To je opravdu otázka a přiznám se, že ji nejsem schopen zodpovědět. Považoval jsem jej vždy za sice bezcharakterního a mocí posedlého diktátora, ale v podstatě za racionálního muže. Proto jsem cítil určitou jistotu, že nějakou globální válku ten člověk nevyvolá. Už si tím nejsem tak jistý. Samozřejmě moc stoupá do hlavy, i v demokracii se premiéři – jsou-li zvoleni podruhé – chovají většinou úplně jinak, než při své první misi, získají totiž svým znovuzvolením pocit všemocnosti a neomylnosti. Jenže v demokracii to pravidelně vede k jejich odvolení a odchodu do politického důchodu. Ne tak ovšem v diktatuře nebo demokratuře ruského typu.
Vladimír je u moci už nepřetržitě skoro patnáct let. Čtyři roky byl sice „jen“ premiérem a nechal se v prezidentské funkci zastupovat svým komplicem Medvěděvem, ale ani tehdy nikdo nepochyboval, kdo skutečně drží opratě ruské politiky.
Putin prodělal za těch patnáct let velkou proměnu. Ve svých počátcích, kdy v Rusku zavedl pořádek, přinutil oligarchy platit daně a zatlačil organizovanou kriminalitu do podzemí, požíval i v Evropě velkou popularitu. Jeho setkání s německým kancléřem Schröderem byla víc než přátelská. Dokonce i anglická královna Alžběta baly nadšena ruským vládcem, který se během státní návštěvy v Londýně nedopustil ani jediné chyby proti protokolu. (Její nadšení bylo o to větší, že nedávná návštěva amerického prezidenta Bushe juniora zanechala v trávníku Buckinghamského paláce nenapravitelné stopy po přistání vrtulníku) Jak začal Putin omezovat demokracii, oklešťovat moc parlamentu, přebírat kontrolu nad sdělovacími prostředky a nakonec rozhánět opoziční demonstrace policií a zatýkat opoziční politiky pod různými záminkami, začaly se jeho vztahy s demokratickým světem ochlazovat. Politický proces s Chodorkovským ukázal v celé nahotě, kam až je ochoten jít při potlačení opozice (nehovořím o tom, že Chodorkovský opravdu v čase Jelcinova Ruska neplatil daně, jenže za to by musel Puti pozavírat všechny „podnikatele“ nejen jednoho, který se rozhodl podporovat finančně opoziční stranu Jabloko a být prezidentským protikandidátem při příštích volbách). V době, kdy byl prezidentem Medvěděv, setkával se se západními politiky téměř výhradně už jen on, Putin obstarával návštěvy v Číně a jiných asijských či diktátory ovládaných zemích. Od roku 2012, kdy se nechal Putin znovu zvolit do funkce ruského prezidenta, je už v úplné izolaci. A očividně mu to nevadí.
Putin vsadil pouze na svou vnitřní popularitu v Rusku a ta je tak vysoká, jako ještě nikdy. Je samozřejmě živena státními sdělovacími prostředky, které jsou pod plnou kontrolou Kremlu, nezávislé televize či noviny prakticky neexistují, lidé prostě MUSÍ věřit tomu, co se jim sděluje. Tak se to Vladimír kdysi ve škole KGB učil. A oni věří. Putin zahrál na imperiální strunu frustrovaného ruského národa a ona se rozezněla ve velmi slibném akordu.
Konflikt na Ukrajině ukázal najednou ruského diktátora v zcela nové podobě. V netušeně nebezpečné podobě. Arogantního a agresivního. Neváhajícího vyhrožovat. Ať už Ukrajině atomovými zbraněmi, nebo Evropské unii tím, že když bude chtít, bude během dvou týdnů nejen v Kyjevě, ale ve Varšavě či Bukurešti. Evropa sledovala ruského medvěda s úžasem, zcela paralyzovaná a neschopná jakékoliv koordinované akce. Evropa je vůbec málo schopná koordinovaných akcí a v tomto případě to má ještě ztíženo tím, že v Bruselu působí proputinovská lobby. Ať už je to maďarský premiér Orbán, jenž ruský model vlády považuje za jediný správný a rád by svůj zářný vzor – Putina – napodobil, rusofilní slovenský premiér Fico, či současný i minulý český prezident Zeman a Klaus. Ti všichni Putinovy činy schvalují, jako by si neuvědomovali, oč mu jde a co se vlastně děje. Hlavním motem je, nepálit si prsty kvůli nějaké Ukrajině. Totéž hlásali britský premiér Chamberlein a francouzský ministerský předseda Daladier v roce 1938 v případě Československa. (I tehdy měl Hitler svou lobby v britské politice, nikoho menšího než krále Eduarda VIII.) Politici na západě Evropy byli tehdy zajedno: Němci v československých pohraničních oblastech se chtěli odtrhnout od „umělého výtvoru Trianonské smlouvy“ Československa – v Mnichově k tomu tedy dostali od Británie a Francie, pod dohledem Německa a Itálie požehnání. Britové i Francouzi jásali, že zachránili mír, Chamberlein byl v Londýně přijat nadšenými davy jako mírotvorce – všichni víme, jak to pak dopadlo.
Chce Putin totéž? Jeho angažovanost při snaze ruské menšiny na Ukrajině na odtržení od mateřské země (pokud se zde o skutečném mateřství dá hovořit) je větší, než byla Hitlerova angažovanost v případě sudetských Němců. Říští Němci v Sudetech nepůsobili a zbraně, které Sudeťáci z Německa dostávali, byly jen lehké pušky a granáty, ne tanky či raketomety, jak je tomu v Doněcku a Lugansku. Díky ruským vojákům a zbraním musela Ukrajina kapitulovat a vzdát se snah o dobytí svých východních provincií.
Najednou ožívají vzpomínky na dřívější Putinovy činy. Jeho válku v Čečensku či v Gruzii v roce 2008. Ne, nedá se zde dát paralela, v případě druhé čečenské války bylo Rusko vyprovokováno přepadením Dagestánu čečenskými džihádisty, v případě Gruzie to byl gruzínský premiér Sakašvili, který se rozhodl využít olympijských her v Pekingu a poslal svou armádu do Abcházie a jižní Osetie. Pokaždé přišel ale drtivý ruský protiúder. Čečenci svou druhou válku prohráli, stáhli se do hor a dnes bojují především v řadách IS v Sýrii a Iráku. Gruzínci nedokázali čelit ruským tankům ani týden. V podstatě svět tehdy Putinovy kroky posvětil. Džihádisté byli na seznamu teroristických organizací, každý zákrok proti nim byl tedy vítaný. Abcházie a Jižní Osetie fungovaly už roky jako na Gruzii nezávislé územní jednotky – a v podstatě byla gruzínská hranice, jež nutila Osety na severních a jižních svazích Kavkazu žít ve dvou rozdílných státech, považována za svévůli Gruzínce Stalina, jenž se rozhodl z praktických důvodů vést státní hranici po hřebeni Kavkazu a jenž je v Gruzii stál uctívám jako národní hrdina. Proto se svět nijak nevzrušil, když Rusové tato území „ na vlastní žádost“ anektovali a válečný konflikt vedl nakonec k pádu gruzínského prezidenta Sakašviliho.
Jenže už tehdy Putin zkoušel, co si může dovolit a zjistil, že si může dovolit mnoho. Armádu modernizuje a nově vyzbrojuje už po celé desetiletí. Z vojensky neschopného spolku chaotů ( jak se ukázalo během první čečenské války, kterou ještě vedl prezident Jelcin – a prohrál), se stala bojeschopná síla. Obsazení Krymu (opět na vlastní žádost ruského místního obyvatelstva!) bylo vojensky mistrovsky provedenou operací, s níž se nejen Kyjev ale i Evropa bude muset smířit. Nakonec se s novou skutečností budou muset smířit i obyvatelé Krymu, šokovaní, že jim letos klesly příjmy z turistiky (hlavního odvětví krymského hospodářství) o víc než třicet procent, protože obvyklí turisté z Kyjeva – div se světe – letos nepřijeli. A Rusové jsou stejně zvyklí létat do Turecka a nebudou své zvyky kvůli podpoře Krymu měnit. Místní Tataři se budou muset cvičit v loajalitě k novým pánům nebo budou mít trvale co do činění s ruskou tajnou službou.
Doněck a Lugansk jsou už ale úplně jiná sousta. Jestliže u Krymu se dala ruská agrese zdůvodnit tím, že Krym byl protiprávně darován Ukrajině v opileckém záchvatu diktátora Chruščova u příležitosti 300letého jubilea povstání ukrajinských kozáků proti polské nadvládě, Doněck, Lugansk, Mariopol, či Charkov se staly součástí Ukrajiny na základě svého vlastního rozhodnutí v roce 1918. Samozřejmě byla tehdejší motivace zcela jiná, hlavním důvodem příklonu ke Kyjevu byl tehdy strach z petrohradských bolševiků a jejich Rudé armády. Nicméně tato hranice vznikla dobrovolně a existuje už bezmála sto let – bez ohledu na to že za časů Sovětského svazu měla minimální význam.
Donbas je nejdůležitější průmyslovou oblastí Ukrajiny, produkuje (nebo produkovala před svým zničením) 25 procent ukrajinského národního důchodu. Je to oblast, kterou si uboze chudá Ukrajina nemůže dovolit ztratit. Jenže ji ztrácí. Že rozhodující silou, jež o tom rozhodla, byli ruští vojáci a ruské zbraně, je zřejmě mimo jakoukoliv diskusi. I když to Putin a jeho ministr Lavrov popírají. Oba se ovšem učili diplomacii v komunistických poměrech, kde platilo plzákovské heslo „zatloukat, zatloukat, zatloukat“ bez ohledu na předložené důkazy.
A Evropa (ale i USA) jsou opět bezmocné. Proti Rusku byly přijaty nějaké hospodářské sankce, které ovšem ruskou ekonomiku nepoloží. Putin zakázal dovoz evropských potravin, což postihlo úzkou skupinu gurmánů, kteří stejně nejsou jeho voliči, čili postiženi jsou pouze evropští výrobci (dokud nenajdou cestu přes Bělorusko či Kazachstán, které mají s Ruskem bezcelní Unii – Bělorusové jsou náhle schopni vyrobit Parmezán, francouzská vína či Chamembert v originální kvalitě. Putin poněkud utáhl kohoutky plynovodů (ne ale moc) aby demonstroval svou moc a evropskou závislost. Je třeba přiznat, že dobu si Vladimír nevybral zrovna optimální – ovšem on ukrajinský konflikt nečasoval, byl jím zřejmě taky překvapen a jen reagoval na dění. Po mírné zimě 2013/2014 jsou plynové zásobníky v celé Evropě plné. Například rakouská potřeba plynu je 7,8 miliardy kubíků ročně a v na 98 procent naplněných zásobnících se nachází víc než 8 miliard, Rakousko by tedy teoreticky vydrželo při úplném zastavení dodávek ruského plynu celý rok – tak dlouho by ovšem nevydržela ruská ekonomika. Z Putinovy strany se tedy opět jedná o silácké gesto, a těchto gest stále přibývá. Začíná to budit strach. Co když ztratil kontakt s realitou a pustí se do skutečného konfliktu? Co pak?
Ekonomické sankce jedno jakého rázu Putinovu pozici ve vlastní zemi neohrozí. Zhoršení životní úrovně se musí politici bát jen v demokratických zemích, kde jsou voleni ve svobodných volbách. To není příklad Ruska. Putin se nechá zvolit prezidentem, i kdyby národ hladověl (a on hladovět nebude), přizpůsobí tomu jen strategii ve volbách – metoda voleb jedné strany je v Rusku ještě živá, do roku 1989 to nebylo jinak a většina Rusů je zvyklá takto „volit“. Jediné, co by Putina skutečně bolelo, by bylo sebrat mu hračku. Tou jsou jeho megalomanské projekty – to byla olympiáda v Soči a to má být mistrovství světa v kopané 2018. To by byla jediná cesta, jak ruského prezidenta skutečně zranit – pak by ovšem zuřil a mohl by nad sebou zcela ztratit kontrolu, otázka je, zda si Evropa na něco takového vůbec troufá.
Zřejmě se to nestane. Pan Blatter, prezident FIFA je nejkoncentrovanějším příkladem korupce ve světové politice a Putin nebude litovat prostředků, kdyby jich bylo skutečně na zachování mistrovství světa potřeba. Byla by samozřejmě možnost mistrovství světa v Rusku ze strany demokratických států bojkotovat – to udělaly při olympiádě v Moskvě 1980 – a Sověty to tehdy přes všechna silácká prohlášení hodně bolelo – to dokázali svým nesmyslným bojkotem olympiády v Los Angeles v roce 1984. Obávám se ale, že se svět nezmůže ani na to.
Zbývá jen ono kdyby. Co by se bývalo stalo, kdyby Hitlerovi odebrali olympijské hry roku 1936? Zastavilo by jej to nebo naopak uspíšilo jeho agresi? Kdo by měl odvahu něco takového vyzkoušet?
Putin provokuje dál. V Moskvě soudí estonského rozvědčíka uneseného z území Estonska jako špiona, Putin zahajuje trestní stíhání proti Litevcům, kteří odmítli nastoupit vojenskou službu v sovětské armádě v letech 1988 – 1991, kdy byla Litva ještě oficiálně součástí Sovětského svazu – držely ji tam ale jen speciální jednotky OMON, které do Vilnjusu poslal ještě „demokratický“ komunista Gorbačov, aby tam postřílely desítky lidí. Putin zkouší jako dítě, kde je hranice možného. A zjišťuje, že ten prostor je mnohem větší než si původně myslel, Je naivní se domnívat, že z něj nechá jen jeden jediný centimetr nevyužitý. Tak nějak stále straší jeho projev na Krymu, kde hovořil o vytvoření „Nového Ruska“ a „deblokaci Podněstří“, což mohlo znamenat pouze plány na obsazení celého černomořského pobřeží a odříznutí Ukrajiny od přístupu k Černému moři. Takové plány by znamenaly velkou válku. Zatím se jí zřejmě ještě lekl, ruská expanze se zarazila na odporu místního obyvatelstva v městě Mariopolu (které je sice ruské, ale chce zůstat na Ukrajině). Otázka je, zda se jedná skutečně o konec ruských expansionistických choutek nebo jen o malou přestávku k nadechnutí.
Ostatně – znáte ten starý vtip z doby komunismu? „Otázka na Rádio Jerevan – je pravda, že ruské ozbrojené síly přišly do Československa na pozvání místního obyvatelstva?“ Odpověď – „Ano, je to mu skutečně tak, tato žádost z roku 1939 byla kladně vyřízena v roce 1968.“
Některé vtipy jsou tak dobré, až bolí. Doufejme, že bolí dost.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.