V předdovolenkovém stressu jsem skoro přehlédl jedno důležité jubileum. Už nebyl čas k němu vytvořit patřičný příspěvek, dělám to tedy teď s mírným zpožděním, ale ještě ve správném měsíci – měsíci, který po tomto člověku dostal své jméno – August.  My mu samozřejmě říkáme srpen a řadíme se tak k několika málo národům, kteří dali tomuto měsíci jiné jméno, než jméno prvního římského císaře.

Oktavian

19. srpna roku 14 našeho letopočtu, tedy přesně před 2000 lety zemřel ve věku nedožitých 77 let (narozen 23. září roku 63 před naším letopočtem) první římský císař Gaius Julius Caesar Octavianus Augustus. Skutečný génius moci, jemuž se podařilo římskou republiku přetvořit na autoritativní stát, v němž měl on sám absolutní moc, a podařilo se mu dokonce tento nový systém natolik stabilizovat, že přečkal dalších skoro tři sta let (počítám po reformu císaře Diokleciána) bez ohledu na mnohem méně nadané následníky a změněné politické i ekonomické podmínky. Augustus nebyl jen císařem – on systém císařství vymyslel a uvedl do reality. Do takové, z níž už nebylo cesty zpět. Možná proto stojí za analýzu, jak to dokázal a jaké prostředky k tomu použil. Mnohé z nich jsou pilíři moci i současných diktátorů, i když by tito mohli k někdejšímu Římanovi povětšinou chodit do učení.

Nehodlám zde popisovat Augustův život, to by učinilo tento článek příliš dlouhým a zřejmě i nezáživným, jeho nejdůležitější životopisná data si člověk najde na Wikipedii, či vyčte z tabulky, přidané k tomuto článku.

Pro mne bude výchozím bodem mé analýzy datum 13. leden roku 27 před naším letopočtem, kdy tehdy 36. letý Gaius Julius Caesar Octavianus, jak se tehdy nazýval, předstoupil před římský senát, odevzdal všechny své mimořádné pravomoci, jimiž byl obdařen v čase občanských válek (tyto ukončil dobytím Egypta a smrtí Marka Antonia v roce 30 př.n.l.) a vyjádřil přání odejít do ústraní. Samozřejmě že toto přání nebylo myšleno upřímně. Senát, v němž bylo mnoho senátorů, kteří se na své posty dostali jen díky jeho přízni a věděli že by mohli být z tohoto stavu rychle vyškrtnuti a samozřejmě i v obavě z vypuknutí další občanské války (Řím se nacházel ve válce s vlastními občany či svými spojenci s přestávkami od roku 121 až do roku 30, tedy devadesát let a přivedlo jej to skoro k politickému i ekonomickému kolapsu) sice jeho rezignaci přijali, dali mu ale ihned titul „princeps“, což v latině znamená první a příjmení Augustus, což znamená vznešený. Tento titul byl až do onoho dne vyhrazen pouze bohům. Oficiálně byla 13 ledna 27 př.n.l. obnovena římská republika, ve skutečnosti právě tohoto dne zemřela. Aniž by si to obyvatelstvo, ale i většina tehdejších politiků uvědomila. Právě v tom byl génius mladého a chorobně ambiciózního muže, jenž právě vykročil za absolutní mocí nad tehdejším známým světem.

Augustus nepřijal žádný oficiální titul. Právě snaha jeho adoptivního otce Caesara nechat se korunovat králem, mu byla osudná a vedla k jeho zavraždění. Augustus se uměl učit z cizích chyb. Slovo císař, kterým jej nazýváme a jmenujeme jej prvním císařem, nebyl žádný titul, ale je to pouze počeštěná forma jména Caesar. Augustus používal toto jméno naprosto legálně, přidalo se k jeho původnímu jménu Gaius Octavius po adopci Juliem Caesarem (Julius bylo skutečné Caesarovo příjmení, přídomek Caesar, tedy krásnovlasý, si rodina přidávala díky svým blonďatým vlasům, i když právě u našeho Caesara trpícího pleší to byl spíše důvod k frustraci a posměškům jeho nepřátel.) Proto se tedy Augustus jmenoval Gaius Julius Caesar Octavianus. (Rodinné jméno, tedy vlastně příjmení Octavius se na Octavianus změnilo rovněž adopcí a poukazovalo na původní rodinu, z níž adoptovaný pocházel). Takto se tedy nový vládce jmenoval už od roku 44 př. n. l. a v roce 27 přibyl jen čestný titul Augustus s přídomkem „divi filius“, tedy syn boží, což ovšem opět nebylo nic nápadného – jeho adoptivní otec Caesar byl mezitím senátem povýšen mezi římské bohy. Augustovi následovníci si pak toto jméno přidávali v okamžiku, kdy byli zvoleni „princeps“ a později už bylo nemyslitelné, aby na Palatinu seděl člověk bez tohoto jména. Tak bylo časem jméno Caesar neodmyslitelnou částí jména samovládce a stalo se jeho titulem. Ještě u druhého císaře Tiberia to opět nebylo nic nápadného, koneckonců jej Augustus opět adoptoval za svého syna a tak i Tiberius přišel k jménu Caesar naprosto legální cestou. Oficiálně byla tedy v roce 27 před Kristem obnovena římská republika, kde se opět volili konzulové, prétorové, tribuni lidu, atd. senátoři se stávali členy senátu na základě svého majetku (jenž musel mít rozsah zákonem předepsaných 1 200 000 sesterciů a na základě svého bezúhonného života, o čemž rozhodovali z řad osvědčených konzulů zvolení censoři.) Vše se tedy zdánlivě vrátilo do starých dobrých kolejí zpřed občanských válek a kdo byl dostatečně slepý, mohl to i tak vnímat a veřejně hlásat. Navíc Augustus žil naprosto skromně a nenápadně v malé vile na Palatinu a nijak navenek nedával najevo, že je to on, kdo třímá otěže moci v obrovském římském impériu.

Přesto mělo znovuzavedení tradiční demokracie jeden háček a ten spočíval právě v onom titulu „princeps“. Nikdo v podstatě nevěděl, co ten titul znamená. Zda to skutečně znamená první senátor či pouze, že osoba s tímto titulem je oprávněna vyjadřovat se k projednávaným záležitostem jako první. Sám Augustus se nazýval „primus inter pares“ tedy první mezi sobě rovnými, což k vysvětlení tohoto oblému příliš nepřispívá. Každopádně právě tohoto privilegia, tedy hovořit v senátu vždy jako první, Augustus bohatě využíval – byl přece nesmírně zaměstnaný člověk a neměl čas vysedávat v senátu po celou nekonečnou dobu tlachání. Oznámil tak v podstatě svůj názor a přání, jak by mělo jednání dopadnout – a měl vždy dostatek příznivců, kteří jeho přání pak hlasováním (na kterém se on už neúčastnil) prosadili. Zpočátku si sice dovolovali někteří senátoři názoru princepse oponovat, tito ale pak mizeli, umírali, nebo museli na daleké a nepopulární mise a postupně všem došlo, že je mnohem výhodnější s názorem, jenž je přednesen jako první, souhlasit.

Zní to jednoduše, jednoduché to ale samozřejmě nebylo. Aby se senátoři stali poslušnými figurkami, museli cítit, že onen princeps je prostě neporazitelný a hlavně neodstranitelný. Že je tedy natolik mocný, že si s ním neporadí. Augustus totiž pochopil naprosto geniálně principy moci, všechny její oporné sloupy a postupně je všechny soustředil ve svých rukou. Zabývejme se jednotlivými těmito sloupy podrobněji.

  1. Moc ekonomická. Vládce, který má hluboko do kapsy je k smíchu a v té době by neměl nejmenší šanci se prosadit. Peníze jsou dobré na podplácení, ovlivňování veřejného mínění, pořádání her, rozdělování jídla v čase hladomoru a samozřejmě v neposlední řadě i na placení vojska.  Augustus to pochopil naprosto přesně. Zdrojem bohatství Říma a jeho elity byly provincie. Provincie byly spravovány buď prokonsulem nebo proprétorem, tedy konsulem či prétorem z minulého roku, kterému vypršel mandát a byl odměněn správou některé provincie.  Většinou se mu tak podařilo zaplatit dluhy spojené s jeho volební kampaní a ještě se obohatit. Kradení a korupce těchto funkcionářů se plně tolerovala, platila k tehdejší politické hře. Samozřejmě, že konzulové a prétoři měli zájem o provincie bohaté, jako bylo Řecko, Sicílie, Afrika či Asie, do nových pohraničních provincií jako byla Galie, Hispánie či Panonie se moc nehrnuli. Tam se toho ještě moc ukrást nedalo. Augustus provedl reformu říše, kdy provincie rozdělil na provincie senátní a ty, které spravoval princeps prostřednictvím svých správců. Senátní byly např. Sicílie, Řecko, Makedonie, Provincie Asie – někdejší Pergamské království a další provincie v Malé Asii, Sýrie, Afrika, Narbonensis (dnešní Provence) nebo Baetica (jižní, nejbohatší část Španělska). Augustovi podléhaly pak „pouze“ nově dobyté a tedy ještě nezpacifikované a nezorganizované provincie jako Gallie (dobytá jeho adoptivním otcem Caesarem) Hispánie (obsazená Caesarovým protivníkem Pompeiem) Panonie, Raetie, Noricum, Dalmácie, Thrákie, Sardínie, Korsika (odebrané synu Gnaiea Pompeia Sextovi). Všechno to byly provincie chudé, jenže bylo jich hodně. A když kape z vícero kohoutků, ono už něco nakape. A navíc, byl tu Egypt – diamant na Augustově koruně. Ten patřil od roku 30 taky k nově dobytým provinciím. Jenže Egypt byl neskutečně bohatý. Proto Augustus ještě jako Oktavián v době, kdy byl diktátorem a vládl 60 legiím, tedy veškerému římskému vojsku, prosadil zákon, že žádný senátor nikdy na půdu Egypta vstoupit nesmí – mělo se tím předejít svodům osamostatnit se od Řima, kterým neodolal Octaviánův protivník Markus Antonius. A s tímto zákonem nemohla být tato provincie spravována žádným prokonsulem či proprétorem (protože ti byli voleni zásadně z řad senátorů) a musela být trvale spravována Augustem prostřednictvím jím jmenovaných správců. Augustus tedy dokázal nahromadit obrovský majetek, který ale nedával nijak najevo okázalým způsobem života, používal svou ekonomickou sílu pouze a výhradně pro politické cíle. S patřičným úspěchem.cisarske provincie
  2. Moc vojenská. V Římě, který žil válkami, bylo ovládnutí vojska nejdůležitějším prvkem moci. Oktavián sám byl mizerný vojevůdce. Jeho premiéra se uskutečnila v bitvě u Mutiny v roce 43 př.n.l. Tehdy se bitvy zúčastnil jen s podpůrným soukromým vojskem, pomáhajícím vojsku senátu vedeného oběma konzuly. Bitvu vyhrálo senátní vojsko zejména díky schopnostem obou konzulů Gaia Vibia Pansy a Aula Hirtia, oba ale v bitvách 13. a poté 19. března 43 př.n.l. padli (druhému, vážně zraněnému, měl podle zlých jazyků pomoci do nebe vlastnoručně sám Oktavián). Podruhé se musel osvědčit v bitvě u Filippi proti Marcu Juniovi Brutovi a po hanebné porážce se spasil z bitevního pole útěkem. Bitvu zachraňoval jeho spojenec a někdejší i pozdější nepřítel Marcus Antonius, který rozdrtil vojsko Brutova partnera Gaia Casssia Longina a v druhé bitvě pak i vojsko Brutovo. Při tažení do Španělska  přišel Oktavián vlastní nešikovností skoro  o život. V bitvě u Aktia, kdy byl definitivně poražen Marcus Antonius, velel Oktaviánovu vojsku jeho přítel Marcus Vispanius Agrippa. Oktavián sice vojsku neuměl velet, znal ale naprosto dokonale jeho význam. Po ukončení občanských válek snížil počet legií ze 60 na 28 (tolik byl Řím schopen financovat) a rozmístil je – hádejte kam. Samozřejmě do nově dobytých, pohraničních a tím pádem nejvíce ohrožených provincií. Protože velitelem vojska byl vždy daný správce provincie, ve které se legie nacházela s titulem prokonsula nebo proprétora, dostala se tak celá armáda pod Augustovu kontrolu. Ale ani s tím se Augustus nespokojil. O jeho bezprostřední bezpečnost se starala garda složená z Germánů převážně z kmene Batávů (Germani corporis custodes). Tito divoši, neumící ani latinsky, byli naprosto odkázáni na libovůli a ochranu svého pána a byli mu tedy bezvýhradně oddáni. Bez jeho ochrany by byli vydáni nenávisti Římského lidu. (Tuto taktiku osobní gardy z cizinců jiné kultury a jiného náboženství použilo mnoho vládců v budoucnosti, ještě za Augustova života židovský král Herodes, později například císař Friedrich II. ve třináctém či litevský velkokníže Vitold v patnáctém století.
  3.  To mu ovšem nestačilo. Už v letech před rokem 27.př.n.l. měl Oktavián svou osobní gardu takzvaných kalaguritánů. Po roce 27 pak vytvořil skvěle zorganizovanou privilegovanou armádu tzv. pretoriánů – bylo to devět kohort původně o 500 později o 1000 mužích. Ti podléhali přímo jemu prostřednictvím DVOU!!! prefektů. Této gardě tedy nevelel jeden velitel, jak by bylo logické, ale dva. Tím žádný nemohl příliš vyrůst, a pokud by se o to jeden pokusil, ten druhý by jej určitě v zájmu vlastní kariéry udal. Protože pretoriáni dostávali 150 procent platu normálního vojáka a byli umístěni pouze v Itálii na pohodlných místech, byla jejich oddanost princepsovi zaručena. Prefekti se verbovali výhradně z jezdeckého stavu. Nejvyšším postem, kterého mohl jezdec dosáhnout, nebyla totiž ona hodnost prefekta pretoriánů – ale funkce správce Egypta!!! Být pánem v nejbohatší římské provincii byl snem každého Římana. Senátoři ovšem snili marně, loajální prefekt pretoriánů měl naopak tuto funkci a s ní spojené báječné bohatství na dosah. Nevyplatilo se tedy být poslušný a loajální?
  4. Moc politická. Jak jsem už napsal, 13. ledna se Augustus vzdal oficiálních pravomocí a jeho následující pravomoci byly už jen neoficiální (ale o to účinnější). Jednu funkci si ale pro jistotu podržel. Nechal se zvolit pro rok 27 př.n.l. tribunem lidu (Tribunus plebis). Tito tribuni měli v rukou obrovskou moc. Předsedali lidovým shromážděním, mohli zrušit jakýkoliv zákon senátu slovem „veto“ pokud měli pocit, že zákon poškozuje zájmy prostého lidu a platili za nedotknutelné (sacrosanti), nemohli být tedy v době svého mandátu předvoláni před soud či odsouzeni. Oktavián si tedy přece jen nechal pootevřená zadní dvířka, pokud by v senátu něco neběželo v onen rozhodující 13. leden podle jeho představ. Ono to ale tak běželo, následně se stal třináctkrát konzulem (s patřičným imperium proconsulares, opravňujícím ho velet vojsku) a posléze i několikrát censorem. Censoři byli voleni senátem z řad nejzasloužilejších a morálně žijících konzulů, jejich právo bylo doplňovat seznamy senátorů o nové členy, ale hlavně – vyškrtávat z jejich řad senátory, kteří buď svým způsobem života, nebo poklesem hodnoty svého majetku nesplňovali podmínky zasedat v římském parlamentu. Proti jejich rozhodnutí nebylo odvolání, bylo definitivní. Tradičně byli voleni každých pět let nebo podle aktuální potřeby. Samozřejmě, že třináctinásobný konzul, žijící mravným skromným životem a mající právo se ke každé otázce vyjádřit jako první, byl v každém sboru censorů – a i tam měl zřejmě právo hovořit jako první. Proto bylo velmi moudré ho nedráždit, starat se o udržování a rozmnožování rodinného majetku a držet hubu. Jinak se mohl člověk najít na listině vyřazených parlamentářů a jeho rodina poklesla do nižší šlechty, takzvaných jezdců, odkud bylo těžké probít se znovu nahoru.  Že Augustus umí být nelítostný, dokázal už při tzv. proskripčních seznamech, které spolu s Marcem Antoniem (to byli ještě spojenci) sestavili v roce 43 př.n.l. a na základě těchto seznamů byly zavražděny desítky senátorů a na 2000 jezdců. Oktavián tehdy přitom s lehkým srdcem obětoval i svého hlavního podporovatele Cicera, po jehož krvi dychtil Marcus Antonius.
  5. Moc církevní. Není možno ji podceňovat, náboženství hrálo v Římě významnou roli, především věštby se braly velmi vážně a zlomily vaz leckterému politikovi, který se kněžím znelíbil. Po smrti Marca Aemilia Lepida v roce 12 př.n.l. převzal Augustus i funkci nejvyššího velekněze. Do tohoto roku si udělal z někdejšího Caesarova velitele jízdy a pozdějšího kumpána v tzv. druhém triumvirátu poslušnou figurku. Z pozice nejvyššího velekněze učinil hodně pro obnovu náboženských kultů – jen v Římě dal postavit víc než 80 chrámů a jeho přítel Agrippa dal postavit Panthenon, největší z nich. (Agrippa byl schopný ale bez ambicí a tedy poslušný a koneckonců byl Augustův zeť a tak mu vládce taky přenechal trošku slávy, aby sloužil o tom nadšeněji a poslušněji).Pantheon
  6. Moc veřejného mínění – tedy umění PR. To ovládal Augustus vždy přímo geniálně. Především se sám postavil do úlohy mírotvorce. Pro římský lid, vyčerpaný a znechucený věčnými válkami minulých let to bylo pravé požehnání. Je pravdou, že po dobu Augustovy vlády trvající 44 let byl chrám boha Januse, který se otvíral vždy, když římské vojsko vyráželo na válečné tažení a zavíral se, když se vrátilo a válka skončila, zavřen déle, než za celé předcházející dějiny Říma trvající tehdy už víc než 700 let.  V roce 10 př.n.l. po ukončení války v Hispánii dal Augustus demonstrativně přímo na Martově poli postavit monumentální „Oltář míru“. Nedělalo mu to zřejmě žádné velké násilí, on sám válku vést neuměl, a proto její neexistence neželel. Porážka v nějaké zbytečné válce by mu mohla jen pošramotit pověst. V roce 17.př.n.l. nechal s obrovským finančním nákladem uspořádat tzv. „Stoleté hry“. Nebyl za tím jen obvyklý slogan „chléb a hry“ (i když ten hrál samozřejmě nejdůležitější roli) ale i obnova tradičních kultů a obnovení úcty k tradičním bohům.Augustus založil v Římě požární službu. V přeplněném městě plném činžovních domů byl oheň největším nepřítelem a lidé z něj měli největší strach. Najednou nebyli odkázáni sami na sebe, ale na pomoc spěchali za císařovy peníze vycvičení a jím placení profesionálové a zachraňovali, co se zachránit dalo.A v neposlední řadě – Augustus měl svého Vergilia. Vergilius platil jednoznačně za nejgeniálnějšího básníka své doby, už za svého života byl hojně citován jinými autory a veřejně recitován. Pocházel z venkova, což nemohl svým vzhledem zapřít, dokázal si ale vždy získat mocné ochránce a nezapomněl se jim odvděčit tím, že je oslavil ve svých verších. Tak když Asinius Pollio, Alfenus Varo a Cornelius Gallus pomohli ochránit jeho rodinné pozemky při rozdělování půdy vojenským vysloužilcům, oslavil je v „Zpěvech pastýřských“ a když mu Augustův přítel Maecenas pomohl v jednom sporu s vojenským vysloužilcem, dočkal se stejné odměny ve „Zpěvech rolnických“. Zřejmě tehdy si jej všiml Augustus sám (existuje sice legenda, že Vergilius jako rodilý sedlák správně odhadl slabiny koně, do něhož vkládal Augustus velké naděje, ta ale není brána historiky příliš vážně) a od té chvíle už směl Vergilius opěvovat pouze Augusta a jeho dobu. Což činil rád, nadšeně a v nejlepších verších své doby. Kdo by pak nevěřil tomu, co mu básník předkládal, že totiž doba Augustova je nejšťastnější dobou římských dějin.
  7. Augustus pokračoval v tradici, kterou zavedl Caesar, vydával noviny informující o jednáních v senátu – samozřejmě referoval o nich tak, jak je viděl on – a tím ovlivňoval veřejné mínění.
  8. Augustus se staral i o to, aby Římané měli víc v peněžence. Prodávání levného obilí dováženého z Egypta (kterému vládl on) bylo samozřejmostí a když bylo nejhůř, rozdávalo se toto obilí i zadarmo. Muži, kteří se oženili a v manželství zplodili děti měli úlevy na daních (to se týkalo samozřejmě jen římských občanů) a byli osvobozeni od různých povinností (tzv. právo tří dětí – ius trium liberorum) a dostávali významná (a dobře placená) místa ve státní správě.
  9. Už v předvečer svého gesta z 13. ledna roku 27 tedy na konci roku 28 př.n.l. zrušil všechny zákony z doby triumvirů, které jim dávaly neomezené pravomoci nad životem a smrtí všech občanů. Jásot byl obrovský, následné volbě tribunem lidu nestálo opravdu nic v cestě a člověk rozumí samozřejmě o to lépe, že jej senát onoho osudného třináctého ledna prostě do důchodu poslat nemohl.
  10. Už své vítězství nad Markem Antoniem a dobytí Egypta oslavil tak jak nikdo před ním. Ve dnech 13 – 15. srpna roku 29 př.n. l. slavil v Římě až tři triumfy, během nichž se nepracovalo, ale slavilo a zavedl tradici, že se tyto dny slavily pod jménem „Ferie Augusti“ každoročně, jako připomínka konce nesmyslného zabíjení římských občanů římskými občany. Tak založil tradici nejdéle slaveného svátku v Evropě a možná i na světě. I dnes je „Faragosto“ 15.srpna největším italským svátkem. I když většina Italů vůbec neví, co to vlastně slaví (přesvědčil jsem se o tom u mé učitelky italštiny) slaví o to nadšeněji.

Augustus byl opravdu geniální politik, možná nejgeniálnější v lidských dějinách. Musíme si uvědomit, že šel po nevyšlapaných cestičkách, musel sloupy své moci definovat sám a zmocnit se jich. Neměl žádné skutečné předchůdce, jeho adoptivní otec Caesar byl možná geniální vojevůdce, ale politicky babrák (jinak by nepozval do Říma svou milenku Kleopatru, nekoketoval by s korunovací na římského krále a hlavně by nerozpustil po vítězství nad Pompejem svou hispánskou gardu). Augustus se uměl učit z chyb svých předchůdců, řešení ale musel nacházet sám.

Měl k tomu všechny předpoklady. Byl sám nesmírně chytrý a nebál se obklopovat schopnými lidmi (jako byli například už vzpomenutí Marcus Vispanius Agrippa či Maecenas). Vyrostl prakticky bez rodičů, otec zemřel, když mu byly čtyři roky, matku ztratil ve dvanácti. Citový chlad mu byl vlastní, svou druhou ženu Scribonii opustil v den, kdy mu porodila dceru Julii, aby si mohl vzít Livii, která byla v té době vdaná a dokonce i těhotná se svým prvním mužem. Stejně chladnokrevně obětoval svou sestru Octavii, když ji provdal v roce 40 př.n.l. za Marka Antonia, ačkoliv věděl, že tento žije s Kleopatrou. Zapuzení Octavie jejím mužem bylo jedním z dobrých zdůvodnění války proti někdejšímu partnerovi. Chladnokrevnost a chybějící svědomí dokazoval Augustus po celý svůj život. I při vyhnání své dcery Julie na neobydlený ostrůvek Pantateria či svého vnuka Postuma, důvody jehož vyhnanství nikdy nebyly vyjasněny. Stejně tak přinutil svého adoptivního syna Tiberia se rozvést se ženou kterou miloval. Potřeboval jej prostě mít jako následníka v rodině a proto se Tiberius musel oženit s Augustovou dcerou Julií. A podobných příkladů z jeho osobního života by se dala najít celá řada.

Šlo mu samozřejmě v první řadě o osobní moc, protože pochopil, že by politický pád nepřežil. Měl ale i vizi posilnění římského státu, který se v té době nacházel v hluboké krizi. Neustálý boj o moc vyčerpával jeho lidské i ekonomické zdroje a ohrožoval jeho další existenci. Augustus dokázal Řím z této krize vyvést. Po vymření Julijsko-Claudijské dynastie, kterou založil, následoval sice rok 68 známý jako rok čtyřech císařů, tato krátká občanská válka už ale jeho dílo nemohla ohrozit. Začalo se rozpadat, až když syn Marca Aurelia  Commodus zprofanoval císařskou moc natolik, že o novém císaři začali rozhodovat výhradně vojáci – v roce 193 nabídli pretoriáni funkci císaře dokonce v dražbě! Následovalo sto let vlády takzvaných vojenských císařů, tedy sto let občanských válek a to už nemohla přežít ani taková říše, jakou bylo Augustovo Římské impérium.

Tváří v tvář faktu, že se i dnes snaží Augustovy metody napodobovat mnozí diktátoři nebo rádobydiktátoři, kterým nevoní současná demokracie, musím řádky, které budou následovat poněkud relativizovat. Poslední Augustova slova, když cítil, že se blíží jeho konec, byla (mimochodem pronesena v řečtině, protože vzdělaní Římané se bavili v tomto jazyce a takto pronesené poselství mělo větší šanci na to, že se rychle rozšíří po celé říši. Zeptal se svých přátel, dlících u jeho smrtelného lože, zda zahrál dobře svou životní komedii a pak řekl: „Pokud se vám hra líbila, vzdejte jí chválu potleskem a odměňte náš výkon vaším jásotem“

V podstatě mi nezbývá nic jiného, než se k tomuto potlesku připojit. Člověk toho muže nemusel rád, obdivovat jej ale musel. A to je i můj případ.

Životopisná data:

23.září 63 př.n.l. – narození Gaia Octavia

61 př na l. jeho otec Gaius Octavius jako první v rodině dosáhl hodnost prétora a hodlal kandidovat na konsula

59 ř.n.l. smrt otce

51 př.n.l. smrt matky Atie

44.př n.l. v Caesarově testamentu je určen za jeho dědice. V té době studuje v Apollonii v dnešní Albániii, přepravuje se víceméně tajně do Itálie, je ale poznán a provolán lidem za Caesarova dědice a vykonávatele jeho testamentu

43 př.n.l. Bitva u Mutiny, Oktavián bojuje na straně republikánů proti Marku Antoniovi

43 př.n.l. druhý Triumvirát Oktavián, Markus Antonius a Lepidus

42 př.n.l. bitva u Fillipp porážka republikánů

40 př.n.l. rozvod s první ženou Clodií, svatba se Scribonií, svatba Marka Antonia s Oktviánovou sestrou Octavií

38 př.n.l. rozvod se Scribonií, narození dcery Julie, svatba s Livií Drusillou

31.př.n.l. bitva u Actia

30 př.n.l. dobytí Egypta, konec občanských válek

13-16.1.27 př.n.l. založení principátu, Oktavián dostává titul Augustus

8.př.n.l. šestý měsíc římského kalenáře je senátem přejmenován na Augustus

2.př.n.l. Augustus dostává titul “Pater Patriae” – Otec vlasti

2 př.n.l. dcera Julia je poslána do vyhnanství na ostrov Pantaterii z důvodu nemravného života

4.n.l – Adopce Tiberia (spolu s posledním žijícím vnukem Postumem, synem Julie a Marka Vipsania Agrippy)

9.n.l. zničení tří římských legií v Tentoburském lese Germány vedenými knížetem Ariminiem, přechod Říma do defenzívy, budování Limes Romanum na Rýnu a Dunaji jako obranné linie a říšské hranice.

19.srpna 14 nl.lsmrt Augusta v městě Nole u Neapole

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.