Oliverovi N. je šestnáct let. Není to žádný přistěhovalec, nýbrž rodilý Vídeňák, pocházející s ekonomicky dobře zabezpečené rodiny. Navštěvoval gymnázium, jeho prospěch nebyl valný, ne proto, že by byl hloupý ale prostě ho učení nebavilo. Učitelé se ho snažili přimět k lepším výkonům a snažili se mu vysvětlit, že se učí pro svou vlastní budoucnost. To ho nudilo a rozčilovalo ještě víc.

Pak našel kamarády, kteří ho zavedli do mešity. Tam si vyslechl, že se není třeba učit. Naopak, že je to škodlivé. Že je třeba vzít do ruky zbraň a jít zabíjet všechny nevěřící. Oliver N. si představil svou moc, až bude se samopalem rozhodovat o životě a smrti jiných lidí. Přestoupil na islám a ilegálně utekl přes Turecko do Sýrie. Vstoupil do řad bojovníků Islámského státu. Odtud poslal všem svým spolužákům ze třídy na gymnáziu výhružné SMSky, že je všechny pozabíjí, protože nevěří v pravého Boha, děvčata ze třídy pak označil na křesťanské kurvy, které se stanou otrokyněmi pravověrných předtím, než budou zabity. K SMS byly přidány fotky euforického bojovníka se zbraní v ruce.

Uplynulo několik měsíců a Oliver N. se objevil na vídeňském letišti. Ihned byl zatčen a nachází se nyní ve vyšetřovací vazbě. Vysvětlil svým vyšetřovatelům, jak byl svým pobytem v Sýrii zklamán. Místo aby mohl zabíjet, byli naopak zabiti mnozí jeho kamarádi zejména při leteckých náletech a on sám byl zraněn. Tak si svůj pobyt nepředstavoval, utekl tedy zase domů. A Rakousko řeší problém, co s ním.

Co vůbec s podobnými lidmi, kteří jsou fascinováni násilím, kterým se líbí uřezávat nevinným lidem hlavy? Když jde ale do tuhého, dostanou strach a utíkají domů. V Sýrii či Iráku ostatně není ani tak dobré zdravotní zabezpečení, aby si tam mohl nechat ošetřit zranění způsobené zlými Američany. Co tedy s nimi? Nakolik jsou nebezpeční? Nakolik jsou opravdu posedlí násilím a nakolik to byla jen jejich naivita a hloupost (znovu upozorňuji, že Oliverovi N. je šestnáct let). Dokáže to někdo odhadnout? Psychologové sotva, ti nechali létat i pilota German Wings Andrease Lubitze. (Pardon, psychiatři správně zjistili, že by létat neměl, ale díky svému závazku mlčenlivosti nesměli informovat Lubitzova zaměstnavatele – tomu se říká ochrana osobních dat). Kromě toho mají psychologové tendenci posuzovat vyléčitelnost nebo vyléčení agresivního psychopata poměrně hodně optimisticky. (Viz případ vyléčené schizofreničky, která ubodala šestnáctiletého chlapce, který pře nedávnem šokoval Českou republiku). Je to pochopitelné, i pro psychologa je úspěchem vyléčený, a tedy napravený klient (pokud nechci použít slovo pacient). Ten, který zůstal stejně zarputilý a nebezpečný, je neúspěchem psychologovy činnosti a po neúspěchu nikdo netouží, každý člověk hledá úspěchy. A to se může vymstít.

Tajná policie nemůže sledovat všech (mezitím už 160 !!!) navrátilců z řad IS, kteří už to v Sýrii a Iráku vzdali a vrátili se do Rakouska. Nakolik prohlédli a nakolik se vrátili jen proto, aby svou posedlost násilím mohli praktikovat bez nebezpečí padajících amerických bomb. Co když je sem zpět přivedl jen pocit bezmocnosti, že proti letadlům nic nezmůžou? Na vídeňských ulicích je zabíjení lidí určitě snadnější. V Austrálii ostatně už zatkli skupinu džihádistů, kteří chtěli unést náhodně vybrané lidi a těm pak před běžící kamerou uřezávat hlavy!

Jedno je jisté. Do stejné třídy se Oliver vrátit nebude moci. Po tom, co napáchal svým spolužákům, by byl určitě izolován a případné posměšky by jej jen ještě více naplnily nenávistí. Ale může teď jít do jiné školy a pokračovat ve svém vzdělání? A chce to vůbec? Zavřít takového člověka, který je pro společnost potenciálně nebezpečný není sice z pohledu ochrany společnosti úplně špatný nápad, jenže Oliverovi je šestnáct. Při současném průměrném věku 76 let u mužů by to znamenalo držet ho někde ve vazbě šedesát let. To není zvládnutelné ani morálně ale ani finančně. Je tedy prakticky nepochybné, že se Oliver N. bude dříve či později procházet po vídeňských ulicích. Možná i po ulicích Grazu, Paříže či Prahy, je přece rakouským občanem a tedy občanem EU a nikdo mu ve volném pohybu nebude moci bránit. Je myslitelné, aby za ním následujících šedesát let běhal agent tajné služby, a když bude Oliver N. nasedat do letadla směr Praha, telefonoval s českou tejnou službou, aby si ho na letišti přebrali? Něco takového je nerealizovatelné a nefinancovatelné. Člověku z takové představy trošku nabíhá husí kůže. Kolik takových potenciálních masových vrahů se bude mezi námi pohybovat.

Islámský stát už dávno není jen lokálním problémem Blízkého východu, ale problémem globálním. IS sám tvrdí, že v každém člunu s utečenci do Evropy jsou propašováni minimálně dva odhodlaní bojovníci IS připraveni k teroristickým akcím. Které od ostatních chudáků na člunu nikdo nerozezná. Ne všem možná to odhodlání vraždit vydrží, ale určitě se tohoto nutkání nevzdají všichni. Někdo z nich udeří. V Paříži, v Londýně, ve Vídni či v Berlíně. Možná i v Praze. Nejlépe tam, kde to místní obyvatelstvo nejméně čeká a kde se tedy bude dát po činu nejlépe utéci. Mezi IS jsou samozřejmě lidé odhodlaní zemřít. Jsou ale i takoví, kteří chtějí přežít, aby mohli zabíjet i podruhé.

U některých je v popředí opravdu náboženský fanatismus, u jiných jen radost ze zabíjení bezbranných. Jak je rozeznat a jak se proti nim bránit?

Oliver N má teď označit lidi, kteří ho zradikalizovali, kteří mu vymyli mozek a přiměli ho ke konverzi k islámu a k cestě do Sýrie. Udělá to? A pokud ano, najde někdo tyto lidi a hlavně, pokud je najde, dokáže jim náš právní systém skutek navádění k teroristickým akcím dokázat? Budou mít určitě své právníky, kteří budou využívat slabiny našeho systému k tomu, aby zabránili jejich uvěznění a izolaci a budou se je snažit „udržet v oběhu,“. Ne proto, že by s radikálním islámem sympatizovali ale jen proto, aby vyhráli svůj soudní spor. V právním sporu nejde o pravdu, sympatie či antipatie. Jde vždy jen o vítězství a porážku. Bez ohledu na použité prostředky a na následky soudního rozhodnutí. To už není starostí daného advokáta ani soudce. Soudci nenesou podle platných zákonů za své rozhodnutí žádnou právní zodpovědnost.

Návrh rakouského ministra Kurze (a teď i holandského pravicového radikála Geerda Wilderse), aby se bojovníkům prostě odebralo občanství jejich země a nedostali by vstupní vízum, zní poměrně dobře. Stejně náš způsob života nenávidí a chtějí jej zničit. Proč by se měli tedy nutit žít v zemích, kde se necítí dobře? Už jsem si vyslechl námitku, jak dokázat takovému bojovníkovi, že byl skutečně u IS? Prý mohl přece jen do Sýrie na dovolenou nebo na návštěvu za příbuznými. Odhlédnouc od nepříliš pravděpodobné alternativy, že by někdo měl chuť trávit dovolenou právě v Sýrii, je takové rozlišení celkem jednoduché. Pokud má vstupní vízum, byl v zemi legálně, pokud ho nemá, byl tam ilegálně a měl by mít zatracené velký problém vysvětlit, co tam dělal. Pokud tam totiž byl ilegálně, už se ani vracet nemusí. Existuje na 50 muslimských zemí, kde jsou bojovníci IS považováni za hrdiny a užívají si vysoké prestiže. Určitě nikdo nebude bránit těmto přesvědčeným muslimům, aby se usídlili v těchto zemích. A oni tam můžou sklízet vavříny za svou činnost, pro kterou nás právní systém nemá jiné označení než zločineckou.

Každý by měl žít tam, kam patří a kde se cítí dobře. A kde se v jeho přítomnosti cítí dobře a bezpečně i ostatní občané. S Oliverem N. se tak necítím a zřejmě ani nikdy cítit nebudu.

 

 

3 Comments on Případ mladého džihádisty Olivera N.

  1. Jak je to nyní v Rakousku se základní vojenskou službou? Vím, že ještě před pár lety chodili rakouští kluci na vojnu na půl roku a že bylo referendum k otázce zavedení plně profesionální armády.
    Takže taková prodloužená vojna beze zbraně od začátku do konce v režimu bažant by se dala zařídit, ne? Den po osmnáctinách nástup, pak zrychlené přesuny a kopání okopů pro ležícího střelce (nejlépe v Alpách a tupou polní lopatkou) by jej asi mohlo vyléčit. Dvě vycházky do měsíce a opušťák jen za vzorné plnění povinností. Jo a ještě večer místo televize politické školení mužstva. A pokud v Rakousku neznají pojem pakárna, tak telefonický hovor do ČR není tak drahá záležitost.
    Marek

    • V Rakousku je pořád ještě povinná vojenská služba na šest měsíců. Skutečně proběhlo referendum, v němž většina občanů rozhodla o zachování vojenské služby. Komické na tom hlasování bylo jen to, že staří lidé hlasovali ve více než osmdesáti procentech pro, kdežto mladí pod třícet let věku, kterých se to bezprostředně týká, byli pro jen v něco víc než třiceti procentech. A hlavní důvod, proč staří hlasovali pro zachování vojenské služby nebyl v obavě o bezpečnost země, ale v tom, že se báli, že se může zhroutit červený kříž a pečovatelské služby. Většina mladých chlapců se totiž místo do armády hlásí na devítiměsíční civilní náhradní službu a ti pak pracují hlavně u červeného kříže nebo v pečovatelské službě. Humorista Kulis přirovnal hlasování těchto stařečků k situaci, kdy nevyhodíme starý mercedes, přestože je už nepojízdný, protože zadní sedadlo se dá ještě pořád dobře vytápět.

  2. Jasně. Je to mladík,který má téměř vše na co si vzpomene. (uči ne, tvrdě pracovat ne) Asi se ten problém nebude moci řešit nějakým dlouhým přesvědčováním.( Gordický uzel se taky nerozvazuje,ale rozsekne.) Je potřeba zákon,který jasně definuje, že chlapec zodpovídá za svoje rozhodnutí a to nekompromisně.(se všemi důsledky)Možná,že by to bylo pro ochranu ostatních lidí první krok. Zdá se mi,že je potřeba jednat rychle a tvrdě.Možná,že by mu mohli pomoci nejvíc jeho rodiče. Ať se chlapec živí sám,nejlépe jako dřevorubec v horách. Dvě propocená trička za den a tvrdé dlaně.Dobrá léčebná kůra. Co Vy na to jako lékař?
    PS. Nevychovávat děti v neustálém nadbytku.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.