Ve škole jsme se vlastně o této nejvýznamnější události devatenáctého století příliš neučili. Možná i proto, že Marx a Engels viděli v této události základ špatného reakčního vývoje první poloviny devatenáctého století, který „roztrhalo až revoluční úsilí mezinárodního dělnictva“. Čili jakousi kontrarevoluci potlačující ideály Francouzské revoluce z roku 1789. V tom mohli mít do určité míry i pravdu.

Přesto je význam této události pro dějinný vývoj příliš velký, než abychom ji mohli přejít mlčením.

9. června uplyne právě dvě stě let od podepsání finálních dokumentů této velké diplomatické show, možná největší v dějinách lidstva. Svět v té době ještě nebyl monopolární ani bipolární, aby jedna nebo dvě velmoci mohly diktovat ostatním, a žádná jiná diplomatická akce předtím ani potom nepřinesla tolik změn na mapě Evropy i světa a neovlivnila natolik následující vývoj.

Vídeňský kongres byl zahájen 18. 9. 1814. Podnětem k němu byla abdikace Napoleona jako francouzského císaře a s tím spojená potřeba nového uspořádání evropských poměrů, které se od roku 1789, kdy vypukla francouzská revoluce, změnily k nepoznání. Nejen ve vojenské taktice a v myšlení lidí následkem svobodomyslných revolučních myšlenek, v módě a architektuře (empire) ale i co se týká územního uspořádání v Evropě i Americe. V Evropě v podstatě nezůstal kámen na kameni a bylo třeba tyto rozházené puzzle evropské politiky zase nějak dát dohromady. Protože chaos vyvolává choutky na expanzi a je podhoubím fatálních konfliktů.

Co se vše za těch dvacet pět let změnilo? Francie si přivlastnila Belgii, Holandsko, Německo na západním břehu Rýna, Piemont, Toskánsko a Řím jakož i dnešní Chorvatsko. Vytvořila několik satelitních států, jako bylo Velkovévodství varšavské, Království Italské, či království Vestfálské v severním Německu. V jiných tradičních monarchiích jako bylo Španělsko či Neapolsko se Sicílií, byly svrženy vládnoucí dynastie a nahrazeny Napoleonovými příbuznými. Rusko si jako Spojenec! Francie v roce 1809 přisvojilo Finsko a v roce 1812 Bessarábii (dnešní Moldávie). Dánsko přišlo po zničení své flotily admirálem Nelsonem před Kodaní v roce 1807 o Norsko, protože Norové, kteří byli s Dánskem spojeni v Kalmarské Unii od roku 1397, neměli důvod zůstávat nadále ve spojení s Dánskem bez lodí a tím pádem bez možnosti odebírat norské zboží a dodávat tam obilí. Někdejší stát Johanitů Malta přešla nejprve do rukou francouzských a pak do anglických, ale hlavně, od roku 1806 přestala existovat Svatá říše národa německého, následník středověké Římské říše, která spravovala většinu střední Evropy. Místo ní vzniklo Rakouské císařství a řada nových království (Bavorsko a Würtenbersko 1. 1. 1806 jako odměna za pomoc Francii ve válce proti Rakousku, Sasko 11. 12. 1806 za odpadnutí od odbojného Pruska a 12. října 1814 se královstvím prohlásilo svévolně i Hannoversko).

Tohle všechno dát do pořádku byla nesmírně náročná úloha. Kdo si na ni troufl, byl rakouský diplomat Klemens Wenzel Lothar von Metternich. On přivedl diplomaty celé Evropy k vyjednávacímu stolu a díky němu hostila hlavy všech tehdejších států či jejich zástupce právě Vídeň.

Mettrnich I

Pokud budu chtít o vídeňském kongresu vyprávět, musím se u jeho konstruktéra – knížete Metternicha – trošku zastavit. Narodil se v roce 1773 v německém Koblenzi na Rýně v šlechtické rodině a už ve věku 13 let nastoupil do diplomatické školy ve Štrasburku k profesorovi Christophovi Wilhelmovi von Koch. (Tento mimo jiné učil i francouzského diplomata Charlese- Maurice Talleyranda, se kterým se měl Metternich později mnohokrát setkat.)

V roce 1794 obsadily francouzské revoluční oddíly celý západní břeh Rýna a rodina Metternichů přišla o všechen svůj majetek s výjimkou zámku Kynžvart v západních Čechách. K tomuto zámku přišla v letech 1623 – 1631, datum budí podezření, že se tak stalo poněkud nekalým způsobem v rámci pobělohorských konfiskací. Mladý dvacetiletý Metternich vstoupil do rakouských diplomatických služeb a hned rozehrál svůj šarm. Celý Metternichův život je vrouben aférami s krásnými a vlivnými ženami, krásný Klemens (během jeho pobytu v Paříži ho opravdu nazývali „le beau Clemense“ věděl, do které postele se má vetřít, aby získal vlivné přímluvkyně, kontakty či důležité informace. (Vedle nespočetných milostných afér a nemanželských dětí byl třikrát ženatý a zplodil 15 legitimních potomků) První v řadě vlivných žen, kterým učaroval, byla kněžna z Lichtenštejna (tehdy už 55 letá a snad tedy opravdu jen přítelkyně a příbuzná jeho první manželky), na jejíž intervenci se Metternich v útlém věku 28 let stal vyslancem v Drážďanech a o dva roky později v Berlíně. V roce 1805 pak udeřila jeho hodina. Po bratislavském míru, který znamenal kapitulaci Rakouska po prohrané bitvě u Slavkova, jej na svůj dvůr jako rakouského vyslance chtěl jak car Alexandr I., tak Napoleon. Metternich neváhal vstoupit do jámy lvové a rozhodl se pro Paříž. Byla to mise víc než složitá. Šlo o to usmířit dvě země, které si stály nenávistně v cestě.

Metternich se ujal své mise se svým vrozeným talentem. Začal ji v posteli Napoleonovy sestry Karolíny, manželky maršála Murata, pozdějšího krále Neapolského. Tím se jaksi dostal „do rodiny“, získal u císaře mocnou přímluvkyni a nesmírně důležité informace. Měl sice mnoho dalších afér, jako například s manželkou generála Junota Laurou (Junot byl Napoleonem vyslán bojovat do Portugalska a Španělska a jeho krásná manželka se očividně nudila). Karolína mu to ale očividně neměla za zlé, jejich vztah ukončil až rok 1809. Metternichův tanec mezi vejci byl úspěšný, i když nesprávně odhadl Napoleony potíže ve Španělsku a povzbudil císaře Františka I. do nové války proti Francii v roce 1809.

Ani porážka Rakouska v této válce mu nezlomila vaz, naopak, povýšil na šéfa rakouské diplomacie, stal se ministrem zahraničních věcí a tím už měl zůstat. Císař František, který byl mnohem lepším zahradníkem než císařem mu a jeho šarmu plně důvěřoval. Právem.

Metternich dokázal zprostředkovat svatbu Napoleona s princeznou Marií Luisou (prý osobními domluvami zlomil její odpor provdat se za plebejce z Korsiky), pak v čase ruského tažení vyvázat rakouské jednotky (Rakousko bylo spojencem Francie) z bojových akcí a posléze v roce 1813 upříst velkou koalici, která Napoleonovi v bitvě u Lipska (pod rakouským vedením generalissima Karla Schwarzenberga) zlomila vaz. Vojáci samotní sice intrikána Metternicha nenáviděli (pruský generál Blücher mu nemohl přijít na jméno a nazýval ho „falešným psem“) vládcové a diplomati mu ale důvěřovali. Věřili především jeho pragmatismu a toho bylo v roce Napoleonovy porážky velmi zapotřebí.

Vídeň tedy v září 1814 přivítala diplomaty z celé Evropy a Metternich zahájil svou velkou partii. Jako jediný ze všech měl totiž zcela jasnou koncepci a proto ji v následujících měsících pomocí trpělivosti, intrik a využívání služeb početných milenek, které rozestrkal do postelí přítomných vládců dokázal krok za krokem prosazovat. Jeho milenkou a nejužší spolupracovnicí při střádání nitek intrik byla vlivná a krásná Vilhelmína von Sagan. Nejslavnější (a prý i nejkrásnější) z těchto dam, které pomáhaly měnit hranice tehdejší Evropy, byla ale ruská kněžna Kateřina Bagration.

Bagration

Tato vdova po slavném generálovi od Slavkova a Borodina (na následky zranění utržených v bitvě u Borodina Bagration zemřel) měla už s Metternichem vášnivý milostný poměr v době, kdy byl tento velvyslancem u saského dvora. V té době jí bylo osmnáct, byla právě rok vdaná a podle odvážných výstřihů jejích šatů se jí říkalo „Nahý anděl“. Z tohoto vztahu se v Drážďanech narodila v roce 1803 dcera Clementine, později generálem Bargationem, nacházejícím se v době početí i narození dcery v dalekém Rusku, uznána za vlastní. Ve Vídni ožila Kateřinina láska ke krásnému Klemensovi, mimo to ale poskytovala milostné služby i caru Alexandrovi (byla zde jeho víceméně oficiální konkubínou a společnicí na početných plesech) a zblázněn do ní byl i würtenberský princ Vilém. Metternich byl tedy o záměrech svého ruského kontrahenta vždy informován z první ruky a dokázal jeho rozhodnutí i nepřímo ovlivňovat. Alexandr byl komplikovaná povaha, byl stále pronásledován výčitkami svědomí, že byl s jeho souhlasem zavražděn jeho otec, neschopný Pavel I., a nakonec v roce 1825 beze stopy zmizela uvolnil místo na ruském trůně svému bratrovi MIkulášovi. Alexandr byl tedy pro cílevědomou kněžnu poměrně snadno ovlivnitelným cílem. Pikantní bylo, že Alexandr si celou dobu myslel, že kněžna Bagrationová jako ruská patriotka pracuje pro blaho své země a posílal ji tedy k Metternichovi jako svou agentku. Opak byl pravdou – je ovšem možné, že krásná kněžna skutečně pracovala pro obě strany.

Alexandr

Základní body Metternichova plánu, který byl rozhodnut prosadit, byly tyto:

1)      Nové uspořádání Německa. Na znovuobnovení Římské říše nebylo pomyšlení. Rýnský spolek, vytvořený Napoleonem jako francouzský satelit, musel být samozřejmě zrušen, stejně jako Vestfálské království, které Napoleon vytvořil uměle pro svého nejmladšího bratra Jeroma. Bylo ale zřejmé, že si králové bavorský, saský a würtenberský své koruny nenechají vzít, tím méně pak král hannoverský, už proto, že jím byl tehdejší král Velké Británie Jiří IV. který tak tvořil personální unii. Sjednocení Německa pak rozhodně nebylo v rakouském zájmu. Vytvoření Německého spolku pod předsednictvím Rakouska bylo nejschůdnější variantou a podařilo se ho prosadit – první shromáždění Německého spolku se uskutečnilo ve Frankfurtu nad Mohanem 5. listopadu 1816.

2)      Zajištění rovnováhy evropských mocností. To bylo obtížnější. Z Napoleonských válek vyšly vítězně především Velká Británie a Rusko, ty zesílily a toužily po dominanci. Rakousko a Prusko vyšly z dlouhých válek oslabené, nehodlaly se ale svého podílu na moci vzdát. Francie byla pak zcela zničena. Hlavním prostředkem k nastolení nové rovnováhy měla být podle Metternicha právě Francie. Metternich se zasadil, aby Francie jako taková nebyla potrestána příliš přísně a mohla i nadále hrát v evropských mocenských hrách významnou roli. V tom měl velmi schopného spoluhráče, svého kolegu ze školy, francouzského ministra zahraničí Talleyranda.  Charles- Maurice de Talleyrand-Perigord sloužil už Napoleonovu ochránci a tutorovi Paulu Barrasovi, pak Napoleonovi samotnému, aby včas přešel do nepřátelského bourbonského tábora. Říkalo se o něm, že celý život sloužil jen jednomu muži, totiž tomu, který byl právě u moci. K tomu, by dostal Francii do hry, potřeboval Metternich ale čas. Ruský car Alexandr a Britové, o Prusech nemluvě, byli zpočátku při obhajobě svých sobeckých zájmů neoblomní. Metternich věděl jedno, nejdůležitější je nedovolit přerušení jednání, jakkoliv vypadá beznadějně. Stejně tak už před šesti sty lety dokázal císař Friedrich II. jednat celé měsíce s egyptským sultánem, přičemž několik měsíců projednávali pouze pravidla šachové hry. Je prostě třeba čekat na vhodnou příležitost a nedovolit nikomu opustit vyjednávací stůl. Vídeňský kongres tedy tančil. Počet plesů a hostin je dodnes legendární. Jen Metternich osobně jich uspořádal 19!!! Společenský program zdánlivě převyšoval program politický. Ale jen zdánlivě. Za pompou lustrů tanečních sálů se horečně vyjednávalo a intrikovalo. Náročný společenský program vyčerpával fyzické síly, ale hlavně peněženky hostů a měl je přimět k povolnosti při uzavírání kompromisů. Když se car Alexandr ukázal neoblomný a na finanční náklady nehleděl, vytvořil se proti němu 3. ledna 1815 takzvaný „Obranný spolek“, ve kterém proti Rusku náhle stála vedle Rakouska a Velké Británie i poražená Francie. Nakonec Metternichovi pomohl člověk, od něhož by to určitě nečekal. 1. března 1815 se Napoleon vylodil v jižní Francii a účastníkům kongresu nezbylo, než se rychle dohodnout, aby mohli udělat s francouzským dobrodruhem pořádek. Náhle to šlo ráz na ráz. Rusko dostalo podstatnou část Polska, ne ale jako novou gubernii, jak to Alexandr požadoval – bylo vytvořeno jakési Polské království (takzvané kongresové), spojené s Ruskem personální unií – polským králem se stával automaticky ruský car. Rusům byl schválen i zábor Finska a Besarábie. Prusko nedostalo celé Sasko, ale jen jeho část, zato velké části někdejšího Vestfálského království na západě Německa. Rakousko dostalo zpět všechna území oddělená Napoleonem včetně Tyrolska (toho se muselo vzdát Bavorsko, kterému ale zůstal královský titul a dostalo zpět porýnskou Falc a oblast Würzburku), Salcbursko, které bylo až do roku 1806 samostatné a přídavkem k tomu rozsáhlá území v Itálii (Benátsko a Lombardii přímo a Toskánsko jako léno pro habsburskou rodinu.) Zato se Rakousko vzdalo Belgie, se kterou si stejně nevědělo rady a která teď připadla Holandsku a roztroušených území v jižním Německu, takzvaného Předního Rakouska. Francie se musela vrátit do svých předrevolučních hranic, nebyla ale nijak potrestána. Británie podržela Maltu a zámořské zisky v Americe. I na středně velké země se myslelo. Holandsko, jak už jsem řekl, dostalo Belgii, Švédové za to, že se vzdali Finska, dostali Norsko, Piemont dostal zpět Sardinii a stal se královstvím a Švýcaři obdrželi od kongresu dlouho vytouženou neutralitu. A pak se mohlo společnými silami táhnout do Francie k Waterloo. O osudu celých národů bylo od vídeňského zeleného stolu rozhodováno s lehkostí, která musí šokovat ještě i dnes. Proti rozhodnutí tohoto grémia nebylo odvolání.

3)      Věčný mír v Evropě. To byl pro Metternicha velký cíl a hodlal jej dosáhnout vytvořením takzvané „Svaté aliance“. Šlo o to, že monarchové nejmocnějších zemí měli vytvořit mírový spolek a dbát na zachovávání míru na kontinentě, neseni především myšlenkami křesťanství. Založena byla tato koalice oficiálně až 26. září 1815, její principy byly ale určeny už na vídeňském kongresu. Nosné pilíře této Svaté aliance bylo katolické Rakousko, protestantské Prusko a ortodoxní Rusko, tedy skutečně ekumenická koalice, ke které pak postupně přistoupili skoro všichni vládci tehdejší Evropy. Stranou zůstala jen Osmanská říše (logicky z důvodu náboženství), papežský stát (zmatený účastí Pruska a Ruska) a Velká Británie, kde přistoupení neschválil parlament – Britové byli vždycky izolacionisti a zůstali jimi dodnes. Jejich panovník ale součástí koalice byl, a sice jako král Hannoverský. Tato Aliance skutečně fungovala, nejbolestivěji se o tom měli přesvědčit Maďaři v roce 1849 – když si s nimi rakouský císař nedokázal poradit, pozval na ně na základě smluv Svaté aliance Rusy. 150 000 ruských vojáků pak nešťastné maďarské revolucionáře převálcovalo a někde na bojišti ztratil svůj život i maďarský národní básník Sándor Petöfi. Konec Svaté aliance znamenala až Krymská válka, to už byl ale Metternich na politickém důchodu (zemřel v roce 1859, takže ještě zažil rozvrat svého životního díla.)

4)      Potlačení revolučních myšlenek. Metternich považoval za základ rozvrácení starého pořádku francouzskou revoluci – a měl v tom pravdu. Aby zabránil opakování podobných událostí, zavedl v Rakousku (a poskytl k tomu návod i svým spojencům) policejní stát plný špiclů a donašečů, který potlačoval jakékoliv svobodomyslné myšlenky v zárodku a dal době po roce 1815 název „Biedermaier“. Německé slovo „bieder“ znamená sice poctivý či šlechetný, v přeneseném smyslu ale i nudný a suchý, čili nastalo období vynucené nudy. V tom našel všemocný ministr plnou podporu císaře Františka, který jakékoliv svobodomyslné myšlenky bytostně nenáviděl a dokonce i reformy svého strýce Josefa II. rušil jako „jakobínské“ a stoupenci tohoto jeho předchůdce na císařském trůnu pro něj byli „jakobíni.“ Tento systém vydržel až do roku 1848, kdy byl smeten revolucí spolu s jeho tvůrcem. 13. března 1848 byl Metternich jako první „oběť“ vídeňských revolučních událostí přinucen k abdikaci a k odchodu do exilu.

Vídeňský kongres znamenal pro nové uspořádání světa po zmatcích konce osmnáctého a začátku devatenáctého století nesmírně mnoho. Hodně z rozhodnutí, která tam byla přijata, přežívá i dnes nejen v politických souvislostech ale i v podvědomí národů (dědičná nenávist Poláků k Rusům zde čerpá jeden ze svých pramenů, zesílení Pruska otevřelo cestu k vytvoření moderního Německa, Belgii se otevřela cesta k samostatné existenci, i když si ji ještě musela v roce 1830 vybojovat na Holanďanech). Rusko a Británie si vybojovaly své pozice na slunci a Británie si svou světovou hegemonii podržela dalších sto let. Marx a Engels mohli mít pravdu, že ve Vídni ovládly politické pole skutečně reakční síly, nicméně Metternichova opatření – jakkoliv reakční – darovala vyčerpanému evropskému kontinentu na více než třícet dalších let mír a tím odpočinek, důležitý pro jeho další rozvoj.

A hlavně – Vídeň se stala na více než půl roku pupkem světa. Dostala se do světel reflektorů, a z tohoto pódia už nehodlala nikdy sestoupit. Celá vídeňská kultura, plesy, divadla, nadýchaný – tak trochu hogo fogo způsob života má svůj pramen ve dnech a hlavně večerech vídeňského kongresu. Z poněkud nudného a zaostalého města (když Napoleon v roce 1809 obsadil Vídeň a usadil se v Schönbrunnu, byl šokován, že tam ještě NEBYLY TOALETY!) se stala zářící hvězdou. A ještě dnes si udržuje ve světovém ratingu životní kvality tradičně první místo.

Měla by si ten historický okamžik nějakým důstojným způsobem připomenout. Vděčí knížeti Metternichovi a jeho geniálním diplomatickým (a nejen diplomatickým) schopnostem za víc, než si je ochotna připustit.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.