Být mladším bratrem, je vždy trošku problematická mise. Být schopných bratrem mnohem méně nadaného staršího sourozence, zavání už poměrně velkými potížemi. Jestliže je ale tento nepříliš schopný starší bratr císařem, pak je malér v podstatě neodvratný.
Proto byl arcivévoda Maximilán, mladší bratr císaře Františka Josefa, poslán na tento svět v roce 6. července 1832 s poměrně hodně špatnými kartami. A to přesto, že byl hezčí, větší a mnohem nadanější než jeho o dva roky starší brat. Zřejmě se dal Maximilán na maminku Žofii Bavorskou, energickou a inteligentní dámu, František Josef podědil geny po svém otci Františkovi Karlovi, jenž nesl dále nedostatečné nadání císaře Františka I. (Ponechme stranou spekulace, že pravým otcem Maximilána měl být vévoda Orlík, tedy syn Napoleona I., pravdou ovšem je, že původně neplodnou Žofii vyléčily pravidelné návštěvy v lázních Bad Ischlu.) Třeba v tom měly prsty jen hvězdy, Maximilán se narodil ve znamení Raka a raci mají, jak známo, sklon k snění, požitkářství zálibám v poezii a touze po rodinném životě – to vše Maximilán měl. Kromě toho, jak už jsem zmínil, byl vyšší a hezčí než jeho starší bratr, (na obraze znázorňující jejich společný příjezd na lodi do přístavu zámku Miramare je zřejmé, že byl Maximilán skoro o hlavu větší než císař, což muselo samolibého Františka Josefa pořádně trápit). Je tedy zřejmé, že jejich vztah se musel časem stát sudem střelného prachu připraveného kdykoliv explodovat. A v případě exploze by to byl Maximilán, kdo by byl ohrožen.

Maximilian
Kromě toho, že se musel naučit francouzsky, italsky, anglicky, maďarsky, polsky a česky – to bylo základní vzdělání každého habsburského prince – měl od mládí sklon k malování, sám veršoval a zajímal se intenzívně o literaturu a dějiny, jakož i o botaniku – byl tedy skutečný polyhistor.
Přesto, že vojenský dril, jemuž se musel jakožto člen habsburského rodu v mládí podrobit, bytostně nesnášel, stal se už ve věku 22 let vrchním velitelem rakouského vojenského námořnictva. Vášeň pro lodě a mořeplavectví mu zůstala po celý život, zřejmě stejně jako jeho švagrová Sissi hledal na moři svobodu, které se mu v stísněných habsburských rodinných poměrech nedostávalo.
Jakožto vrchní velitel rakouského loďstva se usadil v Terstu, kde si pronajal vilu Lazzarovich. Legenda vypráví, že ho na moři zastihla bouřka, což jej přinutilo změnit směr a místo v terstském přístavu hledat se svou lodí útočiště v nedalekém zálivu Grignano, kde se tehdy nacházel františkánský klášter. Když se ráno probudil a pohlédl z okna kláštera, padl mu do oka mys vyčnívající do moře, kus holé skály bez vegetace ale se skvělou polohou – rozhodl se tento pozemek koupit a vystavět tam svou rezidenci – tak padlo v roce 1855 rozhodnutí postavit zámek Miramare. Samotné stavební práce probíhaly v letech 1856 – 1860, kdy se sem Maximilián nastěhoval, druhá etapa stavby zámku pokračovala ještě i po jeho smrti.
Jeho první láska Marie Amálie princezna portugalská zemřela tragicky na tuberkulózu krátce před zasnoubením. V roce 1857 se tedy oženil s belgickou princeznou Charlottou. Charlotta platila za jednu z nejhezčích nevěst v královských kruzích, sdílela s Maximilánem jeho intelektuální záliby a krásně malovala, není divu, že její velký obraz visí nad Maximilánovým lůžkem v zámku Miramare. Ovšem manželství zůstalo bezdětné. Možná na to měla vliv Charlottina psychická nevyrovnanost, možná ale právě naopak byla její nestabilní duše následkem marné touhy po dětech.

Charlotta

Ve stejném roce, kdy se Maximilán ženil, odešel do penze ve věku 92 let maršál Radecký, který železnou pěstí spravoval Lombardsko-benátské království, patřící tehdy k rakouskému císařství. (Radecký byl už nemocný – žádný div v jeho věku – a zemřel v Miláně 5. ledna 1858.) Maximilán byl vyjmenován novým správcem tohoto severoitalského království a ujal se své úlohy velmi šikovně. Na rozdíl od vojáckého Radeckého, který v roce 1848 – 1849 v několika bitvách rozdrtil italské povstání a od té doby vládl italským poddaným vojenským způsobem, přešel Maximilán na diplomacii. Bylo mu jasné, že jen útlakem se severní Itálie trvale udržet nedá. A přitom šlo o nejbohatší provincie, které Rakouské císařství hospodářsky nutně potřebovalo. Možná by se mu bylo i podařilo si Lombarďany a Benátčany získat, kdyby tu nebyl jeho bratr, žárlivý na Maximilánovy úspěchy a hlavně díky své alexythymii neschopný komunikace. František Josef zastával Radeckého linii tvrdé ruky ale protože neměl maršálův vojenský talent, skončil tento způsob vlády v roce 1859 katastrofou u Solferina a ztrátou Lombardie. Frustrovaný Maximilián se poté stáhl z Milána do Miramare a zbytek rakouských držav v Itálii spravoval odtud. O jeho tehdejším myšlení a způsobu života vypovídá přízemí tohoto zámku. V podstatě velmi pohodlně vybudovaný byt bohatého příslušníka tehdejší aristokracie, jenž zrcadlil všechny záliby mladého arcivévody. Ložnice vybudovaná v podobě lodní kajuty, protože viceadmirál na lodi nejčastěji a nejlépe spal – s velkým portrétem své krásné manželky nad lůžkem. Pracovna v podobě admirálské kajuty vlajkové lodi rakouské maríny Novarra, obrovská knihovna s bustami nejvýznamnějších osobností básnictví řeckého – Homér, italského – Dante, německého – Goethe a anglosaského – Shakespeare, pohodlnou jídelnou, která už patřila ke komnatám Charlotty, s výhledy na moře a nádherným parkem, pro nějž nadšený botanik Maximilán sám vybíral rostliny. V podstatě se dá říct, že si Maximilán ve své rezidenci u Terstu vybudoval s neobvyklým vkusem malý ráj na zemi. Mohl být tedy spokojený. Ale nebyl.

miramare
Mezitím se odehrávaly za oceánem věci, jež měly rozhodujícím způsobem ovlivnit jeho život. Někdejší španělská kolonie Mexiko si vybojovala v dlouhé válce v letech 1810 – 1822 samostatnost (tehdy k Mexiku patřila i Kalifornie, Nové Mexiko, Texas a všechny středoamerické země až po Kostariku). Poté, co se nepovedl experiment s prvním císařem Agustínem I. se Mexiko v roce 1823 stalo republikou. Ve čtyřicátých letech se ale dostalo do konfliktu s mohutnějším severním sousedem – Spojenými státy americkými. Spor o Texas vedl k válce v letech 1846 – 1848, kterou Mexiko prohrálo a muselo USA odstoupit nejen Texas, ale i Kalifornii a Nové Mexiko. Kromě toho zanechala ona prohraná válka, jak už to války dělají – vyrabovanou státní pokladnu a obrovské dluhy ve výšce 82 milionů zlatých dolarů (tehdy byl dolar nepoměrně hodnotnější než dnes – nezapomeňme, že celou Aljašku koupily USA od Ruska za 12 milionů a za jižní část Nového Mexika s městem Tucsonem zaplatily Mexiku v roce 1853 10 milionů. Největším věřitelem zadluženého Mexika byla Francie, a když mexický prezident Beníto Juárez zastavil splácení státního dluhu, vpadly v roce 1861 do země francouzské jednotky císaře Napoleona III. Napoleon ovšem nehodlal z Mexika udělat francouzskou kolonii, věděl, že by se tak dostal do konfliktu s USA a to neměl v úmyslu. Potřeboval v Mexiku vládce, který by bylo ochoten staré dluhy platit a který by byl na libovůli francouzského císaře do značné míry závislý. A samozřejmě, který by byl dost chytrý, aby se dokázal v Mexiku prosadit, ale zase dost hloupý, aby se na takovou misi vůbec dal. Samozřejmě bylo výhodnější mít v Mexiku vládce z vůle boží a ne prezidenta z vůle lidu, která je vrtkavá. Napoleon se tedy rozhodl obnovit Mexické císařství, které tu už jednou bylo – i když jen na jeden rok. Napoleonova volba při hledání vhodného kandidáta na budoucího mexického císaře padla na arcivévodu Maximilána.
Napoleon samozřejmě věděl o neukojené ctižádosti mladého arcivévody, znal poměry v rakouské císařské domácnosti dost dobře. Byl ostatně s Františkem Josefem spřátelen, dokud mu Italové nenabídli za pomoc proti Rakousku Nizzu a Savojsko. Potom na své sliby a závazky vůči Vídni zapomněl a u Solferina stály francouzské jednotky na straně Italů. Nevysloužil si tím u Habsburků právě důvěryhodnou pozici. Maximilán byl tedy ostražitý. Jenže pak jej začal k mexické misi přemlouvat i jeho bratr – císař. Samozřejmě – František Josef chtěl mít svého schopného bratra co nejdál, položit mezi sebe a něho oceán, bylo optimálním řešením. Napoleon zorganizoval delegaci mexických velkostatkářů a zástupců církve, kteří navštívili Maximilána v Miramare a jménem mexického lidu ho požádali, aby přijal mexickou císařskou korunu. Šlo o představitele mexických kruhů, jež byly právě nejcitelněji postiženy pozemkovou reformou prezidenta Beníta Juáreze. Ten odebral latifundie potomkům někdejší španělské šlechty a klášterům a rozdělil půdu mezi sedláky. Získal si tím mezi lidem velkou popularitu a proto delegace, jež přemlouvala Maximiliána k přijetí mexické koruny, rozhodně nehovořila „jménem mexického lidu“, jak tvrdila. Volba Habsburka za nového císaře měla ovšem svou logiku. Habsburkové – i když španělští – kdysi Mexiku až do roku 1700 vládli a Mexiko bylo dobyto vojsky generála Hernána Cortése, jenž tak činil ve jménu císaře Karla V., Maximilánova prapředka.
Maximilán viděl a slyšel jen to, co vidět a slyšet chtěl. Vydal se i se svou ženou Charlotou za oceán a 10.4.1864 se nechal v katedrále Ciudad de Mexico korunovat mexickým císařem. Jeho ctižádost jej oslepila natolik, že opustil svůj pečlivě budovaný pozemský ráj v Miramare – před svým odjezdem vydal architektům příkazy k dobudování prvního poschodí zámku (manželé obývali v letech 1859 – 1864 jen přízemí zámku, poschodí ještě nebylo dokončeno). Styl se měl diametrálně změnit. Z prvního poschodí měla být vybudována reprezentativní císařská rezidence. Člověku až zůstává rozum stát, když vystoupá v Miramare ze skromného a útulného přízemí po schodišti do prvního poschodí. Náhle je všude purpur a zlato, na stěnách portréty pouze a výhradně tehdejších korunovaných hlav – císařů a králů, s nimiž se teď Maximilán cítil být na stejné úrovni – samozřejmě i portrét jeho bratra císaře Františka Josefa, císaře Napoleona III. či brazilského císaře Petra II. Je neuvěřitelné, jak se člověk dokáže změnit – ze senzitivního, sečtělého, diplomaticky schopného a umělecky nadaného arcivévody se stal mocí posedlý panovník.

MIramare I
Mexická mise ovšem vůbec neprobíhala podle Maximilánových představ. Nebyl přivítán jásajícími davy, jak mu slibovala ona mexická delegace v Miramare. V přístavu postávali jen žebráci a brzy měl nový císař pochopit, že lid na své straně nemá a mít nebude. Držel se jen díky francouzským vojenským jednotkám a tím pádem byl vnímán jako vetřelec.
V roce 1866 skončila občanská válka v USA. Mocný soused vyřešil své fatální problémy a začal se starat o souseda. Američané pohrozili Francouzům vojenskou intervencí a tito Mexiko urychleně vyklidili. Maximilián zůstal sám. Úplně sám, protože Charlotta odjela do Evropy shánět pomoc. Nesehnala, nikdo nechtěl s mexickými záležitostmi nic mít a navíc se u ní během audience u papeže poprvé projevila duševní choroba – paranoia. Zbytek života strávila v internaci, nejprve v Miramare, poté na belgickém zámku Bouchout, kde 19. ledna 1927 ve věku 87 let zemřela. Přežila tedy svého muže o šedesát let, což znamenalo šedesát let utrpení pro ni i pro její okolí.
Minimálně tehdy měl Maximilán pochopit bezvýchodnost svého postavení a z Mexika zmizet. Údajně tuto možnost zvažoval, ctižádostivá Charlotta jej ale měla přesvědčit, aby zůstal. Je otázkou, zda by vliv manželky stačil, kdyby Maximilán skutečně rezignovat chtěl. Útěk byl možný. Byl by se tehdy ještě podařil, do konce života se mohl nechat titulovat na evropských dvorech jeho veličenstvo. Miramare stálo a čekalo na něj, i když Benátsko, kterému odtud kdysi vládl, bylo po prohrané bitvě u Králova Hradce v roce 1866 přičleněno k Itálii. Jenže Maximilán byl posedlý svou představou moderní monarchie. Nechtěl jen titul, on chtěl opravdu ukázat, že osvícená monarchie je nejlepší formou vlády. Císař, nezávislý na volbách a tím pádem na krátkodobé přízni voličů může dělat i nepopulární kroky, které v konečném důsledku vedou k blahobytu celé země. Možná měl i pravdu, mexická republika se nikdy nevymanila z korupce, politické nestability a vlády krátkodobých diktátorů. Jenže Mexičané jej nechtěli. V zoufalství udělal Maximilán největší chybu svého života. Vypsal peněžitou odměnu na hlavu svého soka Beníta Juáreze. To mělo pro něj fatální následky.
V červnu 1867 musel Maximilán se svými posledními věrnými před republikánskou přesilou kapitulovat. Stanný vojenský soud jej obvinil z navádění k vraždě hlavy státu ( Beníto Juárez své sesazení z postu prezidenta Napoleonem III. samozřejmě nikdy neuznal a považoval se po celou dobu za legitimního zvoleného mexického prezidenta), odsoudil k smrti a 19. června 1867 byl arcivévoda Maximilán spolu se svými dvěma generály v Querátaru popravčí četou zastřelen.
Ráj v zámečku Miramare vyměnil za mexické peklo.
Být nadaným mladším bratrem císaře, jenž nerozumí ani vládě ani svým příbuzným, je prostě fatální.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.