Jak známo, nebo přesněji, jak pravila Katherine Hepburn, není to nic pro zbabělce. Co se toho týká, zejména po vizitách na našich geriatrických pokojích opravdu nevím, zda jsem pro tento proces dostatečně statečný. A přitom se mi začíná připomínat a to v dost nešetrné podobě.
Nemyslím teď různé zdravotní problémy a chronické choroby, které prostě člověka navštíví, usadí se u něj, zalíbí se jim tam a už nechtějí odejít. Ty mají dokonce určité výhody, minimálně se můžu s většinou mých pacientů bavit o jejich chorobách využívaje vlastní zkušenost, což výrazně zvyšuje jejich důvěru. Ale frustrující jsou spíš náznaky z venku, které můj – zdůrazňuji začínající – proces stárnutí zaznamenávají.
Začalo to kdysi před sedmi lety v Lübecku. Když jsem si chtěl koupit vstupenku do městské radnice, zeptala se mně paní u pokladny mile: „Nějaká sleva?“ nechápal jsem. „Jaká sleva?“ opětoval jsem otázku. „Mile se usmála a pravila – „No přece pro důchodce.“ Bylo mi čtyřicet osm a cítil jsem se její milou nabídkou, kterou jsem rozhodně odmítl, zraněn. Mezitím jsem si už zvykl, přesto mi hrdost nedá a nabídky na slevy pro seniory kategoricky odmítám.
Jenže už o rok později, to mi bylo čtyřicet devět, mě v rodné obci potkal jeden soused a ptá se „A ty, Tondo, už jsi slavil šedesátku?“ Pochopil jsem, že se nad sebou musím zamyslet, udělal jsem to, ale prd to pomohlo.
Rozhodl jsem se bojovat. Beru si noční služby, hraji tenis, zdolávám v horách tří – a čtyřtisícovky. Kategoricky odmítám dokazovat si honbu za ušlým mládím lovením mladých dam, nechci vypadat jako kašpárek. Ale jinak jsem nevynechal nic, abych zlé jazyky umlčel.
Neumlčel.
Množí se příznaky, že můj boj není úplně úspěšný. V poslední době pak frekvence příznaků, že něco není v pořádku, dramaticky stoupla. Před mou poslední operaci kolena mě přišla vyšetřit mladá anestezioložka. Krásná sexy holka, poté, co mi nabídla narkózu Propofolem, začal jsem se těšit. Propofol je známý tím, že způsobuje krásné – případně i erotické sny. Mám s tím svou zkušenost, před lety jsem měl pod Propofolem úžasné sny, sice ne erotické povahy, ale prožil jsem si let nad nádhernou krajinou s tak úžasnými barvami, které v normálním životě nikdy neuvidím. Litoval jsem tehdy, že je narkóza už u konce. Teď, v souvislosti se vzhledem osoby, jež mi měla onen medikament aplikovat, jsem doufal v ještě víc. Dostal jsem narkózu – a nic. Vůbec nic. Žádné sny o erotických ani nemluvě. Tehdy jsem poprvé pochopil, že se situace možná stává vážnou.
V srpnu jsem chtěl potěšit manželku a tak jsem v lékárně šel koupit její oblíbený denní krém Nivea – aby vypadala mladá, nebo si tak aspoň připadala. Když jsem paní v lékárně mé přání sdělil, překvapila mě otázkou. „Který z nich?“
Netušil jsem, že je jich víc, Vždy jsem dostal jeden a tentýž. „Ono je jich víc?“
„Ano, dva,“ pravila ona.
Znejistěl jsem. „Tak potom já nevím.“
Rozhodla se mi pomoci. Zeptala se: „Je vaší paní už hodně přes šedesát?“
Vytřeštil jsem na ni oči, pomalu mi došlo, nač se ptala a pak jsem poněkud podrážděně, to připouštím, odpověděl: „Ne, je mnohem MNOHEM mladší.“
Obdařila mě oním přezíravým pohledem, s níž si postarší dámy prohlížejí staré chlapy, kteří se na stará kolena zbláznili a narazili si mladistvou „second first lady.“ Neměl jsem sílu ji v její domněnce opravit a prozradit jí, že moje žena je o celé tři měsíce STARŠÍ než já.
A minulý týden jsem byl v Praze. Při výstupu z metra rozdávala mladá hezká děvčata nějaké plakátky. Neměl jsem brýle, neviděl jsem tedy, co to rozdávají, jeden jsem si vzal, aby se jich ona dívka rychleji zbavila a mohla jít na rande. Přitočila se ke mně a tichým, ale mnohoslibným hlasem pravila: „Ale určitě přijďte.“
Hned za rohem jsem nasadil brýle a podíval jsem se, co mi to vtiskla do ruky. Bylo to pozvání na setkání seniorů ohledně důchodového zabezpečení. Myslím, že vám moji frustraci nemusím blíže líčit.
No dobrá, budu se tedy muset s mou situací smířit. Jestliže mi při poslední dovolené manželka tvrdila, že se cítí, jako by chodila s de Peyracem, (moje kulhání je důsledkemm nedávné operace kolena a určitě časem zmizí!) myslel jsem,, že to říká jen proto, aby se ona sama mohla cítit jako Angelika. Možná tomu tak úplně nebylo.
Hledá se řešení problému. Žena navrhuje generální sanační práce. Prý si nechce připadat jako zlatokopka.
Důležité je, že si z toho člověk ještě dokáže dělat legraci. Dokud to jde, není to tak vážné, aspoň si myslím. Přijde čas, kdy to opravdu nebude žádná sranda.
PS: dnes jsem byl v termálním koupališti Vrbov. U pokladny se mě paní zeptala. „Čtyři lístky pro dospělé?“ Trochu mě to zarazilo. Za dítě mě už dávno nikdo nepovažoval. Odpověděl jsem proto: „Vypadáme snad jako děti?“ Podívala se na mě káravým pohledem a odpověděla. „To ne, ale opravdu není mezi vámi ani jeden senior?“ Naštěstí byl, přítel Jiří právě nedávno slavil šedesát. Usmál jsem se a opravil jsem objednávku na tři dospělé a jeden senior. Udělal jsem jí radost. Určitě si gratulovala, že mě správně odhadla. Jiří na svých šedesát totiž vůbec nevypadá.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.