Byl sice až čtvrtým Habsburkem na českém trůnu, ale současně tím, kdo založil českou královskou habsburskou dynastii, která u nás vydržela až do roku 1918. Tato poněkud méně známá postava českých dějin mě fascinuje už dostatečně dlouho, abych o ní konečně napsal článek. Své literární místo dostala už v mém románu „Cti otce svého ale miluj ženu svou“. Pokud byla čtenářům románu nesympatická, pak se pokusím vysvětlit, proč byl Ferdinand takový, jaký byl. Chladný, cílevědomý, bez emocí, vládce bez skrupulí ale i milující manžel a otec.

Ferdinand I.

Ferdinand se narodil 10.března 1503 ve Španělsku a sice na zámku Alcalá de Henares blízko Madridu jako čtvrtý ze šesti sourozenců (kteří se všichni!!! dožili dospělosti) manželskému páru Filipovi I. Habsburskému (zvanému Sličný), tehdy ještě vévodovi burgundskému a Johaně, španělské princezně. Rok nato zemřela Filipova tchýně, kastilská královna Isabela (ta která poslala Kryštofa Kolumba za oceán) a Filip se stal králem kastilským toho jména prvním. Zdálo se, že je jistá a pěkná budoucnost malého Ferdinanda zajištěna. Nebylo tomu tak.

V září 1506 se král Filip vrátil z lovu někde v okolí Burgosu a zpocený se napil ledové vody. Následkem byla vysoká horečka, zřejmě zápal plic a předčasná smrt mladého krále 25. září 1506.

Aby toho neštěstí ale nebylo dost, Ferdinandova matka Johana se následně zbláznila. Nechtěla nechat pochovat ostatky svého manžela, chovala se i jinak nepříčetně, až zasáhl její otec a tím Ferdinandův dědeček, aragonský král Fernando II. Fernando dal svou dceru Janu zavřít do věže, kde pak živořila až do roku 1555, tedy bezmála padesát let. Děti jí byly odebrány a s výjimkou Ferdinanda poslány do Holandska, kde spravovala Nizozemí jejich teta Markéta, sestra Filipa sličného a vdova po následníkovi španělského trůnu Janovi. Proč se král Fernando rozhodl děti rozdělit, není známo. On sám se znovu oženil s Germaine de Foix z francouzského královského rodu a snažil se tak zoufale zplodit svého vlastního potomka, který by mohl zdědit aragonské království a zabránit tak nástupu potomstva jeho zetě Filipa, až se jednou předávkoval afrodisiaky a zemřel. To se stalo ale až v roce 1516.

Už o rok dříve byla dvanáctiletému Ferdinandovi vybrána nevěsta. Byla to poněkud skurilní záležitost. Mistr politických sňatků, Ferdinandův dědeček císař Maxmilián I., šilhal už dlouho po mocenském území Jagellonců, vládnoucích tehdy v Českém a Uherském království. V roce 1515 tedy dohodl dvojitou svatbu.  Ferdinandova mladší sestra Marie byla provdána za následníka uherského a českého trůnu Ludvíka a dceru jagellonského krále Vladislava I. Annu si měl původně vzít sám císař Maxmilián, v té době vdovec. Maxmilián ale mladou třináctiletou nevěstu odmítl (bylo mu 56 let!) se slovy „Když se chcete zbavit starého chlapa, dejte mu mladou ženu.“ Oficiálně zdůvodnil svou nechuť vzít si českou princeznu Annu tím, že by byla příliš dlouho vdovou a to že mladé ženě nechce udělat. Rozhodl, že si princeznu má vzít některý z jeho vnuků Karel nebo Ferdinand, nedokázal se ale rozhodnout, který by to měl být. Proto měla svatba 22. července 1515 v svatoštěpánském dómu ve Vídni poněkud kuriózní průběh – chyběl totiž ženich a do svatební listiny bylo místo jména ženicha napsáno pouze, že se jedná o vnuka císaře Maxmiliána.

Anna

V roce 1516 zemřel aragonský král Fernando a vlády v nyní už sjednoceném Španělsku se měl ujmout Ferdinandův starší bratr Karel. Tento se vydal na cestu z Holandska, kde strávil své mládí do Madridu a současně cestoval Ferdinand z Madridu do Bruselu. Zemřelý král Fernando totiž přikázal, že se ti dva chlapci nemají nikdy setkat, proto byly i cesty obou plánovány tak, aby k žádnému setkání nemohlo dojít.

Ferdinandovo dětství tedy nebylo právě šťastné. Otce nepoznal, matku vlastně taky, protože k ní neměl do její internace přístup. Všichni jeho sourozenci žili ve vzdáleném Holandsku a vůbec je tedy neznal. Žil na dvoře dědečka, který ho neměl rád a dával všemožně najevo, že by se těch Janiných spratků nejraději všech zbavil. Ferdinand navíc neurostl právě do výšky a krásou také neoplýval, jeho habsburský ret byl víc než výrazný. Díky své španělské přísné výchově byl i tak trochu morous, který se neuměl usmát, v podstatě tedy žádná lákavá partie.

Nyní se přestěhoval do Holandska k tetě Markétě a mohl jen z dálky přihlížet, jak se jeho starší bratr ujímá vlády nad Španělskem s jeho zámořskými koloniemi. Pro něj nebyla v plánu žádná koruna a žádná moc. S bratrem se vůbec neznali, Karel byl navíc psychicky poměrně labilní a tvářil se, jako by žádného bratra ani neměl.

12. ledna 1519 zemřel císař Maxmilián, dědeček obou bratrů. V Římské říši se rozehrál velký mocenský poker, u něhož byl ale šestnáctiletý Ferdinand jen bezmocným divákem. Licitovalo se o to, kdo se stane novým císařem, zda Habsburk Karel nebo francouzský král František. Kurfiřti, kteří měli voličský hlas, byli nestoudní a hodlali volit prostě toho, kdo zaplatí víc. Díky augsburským bankovním domům Fugger a Welser, které přispěly na Karlovy úplatky tehdy neslýchanou sumou 600 000 zlatých, vyšel Habsburk z volebního klání jako vítěz. Stal se tak i pánem Německa a přilehlých území. Ne ovšem v právě klidném období. 31. října 1517 totiž přibil Martin Luther svých 95 tezí k reformě církve na vrata dómu ve Wittenberku a jeho učení se díky knihtisku šířilo jako požár. Starý císař Maxmilián už do církevního sporu nezasahoval a papež Lev X. (1513 – 1521) se ukázal jako naprosto neschopný. Kdyby na římském stolci seděl některý ze jeho předchůdců, ať už Alexandr VI. (Borgia) nebo Julius II.(della Rovere), měl by to německý reformátor zřejmě mnohem těžší. Lev X. jej předvolal do Říma, a když se tam Luther nedostavil, vydal bulu Exsurge Domine, kterou Lutherovy články odsoudil. Když ji Luther za nadšeného jásotu shromážděného davu spálil, vyobcoval jej papež z církve a tím své prostředky vyčerpal. Další jednání bylo na nově zvoleném císaři Karlovi.

Luther

Ten nerozuměl ani náboženskému sporu ani způsobu vlády. Nechtěl přenechat svému mladšímu bratrovi, kterého ani neznal, vůbec nic. Musela zasáhnout teta Markéta. Ta přiměla Karla, aby svému mladšímu bratrovi Ferdinandovi přenechal rakouské dědičné země. Ten tak učinil na říšském sněmu ve Wormsu 28. dubna 1521 (byl to stejný sněm, na nějž byl předvolán Luther, aby zde obhajoval své učení. Karel mu vydal ochranný glejt a skutečně jej i dodržel – na rozdíl od Zikmunda Lucemburského před sto lety a i když Luther své teze neodvolal, poskytl mu císař svobodný odchod – všechna čest, tak se chová čestný, ne ovšem schopný panovník.) Předáním rakouských zemí Ferdinandovi bylo rozhodnuto i o ženichovi pro českou princeznu Annu. Protože se české a uherské království dostalo do sféry zájmů Ferdinanda, uskutečnil se teď v Linci 26. května 1521 sňatek. Toto manželství se ukázalo jako neobvykle šťastné. Nejen, že měl Ferdinand s Annou 15 dětí, ale opravdu ji upřímně a věrně miloval, skutečnost v té době velmi neobvyklá. Není známo, že by měl někdy milenku, zato se dochovaly tucty jeho dopisů, v nichž své ženě vyznává lásku. Po její smrti v roce 1547 se znovu už neoženil (bylo mu teprve 44 let), ba dokonce ani neudržoval žádný poměr s jinou ženou. Až do konce života žil v celibátu a oblékal se pouze do černé barvy. Na památku své zemřelé manželky nechal v pražských královských zahradách postavit letohrádek, který nese její jméno a je nejkrásnějším pomníkem vrcholné renesance v Praze. Ferdinand dal ke stavbě jen podnět, na samotnou realizaci dohlížel jeho nejoblíbenější stejnojmenný syn, jenž byl od roku 1547 správcem českého království.

Ferdinand, jenž od útlého dětství nikdy nepoznal lásku, dokázal tuto velmi cenit a dokonce i opětovat. Karel se oženil o pět let po svém bratrovi s portugalskou princeznou, protože tehdy ještě chudé Španělsko pokukovalo stále závistivě po portugalském bohatství, pocházející ze zámořských objevných cest. (Karta se měla brzy obrátit, dobytí Mexika Hernanem Cortesem v roce 1521 a říše Inků Franciscem Pizzarem v roce 1532 mělo znamenat obrovský přísun bohatství do španělských pokladen.)

Ferdinand se mezitím ujímal vlády v Rakousku. Nebylo to snadné. Stavy, toužící po emancipaci, sesadily radní jmenované císařem Maxmiliánem (aspoň je nevyhazovaly z okna, tento český zvyk se ve Vídni neujal) zvolily si vlastní zastupitele a žádaly po novém osmnáctiletém vévodovi tzv. volební kapitulaci, tedy podpis pod listinu podmínek, za nichž ho byly ochotny uznat svým pánem. U Ferdinanda ale kously do žuly. S „povstalci“ vůbec nevyjednával, nechal je zajmout a osm z nich (z toho dva šlechtice) pak ve Vídeňském novém městě popravit (tzv. Wiener neustädter Blutgericht“.)

Ferdinand se tedy ujal moci krvavým způsobem a dal jasně najevo, jak si představuje způsob vládnutí – totiž španělským autoritativním způsobem, který byl ve středoevropských zemích, kde víceméně vládly stavy králi, přinejmenším neobvyklý.

Doba jej měla ale postavit brzy před další velké výzvy. V letech 1524 – 1526 zachvátilo celý jih Německa povstání sedláků takzvaná „selská válka“. To se podařilo jen s velkou námahou rozdrtit, výsledkem byly vylidněné vesnice, neobdělaná pole a hlad. Ferdinand se ukázal i tedy naprosto neúprosný. Na vůdce tyrolských sedláků a horníků, kteří se zúčastnili povstání, Michaela Gaismaira vypsal odměnu 1000 zlatých, a když byl tento v roce 1532 v Padově skutečně zavražděn, vyplatil Ferdinand jeho vrahům tuto sumu, i když si ji musel vypůjčit u bankéřského domu Fuggerovců. Ferdinand neměl ve zvyku odpouštět, nepovažoval to za užitečné.

Sotva se podařilo sedláckou revoltu potlačit, vyrazilo v roce 1526 do Uherska obrovské turecké vojsko sultána Sülejmana nádherného. Uherský a český král Ludvík, ženatý s Ferdinandovou sestrou Marií, ale stále ještě bezdětný, se osmanské přesile postavil u Moháče, byl na hlavu poražen a sám na útěku zahynul v dunajských močálech. Království české a uherské bylo bez krále. Ferdinand ihned uplatnil svůj nárok na tuto korunu, jakožto manžel dědičky obou království, své manželky Anny. Nebylo to ovšem až tak jednoduché. Obě monarchie byly totiž volitelné a tím pádem musel Ferdinand dosáhnout od stavů českých a uherských vítězství ve volbách.

Zatímco v Čechách nenarazil na žádný větší odpor a byl králem zvolen, v Uhrách proti němu stál významný protikandidát- sedmihradský vévoda Jan Zápolský. Tento nechal už svého krále Ludvíka na holičkách, když se svým pomocným vojskem nezasáhl do bitvy u Moháče, nyní chtěl zaujmout jeho místo. Zatímco šlechta západních Uher zvolila v Bratislavě králem Ferdinanda, východ ovládl Zápolský, který se nechal korunovat ve Stoličném Bělehradě. Boje se táhly, v roce 1528 se Ferdinandovi podařilo dobýt hrad Trenčín a upevnit tak svou moc nad západními Uhrami. Zápolský se v důsledku svých neúspěchů rozhodl proti Habsburkovi požádat o tureckou pomoc. Sultán vpadl v roce 1529 do Uher, dobyl 8. září Budapešť a 25. září oblehlo turecké vojsko Vídeň. Naštěstí byl už pozdní podzim, navíc se v tureckém vojsku rozmohly obvyklé epidemie a tak se sultán rozhodl už v polovině října obléhání ukončit, odtáhl na Graz a zpustošil celé Dolní Rakousko a Štýrsko.

Pozice Habsburků byla skutečně nezáviděníhodná. V Německu řádilo selské vojsko, z východu na ně útočili Turci, v Uhrách bylo třeba vytlačit Zápolského a v Říši přestupovalo stále více knížat k Lutherovu učení. Císař Karel nemohl svému bratrovi příliš pomoci, byl zaneprázdněn válkou s francouzským králem Františkem I. I když se mu podařilo v bitvě u Pavie jakoby zázrakem Francouze 24. února 1525 porazit a francouzského krále dokonce zajmout, ten po svém propuštění pokračoval v bojových akcích. Na svou stranu získal i papeže Klementa VII., což vedlo k tomu, že habsburské vojsko pod vedením Karla Bourbonského táhlo na Svaté město. Velitel při útoku na věčné město padl a jeho soldateska bez velení dobyla a vyplundrovala 6. května 1527 Řím (Sacco di Roma) a bezmála zabila i papeže. Teprve v roce 1529 vyjednaly v Cambrai mír Markéta Rakouská (Ferdinandova už vzpomínaná teta, která se zasloužil i o smír mezi Ferdinandem a Karlem a o rozdělení habsburských držav) a Luise Orleánská – kde se nemohli dohodnout chlapi, udělaly to za ně dámy. Markéta Habsburská musela být opravdu velmi moudrá žena. Dokázala pacifikovat odbojné Holanďany, že se dokonce pod její vládou cítili spokojení, usmířila Karla s Ferdinandem a nakonec dokázala vyjednat i mír s Francouzi. Bez ní by byla situace obou mladíků Karla a Ferdinanda zřejmě neudržitelná a kdo ví, jak by to s habsburskou mocí bez této dámy dopadlo.

Pro Karla všechen tento stres na západě znamenal jeho rostoucí nezájem o říšské věci. 5. ledna 1531 dosáhl zvolení svého bratra Ferdinanda římským králem a přenesl na něj mnohé pravomoci, co se týkalo spravování Říše. Vzápětí vznikl takzvaný šmalkandský spolek protestantských knížat, s nímž si ani Karel ani Ferdinand zatím nevěděli rady. Došlo k tedy k dohodě a zavládl křehký říšský smír.

Dvacetiosmiletý mladý muž Ferdinand toho měl na krku opravdu hodně, nejvíc ale ochranu křesťanstva před narůstajícím tureckým nebezpečím. Nezdálo se, že by něco mohlo postupující Turky zadržet, nejméně ze všech rozhádaná a nejednotná česká, uherská a rakouská šlechta, lpící na svých privilegiích a krajně neochotná platit na válku daně. V roce 1540 utrpěl Ferdinand od Turků těžkou porážku, v témže roce ale zemřel Zápolský. Protože se sedmihradskému knížeti ale ve stejném roce narodil syn, bylo nemluvně uznáno sultánem za loutkového panovníka východní části Uher pod tureckým protektorátem. Došlo tak k rozdělení Uher na tři části, na habsburský západ, na turecký střed s Budínem a sedmihradský východ.  Teprve v roce 1547 se Ferdinandovi podařilo po dlouhých jednáních dohodnout se sultánem mír, v němž se zavázal platit Turkům 30 000 zlatých ročně.

Sulejman

Byl nejvyšší čas, že se podařilo odlehčit východní frontu, hrnec totiž přetekl v Německu samotném. Ferdinand po celou dobu svého života upřímně usiloval o smíření katolické a protestantské strany a snažil se za každou cenu zabránit rozštěpení křesťanstva. Ani jedna strana mu to ale neulehčovala. V roce 1541 byl smír asi nejblíže. V Řezně vedl za katolickou stranu jednání umírněný a kompromisu nakloněný kardinál Gasparo Contarini. Jenže protestanti byli při jednáních naprosto neflexibilní. Nedokázali se dohodnout ani mezi sebou, ne tak ještě s římskou delegací. Jednání skončila krachem, což znamenalo ztrátu prestiže dotyčného kardinála a jeho umírněné strany. Papež Pavel III. svolal na císařovo naléhání na konec roku 1543 koncil do Trientu, který byl ale brzy přerušen a pokračoval znovu až v roce 1551. Jenže k moci v Římě se dostali fanatici a ti si v roce 1555 zvolili neúprosného Pavla IV. Naděje na smír mezi reformovanými a konzervativními křesťany umřela a vše směřovalo k rozdělení církve, čemuž se Ferdinand až do konce snažil zabránit. Ale tridentský koncil nepřijal ani jeden z jeho návrhů. Trval do prosince roku 1563 a přijal usnesení, která odsuzovala Lutherovo učení a přinutila tak jeho stoupence, aby se „udělali pro sebe.“

V Německu se konflikt vyhrotil už v roce 1547. Karel totiž postupoval jinak než Ferdinand a – dá se říci – mnohem méně šikovně. V roce 1546 uzavřel s papežem spolek na zničení protestantů, vyhlásil říšský acht proti hessenskému Landkraběti Filipovi a zbavil kurfiřtské hodnosti saského kurfiřta Johana. Šmalkandský spolek se tak dostal s císařem do války. Ferdinand spěchal bratrovi na pomoc a – narazil na český odpor. Češi, sami ve své naprosté většině protestanti, odmítli podpořit Ferdinandovo tažení proti německým „bratrům ve víře“. Zdůvodňovali to svými privilegii, jež jim dovolovala odmítnout vojenskou službu mimo území Čech. Ve vzrušených chvílích zemřela při patnáctém porodu Ferdinandova milovaná manželka Anna. Ferdinand dával za smrt milované manželky vinu povstalcům. Karlovi se s Ferdinandovou pomocí (a s pomocí Mořice Saského – jenž byl taky protestant, ale slíbená kurfiřtská hodnost mu byla cennější než jeho náboženské přesvědčení)  přesto podařilo protestanty u Mühlberka drtivě porazit a kurfiřt Johan upadl do jeho zajetí. Habsburkové stáli na vrcholu své moci, na takzvaném „pancéřovaném sněmu“ v Augsburku v roce 1548 se museli protestanti s výjimkou přijímání z kalicha a povolených sňatků kněží ve všech ostatních bodech podrobit.

Ferdinand si pak vyrovnal účty s českými stavy, které ho nechaly v kritickou chvíli na holičkách. Postupoval stejně nelítostně jako kdysi ve Vídni, odepření vojenské pomoci se pro něj rovnalo zradě a tu bylo třeba potrestat co nejpřísněji. Následovaly popravy, konfiskace majetku, odebírání městských privilegií. Ferdinand situaci velmi šikovně využil k posílení absolutismu v českých zemích a oslabení stavovské opozice. Pak pověřil spravováním českých zemí svého stejnojmenného druhorozeného syna Ferdinanda. Byl to chytrý tah, ostatně jako vše, co císař dělal. Ferdinand byl zřejmě nejchytřejší z jeho synů a dokázal zemi velmi šikovně pacifikovat a změnit veřejné mínění krok za krokem opět v habsburský prospěch.

Karlovi se v říši dařilo mnohem méně. Jeho spojenec Mořic Saský, kterému císař bezpodmínečně důvěřoval, se spikl se svými souvěrci a vyhlásil císaři válku. 23. května 1551 obsadil Mořic Innsbruck, odkud v noci a údajně jen ve spodním prádle utíkal císař Karel, aby se vyhnul potupnému zajetí. Tato událost zasáhla císaře tak těžce, že od té chvíle uvažoval už jen o své abdikaci. Politické úkoly v Říši musel plnit a řešit jeho mladší bratr.

V roce 1555, v roce, kdy v dalekém Španělsku zemřela Ferdinandova matka Johana, kterou on sám nikdy nepoznal, se obě strany sešly v Augsburku, kde uzavřely definitivní mír. 25. září 1555 byl vyhlášen takzvaný augsburský náboženský mír, který ustanovil zásadu „koho vláda, toho náboženství“. Znamenalo to definitivní rozštěpení církve i Německa. Ferdinand musel podepsat mír, který znamenal zánik všech jeho snah a nadějí. Neměl na této porážce vinu, ale musel nést její důsledky.

Habsburkové byli tímto mírem totiž nejvíc postiženi. Jako jediní z katolických vládců vládli totiž zemím s drtivou protestantskou většinou ať už v Čechách, v Uhersku či Rakousku. Říšská knížata jim se sarkastickým úsměškem přenechala úlohu, aby v těchto svých zemích prosadili i svou víru. Ferdinand se toho úkolu nelekl. Věděl ovšem, že nesmí postupovat násilím. Krok po kroku získával půdu, prosazoval do vlivných úřadů katolické šlechtice a v roce 1561 se mu podařilo obnovit i pražské arcibiskupství, jež bylo od smrti husitského arcibiskupa Jana Rokycany v roce 1471 neobsazeno. Charakteristické je, že novým arcibiskupem byl jmenován Antonín z Mohelnice, křižák osvědčený v mnohých bojích proti Turkům, o němž mohl Ferdinand předpokládat, že se o sebe dokáže sám postarat, i kdyby bylo nejhůře. Nakonec nejhůře nebylo. Katolicismus, husitskými bouřemi v Čechách téměř vymýcený, začal pomalu ale přece na české půdě zapouštět kořeny.

25. října 1555 odstoupil v Bruselu císař Karel a Ferdinand se stal jeho oficiálním nástupcem. Zvolen byl 12. září 1556 a jako první použil titul „volený římský císař“. Jestliže se jeho předchůdci stále ještě snažili dosáhnout legitimizace své volby korunovací od papeže, i když od časů Friedricha III. (19.3.1452) se tak už nikdy nestalo v Římě, Ferdinand se z pragmatických důvodů podobné procedury vzdal. S Pavlem IV. měl velmi špatné vztahy, protože fanatiky nesnášel a nehodlal se od papeže nechat vydírat. Postavil hlavu křesťanstva před hotovou věc a tato se pod dojmem ztráty své moci nad rozsáhlými oblastmi Evropy, musela s novým císařovým titulem smířit.

Ferdinand začal hned s jednáními se španělskými Habsburky o dalším následnictví.  Filip II. syn Karla V. měl totiž o titul císaře eminentní zájem a dělal si na něj nárok. Po Ferdinandově smrti hodlal převzít říšské žezlo on. Ferdinand naproti tomu samozřejmě chtěl, aby na trůn po něm usedl jeho syn. I když sám favorizoval svého druhorozeného Ferdinanda, který vyhovoval jeho představám o budoucím římském králi mnohem lépe než prvorozený Maxmilián, bylo mu jasné, že tuto variantu neprosadí. Musel bojovat o Maxmiliánovu korunu a bojoval jako lev. Vyjednal si podporu kurfiřtů, kteří díky pohnutým časům v posledních desetiletích, kdy udělali s pragmatickou politikou rakouských Habsburků (tedy Ferdinanda) na rozdíl od Španělů dobrou zkušenost (a od Maxmiliána, jenž byl ještě tolerantnější než jeho otec, si slibovali ještě víc svobod). Tito se tedy postavili proti španělské kandidatuře. Nakonec došlo k dohodě. Ferdinand se vzdal bohatého Nizozemí (dnešní Nizozemí a Belgie) ve prospěch Španělska, a zato si jeho syn mohl dělat nárok na následnictví na německém císařském trůně. Španělé měli mít z tohoto dárku málo radosti. Dokud Nizozemí spravovaly ženy, ať už Ferdinandova teta Markéta nebo jeho sestra Marie, vše fungovalo. Když ale moc v zemi převzali španělští místodržící, vypuklo v roce 1566 povstání, s kterým si Španělé nikdy neporadili a v roce 1648 museli po osmdesátileté kruté a zničující válce severním nizozemským provinciím přiznat nezávislost.

Ferdinandovi se podařilo říši stabilizovat. Když v roce 1564 umíral, odevzdával svému synovi kompaktní útvar Římské říše, soustátí Rakousko-Česko-Uherské a jakýs takýs mír s Turky. Tento mír ale nevydržel dlouho. Když se Maxmilián II. v roce 1566 pokusil zastavit platby tributu tureckému sultánovi, vpadl Sülejman Nádherný ještě jednou do Uherska a dobyl pevnost Szigetvár.

Ferdinand I je pochován je spolu se svou manželkou v chrámu svatého Víta. I když zemřel ve Vídni, přál si být pochován po boku jediné ženy, kterou v životě miloval. Jejich sarkofág nechali postavit ve středu hradčanské katedrály jejich synové Maxmilián a Ferdinand.

Jaký tedy byl Ferdinand I.?

Postavou malý, politickým dílem velký. Chladný a neúprosný politik neváhající trestat a popravovat, na druhé straně lidsky milující manžel. Zda i milující otec, o tom budu ještě hovořit.

To vše si vzájemně neodporuje. Jak víme, malí muži jsou často velmi ambiciózní a snaží se svůj tělesný handicap kompenzovat.

Ferdinand vyrostl bez lásky, osamocený v bigotním a k němu nepřátelském španělském prostředí. Nebyl zvyklý navazovat citové vazby a v politice postupoval naprosto nekompromisně a chladnokrevně bez ohledu na ztráty. V osobním životě ale dokázal k první osobě, jež mu projevila lásku, přilnout celou duší.

V dětech ovšem viděl především prostředky k získání a upevnění politické moci a byl v tom někdy až nelítostný. Měl totiž jedenáct dcer a provdat jedenáct děvčat není jednoduchá úloha, zejména když musí panovník o peníze na věno pokaždé prosit stavy svých zemí na nekonečných sněmech. Nakonec se mu to stejně nepodařilo, dvě z dcer skončily v klášteře, protože se pro ně žádný ženich nenašel a dvě zemřely už v dětském věku. Přesto byl ke svým děvčatům neúprosný. Svou prvorozenou dceru Alžbětu provdal za polského krále Zikmunda II. Augusta. Nešťastná Alžběta v osmnácti letech zemřela, prý otrávena svou tchýní Bonou Sforzou, které litevský Vilnjus vděčí za italské renesanční stavby. Přesto Ferdinand provdal za polského krále další svou dceru Kateřinu. Ani ta ale nebyla ve Varšavě šťastná. Protože nedala Sigmundovi vytouženého dědice, poslal ji tento s hanbou zpět do Vídně. V šestnáctém století nikdo vůbec neuvažoval, že by v bezdětném manželství mohl být na vině muž. Sigmund August byl ženatý celkem třikrát, přesto rod Jagellonců v jeho osobě vymřel.

Synové byli ještě důležitější mocenský prostředek. S nimi měl Ferdinand naprosto rozdílné vztahy. Poslušný byl vlastně jen nejmladší Karel. Ten měl totiž v době smrti své matky Anny teprve 7 let, nemohl se tedy naučit toleranci a samostatnosti jako jeho starší bratři. Toho se podařilo oženit s bavorskou princeznou Marií Annou a toto manželství nakonec zachraňovalo habsburskou dynastii. Karel se předtím neúspěšně ucházel o anglickou královnu Alžbětu I. Ferdinand myslel globálně a protestantská Anglie mu byla trnem v oku. V jeho anglických plánech mu ale udělal čáru přes rozpočet jeho druhorozený syn Ferdinand. Když jej otec chtěl poslat do Anglie na námluvy, vyšlo najevo, že se Ferdinand mladší, podle svého pozdějšího sídla zvaný Tyrolský, oženil ilegálně s dcerou augsburského bankéře Filipínou Welserovou. Tento čin vedl k rozkolu obou Ferdinandů. Otec nakonec synovi odpustil – ne ale jeho manželce.

S nejstarším Maxmiliánem měl pak císař největší starosti. Liberálně vychovaný Maxmilián byl sice vehnán do strategicky důležitého sňatku se svou sestřenicí španělskou princeznou Marií a zplodil s ní 16 dětí (i když sám prokazatelně trpěl na syfilis, kterou si k nevůli svého otce přivodil v dobách nespoutaného mládí, svou ženu a tím pádem žádné ze svých dětí touto chorobou nenakazil). Starosti nejen otci Ferdinandovi ale celé katolické obci ale činil jeho vztah k protestantismu, jenž byl víc než liberální. Maxmilián očividně s reformním proudem sympatizoval, držel si dokonce určitou dobu i protestantského kazatele u svého dvora a jen když mu bylo pohroženo ztrátou císařského titulu, přiznal se vlažně ke katolictví (na procesí Božího těla se přesto tvrdohlavě odmítal zúčastnit a před smrtí odmítl i svatou zpověď). Císař Ferdinand se ale i zde ukázal jako pragmatik. Protože Maxmilián byl jediný z jeho synů, kterého mohl jako svého nástupce na říšský trůn proti španělské opozici prosadit, udělal to přes veškeré výhrady, které ke svému prvorozenému měl.

Ferdinand měl vždy jasný politický koncept a sledoval ho s neuvěřitelnou zarputilostí. Na rozdíl od svého bratra neměl skrupule, myslím si, že kdyby byl do Wormsu Luther pozván Ferdinandem, živý by to město neopustil. Karel V. měl své ideály v době, která ideálům nepřála. Proto se nakonec znechucen stáhl do kláštera a zemřel tam na modlitbách. Ferdinand podobné ideály spravedlnosti neměl. Měl ale vizi. Vizi soustátí ve střední Evropě, které v jeho době představovalo ještě tři samostatné státní útvary spojené jen personální unií, tedy osobou panovníka. Ferdinand dokázal cestovat z Prahy do Bratislavy a zase do Vídně, aby zde týdny či i měsíce vyjednával s místními zastupiteli v nekonečných sněmech o výšce daní, o vojenských kontingentech proti Turkům, o politické podpoře. Projevil v jednání trpělivost přímo neuvěřitelnou, ale i nesmírnou tvrdost. Známá je historka, jak v roce 1526 celé hodiny čekal na českých hranicích na uvítací průvod, protože se čeští šlechtici nedokázali dohodnout na pořadí, ve kterém v průvodu pojedou. I když to bylo pro něj ponižující, čekal, protože správně usoudil, že stejně nemůže dělat nic jiného. O dvacet jedna let později to Čechům spočítal. Trpělivost byla vždy jeho silnou stránkou, s ní lámal odpor a dosahoval svých politických cílů.

Rozdíl mezi císařskými bratry znázorňuje velmi dobře i jejich vztah k Erasmovi Rotterdamskému, největšímu vědci a humanistovi té doby. Žil v letech 1467 – 1536 (od roku 1521 ale v basilejském azylu). V roce 1515 sepsal pro prince Karla, tehdy žijícího v Nizozemí, knihu „Výchova křesťanského vladaře“. Na Karla tento spis žádný velký dojem neudělal, Ferdinand si jej ale zamiloval a znal jej nazpaměť. Snažil se podle této příručky skloubit své křesťanství s moderními humanistickými ideály.  Je třeba si uvědomit, že tím slučoval v té době neslučitelné. Středověké církevní učení stálo v přímém protikladu k humanismu, který místo života nebeského vyzdvihoval život pozemský jako dar boží. Ne nadarmo papež Pavel IV., zarputilý konzervativec se středověkým chápáním úlohy církve, s nímž, jak už jsem napsal, měl Ferdinand I. velmi napjaté vztahy, dal Erasmovy spisy v roce 1558, tedy ještě za života císaře Ferdinanda, na index zakázaných knih. V císařově knihovně zůstaly přesto na čestném místě.

Ferdinand využil obratně nové prostory, které vládci dával rodící se novověk. Byl prvním moderním císařem, což dal najevo i emancipací od moci papeže. I když nepřestal být věřícím katolíkem, papeže a jeho pozici neztotožňoval s vírou. A to byl už nový renesanční, humanistický prvek. Z tohoto hlediska můžeme císaře Karla považovat za posledního středověkého císaře, zatímco Ferdinanda za prvního novověkého vládce. Vládce, který chápal požadavky nové doby a byl schopen se s nimi ztotožnit.

I proto když umíral, zanechával svým potomkům upevněné základy moci ve Střední Evropě, na nichž se dalo dále stavět. I když jeho následníci nedosahovali zdaleka jeho státnických kvalit, byly tyto základy dostatečně pevné, aby vydržely dalších čtyři sta let.

V tomto smyslu je tomu malému zarputilému mužíčkovi třeba složit hold. Pokusil jsem se o to tímto článkem.

Filip slicny

Rodina Filipa I. Sličného (vlevo( a Johany Šílené. Malý Ferdinand je dítě vlevo, vedle svého bratra Karla, vpravo je Ludvík Jagellonský..

5 Comments on Ferdinand I.

  1. Dovoluji si jen opravit popis obrázku. Vlevo je císař Maxmilián I, Filip Sličný je uprostřed nahoře a dole jsou zleva: Ferdinand I, Karel V a král Ludvík Jagelonský.

  2. Pane doktore, ujišťuji Vás, že ve Vašem románu na mne císař Ferdinand nesympaticky nepůsobil. Možná je to dlouhodobý zájem o historii a s ní související snaha o pochopení dobové mentality, možná také to, že jsem v posledních cca 20 letech žila v Asii /Singapur, Uzbekistán, Filipíny a Spojené Arabské Emiráty/ a musela se “popasovat” s naprosto odlišnou mentalitou místních lidí, ale mohu se pokusit pochopit jeho postoje, třeba i k nechtěnné snaše.
    Víte, v post-sovětském Uzbekistánu jsem běžně viděla domluvené sňatky, nikdo ty mladé nemučil a nezavíral, prostě se, hlavně děvčata, podřizovali dávné tradici a snaze udělat radost drahým a váženým rodičům, To pro ně bylo nakonec významnější, než osobní citové nebo sexuální štěstí.
    Císařův syn Ferdinand udělal něco, co bylo v tehdejší době dost nemyslitelné nejen v královských rodech. Stejně se ptám, zda Ferdinand ml. přeci jenom nelitoval, když později přišel o titul polského krále. Vy jste jeho možné prvotní pocity a úvahy krásně psychologicky popsal ve chvíli, kdy mu manželka skoro zemře při porodu. Opravud je dost možné, že se Ferdinandovi ml. honili podobné myšlenky hlavou….A nevracely se mu možná i později?…
    Vždyť i obyčejná Máňa často naříká celý život…”proč já si hloupá raději nevzala Frantu Nováka”…
    V každém případě Vám, vážený pane doktore, moc děkuji za článek a za knížky, které jsem už přečetla a za ty, které ještě sháním, Neprozradíte nám, co nového chystáte?

    P.S. Stejně si myslím, že ani svobodný Ferdinand ml. by si s pannenskou královnou Alžbětou neporadil. Podle mne by si s ní neporadil nikdo. Těším se, že na toto zajímavé tema třeba něco napíšete.J.L.

  3. Mnohokrát děkuji za poučný článek. Císaře Ferdinanda jsem již “důvěrně” poznala díky Vašemu skvělému románu “Cti otce svého..”, ale nyní si ho dávám lépe do souvislosti s dalšími historickými vladaři.Zajímám se totiž o španělskou historii a nedávno jsem shlédla poměrně solidní seriál “Isabel”věnovaný životu Isabely Katolické. Jsou zde zachyceny i problémy s následnictvím, které nastaly po smrti jediného syna Juana. Osudově nakonec zdědila trůn Juana později zvaná Šílená. Od mládí projevovala nezkrotnou povahu a nezájem o náboženství, což šokovaná královna úzkostlivě tajila. Závisost na manželovi a záchvaty žárlivosti jí asi nepřidaly, byla tu i rodová zátěž ze strany babičky. Smutný osud. Dnes by si s ní lékaři určitě poradili.
    Pro zájemce uvádím, že seriál Isabel nabízí online zdarma šp. televize RTVE.es ve španělštině, dají se však prý stáhnout i anglické titulky. Podle mě je škoda, že EU se sice zabývá potravinami, vysavači a různými zákazy, ale pro kulturní výměnu a osvětu mezi evropskými národy dělá dost málo /nebo příliš nenápadne/.
    A ještě jedna poznámka. Pobavilo mě, že Sulejman Nádherný se v posledních letech zviditelnil díky výpravné turecké telenovele Velkolepé století. Seriál se spíše než na sultánovu vojenskou a politickou činnost zaměřuje na harémové intriky okolo Roxolany-Hurrem a na její vzestup k moci. Díky tomuto “dílku” dnes vědí i hospodyňky v Latinské Americe kdo je Sulejman a že vůbec existuje nějaké Turecko.

    • V mém románu vyzněl Ferdinand možná nesympaticky. V tomto příspěvku jsem chtěl vysvětlit proč byl takový, jaký byl, aby ho mí čtenáři snad přece jen lépe pochopili jako člověka. I politik je člověk, jeho chování se ale může jen částečně odvíjet od jeho povahy a ideálů. Do značné míry je modifikován a ovlivněn svými politickými cíli a prostředky, které jsou potřebné k tomu, aby jich dosáhl.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.