Proto je potřebné, aby mladí sebevědomí manažeři věděli, s kým mají v naší věkové skupině co do činění a v rámci jejich možností jí vycházeli vstříc.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.