Čínská obchodní společnost Alibaba vstoupila na burzu a její vstup byl skutečně fulminantní. Jestliže nabídla akcie v celkové hodnotě 25 miliard dolarů, kus za 68 dolarů, vystoupila cena cenných papírů do konce obchodního dne na 92,70 dolarů a tím stoupla hned na začátku o 40 procent. Celková hodnota tohoto čínského on-line obchodu dosáhla tak 230 miliard dolarů a překonala velikány jako Walt Disney a Coca-Cola.
Tolik zprávy o včerejším největším obchodě na newyorské burse Wall Street. Člověk na to tak trochu nevěřícně kouká, protože si nedovede představit, že by vůbec něco mohlo mít hodnotu 230 miliard dolarů – roční rozpočet Rakouska činí 68 miliard Eur čili něco okolo 80 miliard dolarů a z toho musí vyžít více než 8 milionů lidí, musí za to jíst, bydlet, léčit se, učit se, být chráněni policií, z těchto peněz se čerpají dotace na zemědělskou výrobu či na kulturní projekty, žije z nich armáda i politici od komunální až po spolkovou úroveň atd. atd.
Je těžké si představit, že několik stovek počítačů a několik skladů na balení zboží může mít hodnotu čtyřikrát větší než je – ne právě malý – rozpočet středoevropského státu. Samozřejmě že tuto hodnotu nemají. Alibaba jakožto společnost poskytující služby je totiž ideálním objektem burzovních spekulací. Nikdo nedokáže odhadnout, kolik skutečného majetku za touto společností je. Ovšem fakt, že v čínském vnitrozemí chybí síť obchodů a pro stovky milionů Číňanů zbývá nákup internetem jako jediná možnost dostat se k žádanému zboží, dává společnosti Alibaba exklusivní pozici. Proto se dá zdůvodnit, když ceny jejích akcií stoupají. Myslíte skutečně, že noví majitelé nakoupili akcie v očekávání dividend? Samozřejmě že na dividendy na konci roku čekat nebudou, zřejmě akcie v nejbližších dnech zase prodají, pokud tak už neučinili (cena akcií přece přesáhla odpoledne hranici sto dolarů a pak zase poklesla, což znamená, že někteří z nákupců už začali prodávat).
Je to totiž nejjednodušší způsob jak rozmnožit majetek. Jestliže se cena nějakého objektu vůbec nedá odhadnout, zůstává jen nabídka a poptávka. Poptávka se pak dá lehce manipulovat, stačí, když máte dost peněz. Čím větší poptávka, tím vyšší cena. Nakupujete tedy a nakupujete, až cena dosáhne hodnoty, kterou jste si představovali a pak akcie zase prodáte. Za den se tak dají vydělat stovky milionů. Pokud někdo včera ráno investoval do Alibaby miliardu, mohl večer kasírovat „zisk“ 400 milionů. Samozřejmě se jedná o fiktivní peníze, které nikdy nebyly vytištěny. Přesto byly „odsáty“ ze zbožního trhu. Hlavně z investic do výroby, do modernizace atd. tedy tam, kde jsou opravdu zapotřebí, jenže tam nepřinášejí tak velký zisk a hlavně je nepřinášejí tak rychle. Po nějaké době přestanou být stejně akcie čínské společnosti zajímavé, spekulovat se bude zase s něčím jiným.
Jenže právě tak vznikají noví a noví miliardáři. Podle nejnovější statistiky z poloviny září překročil počet dolarových miliardářů poprvé číslo tisíc. Kumulace bohatství v rukou neužší špičky tedy pokračuje a nezpomaluje, naopak se stále více zrychluje. Podle hesla, že peníze dělají peníze. Dovoluji si znova upozornit na to, že před přijetím zákonů o liberalizaci v roce 1991 neexistoval na celém světě ani jeden miliardář, pouze multimilionáři. Třetina současných miliardářů žije v USA, zbytek je roztroušen po světě, zejména v daňových oázách, zemích, kde jsou nízké daně ze zisku (Monako) nebo se neplatí daň z majetku (Rakousko) nebo v zemích, kde platí bankovní tajemství a nikdo se tedy neptá po původu majetku daného miliardáře. Monumentální jachty v Porto Cervo na Sardínii plují pod vlajkami Guersey či Jersey, tedy ostrovů v kanále La Manche, kde se nikdo po původu majetku neptá.
Že se miliarda dolarů (ale ani korun) nedá získat prací, je naprosto jasné. Hodnota práce klesla do bezvýznamnosti. Říkalo se přece už za komunismu, že „pracuje jen ten, kdo se neumí živit jinak“. Tehdy jsme ovšem význam této věty ani pořádně nechápali. Teď dostala přímo obludný význam. Pracující člověk je momentálně využit do poslední kapky svých sil, prostě vyždímán, nucen ke stále většímu výkonu a poté, když už nemůže a zhroutí se, prostě odhozen a vyměněn. Jako nějaká součástka stroje. Peníze naši společnost a zejména vztahy mezi lidmi zcela odlidštily. Peníze nemají city, nemají sociální myšlení, vlastně nemají vůbec žádné myšlení. Jsou-li jediným ekvivalentem hodnot, ztrácí lidstvo to nejvýznamnější, co má, totiž svou vlastní lidskou identitu. Bůh nás odlišil od zvířat tím, že nás obdařil vyšší duševní činností. Máme se tohoto výdobytku skutečně vzdát a myšlení zredukovat jen na matematiku? Matematika je samozřejmě naprosto logická věda, čísla jsou maskotem moderních ekonomů. Zařadíme-li ovšem člověka do matematického systému, přestává být člověkem. Člověkem je totiž jen tak dlouho, dokud je nevypočitatelný. Ovlivněn náladami, dobrým či špatným spánkem, hormonální nerovnováhou, ztrátou blízkých lidí, či radostí s drobných věcí, jako jsou například úspěchy dětí ve škole či radost vnučky z nové hračky. To vše dělá člověka člověkem, ovšem takovým, který je v systému řízeném financemi spíše rušivým faktorem. Mnohým to nevadí, v zájmu rozmnožení majetku jsou ochotni své lidskosti vzdát. A pak ji ovšem upírají i ostatním. Honba za penězi je v dnešním světě kultem, zlatým teletem, jemuž je třeba se klanět.
Hovořil jsem před několika týdny s chirurgem v naší nemocnici. Mluvil o osmdesátých letech, tedy o době sociálního míru, o systému kapitalismu, do něhož jsme chtěli v roce 1989 vstoupit netušíce, že právě končí. Řekl mi, že pokud člověk v jakékoliv pozici poctivě pracoval, jedno zda byl v pozici primáře či uklízečky, mohl si za vydělané peníze dovolit slušný život. Samozřejmě na rozdílné úrovni, ale i ona uklízečka si mohla dovolit byt, dobrou stravu, jednou měsíčně návštěvu v restauraci a jednou ročně dovolenou ať už někde v rakouských horách, u některého jezera či dokonce v Jesolu u moře. Ne víc, ale i to stačilo, aby ji to motivovalo k pracovitosti. Dnes je to jinak. Nároky na práci rostou, přesto rostou i finanční problémy. Pro takovou prodavačku či uklízečku je téměř nemožné financovat lyžařský školní kurs svých dětí, Jesolo je pro ně už stejně daleko jako Karibik, tedy nedosažitelné. Samozřejmě že i nadále pracují. Bojí se, že by i tuto práci ztratily a staly se nezaměstnanými, odkázanými na podporu či sociální dávky. O pozitivní motivaci se ale nedá hovořit. Pokud je to u oněch uklízeček, společnost to ještě nepocítí, někde prostě zůstane o něco víc špíny. Pokud ale stejný fenomén postihne učitele, policisty, lékaře, či dokonce výzkumníky a vědce….
Tehdy se začne hroutit nejen progresivní vývoj společnosti ale i sociální mír, který udělal poválečnou společnost velkou. A už se hroutí. Jen proto, aby počet miliardářů překročil číslo dva tisíce nebo aby nejbohatší člověk na světě nevlastnil pouhých sto miliard, ale dvě stě miliard dolarů? Je to opravdu potřebné?
Ale zamýšlí se vůbec někdo nad tímto problémem? Oni miliardáři určitě ne (jsou samozřejmě výjimky jako Bill Gates – těm buď vzdána chvála). Včera jich v souvislosti s Alibabou opět několik přibylo. Minimálně k nim přibyl zakladatel Alibaby Jack Ma – on zkasíroval za jeden jediný den 900 milionů dolarů. Ne za práci, ale za myšlenku. Za – přiznávám – geniální myšlenku – začít v Číně prodávat zboží přes internet. Může mít ale jedna myšlenka takovou hodnotu? A pokud ji opravdu má, pak s naším světem něco není v pořádku.
Myšlenka vědce, jež dokáže opravdu přivést lidstvo dál, tuto hodnotu totiž nemá a nikdy nebude mít. Ještě žádný vědec se díky svému objevu miliardářem nestal. Pokud nějakého znáte, opravte mě.

2 Comments on Alibaba a tisíc loupežníků

  1. Opět skvělý článek, skvělá charakteristika, skvělé konstatování – ale chybí návod jak z toho ven !
    Pozorný čtenář prosí alespoň o náznak uskutečnitelné cesty ke zlepšení současného světa.

    • Určitým řešením by bylo zablokovat spekulativní transakce, nebo je aspoň pořádně zdanit. Proti tomu se brání zuby nehty Británie (ne nadarmo byl otec premiéra Camerona bursovým makléřem. Existují totiž dva druhy investorů. Takzvaní “aktivní investoři”, kteří “investují” v řádu dní nebo jen hodin, pro které mám já slovo spekulanti a pak “pasivní investoři”, kteří opravdu investují a čekají na dividendy, tedy svými nákupy akcií podporují vývoj ekonomiky. Pokud by se podařilo prodloužit časovou hranici, kdy člověk může koupené akcie zase prodat, určitě by to pomohlo přesunout část kapitálu ve prospěch oněch “pasivních” investorů. Kdyby se pak za zisk při “aktivní investici” čili naším slovníkem spekulaci platila 50 – 70 procentní daň, mohlo by to spekulace oslabit a navíc by z toho profitovaly státní rozpočty. Ale je mezi současnými světovými politiky vůle k takovému kroku?

Leave a Reply to A.P. Cancel reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.