To co se děje v roce 2015 nemá v historii lidstva obdoby. Podobné přesuny obyvatel jaké začaly minulého roku, se odehrávaly naposledy někdy ve čtvrtém a pátém století po Kristu, tehdy ale se zbraněmi v rukou a se snahou dobýt zemi, kam noví přišelci dorazili a vnutit jí své hodnoty.

To dnes není možné. Ale vlna uprchlíků z předního Východu a z Afriky, která zaplavuje Evropu, je naprosto novým fenoménem, fenoménem, se kterým si Starý kontinent, mající svých problémů víc než dost, prostě nemůže poradit. I kdyby chtěl.

Jestliže bylo jen za minulý víkend vyloveno ze Středozemního moře 6300 utečenců, tedy více než 3000 za den, i slabý matematik přijde na to, že za 365 dní jednoho roku se jedná o čísla okolo milionu lidí. A to nejsou započítáni ti, kteří to zvládají suchou nohou z Turecka do Řecka či po jiných, méně známých trasách, jako jsou například španělské enklávy v Africe Ceuta a Melilla.

Co sem ty lidi žene? Zoufalství, touha zachránit si život, či touha po lepším životě po ekonomické stránce? Samozřejmě, kdyby mou vesnici nebo město obsadil Islámský stát, vezmu nohy na ramena a budu se snažit zachránit, kde se jen dá. Jestliže by v mé vesnici vládl Taliban a nutil mě vstoupit do jeho řad a jít bojovat za „Svatou věc“ snažil bych se taky někam zmizet. Lidé v súdánském Darfúru mohou čekat jen zabíjení a znásilňování stejně jako lidé v severní Nigérii, kde řádí teroristická organizace Boko Haram. Ti všichni jsou bezprostředně ohroženi na životě a snaží si ho nějak zachránit – odhlédnouc od nekonečnou občanskou válkou zničené Sýrie, kde se opravdu nedá při nejlepší vůli žít.

Evropa je samozřejmě blízko, je dosažitelná a tam se dá žít, tam si člověk může zachránit život. Stavidla se prolomila po smrti Muammara Kaddáfího, který za patřičnou toleranci pro svůj režim a nějaký ten ekonomický příspěvek zadržoval uprchlíky minimálně ty z černé Afriky na území Libye. Po jeho smrti Libye jako stát přestalaa existovat (dalo se to čekat a v podstatě by bylo nejlepším řešením nechat Muammara vládnout dál v jeho Tripolitaně a ve východní Kyrenaice vytvořit jiný stát pod mezinárodním mandátem. Ale tak daleko nikdo nemyslel, stejně jako v Iráku, kde se nikdo nezamýšlel nad tím, kdo vyplní mocenské vakuum po pádu Saddáma Husajna. Dnes Libye jako stát neexistuje, formálně má dva parlamenty a dvě vlády, které se vzájemně neuznávají, na území země vládnou neomezeně kmenoví náčelníci a na velké části pak Islámský stát. Převozy utečenců do Evropy se staly výnosným kšeftem, za přepravu se bere 1000 Eur (stále jsem nepochopil, odkud ti chudáci utečenci ty peníze mají). Kontroly pobřežních vod neexistují, cesta je volná, i když extrémně nebezpečná, převozníci jsou většinou primitivové, kteří sotva vědí něco o mořeplavbě, často jsou pod vlivem alkoholu či drog nebo loď opustí ještě na širém moři a nechají ji plout bez ovládání proti evropskému pobřeží. Celé je to zločinné a proti těmto zločincům se ještě nenašla zbraň.

Samozřejmě, že nebezpečí plynoucí z vlny utečenců cítí celá Evropa a tento strach má nedozírné následky v podobě sílící popularity extrémně pravicových populistických stran, které mají jediný cíl – roztrhat scelenou Evropu a zavést znova národní diktatury. A když to nebude fungovat (a ono nebude, protože v ekonomice se lídři těchto stran opravdu nevyznají) pak se vyvolá konflikt se sousedem a ve válce se dá dlouho a dobře přežívat. Rozdělení utečenců je ale velmi nerovnoměrné.

Podíváme-li se na statistiku, udávající počet utečenců neboli žadatelů o politický azyl na milion obyvatel, vede jednoznačně Švédsko s 8415 utečenci na milion Švédů. Na druhém místě je – to asi neuhodnete – Maďarsko s 4330, pak Rakousko s 3295. Itálie, na jejímž pobřeží se největší část uprchlíků vyloďuje  je s 1065 utečenci na milion Italů daleko vzadu – Itálii berou uprchlíci jen jako přestupní stanici na cestě za blahobytem – na sever. (Německo je s 2510 utečenci/Mio) ve středu tabulky. Na posledních místech jsou méně překvapivě země nejchudší – Portugalsko (40) Slovensko (60) Rumunsko (75), Chorvatsko (105) potom ale hned už Česká Republika (110). Je to méně než Španělsko (120 – překvapivě málo žadatelů o azyl, když si člověk vybaví exponovanou španělskou polohu) Ale i Irsko (315), Litva (150), Lotyšsko (190) Estonsko (120), či Polsko (210). Česká republika nemá očividně mezi žadateli o azyl dobrou pověst a nebude to její ekonomickou slabostí, protože je na tom určitě lépe než pobaltské státy ale i např. Polsko.

V české republice nehraje zřejmě rozhodující roli ekonomická slabost, ale trvalá nedůvěra k přistěhovalcům. Je oprávněná?

Existují zcela rozdílné názory na úlohu přistěhovalectví. Švýcarské město Ženeva se hrdě nazývá město přistěhovalců a vždy z přišelců profitovalo. I při nedávném referendu o stanovení kvót pro přistěhovalectví z Evropské Unie (které Švýcaři nakonec těsně prosadili) hlasovala Ženeva velkou většinou proti kvótám. Pře nedávnem jsem slyšel přirovnání, že se dělá aféra z 300 000 utečenců (v té době jich bylo tolik), když jen Rakousko muselo v roce 1946 přijmout 1,6 milionu přistěhovalců. Jenže…

Jenže tady se porovnává neporovnatelné. Tehdy přicházeli lidé hovořící německy, naprosto kompatibilní, pracovití a navíc vyplňovali díry na pracovním trhu, který po zničující válce trpěl akutním nedostatkem pracovních sil. Byli to Němci, křesťané a zvyklí žít evropským způsobem a uznávající stejné hodnoty jako místní obyvatelstvo (no dobrá, v té době poněkud pochybné).

Dnes přicházejí utečenci z jiného světa, muslimové, kteří náš způsob života vůbec neznají, kteří přicházejí bez patřičné kvalifikace na přeplněný pracovní trh, kde nezaměstnanost měsíc po měsíci nezadržitelně stoupá. A stoupá především mezi málo kvalifikovanými pracovníky, právě v této oblasti by se mohli utečenci etablovat. Jsou ochotni pracovat za dumpingové platy, protože jinou možnost nemají, jiné jim nikdo nenabídne. Bez zdravotního či sociálního pojištění (něco takového stejně z Afghánistánu nebo Afriky neznají a ani nevědí, že by je měli mít) a tím vytlačují místní lidi s nízkým vzděláním. A to vzbuzuje napětí.

Když utíkali lidé z komunistických zemí, zejména po roce 1968, přijímal je Západ pozitivně. Byli to lidé většinou pracovití, kvalifikovaní, země, které je přijaly, z jejich příchodu profitovaly. Proto měly o tyto uprchlíky zájem i Spojené Státy Americké, Kanada, Austrálie atd. atd. Dnes tyto země zájem nemají, tváří se, že to je vše evropský problém, který se jich netýká. I když to všechno vlastně vyvolali.

Bez druhé války v Zálivu a svržení Saddáma Husajna by nedošlo k destabilizaci Iráku, která otevřela prostor pro fanatiky Islámského státu. Otázka je, zda by vůbec došlo k tzv. „Arabskému jaru“ které skončilo absolutní katastrofou. Kdyby nebyl se západní pomocí zabit Muamar Kaddáfí, existovala by dnes Libye. Kdyby necítili arabští demonstranti v Damašku podporu Američanů, když demonstrovali proti Assadovu režimu (mimochodem s hesly – Křesťany do Libanonu, Alavity do rakve) nedošlo by k občanské válce, která zničila Sýrii a přinutila odtud utéct miliony lidí.

Proč nemají země za oceánem o současné uprchlíky zájem? Odpověď je snadná. Především si muslimové udělali svou bigotností a přítomností násilnického teroristického křídla velmi zlou pověst. Neochota integrace, demonstrovaná sice menší, ale podstatnou jejich částí budí nedůvěru k celé islámské komunitě. Navíc je mezi uprchlíky jen velmi málo kvalifikovaných lidí s příslušným vzděláním. Absolutní většina z nich jsou rolníci ze Sýrie či Afgánistánu či Súdánu. Doma pracovali s motykou na svých políčcích. Přicházejí s představou, že budou moci takto pracovat i tady, jen za lepší plat a s lepší životní kvalitou. Probuzení je samozřejmě tvrdé – podobné pracovní síly v Evropě nikdo nepotřebuje. Žádný rolník si dnes nemůže dovolit pacholka, i kdyby jej platil hodně mizerně, vše obstarává technika, traktor, kombajn atd. Ani při stavbě cest a dálnic dne nikdo nepoužívá lopatu a práci rukou.  Ti lidé jsou na evropském pracovním trhu prakticky nepoužitelní a čeká je tvrdé vystřízlivění.

Jeden z funkcionářů rakouské FPÖ  (rakouská extrémní pravice z velké části obdivovatelé Hitlera a pohrobkové SS) nazval azylanty „bezcenným lidským materiálem“. Samozřejmě je takové označení nepřístojné a hovoří jen o tom, že se tito pánové ještě neoprostili z terminologie nacionálního socialismu nebo spíš svědčí o tom, jakou literaturu čtou. Ale i když je to hořké, v podstatě řekl to, co jiní popisují podstatně vzletnějšími slovy. Na faktech se tím nic nemění.

Jsem s touto situací konfrontován poměrně často, protože v okrese Leibnitz je utečenecké centrum pro čekatele na azyl. Minimálně jednou za týden nám některého z azylantů přivezou do ambulance. Jeden rys mají společný. Nemluví ani slovo německy, jen pár slov anglicky a mají obrovské psychické problémy. Samozřejmě, když musíte žít měsíce s celou rodinou v pokoji o 9 metrech čtverečních, s nikým se nedokážete domluvit a nevíte, co na vás čeká, je pravděpodobnost, že se vám to pomotá v hlavě poměrně velká. Navíc rakouské zákony zakazují čekatelům na azyl jakoukoliv práci, i když by mnozí z nich rádi a třeba i zadarmo pracovali, jen aby se dostali aspoň na několik hodin z oněch devíti čtverečních metrů. Když se takový azylant z Afganistanu opije a pak začne ohrožovat své spolubydlící, nevolají ostatní obyvatelé azylantského domu policii, jak by se dalo čekat, ale červený kříž a pošlou toho agresivního násilníka do nemocnice. Tam ho drží pět členů záchranné služby a já volám policii. Přijdou dvě mladé policistky, podstatně slabší než oni chlapi od červeného kříže, které šílejícího Afgánce drží a řeknou, že k tomu nemají žádnou kompetenci a nemůžou s agresivním chlapem nic dělat. Nakonec se nechají přemluvit aspoň k tomu, že ho budou doprovázet na psychiatrii do Grazu, kde ho pak zřejmě k tomu cvičení zřízenci a paní doktorka nějak zklidní injekcí, aby se vyspal a ráno se mohl vrátit do svého útulku. Výsledkem takové akce je minimálně 12!!! naštvaných a znechucených lidí, kteří uvažují vážně o tom, zda je politika poskytování azylu takovým lidem správná. Jenže kam je poslat? Zpět do Afganistanu, kde by je jako zkažené křesťanskou kulturou ihned zabili?

Tento problém prostě nemá řešení.

Jediná možnost by byla udělat vojenskou cestou pořádek v zemích, které si samy pořádek neumí udělat a vytvořit tam podmínky pro návrat uprchlíků. Aby mohli žít doma a podle svého. Většina z nich by tuto alternativu přivítala. Byla by to samozřejmě nevděčná mise, za niž by se západní státy vděčnosti nedočkaly. Naopak by byly všude obviňovány z vměšování do cizích záležitostí a vysloužily by si věčnou nenávist i toho obyvatelstva, které je teď terorizované IS. Prostě proto, že se to tak na blízkém východě sluší. Křesťany z bohatých Evropských států a Ameriky je třeba nenávidět. Z vděčností se počítat nedá, ale tady nejde o vděčnost, ale o přežití nás samých. Byla by to byla možná lepší cesta než momentální nečinnost. Ta vlna uprchlíků nás skutečně hrozí zavalit. Zavalit v tom smyslu, že přihrává stále více hlasů pravicovým radikálům toužícím po diktatuře nacistického typu a podkopávajícího tak samotné základy evropské kultury založené na liberální demokracii. Odhodlá se někdo ale k takovému kroku?

Anebo je aspoň třeba začít vyjednávat s USA, Kanadou, ale i Jihoamerickými zeměmi a Austrálií, aby přijímaly nové emigranty. Kdyby USA přijaly jen tolik utečenců jako Itálie, čili 1000 na milion obyvatel, odlehčilo by to Evropě 300 000 uprchlíky. A to by už bylo cítit. Takový krok by transatlantické vztahy vylepšil určitě více, než smlouva o hospodářské spolupráci TIPP.

Jistý španělský autor napsal ve svém článku o hloupé Evropě, že vyhubila během druhé světové války z rasových důvodů 10 milionů pracovitých integrovaných a vzdělaných lidí, pak dostala výčitky svědomí a nahradila tyto mrtvé 20 miliony nevzdělaných, neintegrovatelných lidí s pracovní morálkou, která s tou evropskou není kompatibilní. A protože Evropany (zejména Němce, kteří jsou momentálně v Evropě vedoucí silou) ještě stále trápí výčitky svědomí za holocaust, nikdo si neodváží říct, že je tahle imigrace blbost. A tato neschopnost či neochota podívat se pravdě do tváře, žene náš kontinent do zkázy.

Samozřejmě se naskýtá ta nejdůležitější otázka – proč? Proč tomu tak je, proč je život v rozsáhlých částech světa pro lidi nesnesitelný. Odpověď nepoměrně snadná, protože v těchto koncích světa existují nefungující státy. Jedině státní struktury totiž dokážou ochránit jednotlivce před zlovůlí násilníka. A v Africe jakož i na předním východě se dají fungující státy napočítat na prstech jedné ruky. Nejnovější příklad je téměř komický – kdyby neměl za následek stovky mrtvých a tisíce dalších utečenců. Jedná se o Burundi – zemi, která podobně jako sousední Rwanda trpěla nesmírně etnickou válkou mezi Hutuy a Tutsii na v roce 1994. Od roku 2005 tam byl konečně klid, země měla zvoleného prezidenta a jakž takž fungující administrativu. Teď se ovšem vládnoucí prezident rozhodl kandidovat po vypršení druhého pětiletého mandátu potřetí, i když ústava jasně stanoví, že jsou možné jen dva mandáty. Opozice se obrátila na ústavní soud (ten mají v Burundi taky) a ústavní soud rozhodl, že pan prezident se klidně může o třetí mandát ucházet i když je to v rozporu s platnou ústavou!!! Země, kde ústavní soud přijímá protiústavní rozhodnutí, je jasně nefunkční a nemá na samostatnou existenci právo. Jenže tato země vznikla jako důsledek koloniálního působení evropských mocností. (Burundi bylo francouzskou kolonií, Rwanda německou a po první světové válce byla svěřena Belgii). Burundi získalo samostatnost v roce 1962 jako tutsijské království a dějiny tohoto království byly poznamenány několika masakry na většinových Hutuech – vyvražděna byla v letech 1972 a 1988 téměř celá hutujská inteligence. V roce 1992 byla vytvořena republika (byl to důsledek neúspěšného útoku Tutsiů na sousední Rwandu v roce 1990 ve snaze dostat všechny Tutsie do jednoho státu) a schválena nová ústava ( to je ta, o které jsem mluvil) a od té doby má Burundi logicky hutujského prezidenta (protože Hutuové tvoří v zemi většinu).

Poslední křiklavé případy byly intervence západních armád v Iráku či v Libyi (ve jménu demokracie a odstranění krvežíznivých diktátorů), které vedly k rozpadu křehké státní struktury a rozpadu obou těchto státních útvarů.

Vnášet demokracii do kmenové společnosti je naprostá hloupost, protože v kmenové společnosti je náčelník – možná volený ale doživotní a není zvyklý vzdát se moci, kterou už jednou dostal. Proto v černé Africe končí každé „demokratické“ volby občanskou válkou, protože poražený svou porážku odmítá uznat a říká si, že když to nešlo s převzetím moci po dobrém, možná to půjde po zlém. A ono to bohužel mnohokrát jde. A tyto příklady dělají školu.

Za zmínku stojí i rozdílný postoj někdejších koloniálních velmocí. Zatímco Francouzi neváhají svá někdejší koloniální dítka občas umravnit (francouzská cizinecká legie vyhnala islamisty z Mali, postarala se o pořádek v Čadu či v Burkině Faso a v tom je i moje naděje, pokud by se konflikt v Burundi rozrostl), Angličané či Belgičané se tváří, že se jich problémy jejich někdejších kolonií netýkají. Jenže ony se týkají a nejen jich – to jsou ty přeplněné bárky na hladině Středozemního moře, které je na jejich povinnosti upozorňují. Buď tedy někdejší mocnosti neměly svá koloniální impéria budovat anebo je neměly opouštět, když se kolonie staly ekonomicky nevýhodnými. Britové přišli do Afriky žijící svým poklidným kmenovým životem – samozřejmě se mezi sebou praly, ale oštěpy si mnoho škody nenadělaly. Když odešli, zanechali nesmyslné státní útvary a hlavně zanechali tam moderní zbraně. Tyto státy nemají žádnou soudržnost, jednotlivé kmeny se navzájem nenávidí, bojují o moc a kupují si k tomu tu nejmodernější výzbroj. Některé se už i rozpadly jako Somálsko či Súdán – klid to ale v následnických státečcích nenastolilo. Zbraně tam totiž zůstaly a proudí tam dál.

Proč je ve francouzských bývalých koloniích přece jen větší pořádek? Ten rozdíl se jmenuje cizinecká Legie. Francie si může dovolit nasadit tuto svou armádu kdekoliv na „žádost“ kohokoliv, aniž by se musela vyrovnávat s problémem plačících matek po padlých vojácích. A místní africké bojůvky nemají proti profesionálním zabijákům cizinecké legie nejmenší šanci – islamisté v Mali byli schopni klást odpor několik málo dní. Teroristické organizace jako Boko Haram jsou schopny terorizovat bezbranné místní obyvatelstvo a odrážet útoky demoralizované a špatně vyzbrojené armády místních republik, nejsou schopny klást odpor opravdu fungující moderní armádě. Kdo si chce učinit obrázek o životě v současné Africe, doporučuji film „Krvavý diamant“. Nejen že tam hraje hlavní roli Leonardo di Caprio (a hraje velmi dobře) ale jedná se o popis skutečné africké reality, v níž normální člověk nemůže žít. Pokud chceme zabránit proudu uprchlíků z Afriky je jedinou možností zasáhnout tam a udělat tam lidem život snesitelným. Ne humanitárními projekty a zasíláním potravin, ke kterým se stejně dostane jen diktátor sám a jeho věrní, ale vyhnáním diktátorů a vyčištěním zemí od sadistů a násilníků.

Samozřejmě že by se ihned zvedla v Organizaci spojených národů vlna odporu proti zasahování do vnitřních záležitostí nezávislých zemí (většinu v této organizaci tvoří stejně země s nedemokratickými režimy). Když komisařka Evropské unie Federica Mogherini žádala pro Evropany pouze o mandát, aby mohli potápět lodě pašeráků lidí (samozřejmě poté, co by z nich převzali jejich lidský náklad) už sklidila kritiku obránců lidských práv.

Jenže pokud stát nefunguje a není schopen zajistit mírovou existenci svým občanům, pak nemá na nezávislou existenci nárok. Vlny uprchlíků nás totiž upozorňují na to, že se zde nejedná jen o VNITŘNÍ záležitost těchto zemí ale o záležitost globální. Která volá po globálním řešení. Bohužel existuje Organizace spojených národů se svou nepříliš šťastnou strukturou, která dělá tuto organizaci nefunkční. V bezpečnostní radě, která o podobných vojenských zásazích může rozhodnout, sedí dvě země, které si s demokracií buď nedělají starosti buď vůbec (Čína) nebo ji sice předstírají, (prezident Putin dodržuje ruskou ústavu aspoň natolik, že se nenechá volit za prezidenta potřetí, když mu ústava povoluje jen dva mandáty, ale nastrčí pro třetí období svou loutku) využívají ale půdu Bezpečnostní rady pro politické boje (Rusko): A ostatně jich se uprchlický proud netýká – do Ruska či Číny nikdo neutíká – zajímavá by byla otázka proč?

Ale ještě zajímavější a hlavně konkrétnější je otázka, proč oni uprchlíci ze Sýrie, Afgánistánu či Súdánu, vesměs muslimové, nehledají politický azyl v muslimských státech. Mnohé z nich jsou bohaté a byly by schopny uprchlíky přijmout. Jiné jsou zase etnicky uprchlíkům tak blízké, že by se tam mohli cítit jako doma (jako Afgánci v Pákistánu). Samozřejmě se logicky nabízí ekonomický faktor emigrace a ten dostává celou tu vlnu do obecného podezření, že hlavním motivem uprchlíků je ekonomická emigrace. Není tomu tak úplně.

Největší tíhu uprchlického problému nesou samozřejmě země sousedící s válkou zmítanou Sýrií, Turecko, Jordánsko a maličký Libanon. Jenže tyto země nejsou schopny miliony uprchlíků vstřebat a hlavně jim nabídnout nějakou budoucnost a práci. Ti odvážnější proto prchají dál. Jinými slovy, to co se plaví přes Středozemní moře, je jen špička ledovce. O to víc pozornosti by tomu problému měli politici věnovat. Saúdská Arábie a Emiráty se chovají k cizincům – a to i muslimům – jako k otrokům nebo v lepším případě jako k obyvatelům druhého řádu (syrská lékařka nesměla mé sestřenici vystavit v Saúdské Arábii pracovní neschopenku – nevím proč, zřejmě proto, že se jednalo o úřední doklad a ona neměla Saúdské občanství). Nelidské podmínky dělníků v Dubaji jsou dostatečně známé, aby země na přistěhovalce působila odpudivě. Prostě utečenci si logicky hledají nejpřijatelnější místa pro svůj útěk – proto jich nejvíc chce cestovat až do Švédska, aniž by si uvážili, jaké problémy budou mít s dodržováním ramadánu za severním polárním kruhem nebo v jeho blízkosti, pokud tento posvátný měsíc padne na léto (mezi východem a západem slunce nesmí pravověrný muslim ani jíst ani pít, což v případě, že slunce za celý den nezapadne, může způsobovat určitě podstatné problémy). Ale takové utečence hledající azyl ani nenapadnou, stejně jako je nenapadne, že se v Evropě s arabštinou nebo afghánštinou prostě nedomluví.

Je nejvyšší čas – pokud už není pozdě. Pokud se Evropa chce zachránit, ubránit tomu, aby v jejich státech vznikly extrémně pravicové diktatury, které roztrhají na kusy dílo generací, tedy evropskou integraci a přenesou vojenské konfrontace z Afriky a Asie zase na evropský kontinent, musí problém řešit. A ten se nedá řešit na evropském kontinentě, protože taky nevznikl.

Co takhle vytvořit evropskou cizineckou legii? Možná by do ní vstupovalo i hodně uprchlíků – žadatelů o azyl. Mnozí z nich si mají s lidmi, před kterými k nám utíkají, nevyrovnané účty a rádi by je srovnali.

 

3 Comments on Stěhování národů – uprchlická vlna a přetížená Evropa

  1. KTO SA NEPOUČIL Z DEJIN, JE ODSÚDENÝ SI ICH PREŽIŤ ZAS! Som šokovaný, že to je na racionálnej úrovni i Vás prípad! Citujem Vás: “Stavidla se prolomila po smrti Muammara Kaddáfího, který za patřičnou toleranci pro svůj režim a nějaký ten ekonomický příspěvek zadržoval uprchlíky minimálně ty z černé Afriky na území Libye. Po jeho smrti Libye jako stát přestalaa existovat (dalo se to čekat a v podstatě by bylo nejlepším řešením nechat Muammara vládnout dál v jeho Tripolitaně a ve východní Kyrenaice vytvořit jiný stát pod mezinárodním mandátem.”
    Pri Iovovi, a kto kedy dal právo Anglo-sionistickému Západu súdiť čo je dobré a čo zlé? Ktorý režim je a ktorý nie je legitímny, morálny či akceptovateľný?! Antonín, to ako Váš uvedený odstavec články vyznieva ako súhlas s “meraním dvojitým metrom” ma šokuje! Žiaden politik nie je bez viny, nemá čisté ruky, ale Kaddáfí aspoň svojim občanom zabezpečil v praxi ZDARMA strechu nad hlavou. Dnes mladí ľudia s chudobných rodín sa nemôžu ani vydať/oženiť, ak len nechcú žiť časom aj 3 generácie v jednom byte..iní to riešia hypotékami a stanú sa otrokmi bánk aj na 20-30 rokov. Antonín, ty čo je s tebou, že si nevieš spájať skryté fatky a súvislosti? Si to ešte vôbec ty?

    • Myslím, že si celkom nepochopil, čo som chcel povedať.Pretože presne tak som bol proti tomu, aby sa proti Kaddafimu zakročovalo. To je aj zmysel vety, ktorú cituješ. Lenže v situácii občanskej vojny hrozily masakre v Cyrenaike. Neposudzujem, čo je dobré a čo je zlé. Svet bol ale globálne rozhodne lepší s Kaddafim a s Husajnom ako bez nich, nemáš ten pocit? Ale nielen globálne, aj prostým Iráčanom či Lýbyjčanom sa žilo určite lepšie ako teraz.

  2. Myslím, že časť problémov by vyriešila dohoda s pár bezpečnými krajinami mimo EÚ, kde by mohli byť posielaní všetci ilegálni imigranti. Takto to robí Austrália, ktorá je útočiskom mnohých imigrantov, ale všetkých prišelcov z člnov posielajú do Papui Novej Guinei.
    Efektívne riešenie, ktoré odradí mnohých ekonomických migrantov.

    S utečencami, ktorí utekajú pred skutočnými problémami, je to horšie, pretože každý človek by mal mať možnosť niekam újsť pred vojnou alebo diktatúrou. Lenže celosvetovo sú takých utečencov milióny. Len Sýrska vojna vyrobila 12 miliónov utečencov, ktorí utiekli do iných častí Sýrie alebo do okolitých krajín.

    Toto sú však počty, ktoré sa nedajú vyriešiť tým, že pár miliónov ľudí pošleme do Európy, pár miliónov do Severnej a Južnej Ameriky. Toto sú počty, ktoré, ako píšeš, by sa mali riešiť tam, odkiaľ tí ľudia utekajú. Na toto však treba odvahu, pretože svet je plný množstva diktatúru, ktoré by mali problém schváliť inváziu do (iných) nefunkčných štátov.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.