Ta otázka se opakuje stále znova. Pokud se člověk dopustí něčeho opravdu zlého, bude zato potrestán či ne? A jestliže se jedná o diktátora s absolutní mocí nad lidmi, kteří ho potrestat nemohou, převezme tuto úlohu Bůh sám? Anebo osud, pokud člověk v Boha jako takového nevěří. Říká se, že boží mlýny melou pomalu ale jistě, že se tedy takový zločinec svého trestu dočká, i když to někdy může trvat dost dlouho. Otázka je, zda se v této větě neskrývá jen marná touha po spravedlnosti, v kterou doufají bezmocní.

Herodes velký, mocný vládce Izraele na přelomu letopočtu vládl železnou rukou nad svým státem, zůstaly po něm stovky mrtvých, neváhal popravovat dokonce vlastní syny. Bylo mu prý už v dětství prorokováno, že se stane velkým vládcem, zemře však strašnou smrtí. Stalo se. Herodes umřel opravdu příšerně na takzvanou Fournierovu gangrénu (gangrenózní fasciitidu) provázející někdy selhání ledvin, kdy se mu rozpadla kůže v oblasti genitálií a doslova shnil zaživa. Dovolil jsem si tento jeho otřesný konec přiblížit čtenářům v mém románu „Já,Herodes“.

Adolf Hitler byl postižen těžkou formou Parkinsonovy nemoci. Kdyby se 30. dubna 1945 nerozhodl pro sebevraždu či kdyby svou válku dokonce vyhrál, čekal by na něj žalostný konec bezmocné dementní trosky. Je třeba si uvědomit, že v okamžiku své smrti mu bylo teprve padesát šest let. Když se ale člověk podívá na film „Pád třetí říše“, kde jej hraje geniálně švýcarský herec Bruno Ganz, uvidí lidskou ruinu, zničenou nejen porážkou ve válce ale i zákeřnou chorobou.

Josef Visarionovič Stalin se sice dožil přes svůj těžký alkoholismus 75 let, když jej ale postihla smrtelná mozková příhoda, ležel ve svých zvratcích a dusil se celý den, protože si nikdo netroufl začít mu poskytovat první pomoc, aby pak nebyl obviněn z diktátorovy smrti.

Napoleon Bonaparte obrátil v trosky celou Evropu, dožil se ale jen 52 let. Jeho smrt je dodnes poměrně záhadnou záležitostí, oficiálně se sice uvádí smrt na rakovinu, v jeho mrtvole ale byly objeveny příliš vysoké toxické koncentrace arzénu, takže bolestivá pomalá smrt plná utrpení na chronickou otravu tímto kovem se zdá být nejpravděpodobnější příčinou jeho úmrtí.

O nemoci současného ruského diktátora Putina se diskutuje už měsíce a roky, zda se zakládají na pravdě, si neodvažuji posoudit, musíme si počkat, co ukáže čas.

Ale historie nabízí mnohem napínavější příběhy, pokud se určitý panovník dopustil něčeho skutečně hrozného. Zabloudím teď do raných evropských dějin a vylíčím tři opravdu spektakulární případy, kdy – minimálně ve dvou z nich, se boží ruka rýsuje tak výrazně, že se zdá, že Stvořitel určité výstřelky násilí přece jen není ochoten tolerovat.

Za prvním příběhem se musíme vydat do středověké Francie. Král Filip IV. z roku Kapetovců zvaný Sličný vybudoval ze svého království, ke kterému svým sňatkem s Janou Navarrskou připojil i království Navarrské a hrabství Champagne, opravdovou velmoc. Poté, co se papežům podařilo v šedesátých letech třináctého století vyhubit císařský rod Štaufů, neměla Francie vlastně přirozeného nepřítele. Byla nejbohatší a se svými dvaceti miliony obyvatel i nejlidnatější zemí Evropy. (Anglie měla ve stejné době necelé tři miliony obyvatel.) Filip vládl ve své říši neomezeně a brutálně, zatoužil ale po světovládě. V cestě stál papež. Papežové se považovali už od časů Inocence III. za „verus imperator“, tedy skutečné vládce, v jejichž moci je obsazovat trůny svými oblíbenci a sesazovat panovníky, kteří upadli do jejich nemilosti. Papež Bonifác VIII. o sobě prohlásil „ já jsem César, já jsem císař“ když odmítl potvrdit volbu Habsburka Albrechta římským králem. V osobě Filipa IV. ale padla kosa na kámen. Když Bonifác nad francouzským králem vyhlásil klatbu a hrozil mu sesazením z trůnu, odpověděl mu Filip IV. „vaše moc je pouze ve slovech, ta moje je ale skutečná“. Pak poslal do Anagni, kde se papež nacházel, svého prokurátora Nogareta, který papeže veřejně na náměstí zpolíčkoval. Papež tu pohanu nepřežil, jeho nástupce taky nežil dlouho – údajně otráven na pokyn francouzského krále. Nový papež Kliment V. už byl raději poslušnější, nechal se dokonce přinutit k tomu, aby opustil Řím, přesídlil nejprve do Lyonu a od roku 1309 pak do Avignonu, který mu Filip daroval jako novou rezidenci. Papeži se stali rukojmími a poslušnými vykonavateli francouzské politiky. To ovšem nebyly přečiny, o kterých chci hovořit. Papeži v té době potřebovali politickou lekci jako koza drbání a Filip zde tedy působil spíše pozitivně.

Filip IV

Filip stál v roce 1305 na vrcholu své moci. Co ho zatěžovalo, byl obrovský státní dluh obnášející 1 200 000 livrů. Tehdy naprosto nesplatitelná suma, byl ve velmi podobné situaci jako dnes Řekové. Rozhodl se s tím něco udělat. Polovinu oné sumy totiž dlužil řádu Templářů. Někdejší bojovníci ochránci božího hrobu v Jeruzalémě se stali po pádu poslední bašty křesťanstva Akkonu v roce 1291 jaksi přebyteční. Byli ovšem nesmírně bohatí, stali se v podstatě největším evropským bankovním domem. Král byl u nich zadlužen 600 000 livrů.

13. října 1307 (to datum si prosím zapamatovat!) zakročil jeho vrchní prokurátor Nogaret v dokonale koordinované akci proti templářským rytířům. Skoro všechny nacházející se na území Francie se podařilo zatknout a začal jeden z nejobskurnějších procesů v dějinách středověku. Rytíři byli obviněni z kacířství nejhoršího formátu, mučením pak přinuceni k přiznáním ze sodomie (tedy homosexuality), pak že sloužili modlám, líbali zadek Satanovi a spoustu dalších věcí. Na základě těchto vynucených přiznání byl pak řád na koncilu ve Vienne v roce 1312 papežem Klimentem, který byl rukojmím francouzských politických zájmů, rozpuštěn. Velmistr řádu Jakub z Molnay pak v Paříži 19. března 1314 upálen. Na hranici pozval na boží soud krále samého, prokurátora Nogareta i papeže Klimenta V. Proklel celý rod Kapetovců do třetí generace a vyhlásil svou klatbu nad zemí, která jej zavrhla. Jeho slova vyvolala u krále Filipa jen opovržlivou poznámku „měl jsem mu před popravou dát vytrhnout jazyk.“

Nezdálo se, že by měla být ona kletba brána vážně. Král byl v plné síle, měl 45 let a tři dospělé syny, budoucnost rodu se tedy zdála být víc než dostatečně zajištěna.

Jenže se začaly dít věci. Už 11. dubna zemřel první z velmistrových soudců prokurátor Nogaret. Papež Kliment V. ho následoval 20. dubna 1314. Když byla papežova mrtvola v katedrále v Avignonu vystavena, od svící chytil katafalk a papežova mrtvola shořela. To bylo ve středověku považováno za hrozné znamení, spálené mrtvoly neměly naději na zmrtvýchvstání, – proto byli kacíři upalováni. A konečně 29. listopadu 1314 zemřel za záhadných okolností na honu sám král Filip. Protože vypadl ze sedla, ale zůstal nohou viset v třmeni, kůň ho vláčel několik hodin po lese. Filipova mrtvola byla tak znetvořena, že ji jeho dvořané ani nemohli poznat. Připomeňme si, že měl přezdívku „le bell“ tedy sličný. Králova smrt musela být ale hrozná.

Po něm nastoupil na trůn jeho nejstarší neschopný syn Ludvík X. zvaný příznačně hašteřivý. Ten zemřel ale už 5. června 1316 ve věku 27let. Zanechal po sobě těhotnou manželku. 13. listopadu se skutečně narodil syn, který dostal jméno Jan a byl vyhlášen králem. Nemluvně zemřelo ale už o šest dní později.

Na trůn se dostal druhorozený syn krále Filipa stejného jména jako Filip V. zvaný Dlouhý. Tento nepochybně velmi schopný panovník, který se nejvíc podobal svému otci. Dokázal kardinály, kteří se po smrti Klimenta V. 15 měsíců zdráhali zvolit nového papeže, zazdít v kostele, kde se konalo konkláve a tím je přinutit k volbě Jana XXII. Zemřel ale bez potomků na úplavici už v roce 1322.

Poslední kapetovskou nadějí byl nejmladší z Filipových synů Karel IV., rovněž zvaný Sličný. Do našich dějin se zapsal tím, že právě u jeho dvora vyrůstal malý český princ Václav, kterému byl francouzský král kmotrem při jeho biřmování. Od toho dne se onen Václav nazýval Karel a měl se stát císařem Karlem toho jména čtvrtým. Karel IV. francouzský měl syna z prvního manželství, ten ale zemřel ve věku osmi let. (Narodil se dva měsíce před popravou Jakuba z Molnay, zemřel už v roce 1322) Druhou manželkou krále Karla byla sestra Jana Lucemburského a teta našeho otce vlasti Karla Marie. Ta měla ovšem v stádiu pokročilého těhotenství nehodu v kočáře, předčasně porodila a při porodu zemřela. Malý Ludvík, kterého přivedla na svět, žil jen několik hodin. Ze třetího manželství s Janou z Evreux měl Karel jen jednu dceru. Když 1. února 1328 ve věku pouhých 33 let zemřel, byla jeho žena těhotná, Francouzi tedy opět čekali. Když ovšem královna Jana porodila prvního dubna dceru, ujal se trůnu bratranec zemřelých tří bratří a synovec Filipa IV. Filip, tentokrát už šestý z Valois (bratr české královny a první manželky Karla IV. Blanky).

Na francouzský trůn ovšem uplatnil současně nárok anglický král Eduard III, vnuk Filipa sličného, syn jeho dcery Isabely (pokud jste viděli film Brave heart s Melem Gibsonem, tak ji tam hrála Sophie Marceau). Protože se spor nepodařilo urovnat diplomaticky, rozhořela se v roce 1331 stoletá válka. V roce 1346 kumulovala tragickou porážkou francouzských vojsk u Kresčaku, kde zahynula skoro celá elita francouzské společnosti a současně se v Marseile vylodili utečenci z krymské Jaffy, kteří do Evropy zavlekli nejhroznější epidemii, jaká kdy náš kontinent postihla – mor.

V roce 1348, tedy třicet čtyři roky po kletbě Jakuba z Molnay, měla kdysi prosperující Francie už je polovinu svého počtu obyvatel u roku 1314 – tedy deset milionů a byla vylidněna černou smrtí a rozvrácena zničující válkou, která měla trvat až do roku 1453.

Diví se ještě někdo, že pátek třináctého, kdy celá historie začala útokem na Tempel v Paříži, je dodnes považován za nešťastný den?

Pro druhý příklad božího trestu zůstaneme ještě ve Francii, posuneme se ale do roku 1572. V zemi vládne stále ještě dynastie Valois, která se dostala na trůn díky onomu zásahu božího prstu, kterým vymřeli Kapetovci. Zem je ale rozpolcená nábožensky. Část obyvatelstva zůstává věrna katolickému náboženství, velká část ale přestoupila na učení Kalvínovo a začala se nazývat Hugenoty.

Po smrti krále Jindřicha II. v roce 1559, který zahynul v důsledku zlomeného dřevce (v jeho oku) na rytířském turnaji, konflikty eskalují. Král Jindřich zplodil ovšem se svou manželkou Kateřinou Medicejskou deset dětí, z toho pět synů a z nich se čtyři dožili dospělého věku. Dynastie se tedy zdála být víc než dobře zabezpečena. Skurilní na celé věci bylo jen to, že král žil se svou o dvacet let starší milenkou Dianou z Poitiers a s manželkou Kateřinou směl spát pouze, když měla plodné dny. Děti pak byly královně ihned po porodu odebrány a odevzdány do výchovy paní Diany.

Katherina medici

Nicméně po králově smrti se Diana stáhla do ústraní (aniž by ji ponižovaná královna Kateřina nějak pronásledovala) a na trůn usedl nejstarší z Jindřichových synů František II. Ten byl ovšem slabého zdraví a zemřel už o rok později, údajně jej měla vysílit jeho vášnivá manželka Marie Stuartovna. Žádného potomka ovšem král se skotskou krasavicí nedokázal zplodit. Vystřídal jej druhorozený Karel, toho jména devátý. Mimochodem ženatý se sestrou našeho Rudolfa II. Alžbětou.

A právě za jeho vlády mělo dojít k jedné z nejstrašnějších masových vražd v evropských dějinách. On sám ji neorganizoval, dal ale své matce Kateřině k masakru volnou ruku.  V noci na svatého Bartoloměje tedy 24. srpna 1572 došlo v Paříži u příležitosti svatby princezny Markéty s navarrským princem Jindřichem k masovému vraždění protestantů, kterému za jedinou noc padlo za oběť na 5000 mužů, žen i dětí, vesměs svatebních hostů a tedy nejváženějších představitelů protestantské obce ve Francii. Sám novomanžel Jindřich se zachránil úkrytem pod postelí nevěsty a zřejmě odvedl o svatební noci tak dobrou práci, že ho tato nezradila.

Královna matka Kateřina se tímto způsobem rozhodla vyřešit problematickou situaci v zemi, kde už od roku 1562 zuřila náboženská válka a upevnit tak moc svého rodu. Bohu se ale toto řešení očividně nezamlouvalo a vzal věci zase jednou do svých rukou.

Král Karel IX. zemřel za záhadných okolností už v roce 1574, se svou manželkou měl jen jednu dceru Marii Alžbětu, narozenou několik měsíců po bartolomějské noci.

Po Karlovi nastoupil na trůn nejmilejší z Kateřininých synů Jindřich III. Problém byl ovšem v tom, že byl homosexuál a tím pádem to s plozením potomstva nebylo slavné, přesněji nulové. A jeho mladší bratr František vévoda z Alenconu, poslední naděje rodu Valois, zemřel v roce 1584 ve věku 29 let svobodný a bezdětný. Jindřicha III. pak zavraždil v roce 1589 fanatický dominikánský mnich Jacques Clément a moc rodu Valois tím skončila. Na trůn nastoupil Jindřich Navarrský z rodu Bourbon jako Jindřich IV. Bůh Kateřině její čin neodpustil. Nedožila se, aby viděla celý rozsah jeho trestu, zemřela už v lednu 1589 několik měsíců před svým nejmilejším synem Jindřichem.

Osud či Bůh, jak chcete, opět jednou potrestal hroznou vinu nekompromisně a důsledně. Už druhý francouzský královský rod vymřel poté, co se jeho příslušník dopustil neodpustitelného zločinu.

Pro třetí podobnou historii, i když ta se poněkud vymyká, si troufnu zajít do Rakouska. Zde se jedná o přečin mnohem méně otřesný ( z našeho dnešního hlediska), nicméně čin, který byl církví a zákonodárstvím své doby považován za neomluvitelný. Po katastrofě v bitvě u Hattínu v roce 1187 (kdo má rád historické filmy doporučuji vřele film „Království nebes“, poměrně věrně popisující poměry v Palestině té doby) dobyl arabský sultán Saladin Jeruzalém a zahnal křesťany v Palestině do pobřežních měst. Na jejich záchranu byla svolána třetí křížová výprava. Jí se zúčastnil nejen anglický král Richard Lví srdce a francouzský král Filip II. ale i rakouský vévoda z rodu Babemberků Leopold V. Díky němu má Rakousko vlajku jakou má. Milý vévoda totiž při dobývání města Akkonu (padlo do křesťanských rukou 12. července 1191) bojoval prý tak statečně, že jeho bílý plášť byl celý červený od krve nepřátel, jen tam, kde byl opásán, zůstal bílý pruh. Proto má Rakousko červeno-bílo-červenou kombinaci. Problém ovšem nastal poté, co vítězové vyvěsili přes hradby dobytého města své korouhve jako symbol vítězství. Leopold totiž vyvěsil svou vlajku hned vedle anglických lvů krále Richarda. Tento se cítil uražen, že vedle jeho královské korouhve visí vlajka nějakého pouhého vévody a svrhl tuto do příkopu pod hradbami. Leopold se nato urazil, sbalil svých pět švestek a několik oddílů vojáku a vrátil se do Rakouska.

Leopold V

Náhoda tomu chtěla, že se Richard vracel do Anglie přes území Rakouska. Na vánoce roku 1192 byl nedaleko Vídně odhalen a zajat. To bylo něco neslýchaného. Jakožto křižák a poutník do Svaté země platil podle církevního práva za nedotknutelného. Jeho zajetí přivedlo papeže Celestina III. do stavu nepříčetnosti. Leopold uvěznil svého královského zajatce na hradě Dürnsteinu na Dunaji. Richard tam zřejmě až tak nestrádal, Dürnstein se nachází v jedné z nejlepších rakouských vinných oblastí – ve Wachau. Městečko Dürnstein je i dnes ještě kouzelné a žije samozřejmě z této slavné tradice. Po Richardovi se tam jmenuje kdeco a na cestách narazíte (doslova) na spousty opilých anglických turistů, kteří na jízdních kolech absolvují poznávací cestu po stopách svého slavného krále. Leopold ovšem nebyl schopen vynutit na bratrovi zajatého krále Janovi požadované výkupné 100 000 liber stříbra (skoro pět tun!) Jan nehořel zrovna touhou platit. Dokud seděl Richard v chládku na Dürnsteinu, mohl vládnout Anglii sám v jeho jménu a podle svých představ. Leopold si nevěděl rady. Udělal to tedy šikovně. Svého královského zajatce přepustil za 50 000 liber římskému císaři Jindřichovi VI. z rodu Štaufů, synovi legendárního Fridricha Barbarossy. Císař svou autoritou peníze z Jana zvaného později Bezzemek vytlačil a za oněch 50 000, které mu zbyly, zaplatil vojsko, s nímž dobyl Sicilské království. Na vánoce roku 1194 byl Jindřich v Palermu slavnostně korunován sicilským králem.

A boží mlýny se daly do pohybu. Jindřich zemřel už v roce 1197 ve věku pouhých 32 let na malárii, jeho syn neměl ještě ani dva roky. Tento syn, pozdější císař Fridrich II. ještě dokázal klatbě nad svým rodem vzdorovat, jeho potomstvo bylo ale papeži a jejich služebníky nemilosrdně vyhubeno do posledního.

Leopold se pak dočkal za svůj bezbožný čin ještě horší odplaty.

Legenda praví, že se na Silvestra roku 1194 konal na Tummelplatzu v Grazu ve Štýrsku rytířský turnaj. Toho se zúčastnil i vévoda, nacházející se díky svému jednání v papežské klatbě. Při souboji spadl z koně a přivodil si otevřenou zlomeninu stehna. Protože si žádný z přítomných felčarů netroufal vévodu ošetřit, usekl si tento sám poraněnou končetinu vlastním mečem (poněkud radikální způsob amputace, ale tehdejší medicína jinak podobná zranění léčit neuměla) a protože ani pak nikdo nepřispěchal na pomoc, vykrvácel ještě na turnajovém bojišti.  Tolik legenda.

Skutečnost doložená příslušnými prameny je méně melodramatická, ale stejně tragická. Podle nich uklouzl vévodův kůň při projížďce po Herrengasse v Grazu 26. prosince 1194 (ve vzdáleném Palermu právě doznívaly korunovační slavnosti jeho „spolupachatele“ císaře Jindřicha) a vévoda si skutečně při tomto pádu svého koně přivodil otevřenou zlomeninu stehna, s níž si nikdo z přítomných ranhojičů nevěděl rady. Vévoda proto po velkém utrpení a v hrozných bolestech zemřel nakonec na sněť 31. prosince 1194. Tehdejší svět to vnímal jako trest za porušení církevních zákonů a zajetí anglického krále.

Richard Löwenherz

Tolik tedy k výletům do historie při pátrání po božích trestech. Určitě existuje takových příkladů víc. Dovolil jsem si popsat dva nejznámější a jeden málo známý, který se ale vztahuje bezprostředně k městu, kde teď žiji.

Někdy se člověku tají dech, když si určité souvislosti uvědomí. Možná by bylo dobré, kdyby se podle toho i choval a při konání určitých skutků měl patřičné zábrany. Možná by pak bylo na světě o něco lépe.

1 comment on “Boží trest v dějinách”

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.