Kitzbühel je kult, navštívit Kitzbühel je povinností každého rakouského občana. Po dvaceti letech v Rakousku jsme se, jak už jsem vzpomenul, začali naplňovat povinný rakouský program. Napřed v Terstu, teď v zimě tedy návštěvou Kitzbühlu, nebo, jak říkají místí Kitzu. (Doporučuji každému používat tuto zkrácenou verzi, protože jinak bude považován za neznalého blbečka, Rakušáci si na svůj „Kitz“ totiž potrpí.

P1070285

Kitz znamená kůzle, v tomto případě je myšleno kůzle kamzíka, zvířete rozšířeného v místních horách na hranici Tyrolska, Salcburska a Bavorska. Tato hraniční poloha je dnes pro místní region požehnáním, nebylo tomu ale vždy tak. Kitzbühel stejně jako nedaleký Kufstein patřily historicky  dlouho k Bavorsku, přesněji k Hornímu Bavorsku. Od hornobavorského vévody Ludvíka II. zvaného přísný dostal Kitzbühel v roce 1271 městská práva. Tehdy byl významný svou těžbou mědi.  O osudu Kitzbühlu a celého regionu se ale tradičně rozhodovalo na řece Innu, v městě Kufsteinu, pyšnícího se obrovskou pevností. Dovolím si tedy trošku odbočit, a protože si to historické souvislosti vyžadují, zajet necelých třicet kilometrů od lyžařského centra Kitzbühelu a navštívit onen Kufstein.

P1070340

Rozkošné městečko, které se musí každému líbit. Udržované domy pomalované podle tyrolské tradice (on je to sice kýč, ale když si na to zvyknete, začne se vám to líbit), čisté upravené ulice, citlivé sloučení tradičního s moderním, impozantní zelený Inn a ona obrovská pevnost na skále uprostřed města. Na té pevnosti si vylámal zuby i náš Karel IV.(tehdy ještě markrabě moravský a vlastně ani to ne, protože právě v tom roce mu jeho otec král Jan ten titul odebral) V roce 1336 pronásledoval jako správce Tyrol (jeho bratr Jan Jindřich byl ne příliš šťastně ženatý s dědičkou tyrolského hrabství Markétou zvanou Pyskatá – manželství se mu pro ošklivost nevěsty nepodařilo naplnit a bylo později z toho důvodu rozvedeno) prchající Bavoráky, ale pevnost v Kufsteinu se mu postavila do cesty a dále cesta nevedla. Válka skončila zase jednou bez vítěze křehkým příměřím.

Rozhodující události se ale v Kufsteinu odehrály v roce 1504 v rámci války o landshutské dědictví. Protože toto téma zřejmě českému čtenáři mnoho neřekne, pokusím se situaci aspoň zevrubně přiblížit. Po smrti císaře Ludvíka Bavorského z rodu Wittelsbachů v roce 1347 vládli nad Bavorskem jeho synové a těch bylo až šest. Následkem bylo rozdělení Bavorska na celkem čtyři úděly, přičemž bylo určeno, že v případě vymření jedné větvě v mužské linii, přejde tento úděl na ostatní větve Wittelsbachů.

Válka o dědictví Landshutské

Landshut pak byl hlavním městem největší a nejbohatší části Bavorska. Lansdshutský vévoda Jiří, zvaný příznačně Bohatý neměl sice syna, zato ale dceru Alžbětu a chtěl tedy prosadit její právo na následnictví – tedy pro jejího manžela Ruperta Falckého – jakási pragmatická sankce dvě stě let před Marií Terezií. Svatba se odehrála 10. 2. 1499. Ostatní, zejména pak mnichovský vévoda Albrecht, se s tímto porušením smluv nechtěli smířit. Když vévoda Jiří prvního prosince 1503 zemřel, vznesl Albrecht okamžitě nároky na landshutské dědictví. Protože ale mezitím Landshut držel pevně ve svých rukou  Ruprecht, obrátil se Albrecht na císaře Maxmiliána I s žádostí o rozsudek ve sporu. Císař se zeptal obou stran, zda jsou ochotny akceptovat habsburské územní nároky na oblasti Kufsteinu, Kitzhbühelu a Rattenbergu. Šlo samozřejmě o strategicky důležité území ale i o onu tam těženou měď, tolik potřebnou k odlévání kanónů v době, kdy byly právě meče a kopí na bojištích nahrazovány střelnými zbraněmi. Albrecht si pospíšil s ujištěním, že proti tomu nic nemá a Maxmilián tedy rozhodl v jeho prospěch. Falcká strana se s tím ale nehodlala smířit a začala válka.

Kufsteinský správce Hans von Pienzenau patřil původně k Albrechtově straně. Za 30 000 zlatých se ale rozhodl přejít na stranu Ruprechta Falckého, a když ke Kufsteinu přitáhl císař, aby město podle dohody s Albrechtem zabral, narazil na tvrdou obranu. Navíc si Hans von Pienzenau rád zažertoval a to i na císařův účet. Když císař začal pevnost, která platila za nedobytnou, ostřelovat z děl, nechal velitel pevnosti nepatrné škody, které střelba napáchala, demonstrativně zamést z hradeb metlami. To císaře rozzuřilo do nepříčetnosti. Nechal v Innsbrucku zhotovit dvě obrovské bombardy s poetickými jmény Purklepaus a Weckauf a dovézt je k pevnosti. Už po prvních výstřelech se zhroutila věž nad vstupem do pevnosti a Hans von Pienzenau nabídl kapitulaci. Bylo ale už pozdě. Rozzuřený císař nehodlal vyjednávat. Pevnost vzali jeho vojáci útokem a velitel pevnosti Hans i se svými patnácti nejvěrnějšími byl proti všem zvyklostem tehdejšího vedení války sťat. Na tuto událost narazíte v Kufsteinu skoro všude, nejplastičtější je ale ve starém městě pod pevností u takzvaného Auracher Löchl, kde jsou do stěny stejnojmenného hotelu zabudované dělové koule z tohoto obléhání.

P1070319

Protože Rupert i jeho žena Alžběta během války zemřeli, dostal Maxmilián následným mírem, co chtěl. Rattenberg – nejmenší , ale velmi půvabné tyrolské město na řece Innu, tehdy slavné těžbou stříbra, musel ovšem hned přenechat bankéřské rodině Fuggerů z Augsburku, kteří jeho tažení i ony obrovské kanóny financovali  a tím splatil své dluhy. Jakub Fugger starší zvaný Bohatý (jak jinak) dokázal během svého života dosáhnout evropského monopolu na těžbu mědi i stříbra a diktovat poté ceny v celé Evropě. Kolik bude stát dělo, o tom se rozhodovalo v Augsburku. Fuggerovi se mimochodem podařilo s pomocí mladého inženýra  patricia Janose Thurza obnovit už zpustlou těžbu stříbra a zlata v Uhersku a rodina Thurzo to díky tomuto spojení dotáhla nejen k pohádkovému bohatství, ale během sta let i k funkci palatina, tedy správce Uher.

Císař Maxmilián dal po vítězné válce kufsteinský hrad za fuggerovské peníze svým architektem Martinem Zeilerem přebudovat na pevnost, která měla být opravdu nedobytná. Výsledky Zeilerovy práce je možno vidět dnes a jsou opravdu impozantní. Pevnost ale stejně ještě jednou padla – 20. června 1703 v rámci války o dědictví španělské, dobylo pevnost bavorské komando. Už rok nato ale museli Bavoři město předat zpět Rakušákům a tak zůstal Kufstein ale i Kitzbühel definitivně rakouským.

V devatenáctém století sloužila kufsteinská pevnost jako vězení především pro maďarské vězně. Zejména císařská věž s třinácti celami sloužila jako vězení s nejpřísnější vazbou . Vedle mnohonásobného vraha Roszy zde byly vězněny i ženské aktivistky hraběnka Blanka Teleki von Szek a  Klára Lövey a mnozí velitelé maďarského  osvobozeneckého boje z let 1848/1849. Z hlediska maďarských dějin je tedy Kufstein určitě zajímavým poutním místem. V roce 1865 bylo vězení v císařské věži zavřeno, aby bylo znovu uvedeno do provozu za první světové války a pak ještě v roce 1945, kdy tam Američané a Francouzi posadili funkcionáře NSDAP.

Ale opusťme Kufstein a vraťme se zpět do Kitzbühelu. Tamější radní totiž pochopili ducha doby, a když těžba mědi přestala vynášet, přeorientovali se velmi brzy na tehdy se teprve rodící turistický ruch. Už v roce 1931 se poprvé konaly závody ve sjezdu na Hahnenkammu a tento sjezd – nejobtížnější ve světovém poháru, se stal pravým kultem. Závodní trasa není ani normální sjezdovkou. Mimo závod se neudržuje a je označena jen jako „extreme route“ tedy extrémní lyžařská stezka. Zřejmě pro jistotu, aby se ctižádostiví lyžaři, toužící po adrenalinu, na trase nepozabíjeli. Je to sjezdovka, o které jistý český lyžař prohlásil, že žaludek přijede do cíle až třicet sekund po vás. Jen pro orientaci, na startu se spustíte po sedmdesátiprocentním svahu a pak musíte trefit doleva do nejužšího místa sjezdovky zvaného „Mausefalle“ tedy past na myši, která se dá projet jen přímo. Kdo to přežil, má určité šance dostat se do cíle. Traduje se, jak kdysi Hubert von Hohenlohe, sjezdař závodící za Mexiko s jistým jiným exotem na  prohlídce trati přišli k oné Mausefalle. Podívali se dolů a Hohenlohe se zeptal svého kamaráda „ Do you believe, God loves you?“(Myslíš, že tě Bůh má rád?) Kolega zakroutil hlavou a odvětil: „I am not sure.“ (Nejsem si jistý) Odepnuli si lyže, místo obešli a ze závodu se odhlásili. Mimochodem sjezdovce na Hahnenkammu se říká v místní mluvě prostě jen „Streif“. Jaký je to kult dokázal dokumentární film „Der Streif – one Hell of a Ride “, který se promítal minulého roku v rakouských kinech. Jen za první týden jej shlédlo 65 000 diváků, což je pro dokumentární film naprostá senzace.

P1070257

Jenže Kitzbühel není jen Hahnenkamm. Středisko má 56 vleků a 168 sjezdovek, rozdělených do 7 oblastí A-G. Oblast B je na opačné straně na Kitzbühler Horn,není spojena s těmi ostatními a nezasněžuje se umělým sněhem.  Ale i těch ostatních šest je víc než impozantních. Zejména pak gondola 3S (v oblasti D) přemosťující údolí mezi centry D na Pengelsteinu  a F in Jochbergu na délce 3642 metrů ve výšce až 400metrů. Gondola, která pojme 30 lidí, zvládne těchto 3,5 km za devět minut.

Přístup ke kitzbühelskému lyžařskému středisku je překvapivě bezproblémový. Buď se dá zaparkovat za 7,50 Euro na den ( 7-19 hodin) přímo pod Hahnenkammem v centru města nebo v případě, že je toto místo obsazeno, na parkovišti v Ganslemu. Ale není ani třeba jezdit do Kitzbühelu, středisko je dostupné i z obce Kirchberg, kde jsou dokonce dvě parkoviště přímo pod gondolami Fleckalmbahn nebo Maierlbahn, obě patřící k oblasti E. Další přístupy ke středisku jsou z Jochbergu, kde je i hotel Kempinski pro ty, kteří mají rádi luxus a dosst peněz (oblast F) či dokonce ze vzdáleného MIttersillu (Oblast G). Ne nadarmo vyhrál Kitzbühel několikrát soutěž o nejlepší rakouské lyžařské středisko. Kolik milionů eur se tam investovalo do infrastruktury, si neodvážím ani odhadnout, jedná se určitě o částku v stovkách ba možná i tisících milionů. Ale výsledek stojí za to.

P1070286

Město má samozřejmě nádech snobárny, jak jinak. Butiky a luxusní obchody v malém městském centru, pětihvězdičkové (jako legendární „Weisses Rössl“) a čtyřhvězdičkové hotely. I  když letos ceny díky sankcím proti Rusku a tím pádem poklesu objednávek z Putinova carství ceny poklesly, jsou ještě stále dost vysoké, aby normálního smrtelníka odradily.  Ceny jídla a nápojů byly naopak naprosto normální, dali jsme si přímo proti radnici ve vinném sklípku pana Hillingera z Burgerlandu víno za velmi přijatelné ceny, ne vyšší než v jeho vlastním vinném sklepě v burgenlandském Joisu. Přímo vedle radnice je samozřejmě Casino v budově hotelu „Goldener Greif“ bez něhož by Kitzbühel samozřejmě nebyl Kitzbühelem. Celé malé městské centrum je krásně udržované, má několik kostelů, je se tam na co podívat a město samé určitě stojí za návštěvu – vždyť máte parkovné zaplacené až do sedmi do večera – noční tarif je dražší, a sice 11,50 Euro, ale začíná platit až po devatenácté hodině. A v blízkosti centra se dá parkovat večer a v noci i zadarmo.

Jak si ale zalyžovat v Kitzbühelu bez toho, aby se člověk zadlužil? Prostě se ubytovat v jeho blízkosti.

Když si pořídíte takzvaný lístek ALL STARS, můžete lyžovat na všech střediscích v okolí. A není jich málo a ani jedno není malé. Lístek platí kromě Kitzbühelu i pro St Johann in Tirol (krásné městečko s typicky tyrolsky pomalovanými domy a monumentálním barokním kostelem), Scheewinkel – Fieberbrunn, Steinplatte-Waidring, Skiwelt wilder Kaiser Brixental, Skicircus Saalbach Hinterglemm Leogang a i pro poněkud vzdálenější Zel lam Zee – Kaprun s ledovcem na Kitzsteilhornu, kde je celoroční lyžařský provoz a Ski Juwel Alpbachtal-Wildschönau. Garantuji vám, že to všechno za týden nemáte šanci stihnout. Lístek na všechna tato střediska na tři dny stojí 144 Euro, na čtyři dny 185 Euro, na šest dní 249 Euro a na sedm 272 Euro. Určitě žádný pakatel, ale nabídka za ty peníze je obrovská.

Nám se podařilo najít ve vesničce Kirchdorfu pension TASMA – rodinný pension s dobrým jídlem a stařičkou paní domácí vedoucí provoz podniku (určitě už má nejméně osmdesát, hovoří plynně anglicky a jejímu synovi  způsobuje maminčina vitalita očividně těžké deprese).   Cena byla velmi výhodná, čtyřdenní pobyt s polopenzí a třídenním lístkem na lyžování ALL STARS za 348 Euro na osobu, čili při současném kurzu za nějakých 9700 Korun, šestidenní pobyt stál pak 648 Euro i s příslušným lyžařským lístkem. A jídlo nebylo rozhodně špatné, to si ostatně žádná restaurace v Rakousku ani nemůže dovolit. Není divu, že vzhledem na danou cenu pension objevili především spořiví Holanďané (Kalvínovo učení se stále ještě nezapře, nicméně hříšně chutná strava jim očividně chutnala, i když tím ohrožovali svůj vstup do nebe). To je určitý nedostatek center, které jsme navštívili. Nachází se zde nadprůměrné množství podprůměrných lyžařů – oni ti Holanďané s lyžemi na nohou nevyrostli. Můj syn si třetí den lyžování přál aspoň jednu „dutch-free! sjezdovku, takového komfortu mu ale nebylo dopřáno.

P1070220

Všude v okolí – ať už v Kirchdorfu samotném nebo v St.Johan in Tirol – narazíte na památníky roku 1809. Rok v tyrolských dějinách skutečně památný, vztahující se k povstání Andrease Hofera. Po porážce u Slavkova v roce 1805 bylo Tyrolsko rozhodnutím Napoleona I. přičleněno k jeho věrnému spojenci Bavorsku (zase jednou). Což o to, bavorskou nadvládu by Tyroláci ještě jakž takž vydrželi, odvody svých chlapců do bavorské armády, která táhla s Francouzi celou Evropou už méně. Když jim ale osvícení Francouzi začali zakazovat chodit do kostela, byl oheň na střeše. Tyrolští sedláci dokázali pod vedením Andrease Hofera  klást pravidelné neporazitelné francouzské armádě odpor a několikrát dokonce bavorské i francouzské jednotky porazili – většinou na hoře Bergisel, kde je dnes innsbrucký skokanský můstek, součást Turné čtyř můstků. I poté, co Rakousko po porážce u Wagramu v roce 1809 kapitulovalo, pokračovali Tyroláci ve svém zarputilém odporu a přísahali věrnost rakouskému císaři, i když on o to už vůbec nestál. Výsledky byly fatální. Části Tyrol – a právě i oblasti Kirchdorfu či St.Johannu in Tirol, byly Francouzi doslova srovnány se zemí. Tyroláci jsou ale na tyto roky houževnatého odporu hrdí jako my na Jana Žižku a jeho husity.

Z našeho roztomilého Kirchdorfu bylo do Kitzbühelu 15 km, do St.Johann in Tirol 4 km, do Elmau (vesničky kde se točí slavný – z mého pohledu naprosto otřesný – televizní seriál Bergdoktor) 10 km, Na Steinplatte- Waidring, další  krásné středisko – 12 km. Jen Saalbach Hinterglemm Leogang a Zel am See na východě jakož i Albachtal-Wiildschönau na západě  (tenhle výlet se dá spojit s návštěvou půvabného Rattenbergu) jsou dál – mezi 40 a 50 km – čili hodinu autem.

Takže co mám říct závěrem. Někdy se vyplatí rakouský povinný program skutečně absolvovat. Jestliže jsem se bál, že Kitzbühel bude snobárna a jen snobárna pro milionáře, je to naopak skvělé lyžařské středisko nejvyšší kvality. Takže pokud to nevyjde letos, obujte si lyže příští rok – a vzhůru do Tyrol, které kdysi byly Bavorskem.

P1070268

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.