Možná dnes trochu dloubnu do vosího hnízda a některé ze svých čtenářů znejistím či dokonce rozčílím. Ale toto téma, téma smrti, se kterou jsem denně konfrontován už nejsem schopen držet pod pokličkou ve svém nitru. Potřebuji se o ně podělit a prosím tedy o pochopení.
Smrt kdysi patřila neodmyslitelně k životu lidí. Jiří Wolker o ní píše „Smrt není zlá, je to jen kus života těžkého, jen umírání je hrozné.“ Měl určitě pravdu, zažíval utrpení umírajícího celé měsíce na vlastním těle.
Na blízkém východě a v Africe umírají denně nesmyslně desítky a stovky lidí. Mladých a zdravých, jen proto, že jsou jiného náboženského vyznání, nebo se znelíbí nějakému sadistovi, který má po ruce zbraň.
V Evropě právě naopak udržujeme každý život bez ohledu na to, jaký smysl ještě má. Abychom si rozuměli, nejsem pro eutanázii a to z důvodu, že by se dala zneužít – a ten příklad tu už byl, nacisté ji používali v masovém měřítku. Tento stín stále visí nad evropskou společností a vytváří z tématu umírání tabu. Ne všude, V tradičně liberálním Holandsku a Švýcarsku se už od tohoto tabu oprostili, u nás ale stále nepřipadá v úvahu, že by si trpící člověk požádal o konec svého utrpení. Je symptomatické, že jsou to především katolické země nebo země silně poznamenané katolickou kulturou, kde se smrt nepovoluje. Utrpení přece patří k životu a člověk si jím vysluhuje život věčný v nebi. Dovolím si upozornit, že toto myšlení, s nímž se ještě stále setkávám, patří do středověku, od časů humanismu a tedy šestnáctého století je život boží dar, nikoliv trest. Co ale s ním, když se stane skutečně trestem, když se stane zlým snem pro postiženého i pro všechny v jeho okolí? Dobrá, tento člověk má možnost odcestovat jinam. Pokud se definitivně rozhodl, nemůže mu v tom dnes nikdo bránit.
Jenže co se všemi těmi chudáky kteří živoří či vegetují v domovech důchodců a už nikam cestovat nemůžou. Samozřejmě, dokud člověku funguje mozek, třeba i omezeně, ale natolik, aby pociťoval ze života nebo aspoň z určitých životních situací radost, je život hoden toho, aby byl žit. Ať už je to radost z jídla nebo ze setkání s vnoučaty či něčeho jiného… Pokud je naděje, že je možno člověka vrátit do života, neváhám samozřejmě ani sekundu, abych pro to neudělal vše možné.
Můj příspěvek se týká výhradně lidí, kterým jsou jakékoliv radosti už upřeny. Jednoduše proto, že je nejsou schopni vnímat. Jsem denně konfrontován s lidmi, kteří už vůbec nevědí, že žijí. Reakce na okolní svět je nulová nebo minimální, komunikace nemožná, většinou jen leží v posteli s kontrakturami kloubů a trpí. Duševně už zřejmě ne, to už mají za sebou, ale tělesně. Bolesti, dušnost, zácpa, záněty močových cest a cest dýchacích.
Denně nám tyto lidi vozí do ambulance s žádostí, abychom je léčili. Tlak vyvíjejí příbuzní, ošetřovatelé, obvodní lékaři. Ptám se často, proč to mám dělat. Jestliže zvládnu jejich akutní onemocnění a oni přežijí, nevracím takové lidi do života, ale jen prodlužuji jejich umírání. Umírání je přirozený proces, tito lidé přestanou za normálních okolností jíst a pít, jejich vlastní tělo už potravu nechce, protože ví, že je to už nesmyslné. Je někdy s podivem, jak málo stačí starému devadesátiletému člověku, aby neztrácel na váze. Samozřejmě jen pokud je už k životu naprosto pasivní. Pak už běží jen základní metabolismus a ten potřebuje v devadesátce v řádu jen stovky kalorií. Aktivní devadesátník spotřebuje samozřejmě mnohem víc. Ten ale stravu samozřejmě neodmítá, k aktivnímu životu ji potřebuje! Ti, kdo už nejedí a nepijí, jsou pak poslání k nám s argumentem, že není možné je nechat vyhladovět. Opravdu ne? Právě to byla přirozená smrt. Člověk přestal jíst a pít, lehl si do postele a zemřel. Dnes v posteli leží už měsíce nebo dokonce roky, ale zemřít nesmí. Naše společnost mu to nedovolí.
Dokážu ještě do značné míry pochopit staré manželské páry, které spolu žijí desítky let a kde je sice muž či žena už zcela odkázán/a na ošetřovatelskou péči, ale partner ho přece nechce nechat umřít, aby nezůstal sám. Protože podle sociálních studií se lidé bojí ze všeho nejvíc osamělosti. Ne chorob ani bolesti, ale samoty.
Vzpomínám si na případ těžkého alkoholika, který už pouze ležel v posteli s inkontinencí stolice i moči a nevěděl o světě a přece byl od své manželky stále láskyplně ošetřován. Na otázku: „Co z něj proboha máte, vždyť vás celý život jen trápil a teď ještě musíte jít až na hranici svých sil, abyste se o něj starala“, odpověděla.“Ať je jaký je, ale je tady.“ Protože pokud takový člověk zemře, zůstane po něm prázdné místo, protože vyplňoval celé dny svého partnera a dával jim smysl. To prázdné místo se nedá vyplnit jinak, dny ztratí svůj smysl a řád, následují deprese z odlehčení a nejsou zřídkavé ani případy, že partner svého manžela či manželku brzy následuje ve smrti.
Dobrá, vypusťme i tyto případy, které mají aspoň sociální význam a i když jsou manželky těchto nebožáků často hodně nepříjemné, protože se snaží svého chudáka za každou cenu udržet při životě, mají tyto případy aspoň sociální funkci, která se dá pochopit a které se dá vyjít vstříc. Přesto existuje spousta případů, kde se prodlužování utrpení umírání pochopit prostě nedá.
Starověké společnosti prováděly eutanazii, protože si nemohly dovolit nadbytečný počet strávníků, kteří už nemohli pracovat. Kdo četl Egypťana Sinuheta, ví, že existovala funkce královského otvírače lebek. Pokud byl člověk v komatu, pokročilé demenci či jinak nápadný, byl povolán otvírač lebek, aby zjistil, zda problém není v hlavě. Otevřel lebku, řekl, že tam problém nenachází a onen těžce nemocný člověk zemřel.
Moderní společnost přechovává velké množství lidí, kteří se už na vytváření hodnot nepodílejí. To je v pořádku. Drtivá většina z nich pracovala a roky odpočinku si zasloužila. Mají právo si užít života způsobem, který jim v době jejich pracovního vytížení nebyl dopřán. Ale co v okamžiku, kdy se život změní v trápení? Dobrá, je mnohé trápení, které se dá překonat. Choroba se dá vyléčit, zdravotní stav upravit nebo aspoň zlepšit. Jenže jsou stavy, kdy to prostě nejde, zejména pak stavy, kdy mozek definitivně odešel. Ne náhle, úrazem nebo krvácením, ale pomalu, kousek po kousku a bez naděje, že by mohlo dojít k zlepšení. Člověk přestává být člověkem v tom smyslu slova, jak mu rozumíme. Člověk se stal člověkem vznikem vyšší nervové činnosti, myšlením. Tím se oddělil od přírody, postavil se vlastně proti ní a nakonec ji ovládl. Jestliže tato funkce zanikne, co je pak? Zůstává vegetativní život, nějak – většinou špatně – fungující orgány a trápení buď nepřetržité, nebo stále se vracející. Lidé aspirují, tedy vdechují potravu a tekutiny a jsou opakovaně z toho důvodu přiváženi do nemocnice. Tam se do nich nalévají drahá antibiotika, aby se akutní zápal plic vyléčil, i když víme, že za týden či za dva se situace bude opakovat. (Perkutánní gastrická sonda – tzv. PEG Sonda před aspirací nechrání. Z té profitují pouze ošetřovatelé, protože můžou potravu dát rychle sondou do žaludku, pacient sám z ní v stádu pokročilé demence žádný profit nemá.) Na jedné straně je tato situace velmi nepříjemná pro pacienta, na druhé straně nesmírně finančně náročná pro společnost. A navíc právě v takových případech vytváříme nekritickým používáním antibiotik rezistence bakterií, které v těžce nemocných nevyléčitelných lidech přežívají i pod antibiotickou léčbou. Připravujeme se o účinné léky, které by mohly léčit lidí, kteří ještě mají normální životní kvalitu a jimž by pomoci být rozhodně mělo být. Brzy to nebude možné, to až určité bakterie budou na všechna antibiotika rezistentní. Podřezáváme si tak větev, na které sedíme a neptáme se ani, proč to děláme.
Nikdo totiž dnes není ochoten převzít zodpovědnost za lidskou smrt, jedno nakolik by byla přirozená. Děti mají strach, že by jejich nemohoucí rodič mohl zemřít doma a v poslední hodince ho posílají do nemocnice. Jen částečně pomáhá paliativní medicína. V našem okrese funguje takzvaný paliativní tým. Osoby, které se starají o nevyléčitelně nemocné, si mohou kdykoliv zavolat pomoc tohoto týmu. Nemocný dostane doma infuse, dostane léky tlumící bolest či pocit dušnosti. Přesto, když jde do tuhého, ztratí velká část příbuzných nervy a aspoň v poslední hodince nechá odvézt umírajícího do nemocnice. Nezřídka záchrankou, někdy dokonce vrtulníkem! O nákladech na takové transporty nemusím asi ani mluvit.
Ještě horší je situace v domovech důchodců. Zde se personál prostě přímo hystericky bojí, že by někdo z chovanců umřel a příbuzní by mohli někoho z personálu obvinit ze zanedbání péče. Nejen že nám posílají své chovance v zoufalém stavu s poznámkou „zhoršení celkového zdravotního stavu“ jako by se tento mohl ještě zhoršit či jako by toto zhoršení bylo něčím překvapivým a nepřirozeným. Jenom pryč se stařečkem, aby umřel v nemocnici, lékaři si to už nějak před příbuznými obhájí.
Samozřejmě významnou roli hraje fakt, že mnoho starých lidí nežije v rodině s dětmi ale v oněch domovech důchodců. Děti se odstěhovaly do Německa, do Švýcarska či dokonce do Ameriky a mají výčitky svědomí, že staré rodiče nechali samy. Proto, když přijedou na návštěvu, mají nutnou potřebu vyčistit si svědomí. Snaží se najít chyby v jejich ošetřování a tyto napravit a hledají viníka, pokud se stařečkovi zdravotně nedaří dobře – a ono se většinou nedaří. Personál domovů důchodců je vděčným terčem.
Žijeme v juristické společnosti. Smrt, ať už jakákoliv, se považuje za něco nepřirozeného, smrt je zločinem, protože způsobuje smutek. Hledá se tedy viník a hledá se možnost jej právně a soudně stíhat. I kdyby byl nevinný.
Poněkud lépe jsou na tom ti, kdo mají osobu právně pověřenou rozhodováním o jejich zdravotním stavu. Nemusí to být ani nikdo z příbuzných, je to prostě někdo, kdo je k dispozici a má odvahu převzít zodpovědnost.
Člověk může podepsat – dokud je ještě při smyslech – takzvané „Pacientenverfügung“ – omlouvám se, ale opravdu nevím, jak se to řekne česky a budu vděčný, pokud mi to někdo prozradí. V podstatě sepíše a nechá si notářsky ověřit rozhodnutí, že v případě nevyléčitelné nemoci odmítá invazivní léčebné metody jako kardiostimulátory, umělé přístrojové dýchání či dialýzu, tedy opatření, která by ho uměle udržovala při životě. Jestliže něco takového sepsal, musí si ale se smrtí pospíšit. Zákonodárci totiž omezili platnost takového dokumentu na dva roky – neptejte se mě proč. Takže pokud dotyčný do dvou let nezemře, ale postihne jej demence nebo mozková příhoda, už právo na důstojný odchod ze života, který si přál a nechal si je dokonce úředně potvrdit, nemá. Právní zdůvodnění je, že by mohl v průběhu dvou let změnit mínění! Pokud měl tento paragraf jen hnát peníze do kapes notářům, aby staří lidé museli své „Verfügung“ každé dva roky obnovovat, pak je to naprosto perverzní.
Ale i člověk v posledním tažení, člověk s nefungujícím mozkem je přece natolik člověkem, aby mu bylo dopřáno právo na důstojný, lidský odchod z tohoto světa. Proč mu je upíráme? Jen proto, že máme strach z právníků? Zřejmě ano. Držení se litery zákona odlidšťuje. Člověk je jen objektem, ne subjektem společnosti. Právě k těmto lidem, kteří už do značné míry přestali být lidmi v plnohodnotném slova smyslu, se chováme nelidsky. Pícháme je do žil, věšíme jim infuze, které si vytrhávají. Nerozumí tomu, proč to děláme. Nechápou, že jim těmi tekutinami prodlužujeme život, pro ně je to jen nepříjemná, bolestivá procedura. Proto jim vážeme ruce k postelím, aby to dělat nemohli. Dostávají žaludeční sondy, aby se jim mohla podat potrava, kterou jejich tělo už nepotřebuje a oni ji nechtějí. Dostávají krevní transfuze, dýchají s nimi přístroje. Proč to všechno?
Může si Evropa, bojující s ekonomickou krizí a s nedostatkem zdrojů, dovolit mrhat nesmyslně takovými prostředky jen proto, aby trápila umírající a nedovolila jim umřít? Nestačilo by jen dát trápícímu se stařečkovi lék proti bolesti, náplast s opiátem a nechat ho prostě v klidu. Bez píchání jehlami a přivazování rukou? On neumře hladem ani žízní, on umře proto, že jeho tělo už není schopné života a duch je už někde jinde, na té druhé straně.
Toto téma se prezentuje stále více v knihách a filmech, očividně jsou lidé, kteří nechtějí takovému trápení přihlížet s právnickým klidem. Pro které člověk ještě zůstal člověkem a nejen objektem, povinným žít, odsouzeným s medicínskou pomocí k vegetování.
Ve filmu „Amour“ od Christiana Hanekeho s Jeanem –Luisem Trintignanem v hlavní roli vezme manžel sám osud své umírající dementní ženy do svých rukou a udusí ji polštářem. Protože se už nedokáže dívat na její utrpení, které si ona sama už ani neuvědomuje. Zabije ji, protože ji miluje.
Ve filmu „Auslöschung“ s Klausem Mariou Brandauerem nakonec manželka nevydrží a podá svému dementnímu muži jed, který si kdysi pro takovou příležitost schoval, který ale teď ve své pokročilé demenci není schopen najít.
Znovu jsem si vzpomněl na autonomní republiku Užukis ve Vilnjusu a její ústavu, které ve svém jedenáctém paragrafu praví, že „každý má právo zemřít, není ale povinen to učinit.“
Proč chceme lidem toto základní právo upírat?

5 Comments on Právo na smrt

  1. Dobrý den pane doktore, opravdu jste “dloubl”, ale velmi výstižně. To, že se nám statisticky prodlužuje věk, ještě nevypovídá nic o kvalitě takového života. Sama jsem zažila (a hodně podobně jako paní Lenka) konec života mé maminky a dodnes na to myslím každý den. Když umřela, byla jsem jí vděčná, že netrápila sebe ani nás nejbližší moc dlouho. Kdo to nezažil, moje slova asi nepochopí. Ale chci jen k Vaší úvaze podotknout, že bych sama neměla sílu rozhodnout o konci a podepsat ortel nad druhým člověkem, navíc když to je rodič, který se vám celý život maximálně věnoval. Takže bych sama chtěla mít možnost po svých zkušenostech, abych mohla sepsat “předzávěť” s neomezenou platností, kde bych si ošetřila konec života. Aby mě moji nejbližší “neotravovali” umělým udržováním ve stavu, kdy už třeba neudržím myšlenky, moč ani stolici. Jako projev vděku za to, že jsem se o ně celý život s láskou starala.
    Chystám se teprve začíst do Vašich článků. Dostala jsem na Váš blog tip od kamarádky, ale to se jednalo o nějakou politickou záležitost. Chci Vám i tak vyjádřit obdiv za to, jak trefně píšete a mátě opravdu velký tematický rozsah. Mějte se krásně. Alena

    • Milá paní Aleno! Děkuji za váš příspěvek. To rozhodnutí je samozřejmě vždy hrozně těžké, ale kdo jiný má právo rozhodnout, když ne ten, kdo stojí umírajícímu nejblíž? Možná při tom pomůžou dvě otázky – chtěla by maminka nebo tatínek takhle trpět? A pokud si člověk není s odpovědí jistý, může se ještě zeptat: Dokázal bych něco takového vydržet já sám? Pokud si na jednu nebo dokonce obě otázky člověk dokáže s dobrým svědomím odpovědět “ne”, je už při rozhodování hodně dál. V mém novém románu, který má vyjít ještě letos, se jedna z hlavních postav celý život trápí tím, že otci – na jeho výslovnou žádost – pomohla zemřít. Pokud by se člověk opravdu měl takto trápit, pak raději ruce pryč od takového rozhodování, takové rozhodnutí je možné jen, když je člověk vnitřně přesvědčen, že dělá pro svého nejbližšího něco dobrého.

  2. Ještě mi nedá nereagovat … to spíš já děkuji Vám, že jste tak citlivě popsal jak to vidíte Vy, jako lékař ale hlavně jako člověk. Pro mě to bylo perných 5 let, kdy jsem přemýšlela jestli to, co cítím a jak reaguji je normální. A můžu říct, že zkušenosti a pocity jsou nepředatelné. První 2 roky jsem se starala sama, ale zažila jsem hodně strachu – opodstatněného. Zkoušela jsem variantu – maminka u sebe doma, kde to poznávala /většinou/ varianta u mě – tady i když to znala dobře, byla naprosto ztracená. A pak nezbylo než najít nějaké dobré zařízení – což jsem našla, a asi rok chodila od ní s pláčem. Sestřičky mi říkaly – neplačte, je tady spokojená, jen to prostě neví.. a pak roky fáze umírání. A to jsem měla pocit, že své rozhodnutí – dát maminku někam – musím obhajovat nejen sama před sebou, ale i před okolím. Hodně mých známých mi řeklo, že oni by to takto neřešili. A to bolelo. ˇČas většinou ukázal, že i je nakonec něco podobného vesměs přinutilo situaci řešit… A to je také velké téma k zamyšlení. Ne nadarmo se říká, že rychlá smrt je dar…. Zdravím a ještě jednou děkuji L.

  3. Vážený pane doktore,
    docela se divím, že pod tímto článkem zatím není žádný koment. Vše o čem píšete je pravda pravdoucí… podepisuji. Prošla jsem si tím s maminkou, velice inteligentní a kulturní žena onemocněla Alzheimrem, s hrůzou jsem si vyslechla prognózu a mohu říci, že vše se bohužel vyplnilo. I já jako dcera a blízký člověk, jsem si prošla fází zděšení, pláče ale i rezignace a smíření. každá fáze byla hrozná jinak, ta první, kdy si pacient uvědomuje, že se mu děje něco špatného – strach z vlastního zapomínání /můj strach, že maminku neuhlídám/.. pak postupné ztrácení osobnosti, slábnutí fyzické, až po tu formu ležícího pacienta, bez naděje na zlepšení. Ta bezmoc je hrozná.. Co bych dala za to, nějak zkrátit to utrpení – bohužel nebo bohudík? už jen těla….. Sama jsem mému kamarádovi internistovi trochu vyčetla, že umíme upravit kdeco léky.. ale je to také o prodloužení utrpení. A moc souhlasím s Vámi ohledně krmení – které už v podstatě není k ničemu, kolikrát mě napadlo, že staří lidé jsou jak květiny – k tomu životu už potřebují jen maličko. Je to věru těžké téma, medicína jde mílovými kroky kupředu, ale utrpení umírání je stále delší a těžší. Mějte se hezky, čtenářka blogu Lenka

    • Milá paní Lenko!
      Děkuji za Váš příspěvek. Hned se cítím lépe. Někdy mám totiž pocit, že jsem v tomto mém zápase o důstojný konec života zoufale sám. Možná i to byla motivace, že jsem konečně sepsal, to co jsem nosil na duši a dal na můj blog. Vaše podpora mě může samozřejmě jen posílit, ještě jednou díky.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.