Rakušáky popadne při vzpomenutí tohoto města vždy jakási melancholie. Mají k onomu přístavu v severním Jadranu citový vztah, je to jakási nostalgická vzpomínka na časy, kdy bylo Rakousko velké a mocné. Ztráta žádného jiného území (snad ani Jižního Tyrolska ne) je nebolí tak jako ztráta Terstu s okolním územím.
Terst patří tedy k povinnému programu každého rakouského občana, nenavštívit toto město s okolními zámky Miramare či Duino (jež patřily rovněž k habsburskému území) je prostě nenapravitelný deficit ve vzdělání a handicap v každé slušné společnosti. Že jsme se k návštěvě tohoto města dopracovali až po téměř dvacetiletém pobytu v Rakousku má kořeny především v tom, že kolega Köck, neurolog v Murau, jenž o Terstu vždy pěl ódy, neměl nikdy čas tam zajet, když jsem ten čas měl já.
Letos jsme se tedy rozhodli na něj už nečekat a vydat se do Terstu bez neurologa ( a psychiatra v jedné osobě). Deprese totiž spíše hrozily v upršeném Rakousku a tak jsem nápad mé ženy vydat se za sluncem na jih přijal jako naprosto správný. Měl jsem sice v úmyslu prchat ještě mnohem dále až někam k Perugii do Toskánska, ona mě ale zarazila už krátce za italskou hranicí. Měla pravdu, slunce tam bylo a zůstalo po celou dobu našeho pobytu.
Terst (italsky Trieste, německy Triest, slovinsky Trst – Slovinci jsou mistři světa v tvoření slov bez samohlásek, vrcholem je slovo pro jejich snídani zajtrk) založili Římané v roce 178 př.n.l. pod jménem Tergeste. Z římských dob se zachovaly zbytky římského divadla, lapidárium v městské pevnosti či Arco Ricardo – pozůstatek jedné z městských bran.
Město ale nikdy nedosáhlo významu svého velkého souseda Aquileje a po jejím zničení Attilovými Huny převzaly vedoucí úlohu na severním Jadranu nově založené Benátky – Terst přišel zase zkrátka. Postupně zde vládli Gótové, Byzantinci, Langobardi, v roce 1202 se města zmocnily Benátky, které tehdy pod svým geniálním slepým dóžetem Enrikem Dandolem dokonce dokázaly pomocí křížové výpravy zničit i Konstantinopol. Terst spolu s velkou částí Istrijského poloostrova se stal součástí takzvané benátské Terra ferma. Město ale nehodlalo zůstat navždy druhořadým přístavem v Republice svatého Marka.
Hvězdná hodina Terstu přišla v roce 1382, kdy se město poddalo Habsburkům. Přidáním se na habsburskou stranu – i když tehdy nemohli městští radní ani zdaleka tušit, kam to až habsburská rodina dotáhne, v roce 1382 hráli Habsburkové rozdělení na dvě linie vedle všemocných Lucemburků spíše jen druhé housle a navíc mezi nimi a Terstem leželo tehdy ještě hrabství Gorizia – se stal Terst přímou benátskou konkurencí – a jí i zůstal. Výhodou přístavu je, že má hlubokou vodu – díky příkrému pobřeží, a mohou v něm tedy přistávat i lodě s hlubockým ponorem. Zatímco z Benátek se stala turistická atrakce, Terst je dnes hlavním ropným terminálem pro tankery přivážející ropu pro Itálii, Rakousko s Německo a výletní gigantické lodě mohou kotvit přímo před Piazza l´Unita d´Italia, což je skutečně impozantní obraz. Habsburkové vytvořili velké impérium a Terst poznal, že vsadil na správného koně. Až do roku 1918 byl hlavním obchodním i válečným rakouským přístavem a sídlem admirality. V roce 1500 připadlo Habsburkům i hrabství Gorizia a tím získal Terst i hospodářské zázemí. Bohatství města nestálo nic v cestě.
Město samotné není velké, má dnes okolo 200 000 obyvatel – a v podstatě nemá ani kam růst. Díky strmému pobřeží jsou budovy města roztroušeny po několika kopcích, návštěva Terstu je tedy kondičně poměrně náročnou záležitostí a pro člověka časně po operaci kolena ne zrovna optimální variantou dovolené.
Městu dominuje vrcholek Cole di San Giusto s citadellou – pevností s habsburských časů a s obrovskou románskou katedrálou, věnovanou místnímu světci svatému Justovi. Ten působil v čase posledního pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána v Aquileji jako biskup. Byl vržen do moře zatížen kameny na nohou a rukou, ale jeho mrtvola byla přesto vyplavena na pobřeží v Terstu, kde byl i pochován a dodnes je uctíván jako místní patron ( svátek má 2. listopadu). Jeho katedrála je monumentální pětilodní románská basilika, která ohromí nejen svou velikostí a korintskými sloupy nesoucími klenbu. Její výzdoba je dosti nesourodá, od moderní mozaiky v hlavní lodi, přes staré mozaiky z 12 resp. 13 století v lodích vedlejších až po fresky z třináctého století. Chrám ale působí podivně asymetricky, oblouky křížové lodě jsou vlevo podstatně menší než vpravo, boční lodě nejsou stejně velké. Vysvětlení člověk dostane, až když se na katedrálu podívá shora, totiž z hradeb citadelly. Pak vidí, že katedrála vznikla složením dvou kostelů stojících vedle sebe, které byly prostě do nové budovy převzaty a zabudovány – byly to kostely St. Giusto a St.Maria Maggiore a tento architektonický zločin se odehrál někdy ve čtrnáctém století. Prostě podle italské metody, že se nic nebourá – je to škoda a moc práce, stavební substance se dá vždy prakticky použít. Člověk musí být flexibilní a kreativní – prostě jedním slovem chaot.
Vchod do basiliky je ostatně postaven z římských náhrobních kamenů, to byl vždy ve středověku lákavý stavební materiál materiál a Tersťané očividně neodolali.
Z Cole di San Giusto sejdete do přístavu a k náměstí l´Unita d´Italia, údajně největšího v Itálii (my ale víme že náměstí Pratto dela Valle v Padově si dělá stejný nárok – v Itálii není prostě nic nesporného). Mnohem hezčí než toto hlavní náměstí s radnicí je ale Borgo Teresiano – část města, kterou nechala postavit podle jednotného plánu Marie Terezie v osmnáctém století – ne nadarmo se Terstu někdy říká „Malá Vídeň“. Jako podle pravítka rovné široké ulice a náměstíčka okolo Canal Grande,plné kaváren a lokálů metropoli na Dunaji skutečně mohou připomínat.
Vzpomínkou na monarchii je i firma Illy, jeden z nejznámějších světových výrobců kávovarů, jež má stále ještě sídlo v Zona Industriale v Terstu. Francesco Illy byl důstojník maďarské kavalerie, než se usadil v Terstu a vymyslel způsob vysokotlakého kávovaru. Stalo se tak sice až v roce 1933, kdy Terst už patřil Itálii, ale maďarské kořeny firmy jsou známy – ostatně v okolí Gorizie se pěstuje tokajská réva, i když způsob výroby vína z ní je jiný než v Maďarsku, prostě italský.
Terst prožíval vrchol svého rozletu v devatenáctém století. Tehdy byl i centrem kultury, působil zde James Joyce (je tu po něm pojmenováno jedno z mnoha schodišť spojujících terstské vrcholky a hned vedle je i Scala Dublino, očividně s podobným motivem. Byl zde Sigmund Freud a v blízkém zámku Duino v letech 1912 až 1913 i slavný pražský rodák Rainer Maria Rilke. Verdi zde uvedl dvě své opery (Korzár a Stifelio).
Když právě v Terstu přistála v roce 1914 loď převážející do Rakouska tělesné pozůstatky arcivévody Františka Ferdinanda D´Este, byla to předzvěst úpadku města. Po první světové válce byl Terst i s celou Istrií přiřčen Itálii, po druhé světové válce v roce 1945 vznesla ale nárok na celé toto národnostně smíšené území Titova Jugoslávie. V roce 1947 byly nakonec vytvořeny tři zóny A,B a C, z nichž nakonec B a C připadla k Jugoslávii a Tito ji rozdělili mezi své dvě dítka, Istrii dostalo Chorvatsko a pobřeží mezi Terstem a Umagem v délce 27 km Slovinsko. Terst zůstal do roku 1954 svobodným městem pod mezinárodní kontrolou, potom se vrátil do Itálie. Vícejazyčný ale zůstal, všechny nápisy jsou tu jak v italštině, tak i ve slovinštině a protože jsme byli nedobrovolně svědky rozdělování služeb úklidového personálu v našem hotelu, dozvěděli jsme se, že se tento skládá prakticky výhradně ze Slovinek. O čistotu v našich pokojích se staraly Zlatica, Dragica, Milica atd. Stejně tak na slovinském pobřeží je vše popsáno i italsky a číšník v Piranu i v Portoroži hovořil bez problémů oběma jazyky. Slovinská města mají v italštině ostatně mnohem zvučnější jména – Koper je Capodistria a Portorož se jmenuje dokonce romanticky Portorosa.
K Terstu ale samozřejmě patří i jeho okolí. Navštívit Terst a nebýt v Miramare, kouzelném zámečku jako z pohádky, který si nechal postavit tehdejší kontraadmirál a velitel rakouského válečného námořnictva arcivévoda Maximilán v letech 1856- 1860, je prostě nemožné. Kousek dál je pak romantický zámek Duino patřící rodu Thurn und Taxis, vypínající se na vysoké skále nad mořem a tím pádem s nádhernými výhledy na celé pobřeží severního Jadranu. V Duinu je muzeum zabývající se působením známých osob v této lokalitě. Jak už jsem vzpomenul, byl zde Rainer Maria Rilke, či řecká princezna Marie Bonaparte, (vnučka Napoleonova bratra Luciena) původně pacientka, později přítelkyně a kolegyně Sigmuda Freuda (léčil jí neúspěšně frigiditu), která starého pána vykoupila z nacistických rukou, aby mohl v klidu zemřít v Londýně (jinak nacisté vyvraždili celou jeho rodinu, dokonce i jeho devadesátiletá sestra byla zplynována v Osvětimi).
A samozřejmě nelze nenavštívit Grottu Gigante, obrovskou jeskyni s výškou víc než sto metrů, zapsanou v Guinessově knize rekordů jako největší jeskyně, v níž se konají turistické exkurse.
Terst je tedy pro někoho, kdo chce žít v Rakousku povinným programem, ale program to není nezajímavý. Možná se tam ještě vrátím – dobrovolně, až zase jednou bude v Rakousku upršené počasí
