Jestliže jsme se minulý týden pohybovali na levém břehu Rýna v zemičce zvané Porýnská Falc, přesuneme se dnes na břeh pravý.  Rád bych vás pozval na historickou procházku po centru Falce, po městě Heidelbergu. Toto město, ležící na řece Neckaru, uzavíralo cestu od Rýna na východ a hrálo tedy strategicky důležitou úlohu. Je považováno za nejhezčí z falckých měst a to přesto, že i zde řádili Francouzi v roce 1689. Právě v Heidelbergu jsou stopy jejich řádění nejzřetelnější a dávají městu jeho neopakovatelnou atmosféru. Obrovská pevnost tyčící se nad městem je považována za nejromantičtější zříceninu v Německu a v devatenáctém století neexistoval snad ani jeden básník, který by nepsal verše ve stínu hrozivých zbytků nepřekonatelných hradeb vysoko nad městem a řekou a neveršoval o lásce a zmaru. Přiznám se, že když jsem ten hrad nad městem viděl, udělal na mě taky dojem, ačkoliv nejsem básník ale prozaik. Takže místo básně tento článek. Pod heidelberským hradem totiž vznikl nápad ho vůbec napsat.

Ale nejprve výlet do dějin Falce, abychom dnešnímu Heidelbergu lépe rozuměli. V roce 1214, tedy krátce po nástupu Friedricha II. na římský trůn, se dostal do držení Porýnské Falce rod Wittelsbachů. Friedrich II. odebral toto území svému oponentovi na císařském trůnu Ottovi z rodu Welfů a pověřil jeho správou Wittelsbachy, panující od roku 1180 v Bavorsku (které jim svěřil Friedrichův dědeček Friedrich Barbarossa, který Bavorsko odebral Ottovu otci Jindřichovi Lvovi – Welfové a Štaufové se prostě nemuseli a Wittelsbachové z toho náležitě profitovali). Zatímco bavorští Wittelsbachové se po smrti císaře Ludvíka rozpadli na šest linií a propadli se díky vzájemným sporům do bezvýznamnosti, porýnská větev stoupala ve svém významu. V zlaté bule Karla IV. se stali kurfiřty, tedy voliči římského krále – těch bylo, jak víme sedm, na západě byl ale falcký kurfiřt jediným světským kurfiřtem (další tři západoněmecké hlasy drželi arcibiskupové z Mohuče, Trieru a Kolína, na východě pak mohli krále volit český král, saský a brandenburský vévoda. Možná mělo toto jmenování něco společného s faktem, že se Karel IV. v roce 1349 oženil s dcerou falckraběte Rudolfa II. Annou (byla jeho druhou ženou) Svatba se ale nekonala v žádném z měst, které jsme navštívili, ale  podstatně severněji v městečku Bacharachu (I toto město severně od Mohuče a Eltville padlo v roce 1689 za oběť francouzskému řádění.) V roce 1386 založili v Heidelbergu universitu (třetí v německy hovořícím prostoru po Praze a Vídni – nenechejme se mýlit, Karel IV. zakládal univerzitu v Praze jako římský král a jak víme, Češi získali na pražské universitě většinu až Kutnohorským ediktem z roku 1410 – který současně znamenal propad pražského vysokého učení do bezvýznamnosti). První přednáška se v Heidelbergu uskutečnila 18 října 1386 před 500 !!! studenty – pro porovnání v prvním ročníku University v Grazu v roce 1586 byla zapsáno 8 studentů – Magistr Marsilius von Inghen přednášel o problematice Logiky. Tato universita dosáhla značné proslulosti a je především v medicínském světě slavná dodnes. (Moje manželka se zde vzdělávala v bronchoskopii) Její knihovna byla světoznámá, v roce 1623 ji však bavorský vévoda Maxmilián poslal darem papeži do Říma a obdržel zato 620 000 zlatých na vedení války proti nevěřícím, rozuměj protestantům. V roce 1400 byl dokonce falckrabě Ruprecht zvolen římským králem (po sesazení našeho neschopného Václava IV., který ovšem své sesazení odmítal až do smrti uznat). Ruprecht vládl deset let, spíše se ovšem blamoval, než vládl, do Říma na císařskou korunovaci se mu například nikdy nepodařilo proniknout, i když se o to – na rozdíl od Václava IV několikrát pokoušel. Po jeho smrti založilo jeho potomstvo celou řadu vedlejších linií a území Falce bylo mezi ně rozděleno. Nádheru tehdejšího renesančního města je možno vidět dnes na jediném domě na hlavním náměstí, který přežil rok 1689 – je to Hotel „Zum Ritter“ a stojí určitě za to. Když si člověk představí, že podobně vypadala většina domů v tehdejším Heidelbergu, musí před blahobytem tohoto města smeknout.

Exif_JPEG_PICTURE

Po roce 1585, kdy zemřel kurfiřt Friedrich III. a moc ve Falci převzal jako poručník nezletilého Friedricha IV. jeho strýc Jan Kazimír, přestoupila Falc na kalvínskou víru. S katastrofálními důsledky. V první řadě pro falckou kuchyni – kam vstoupila kalvínská víra, je jídlo navždy nenapravitelně zničeno. (Výjimku tvoří Maďaři, kteří se své papriky prostě odmítli vzdát a tím svou kuchyni zachránili) V dalším důsledky tato mocenská změna narušila rovnováhu sil v říši, kde panoval od roku 1555 takzvaný Augsburský mír. Přestup mocné Falce do kalvínského tábora znamenal výrazný posun sil, který vedl k napětí, v dalším důsledku ke vzniku Protestantské unie a Katolické ligy a přípravě ozbrojené konfrontace mezi oběma tábory. Pro Falc samotnou to bylo fatální. Poté, co byl Friedrich pátý zvolen českým králem, začala třicetiletá válka. Po porážce na Bílé Hoře musel Friedrich utéct nejen z Prahy, ale císařské oddíly obsadily i Falc a Heidelberg. Právě tehdy se bavorský vévoda Maxmilián zmocnil oné slavné heidelberské knihovny a daroval ji papeži do Říma, kde jsou tyto svazky dodnes. V roce 1623 ztratil Friedrich svou zemi i hodnost kurfiřta, která přešla na jeho vzdáleného příbuzného, právě onoho pravověrného a bojovného bavorského vévodu Maxmiliána a v roce 1632 zemřel v anglickém exilu (byl ženatý s anglickou princeznou Alžbětou Stuartovnou). Teprve po vestfálském míru, který v roce 1648 ukončil třicetiletou válku, dostal jeho syn Karel Ludvík zpět své země i kurfiřtský hlas (kurfiřtů bylo od toho roku osm – pro volbu naprosto nevhodné sudé číslo – to vědí dnes i čeští voliči, když se už několikrát vydováděli s 200 poslanci v českém parlamentu). Hlavní větev falckých Wittelsbachů vymřela v roce 1685 vnukem Friedricha Falckého Karlem Ludvíkem II. a moc přešla na vedlejší linii z Falc-Neuburg, která ale byla bohužel katolická. Což u kalvínských poddaných vzbudilo nedůvěru k novému vládci. Tehdy zavětřil svou šanci francouzský král Ludvík XIV. Který si vždy přál hranici Fracie na řece Rýnu a zahájil ve jménu své švagrové LIselotte (sestry zemřelého Karla Ludvíka) princezny orleánské takzvanou válku o falcké dědictví.

Exif_JPEG_PICTURE

V listopadu 1688 obsadila francouzská vojska Heidelberg.  V roce 1693 ho musela vyklidit a Ludvík XIV. se rozhodl zanechat za sebou spálenou zemi. Všechna obsazená německá města byla zničena a srovnána se zemí. V Heidelbergu se Francouzi chovali podobně jako Němci ve Varšavě v roce 1944. Pod každý dům byla položena nálož střelného prachu a dům po domu byl vyhazován do vzduchu (jen pod domem „Zum Ritter“ nálož zřejmě DÍKY nějakému technickému defektu nevybuchla). Nejvíc práce si vojáci Ludvíka XIV. dali s hradem, tyčícím se nad městem. Palác i všechny obranné věže byly naplněny střelným prachem a pak vyhozeny do vzduchu, některé masivní věže, jejichž zdi měly až sedm metrů v průměru, museli vyhazovat do vzduchu na několikrát. Výsledkem jejich ničení se stala ona monumentální ruina, která v devatenáctém století přitahovala všechny německé romantiky, Heidelberský zámek je uznáván za nejromatičtější ruinu Evropy a možná i světa. Něco na tom je. Hrad z červeného pískovce tyčící se vysoko nad městem (dosažitelný je pěšky i lanovkou) je obrovský. Dělají se zde i prohlídky, mnoho toho ale průvodci ukázat nemůžou. Na hradě je ale velmi zajímavé muzeum lékárnictví (kde jsem poprvé opravdu důkladně zakopl o zakladete moderní medicíny Paracelsa) obrovské vinné sudy a na zbytcích paláce jsou sochy falckých vévodů od sochaře Sebastiana Götze.

Že začínají císařem Karlem Velikým lze zdůvodnit jen tím, že si Götz chtěl zasloužit svůj honorář, posledním v řadě vpravo úplně dole je otec našeho Zimního krále Friedrich IV. Pak přišla císařská vojska generála Tillyho a falcká idyla byla ta tam.

I Muzeum ve Staré univerzitě stojí ta návštěvu a určitě by člověk neměl zapomenout navštívit „Studentenkarzer“, čili vězení,  kde byli drženi studenti, kteří se dopustili prohřeškům proti veřejnému pořádku – a těch bylo požehnaně. Protože se tam nudili a byli kreativní, je celý karzer popsán a pomalován jejich rádobyuměleckými a vtipnými výtvory.

Město samotné má svůj půvab, po svém zničení už nebylo budováno znova jako rezidenční město (kurfiřt Karel Filip měl plné zuby sporů svých katolických a kalvinistických poddaných, kteří dokonce nechali v městské katedrále středem postavit zeď, aby se vzájemně neviděli a mohli sloužit mše každý na své straně) a přesunul v roce 1720 hlavní město Falce do nedalekého Mannheimu. Právě proto je Heidelberg město mladé, město studentské a město skutečně půvabné.

A samozřejmě pro ty, kteří na romantiku až tak nejsou, Heidelberg má nejdelší nákupní ulici v Německu, má celých šest kilometrů a vede přímo středem starého města.

V roce 1720 se tedy přesunulo hlavní město Falce do Mannheimu, a tam ukončíme naši pouť po Porýnské Falci. Město vzniklo, nebo přesněji dostalo svá městská práva už v roce 1607, když otec našeho zimního krále Friedrich IV. začal stavět na břehu Rýna pevnost Friedrichsburg. U pevnosti založil město, a protože miloval matematiku, nechal ulice postavit v pravých úhlech a místo jmen pojmenoval takto vzniklé kvadráty písmeny A – U a čísly od jedničky po sedmičku. A tak nebydlíte na nějaké ulici pojmenované po umělci či politikovi, ale v kvadrátu A1 nebo například D6. Stejně jste naváděni i k podzemním parkovištím či k jednotlivým obchodům. Polovina starého města je totiž přeměněna na jedno velké nákupní středisko. Jsou to kvadráty od L po U a čísla od 1 o 7. Kvadráty A –K si přece jen více zachovaly původní charakter a dá se tam snad i dokonce bydlet. Je to praktické a přehledné, máte-li parkovat v kvadrátu M5 a pohybujete se po ulici s číslem čtyři, je jasné, že musíte zajet ještě o jednu ulici dál. Mapu netřeba. Jediným zmatečným problémem, že čísla začínají ve středu, takže jednička je jak napravo tak i nalevo hlavní ulice, která končí přímo ve středu monumentálního barokního zámku. (Mezi kvadráty A1 a L1) Mannheim si tento systém kvadrátů ponechal dodnes, nazývá se díky tomu hrdě „Kvadratenstadt“ a láká na tuto kuriozitu turisty. Nemá toho v porovnání s ostatními jmenovanými falckými městy až tolik co nabídnout.

Nádherný park okolo vodní věže, veliké kongresové centrum Rosengarten a obrovský kurfiřtský zámek na břehu Rýna (údajně největší v Evropě s fasádou dlouhou 440 metrů) postavený ve stylu vrcholného baroka a vevnitř napůl rokokový a napůl ve stylu Empiru. V letech 1806 – 1811 zde totiž sídlil manželský pár velkovévody bádenského Karla a jeho manželky Stehanie de Beauharneis (příbuzné Napoleonovy manželky Josefíny). Ta se sem v roce 1818 vrátila a nechala celé jedno křídlo zámku vyzdobit v moderním stylu empiru. Za života velkovévodské vdovy Stephanie prožil zámek své nejslavnější časy.

Už v roce 1778 přeložil ale kurfiřt Karel Theodor hlavní město svých zemí do Mnichova a Mannheim, ale i celá porýnská Falc, ztratily svůj politický význam. Stopy, které ale na jejím území dějiny zanechaly, se ale vyplatí navštívit.

Na závěr ale ještě jedno varování. Jako všude na světě se samozřejmě i ve Falci dá jíst. Varuji ale důrazně před místními specialitami. Zkusil jsem to a skoro jsem umřel. To jsem ještě nevěděl, že v KAŽDÉ zemi či městě, kde vládla kalvínská ideologie, se člověk místním specialitám musí vyhýbat. Kalvínská víra totiž zakazovala jakýkoliv požitek těla a hodnotila jej jako možnou ztrátu možnosti dostat se po smrti do nebe. Čili kalvinisti téměř nepoužívali koření a nepoužívají ho dodnes. Jídlo muselo být vydatné (aby kupec „dobře“ vypadal, ale koření bylo za prvé drahé a bylo třeba šetřit, zadruhé nebezpečné protože hrozilo věčným zatracením.  A zkuste jíst nekořeněnou a k tomu ohřívanou kachnu – já to zkusil! Bližší k tomuto tématu najdete v mém článku „Za všechno může Kalvín“ z prosince 2012.

Dobrou chuť a šťastnou cestu.

Exif_JPEG_PICTURE

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.