Své mládí jsem prožil v totalitě. Když padla a já u toho pomáhal, těšil jsem se na svobodu, na nový zatím nepoznaný pocit. Trval několik – přesněji řečeno něco víc než deset let. V poslední době se mi zdá, že se totalitní moc obnovuje. Jenže tentokrát nemá tvář. Jestliže komunismus jsme mohli personifikovat do tváře Husáka, Biľaka či Brežněva a mohli jsme je jako symboly moci nenávidět, tentokrát je ta věc těžší. Můžete nenávidět americký dolar, Euro či českou korunu? A vlatně bychom měli. Vládnou nám totiž peníze. A ve své moci nejsou vybíravější než někdejší totalitní moc – vládnou opět absolutně a nestrpí opozici. Vše se podřizuje jejich získávání – tedy takzvané “optimalizaci zisku”. Člověk přestává být lidským jedincem, stává se zbožím a je obchodován, jako cokoliv jiného. Teď nehovořím o fotbalistech či hokejistech, kteří jsou opravdu prodávání jako někdejší gladiátoři ve starém Římě – jsou bohatí, ale nesvobodní. Vše má svou cenu, pracovní síla, know how, vědomosti. Vše se dá vyjádřit peněžní částkou, lidé, jejichž hodnota klesne pod určitou hraniční hodnotu, mohou být odloženi stejně jako opotřebované nebo bezcenné zboží. V podstatě nic nového, tento fenomén popsal už Marx (jehož se tím nechci zastávat, ale jaksi chápu jeho pocit bezmocnosti, který se nakonec vybil v utopické vizi socialismu. Vizi, která beznadějně selhala)

 Peníze určují vše a politika je bezmocná. Je bezmocná už dávno, od okamžiku, kdy politici přestali ovládat peněžní toky, začaly ony ovládat je. Je jedno, zda ona zvolená figurka je pravicový či levicový politik, je jedno, zda je republikán, či demokrat, člen ODS či sociální demokrat, modrý či oranžový, každý se může pohybovat jen v mantinelech, jež jsou mu určeny všemocnou finanční loby. Proto dělají levicoví politici politiku pravicovou jako teď v Řecku, či opačně, každý z nich jen propůjčuje tvář politice, která je určována někde úplně jinde. Tvář, jež je možné nenávidět, proti niž je možno stávkovat a pálit její portréty na ulici. Tvář, která ale není ničím jiným, než víceméně směšnou náhradou za skutečnou moc, jež tvář nemá.  (Pálit svazky platných bankovek, k tomu nejadou zřejně ani ti největší radikálvé odvahu – a bylo by to ostatně i naprosto zbytečné). A politik může jen zkusit se s touto zdánlivě anonymní mocí měřit, hned dostane přes prsty. Maďaři se ve finanční nouzi rozhodli zdanit bankovní zisky. Sice jen směšnou částkou, jednalo se ale o pokus jít s všemocnou finanční mocí do konfrontace – vzít jí sice nepatrnou, ale přeced jen část zisku. A navíc se jednalo ne nebezpečný precedens, jemuž mohly následovat i další státy – mocnější než malé Maďarsko a třeba i odvážnější. Odpověď přišla už druhý den – ranting Maďarska, určovaný “nezávislými agenturami” byl zhoršen o dva body a tím stouply úroky, jež tato země musí platit za své státní dluhopisy. Odstupné 40 milionů Euro odcházejícímu managerovi anglické banky v čase po finanční krizi pak byla jen další zřejmá provokace. Ukázka – my si to můžeme dovolit a vy – tedy politici – musíte mlčet. Proč? Protože všechny státy jsou dlužníky a všemocné finance jejich věřiteli. A kdo to už kdy viděl, aby si dlužník mohl otvírat hubu? Anglický premiér se zmohl jen na bezzubou výhružku, že by mohl tyto nehorázné “odměny” zdaňovat. A hned na ni raději zapomněl. Samozřejmě, že tyto peníze někde chybí. Chybí v kupní síle obyvatelstva, které přišlo právě o čtyřicet milionů. Pokud by se tato suma rozdělila a byla použita na nákup zboží, přinesla by do britské státní kasy při 20procentní dani z přidané hodnoty 8 milionů. Nepřinese, nevěřím, že onen bankéř je ochoten vydat tyto peníze za zboží v britských obchodech. A tady začíná náš globální problém. Všechny státy na světě mají rozpočtové deficity, všechny musí “šetřit”. Nemohou si tedy dovolit to, co si po celá desetiletí dovolit mohly. Jak to? Proč chybí peníze ve státních rozpočtech právě v době, kdy je peněž na světě víc než kdy jindy?

Protože společnost zapomněla na recept k úspěchu, recept, který znal už vizionářský korunní princ Rudolf (nebyl ostatně pochopen a z frustrace se zastřelil). Tento recept, který přinesl “západní” společnosti úspěch v letech po druhé světové válce se jmenoval přerozdělování. Jestliže podnikatel pustí část svého zisku svým zaměstnancům, profituje z toho nakonec i on sám. Proč?

Protože hlavním zdrojem příjmu každého státu je daň z přidané hodnoty. Ta tvoří okolo 75 procent příjmů státního rozpočtu. Daně z příjmu osob se podílejí nějakými 24 procenty, daně ze zisku právnických osob (tedy velkých firem) tím jedním posledním procentem. Jestliže tedy mají lidé peníze, nakupují. Z každého nakoupeného kusu zboží jde zhruba jedna pětina do státního rozpočtu. Odtud pak může stát financovat zdravotnictví, policii, školství, stavební projekty a další a další investice. Důležité je, aby byly peníze rozděleny mezi masu obyvatelstva. Protože ti pak nakupují a přinášejí ¨zvyšování obratu i onomu podnikateli.

Místo přerozdělování je hlavní myšlenkou zhruba od roku 2000 takzvaná “optimalizace zisku”. Tedy odebrat pracovníkovi co nejvíc, aby stoupl zisk, jenž si rozdělí akcionáři. Ti svůj zisk uloží do dalších akcií – tedy koupí akcie, které žádnou daní z přidané hodnoty zatíženy nejsou – k těmto penězům se tedy stát nedostane. POčet miliardářů stoupá geometrickou řadou, majetek některých z nich se pohybuje už okolo 50 miliard dolarů. Nemají one majetek ale uložen v kožiších, televizorech či rohlících k snídani. I miliardář nesní každé ráno víc než dva či tři. Zbytek peněz je uložen, není v oběhu zboží. Daň z přidané hodnoty se z těchto peněz nevybírá. A ony peníze chybí! Na vše.

Stát tedy sníží příjmy svých pracovníků, aby se vyhnul rozpočtovému deficitu. Jestliže sníží platy o 5 procent, lidé to chápou logicky jako signál blížících se zlých časů. Začnou na tyto horší časy šetřit. Jejich kupní síla se nezmenší o oněch 5 nýbrž o 10 – 15 procent. O tolik nakoupí méně zboží. Výsledek – stát vybere o 10 procent méně na dani z přidané hodnoty. Na konci roku stojí před stejnou dírou v rozpočtu, jakou měl dříve, lidé mají ale o hodně méně peněz. Deficit je opět tady, je třeba šetřit – tedy škrtat – znova. Spirála hynoucí ekonomiky se začíná roztáčet negativním směrem jako důkaz bezmocnosti politiky proti finanční absolutní síle. Ekonomika státu slábne v čase, kdy finanční kapitál sílí. Kdysi proti tomu fungoval jeden osvědčený prostředek. Kupní síla se musí začít zvyšovat v privátním sektoru – protože stát je závislý na vybraných daních, které se takto zvyšují až sekundárně. Když byli dělníci nespokojeni se svým příjmem, začali stávkovat. Po několika týdnech si podnikatel spočítal stráty se stávkou spojené a přidal jim něco málo k platu, aby byl v “baráku klid”. A po nějaké době se všem dařilo zase o něco lépe. Dnes to není dost dobře možné. Proč? Protože přistupuje nový dříve neznámý fenomén “globalizace”. Podnikatel závod se stávkujícími dělníky jednoduše zavře a přesune výrobu do Číny, Indie či Thajska, kde jsou lidé ochotni za daný plat pracovat – už proto, že jejich životní káklady v těchto zemích jsou nerovnatelně nižší. Platy dělníků se nezvednou, naopak, tito se stanou nezaměstnanými a místo aby do státního rozpočtu svými nákupy i daní z příjmu přispívali, stávají se mu přítěží, protože konzumují podporu z nezaměstnanosti či sociální dávky.

Všemocné peníze žádají ale politiky o pomoc, když ji potřebují. Tedy žádají – ony si ji vynutí – a taky dostanou. Protože jinak by se zhroutila i reálná ekonomika všech států a to by zničilo obyčejného člověka. Politika pomoci musí, pro ni je člověk voličem. Politik je tedy vydíratelný, jde mu o existenci. Když stratí voliče, stratí i svou práci. Finanční svět pomoc přijme, poděkovat zapomene – nemusí totiž děkovat – sluhovi se neděkuje – tyto dobré staré způsoby se v 21.století už nenosí. A pak pokračuje v staré praxi. Otázka roku 2008 byla, kde se poděly ony biliony dolarů, které “zmizely” při finanční krizi. Ony nezmizely, ony nikdy neexistovaly. Jednalo se jen o virtuální peníze, jež nikdy nebyly vytištěny. Akcie kdysi vznikly logicky pro vytvoření kapitálu – první takovou akciovou společností byla Holandská východoindická společnost – a tento geniální vynález fungoval. Takto shromážděný kapitál malých spořivých lidí pomohl rozjet velké projekty a přinášel vkladatelům zisky úměrné jejich vkladu – dividendy. Pak se ale akcie staly zbožím a začaly být obchodovány na burze. O jejich ceně nerozhodovala najednou hodnota podniku a jeho hospodářské úspěchy, ale nabídka a poptávka. Pokud poptávka po akciích stoupá, jejich cena stoupá taky – naprosto jednoduchý princip. Takže když se jejich cena zadrhne, je třeba pomoci. Politici jsou voláni na pomoc, samozřejmě ne zadarmo. Provede se například penzijní reforma, která výrazně sníží očekávané důchody lidí, kteří do oné penze půjdou za 20 či 30 let. Současně se lidem doporučí, aby si začali šetřit na soukromý důchod, protože je onen státní určitě neuživí. Lidé ze strachu o své zabezpečení v pozdním věku začnou skutečně peníze odkládat do privátních penzijních fondů, jež jim slibují, že onen vklad zhodnotí. Co mohou ony fondy s vloženými penězi dělat? Jedině je investovat – tedy něco za ně koupit. Koupí akcie – co jiného by taky koupit mohly? Potávka stoupne – ceny akcií, i těch bezcenných – taky. Skutečné peníze drobných vkladatelů, bojících se o svou budoucnost se promění ve virtuální. A v případě krize, kdy se akciový trh hroutí – tedy přesněji řečeno akcie klesají na svou skutečnou hodnotu, danou prosperitou firem, jejichž kapitálovým základem jsou – jsou ty peníze pryč. Kde? No přece v oněch odměnách a dividendách vyplácených manažerům v čase prosperity.

Těm, kteří dnešnímu světu skutečně vládnou. Nekompromisně, absolutně. Je to sice určitá výhoda, že o budoucnosti nerozhoduje přestárlý senilní ústřední výbor komunistické strany – až tak hloupá rozhodnutí peníze nepřijímají – neznají ale ani sociální  myšlení, neznají strategické myšlení. Jsou racionální a necitelné. Myslí jen na zisk a to na zisk okamžitý. Místo někdejšího strategického plánování (neexistovaly jen komunistické pětiletky, ale i plány a strategie privátních firem) nastupuje kvartální zisk. Žije se jen od kvartálu ke kvartálu, delší časový úsek nikoho nezajímá – už i roční bilance je zastaralá a málo dynamická. Člověk, tedy zákazník, zůstává na ulici. Možná si ti starší z vás pamatují, jaké byly problémy v komunistickém režimu uplatnit reklamaci vadného výrobku. Prodejna se bránila zuby nehty, hledala a nacházela nejrůznější výmluvy a vytáčky, než vás definitivně poslala do… Když jsem přišel do Rakouska v druhé polovině devadesátých let, byl jsem jako u vidění. Reklamace byly vyřizovány automaticky, člověk nepotřeboval ani účet od výrobku, jenž reklamoval. Samozřejmě to byl systém zneužívaný nejrůznějšími kverulanty, ale pro prodejce byl zákazník to nejdůležitější, bál se, aby jej neztratil. Dnes je vše stejné, jako jsme to zažili za komunismu. Když přestal fungovat nový fotoaparát mé dcery značky Ricoh, bylo nám v renomované firmě Hartlauer vysvětleno, že s ním byla možná na ulici, když pršelo nebo se chystalo pršet. Možné by bylo i to, že se potila, když jej měla v bundě. Tím pádem se reklamace zamítá, protože jsme fotoaparát špatně skladovali. Nevím pro které klimatické pásmo se pak fotoaparáty značky Ricoh hodí, na Sahaře sice neprší, ale zase se tam člověk potí. Každopádně se mnou jako zákazníkem Ricoh počítat nemůže. Stejně se mi ale dařilo, když měl můj nový Volkswagen Passat během prvních dvou let provozu až 8 (opravdu slovy osm) velkých poruch, kdy se stával opakovaně nepojízdný. Možná jsem v něm neměl jezdit v dešti, kdo ví. Když jsem si v Kodani půjčil auto v autopůjčovně Hertz (jedna z nejstarších a nejvyhlášenějších světových půjčoven) nebyli mi schopni dodat GPS, nezapomněli si jej ale zaúčtovat a stáhnout z mé kreditní karty. Na protesty neodpovídají, jedno, zda jim je člověk posílá v německém nebo anglickém jazyce, když jim člověk zatelefonuje, nemohou můj účet najít (i když je jeho číslo uvedeno v oné reklamaci). Jde jim o mizerných 110 dánských korun (zhruba 15 Euro) které mohou vykázat v příštím kvartále. Že si už u nich auto nikdy nevypůjčím a nedám jim tím vydělat desetkrát víc, je jim úplně jedno. Protože to se projeví až někdy v příštím roce. Zákazník už není pánem, pánem jsou peníze, které se z něj dají vytáhnout. Jakýmkoliv způsobem.

A co je na tom všem nejlepší? Prodeje a nákup akcií už dávno neprovádějí burzovní makléři osobně. Vše je naprogramováno do počítačů, které vědí, kdy a za jakých okolností mají akcie nakupovat. Stačí. aby se jeden úředníček při zadávání údaje do počítače spletl o jednu nulu a v několika hodinách to vede k výkyvu newyorské burzy o 10 procent. Virtuální peníze byly právě virtuálně zašantročeny. Vadně naprogramovaný počítač právě roozhodl i několika zničených lidských existencích, jež důvěřivě svěřily své peníze finečnímu trhu. Měli prostě smůlu. Terminátor III vás zdraví.

Vítejte ve virtuálním světě. Světě dvacátého prvního století. Světě nové totality.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.