Obyčejný může být tento příběh jen ve Střední Evropě ve dvacátém století. Nikde jinde nezažili lidé tolik státoprávních změn a revolucí, jako tady. Dovolím si přiblížit jeden obyčejný a přece z dnešního pohledu neobyčejný příběh prastrýce mé švagrové, který dějiny dvacátého století v oblasti někdejšího Československa nejlépe dokumentuje. A současně se chci ptát, kdo chce ve střední Evropě hrát s nacionalistickou kartou? Dělají to mnozí a každý, kdo zde seje tímto způsobem vítr, riskuje, že sklidí bouři. Nevěříte? Tak si poslechněte životní příběh pana Arnošta Mauritze z Gelnice na východním Slovensku.
Narodil se v roce 1905 jako Ernst (později si počeštil jméno na Arnošt) Mauritz v rodině drobného německého řemeslníka. Němci žili v oblasti středního Spíše od 13-století, kdy je sem pozval uherský král Béla IV Obnovitel, aby osídlil od Tatarů zpustošené oblasti horních Uher. Přišli zde až z dolního Saska, tedy oblasti blízko holandských hranic, kde bylo tehdy už poněkud přelidněno a založili vlastní kulturu takzvaných Karpatských Němců s vlastními zvyky a vlastním jazykem, který se od spisovné Němčiny za století jejich slovenské existence na míle vzdálil. Později se tyto německy obydlené obce dostaly do zástavy polskému státu, zastavil je v roce 1412 král Zikmund Lucemburský za peníze, které si půjčil od polského krále Wladislava Jagella na válku proti Benátkám. Protože válku nevyhrál, peníze nesplatil a oněch 16 spišských obcí zůstalo polskou enklávou uprostřed Slovenska až do prvního dělení Polska v roce 1772, kdy tyto obce byly samozřejmě první, co si rakouská císařovna Marie Terezie z polského území vzala. Arnoštovou rodnou řečí doma byla němčina, tedy vlastně onen poněkud zvláštní specifický německý dialekt, Gelnica byla téměř výhradně německé město.
V šesti letech nastoupil do školy a učitel na něj začal hovořit pro něj naprosto nesrozumitelným jazykem, totiž maďarsky. Stejně jako jemu se ale dařilo skoro všem dětem ve třídě. Nezbylo než sedět poslouchat. Po půl roku začali žáci učiteli rozumět a naučili se maďarsky, tedy oficiální řeči státu, ve kterém žili.
V jedenácti šel na gymnázium, a sice na německé gymnázium v Kežmarku. Tam jej zastihla první revoluce v jeho životě, v roce 1918 byla vyhlášena samostatná Československá republika. Bylo mu tehdy třináct let, v podstatě nevěděl, co mu tato změna přinese, v paměti se zachovaly pouze oslavy na ulicích s vlajkami nového státu, na nichž se zúčastnil. Slovenští Němci na rozdíl od českých přijali začlenění do nového státu spíše pozitivně.
Když odmaturoval, chtěl jít na vysokou školu. Studium v Budapešti už nebylo dost dobře možné, Německo bylo příliš daleko. Nabízela se Karlova Universita v Praze, problém byl, ale v tom, že milý Arnošt mluvil sice plynně německy a maďarsky, ne ale slovensky a neuměl ani slovo česky. Nicméně překážky jsou na to, aby se překonávaly. Jeho otec mu slíbil financovat první rok studia (pak byli na řadě další mladší sourozenci) poté si musel studium financovat sám. Zvládl to. Naučil se plynně česky, díky stipendiím studium lesního hospodářství ukončil, zamiloval se a oženil s Češkou Jarmilou z Chomutova. Spolu se pak po ukončení jeho studia přesunuli nazpět na Slovensko – kde zjistil, že neumí slovensky. Nicméně zvládl i tuto řeč a stal se správcem polesí bulharského cara na středním Slovensku v oblasti okolo Rožňavy.
V roce 1939 je dostihla druhá revoluce, Slovensko vyhlásilo samostatnost. Arnošt sám s tím velký problém neměl. Byl Němec a ti platili ve Slovenskom štátě za spojence, ovšem problém byl s jeho manželkou. Češi byli ze Slovenska vyhánění, teta Jarmila mohla zůstat jen jakožto manželka slovenského Němce, ovšem bez státní příslušnosti a občanských práv. V čase války se dostal Arnošt mezi mlýnské kameny. Jakožto správce polesí žil s rodinou v hájence v lese, a tam se scházeli partyzáni stejně jako gardisté či později Němci. Arnošt hlídal vždy před domem, když u něj pili partyzáni, sledoval cestu od města, když u něj pili gardisté či Němci, sledoval cestu od lesa. Protože ani jedni nikdy nepřekvapili příchodem ze špatné strany, přežili tímto způsobem válku.
V roce 1945 přišla třetí revoluce – totiž osvobození a znovuvytvoření společného státu. Teď byla sice teta Jarmila jakožto Češka v pořádku, on ale ne. Byl Němec a tedy určený k odsunu. Jeho sourozenci museli Slovensko opustit. On mohl zůstat jen jako rodinný příslušník Československé občanky. Zatímco totiž tetě občanství vrátili, jemu bylo odebráno. Přesto zůstal – i jako bezprávný Němec bez pasu, správcem onoho polesí, nový režim za něj prostě neměl náhradu.
V roce 1948 je zastihla revoluce čtvrtá – únorová. Teď byli ovšem špatní oba. Jakožto správci majetku bulharské aristokracie byli novému režimu velmi podezřelí, přečkali vypjatou dobu jen proto, že ani komunisté nenašli nikoho, kdo by se v lese vyznal aspoň vzdáleně tak dobře jako strýc Arnošt. A tak mohl zůstat, i když jako podezřelá ostře sledovaná osoba – stále jednou nohou v kriminále.
Dotloukl to tak až do penze v roce 1965 a přesídlil do Popradu. Tam pracoval dobrovolně jako průvodce v Muzeu, věnoval se sportům a doufal, že bude mít klid. Neměl. V roce 1968 ho zastihla další, v pořadí už pátá revoluce. Skončila tím, že přijely ruské tanky. V Popradě se střílelo, jeden člověk byl Rusy zabit, řada dalších zraněna. Arnošt se projevil jako politicky nespolehlivý a bylo mu zakázáno provázet výpravy v muzeu – než komunisté zjistili, že se nikdo jiný v tajemstvích gánovské lebky- nejcennějšího místního exponátu – nevyzná. Časem se vše vrátilo k normálu, ujo a teta žili jako spokojení důchodci ve svém bytíku v Popradě na sídlišti. V roce 1984 jsme do Popradu přijeli my, poznali jsme strýce Arnošta a tetu Jarmilu, která vařila (ačkoliv původem Češka) svému německému manželovi a pak i nám skvělé brynzové halušky a oni nám svůj životní příběh vyprávěli aniž by tušili, že ještě není u konce.
Šestou revoluci v pořadí, tu v roce 1989 přivítali oba nadšeně. Ujo, jak jsme mu říkali my, byl ještě i ve svých 84 letech svěží, zúčastnil se demonstrací a těšil se z pádu komunistického režimu. Jak říkal, netušil, že se toho dožije a doufal, že tato revoluce byla opravdu už ta poslední – jak sám poznamenal šest revolucí je na jeden lidský život docela dost.
Nebylo. Dožil se ještě roku 1993, dělení státu, ke kterému měl po zkušenostech z roku 1939 velmi rezervovaný postoj a prohlásil, že na náměstí by ještě jednou docela rád šel – kdyby věšeli Mečiara. To mu dopřáno nebylo, nicméně aspoň tato poslední revoluce, první opravdu poklidná, jej postihla už jen psychicky, neměnil se jeho občanský status a nikdo jej už za nic nepronásledoval. Zemřel v roce 2000 ve věku 95 let, jakoby symbolicky uzavřel svou smrtí toto neklidné století.
Kde jinde, než tady, v klínu Evropy a v hlubokých slovenských lesích by člověk mohl prožít během jednoho jediného života sedm revolucí?
Ten jeden obyčejný a vlastně neobyčejný lidský osud je názornou demonstrací, jak labilní je národní situace ve střední Evropě a jak nešetrné z pohledu jednoho člověka je do ní zasahovat ideologicky. Ona totiž vznikla přirozeně, v příchodu karpatských Němců z dolního Saska nebylo žádné sociální inženýrství, ale pouhá potřeba pracovních sil. Proto bych prosil všechny ideology, zejména ale pak nacionalisty – dejte od střední Evropy ruce pryč. A radši je dávejte vůbec všude pryč. Těch pár vyhraných hlasů za lidské utrpení nestojí.
Nechejte prostě lidi žít tak, jak jsou zvyklí po celá staletí. Tak spolu žili a neměli problém, dokud se do jejich života nezamíchali ideologové. Takže páni politici, nechejte lidi prostě žít. Vašim úkolem by mělo být lidem život zlepšovat, ne ztěžovat.
Všimli jste si toho?

3 Comments on Takový obyčejný středoevropský příběh

  1. Ahojky, kontroluji pozvánku a tohle se mi moc líbilo… tak se těším 8….E

  2. A tenhle znáte, pane doktore:
    Umře starý pán, duše klepe na nebeskou bránu. Špehýrkou vykoukne svatý Petr a říká: Tak povídej, jak jsi žil. My stejně všechno víme, ale chci to slyšet od Tebe.
    No jak bych začal…… Narodil jsem se v Rakousku – Uhersku, do školy chodil v Československu, ženil jsem se v Maďarsku, do důchodu jsem šel v Sovětském svazu
    a umřel jsem na Ukrajině.
    Teda, ty jsi světoběžník!
    Ale svatý Petře, já jsem celý život z Užhorodu nevytáhl paty!
    S pozdravem
    Marek Strnad

    • Pane Strnad! Díky za příspěvek. Ten vtip jsem znal, ale zasmál jsem se nad ním i tentokrát. A pokud někdo diskusi k mému článku čte, tak ji váš příspěvek dobře doplňuje. Tak to prostě ve střední Evropě bylo a doufejme, že už nebude.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.