Falc znamená tvrz, pevnost. Jestliže dostala takové jméno země, má to určitě svůj důvod. Když se člověk podívá na mapu Německa v devátém či desátém století, vidí, že se rozprostíralo okolo Rýna – zbytek dnešního Německa byl prales, který musel být v následných stoletích pomalu vyklučován, Labe či Dunaj nehrály zdaleka tak významnou roli, (Na Dunaji bylo druhé centrum říše okolo Regensburgu (Řezna) a Pasova, Labe bylo tehdy ještě v moci slovanských kmenů a Hamburk vznikal jako misijní biskupství v divočině) jako veletok na západě, tedy Rýn. Význam Rýna pro Německo jsem si uvědomil, když jsem kdysi před několika lety seděl na jeho břehu v Eltville a pozoroval, jak po řece pluje jedna loď za druhou, skoro nalepená přídí na záď lodi předcházející. Ne nadarmo je největším „německým“ přístavem ne Hamburk ale Rotterdam.

Právě oblast soutoku Rýna s Neckarem dostala zvláštní význam a stopy této rané historie jsou zde ještě i dnes viditelné. Zřejmě zde hrálo roli místní klima, je velmi mírné, země je zde velmi úrodná a i když daleko na severu, jsem zde vždy překvapen, že vegetace má proti té v Grazu zhruba dvoutýdenní náskok. Soutok Rýna s Neckarem, chráněný před severními větry a nečasem pahorky pohoří Odenwaldu vytváří specifické velmi příjemné mikroklima a příroda to dokáže patřičně využít. Vždy pěstovalo víno a země má římskou tradici, svého času patřilo toto území do Římské říše jako provincie Germania superior. Urodí se tu v podstatě všechno, že z toho místní neumí nic pořádného uvařit, je už jiná historie, falcká místní kuchyně je přímo děsivá, což má ovšem historický důvod.

Milovníky historie bych chtěl tedy provést touto zemičkou a ukázat na její historické poklady i záludnosti, které zde na návštěvníka mohou čekat. Jedná se především o 4 města, která se vyplatí navštívit, Worms, Špýr (německy Speyer), Heidelberg a Mannheim. K Falci sice patří i Kaiserslautern, který za své jméno i slávu vděčí legendárnímu císaři Friedrichu I Barbarossovi, ale ten jen přece jen už poněkud dál, i když k němu vede z Wormsu cyklistická stezka zvaná „císařská“. Protože vede mezi vinicemi a hospodami, a je dlouhá nějakých 40 – 50 kilometrů, je pro příznivce cykloturistik velmi lákavá. Právě v Kaserslautern založil Barbarossa „Pfalz“ tedy pevnost na ochranu Německa proti útokům ze západu a podle této pevnosti dostala své jméno celá země. (Městská práva dostal Kaiserslautern ostatně až od Rudolfa Habsburského). Porýnská Falc byla totiž majetkem a oporou německých císařů, především roku Štaufů. Koneckonců se ale i dějiny naší země přinejmenším jednou rozhodujícím způsobem s tímto územím zkřížily a to když byl v roce 1619 zvolen českým králem kurfiřt Friedrich, který pak vstoupil do našich dějin neslavně jako takzvaný „Zimní král“.

Exif_JPEG_PICTURE

Dnes bych se rád držel na levém břehu Rýna, na jeho pravý břeh se přesunu příští týden, nehodlám své čtenáře trápit články delšími než pět stránek.

Jestliže se rozhodneme sledovat historii, musíme začít naši návštěvu ve městě nejstarším tedy ve Wormsu. Ne ovšem proto, že toto město pod jménem Borbetomagus existovalo už v době Římské říše a dokonce už před ní – soupeří s Trierem o titul nejstaršího německého města vůbec. Ve Wormsu byl podle legendy vězněn svatý Martin, když odmítl vojenskou službu poslednímu pohanskému císaři Juliánovi Apostatovi. Ale právě ve Wormsu se odehrává nejznámější příběh staroněmeckých ság – Legenda o Niebelunzích. Odehrává se okolo roku 450 n.l. v době vpádu Hunů do Evropy. Protože Niegelungové byli z kmene Burgundů, myslel jsem si vždy, že se i příběh o nezranitelném hrdinovi Siegfriedovi, jeho záludném vrahovi Hagenovi, pyšné královně Brunhildě a pomstou posedlé Kremhildě odehrával někde v Burgundsku. Chyba lávky. Burgundové se vyvraždili na břenu Rýna, přesněji ve Wormsu a až pak jejich zbytky odtáhly dále na západ, kde vytvořily Burgundské království. Německé ságy tedy nemůžou končit našim obvyklým „a jestli neumřeli, žijí dodnes“, tam totiž nepřežívá vůbec nikdo. O Siegfrieda zakopnete ve Wormsu na každém kroku – ať už u Siegfriedovy studny před kostelem svaté Trojice na hlavním náměstí, po cestě od nádraží do centra, kde je další skulptura líčící celé niebelungské drama, či na kole dějin od Gustava Nonnemnachera na Obermarktu.

Největší sochu ale dostal zrádný Hagen, jehož socha v nadživotní velikosti stojí na břehu Rýna a sype do řeky poklad Niebelungů – který od té doby přes veškeré pokusy nikdo nenašel. (Zajímavé je, že s křestními jmény Siegfried, Brunhild, Kremhild se setkávám u mých pacientů, zejména pak těch narozených mezi léty 1939 – 1945 hodně často, na Hagena jsem ještě nenarazil.)

Worms je slavný především svou katedrálou. V Německu existují tři gigantické románské katedrály, ve Wormsu, Špýru a Mohuči (Mainzu). V dnešním článku se budu zabývat dvěma z nich. Ta wormská stojí určitě za návštěvu, i když přišla o svou původní vnitřní výzdobu a je vevnitř barokizovaná. Worms vděčil za svůj vzestup sálské dynastii německých císařů, narodil se zde a je zde i pochován předek této dynastie lotrinský vévoda Konrád Červený, který padl v bitvě na lešském poli proti Maďarům v roce 955. Sálští vévodové zápasili o nadvládu ve Wormsu s místním mocným biskupem a byli jím nakonec vytlačeni, proto zřejmě měli nakonec raději Špýr a v tamější katedrále jsou pak pochováni všichni sálští císaři počínajíc Konrádem II. (vládl 1024 – 1039). Ve Wormsu panovali místní biskupové a nejslavnějšímu z nich Burchardovi (1000 – 1025) vděčíme za většinu románských staveb ve Wormsu i za první katedrálu, kterou sám vysvětil v roce 1018.  Svou monumentální podobu dostala stavba ale až o sto let později, v roce 1110 vysvěcoval novou velkolepou stavbu biskup Burchard II. pod patronací a za přítomnosti císaře Jindřicha V.

Všichni Jindřichové této sálské dynastie (třetí až pátý), se ve svých mocenských bojích opírali o Falc, přičemž ten prostřední, čili čtvrtý musel ve svém sporu s papežem Řehořem na kajícnou pouť do Canossy. I mír mezi císařem a papežem, uzavřený v roce 1122 byl podepsán ve Wormsu – takzvaná wormská konkordáta. Tři roky nato, sálská dynastie svým posledním zástupcem Jindřichem pátým vymřela. Následníci sálských císařů na trůně Štaufové svou lásku k sídelnímu městu převzali. Friedrich Barbarossa nechal přibudovat severní portál, nad nímž je i znázorněn, kudy o slavnostech táhl císař se svým doprovodem do katedrály, aby nemusel procházet davy prostého lidu.

Ve wormské katedrále uzavřel 15. července roku 1235 jeho vnuk Friedrich II. sňatek s Isabelou anglickou (byla to jeho čtvrtá a poslední svatba), zatímco jeho syn z prvního manželství Jindřich byl den předtím svým otcem vsazen do vězení, z něhož už nevyšel. Jižní portál dómu působí poněkud cize, pochází z let okolo roku 1300 a představuje gotický prvek, který na románské stavbě působí poněkud nepatřičně. Zcela nahoře jede korunovaná Ecclesia (tedy církev) na mystickém zvířeti se čtyřma rozdílnýma nohama (představujícíma anděla, býka, orla a lva jako symboly čtyř evangelistů) a na portálu jsou v kameni vyřezány výjevy ze starého i nového zákona.

Worms je slavný i svými židovskými dějinami. Protože Židé v Říši podléhali přímé ochraně císaře (a platili mu za to i speciální ochrannou daň, tzv. židovský groš) není divu, že hledali tuto ochranu přímo v jeho náručí. Dnes se dochovalo ve Wormsu hodně vzpomínek na židovskou minulost města a ty se včetně Synagogy, Ješivy i hřbitova (takzvaný Heiliger Sand čili Svatý písek) dají navštívit.

Worms nepůsobí kompaktně jako historická rezervace. To je následkem dvojího zničení města. To první se odehrálo v roce 1689, v rámci takzvané války o falcké dědictví. (Podrobněji se touto válkou chci zabývat v druhé části článku za týden) Do města vtáhly francouzské jednotky krále Ludvíka XIV. a město do základu zničily. Shořela i slavná katedrála  – o fatálním působení Francouzů ve Falci se budu muset zmínit ještě několikrát. Město bylo znova vybudováno, i když na místě někdejší skvostné radnice (budovy se symbolickým jménem „Mince“) byl vybudován kostel Svaté trojice. (Návštěva Francouzů byla totiž místním obyvatelstvem posouzena jako trest boží a tak postavili místo pyšné radnice skromný kostel v naději, že je tento čin od zlého západního souseda ochrání. Neochránil, v roce 1793 tu byli Francouzi znova a o nic lepší). Podruhé bylo město do základu zničeno spojeneckým bombardováním v dubnu 1945 a tak se dnes mezi historickými budovami (Worms má nejvíce románských stavebních památek z celého Německa) nacházejí všude moderní domy, které ruší celkový dojem.

Worms je ale spojen bezprostředně se jménem Martina Luthera. Právě na říšský sněm ve Wormsu byl v roce 1521 pozván, aby před císařem Karlem V. odvolal své učení. Když to odmítl a prohlásil hrdě: „Zde stojím, Bůh mi pomáhej, nemohu jinak“ umožnil mu císař volný odchod, který mu zaručil svým dekretem. Na rozdíl od Zikmunda Lucemburského trval na platnosti svého dekretu a „kacíře“ přítomným církevním otcům nevydal. Jestliže byl tedy Karel čestnější než Zikmund Lucemburský, měl o to méně politických úspěchů. Schopný politik čestný být zřejmě nemůže. (Je také pravda, že Karel měl v té době 21 let a byl tedy ještě mnohem víc náchylný k idealismu, než zkušený 44-letý Zikmund v Kostnici roku 1415.)

Martinu Lutherovi je ve Wormsu věnován obrovský památník, kde je znázorněn se svými podporovateli, spolupracovníky i předchůdci. Pro nás je zajímavé, že zde mezi jeho předchůdci a inspirátory vedle Petra Valdena, Giacoma Savonaroly a Johna Wicleffa má svou sochu i mistr Jan Hus. (dole u paty pomníku vpravo)

Na stejném sněmu ve Wormsu v roce 1521 bylo na nátlak tetičky Markéty rozhodnuto i o rozdělení habsburských zemí mezi tehdy jedenadvacetiletého císaře Karla V. a jeho osmnáctiletého bratra Ferdinanda, který se měl později stát císařem pod jménem Ferdinand I. Tam bylo tehdy rozhodnuto i o tom, že to bude Ferdinand, kdo se ožení s jagellonskou princeznou Annou a tím vlastně o tom, kdo se v budoucnosti stane českým králem. Ta budoucnost trvala pouhých pět let.

Opusťme ale historický Worms a přesuňme se o několik desítek kilometrů a několik desetiletí v historii dál – do Špýru. Špýr je krásné městečko. Jestliže Worms působí jako moderní město s mnoha roztroušenými historickými památkami, Špýr je jedna historická památka, dominovaná samozřejmě svou gigantickou románskou katedrálou. I Špýr byl zničen do základů francouzskými vojsky v roce 1689 (a pak ještě jednou francouzskými revolučními oddíly v roce 1793- sousedství s grand nation nebylo pro tento region žádným požehnáním), bohudík byla ale špýrská katedrála ušetřena a to, co bylo poté vybudováno a má šarm milého městečka, nestálo spojencům ve druhé světové válce za bombardování. Proto je návštěva Špýru milým zážitkem.

Exif_JPEG_PICTURE

Samozřejmě je třeba jít do katedrály. Je to monumentální budova, nenechejte se odradit dojmem, že všechny tyto tři románské gigantické katedrály působí poněkud pochmurně, čas velkých gotických oken měl teprve přijít. Katedrálu ve Špýru začal stavět už vzpomenutý zakladatel sálské dynastie císař Konrád II. v roce 1030. On sám se dokončení stavby nedožil, našel zde ale v kryptě místo pro svůj poslední odpočinek. Jeho následníci odpočívají po jeho boku v podzemí katedrály. Jsou zde pochováni i první dva římští králové z rodu Habsburků – Rudolf I. (zemřel 1291) a jeho syn Albrecht (zavražděn 1308). Habsburkové tím demonstrovali svou návaznost na sálskou dynastii a odstup od Štaufů, s kterými římští papežové nevycházeli zrovna v dobrém. Zajímavé je znázornění Rudolfa I. (vítěze nad Přemyslem Otakarem na Moravském poli 1278). Jestliže se tehdy panovníci nechávali téměř výhradně zobrazovat v idealizované podobě jako triumfující krasavci, ( důkazem jsou reliéfy osmi z nich od Konráda II. po Albrechta I v předsíni krypty, portrét Rudolfa jako starého unaveného muže odpovídá zřejmě skutečně jeho skutečné podobě a vznikl údajně na jeho přání. Rudolf nechtěl být idealizován, chtěl být zobrazen podle pravdy, věc v té době naprosto neobvyklá. Jeho náhrobní kámen nebyl původně v Dómu (kde by působil vedle oněm krasavců na reliéfech kontraproduktivně (opravdu tak dnes i působí), ale v Johanniterhofu kde císař zemřel. Do Dómu byl kámen přenesen až v roce 1858.

Exif_JPEG_PICTURE

Katedrála ve Špýru má význam i pro české dějiny. 30 srpna 1310 se v této katedrále konala slavná svatba syna římského císaře Jindřicha VII. Jana Lucemburského s dědičkou českého království Eliškou Přemyslovnou. Událost, která měla udat na více než sto let směr vývoje našich zemí.

Ve Špýru je ale ještě jeden kostel, který hraje v evropských dějinách velmi významnou roli. Stojí mimo hradby starého města, ne ale tak daleko, aby se nedal pěšky navštívit (historické centrum Špýru je maličké) Právě v něm PROTESTOVALA německá knížata, která už mezitím přestoupila k učení Martina Luthera, proti císařskému rozhodnutí toto učení zakázat. Stalo se tak na říšském sněmu v roce 1529 a od toho okamžiku se reformovaným říká PROTESTANTI.

Špýr byl údajně nádherným městem s 68 městskými branami a 38 kostely. Skutečná metropole středověké Římské říše! Konalo se zde na 50 říšských sněmů. Na jednom z nich přesvědčil zakladatel cisterciáckého řádu Bernhard von Clairvaux o vánocích 1146 císaře Konráda III. k vyhlášení druhé křížové výpravy. Poslední říšský sněm se ve Špýru konal v roce 1570, pak už význam města upadal a třicetiletá válka na něm zanechala hluboké jizvy. Ve městě přesto zasedal od roku 1526 říšský soud, německy Reichskammergericht a to až do zničení města v roce 1689 – to tu stejně jako všude jinde ve Falci řádili Francouzi.

Nový Špýr, postavený na začátku osmnáctého století, se krčí okolo Maximilánovy ulice, má ale své kouzlo a nacházejí se zde i nádherné budovy jako „Alte Münze“, kde zasedal městský patriciát, či radnice z let 1712 – 1716 a konečně na opačné straně městečka proti dómu Altpörtel, jedna z nejkrásnějších městských bran v Německu. Brána se svou věží pochází z roku 1230, jak přežila francouzské řádění v roce 1689 se mi nepodařilo zjistit. A konečně, ve Špýru je Historické muzeum Falce, s dějinami celého regionu od římských časů až do současnosti, samozřejmě s důrazem na slavný středověk.

Špýr je opravdu krásné městečko, opustíme je s dobrým pocitem, abychom se vydali do centra Falce – do Heidelbergu. Tam ale půjdeme až příští týden, článkem o šesti stranách nechci své čtenáře zatěžovat.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.