Co to proboha je? Ptáte se asi. Já se ptal stejně. Dnes už to vím, ale k tomu poznání vedla trnitá cesta, kterou chci na tomto místě popsat. Nebojte se, nezklamu, na konci vám odpověď na onu otázku poskytnu.
Začalo to, jako obvykle, docela nevinně. Z naší koncernové centrály se nahlásila komise, jež prý bude v spolupráci s personálem oddělení zkoumat možná rizika, jež při naší práci mohou vzniknout pro pacienty, personál či dokonce pro existenci našeho oddělení. Zdánlivě dobrá myšlenka. Šéf mne zavolal do kanceláře a sdělil mi, že mne nominoval, abych ve jménu lékařů našeho oddělení s touto komisí spolupracoval. Namítl jsem, že jemu, jakožto šéfovi, jsou možná rizika mnohem lépe známá, protože koneckonců on za všechny ručí. Že já bych mohl někteeré z podstatných rizik nepoznat či přehlédnot, což by mohlo mít fatální následky. Pročež se mi jako nejzpůsobilější pro spolupráci s danou komisí zdá šéf sám osobně. Primář mou argumentaci uznal a projevil ochotu převzít ono místo, jež chtěl původně delegovat na mne. Moje radost trvala jen do dne, kdy se komise v nemocnici objevila. V ten den půl hodinu před zasedáním oné komise, mne zavolala sekretářka, aby mi sdělila, že šéf musel neočekávaně nemocnici opustit (kam, to jem nikdy nezjistil, podezřívám ho, že prostě jen vzal čáru) a proto mám na zasedání oné komise jít já. Proseděl jsem tedy řadu hodin při analýze možných rizik, z nichž většina se mne vůbec nedotýkala a naříkal nad ztraceným časem, který jsem mohl využít mnohem efektivněji, například k léčbě pacientů. Ale osud už vzal svůj běh, jež se nedal ovlivnit.
Dozvěděli jsme se, že je potřeba vzdělat na každém oddělení certifikovaného risikového managera, jenž se má zúčasnit týdenního kurzu, aby se mu dostalo patřičeného vzdělání a po absolvování zkoušky obdržel cetrifikát a mohl se kvalifikovaně věnovat analýze rizik, vznikajících při naší práci. Na základě mé spolupráce s výše jmenovanou komisí jsem se stal jediným kandidátem, jenž měl být daným vzděláním obšťastněn. Patřičně motivován hrozbami sankcí, pokud bych se odvážil odmítnout, navštívil jsem tedy kurz rizikového managementu v Grazu – a připadal jsem si tam jako mimozemšťan. Záhy jsem pochopil, že budu zaškolen do tajů obrovské administrativní obludy, o jejíž poznání nemám ani nejmenší zájem. Zatímco o přestávkách probíhaly vzrušené diskuse účastníků kurzu, seděl jsem u své kávy a snažil jsem se nevnímat. Byl jsem také jediný, kdo neváhal oznámit vedoucímu kurzu, profesionálnímu rizikovému managerovi ze Švýcarska, že ničemu nerozumím. Pro srovnání, rozhovor jisté angažované pracovnice managementu kvality z nejmenované štýrské nemocnice s oním Švýcarem: „Ach, už tomu rozumím. Zde se jasně překrývá ISO 12000 s DNK 43100!“ „Hmmm, to považuji za příliš nebezpečnou hypotézu, zajímavou, ale příliš nebezpečnou!“ Nevíte, o čem teď mluvím? Mohu vás uklidnit, já taky ne. Moje pasivní rezistence ale získávala s přibývajícími dny stále více přiznivců. Od třetího dne mi už kávu nosili mí spojenci a na konci týdne jsem byl maskotem celé skupiny, okolo nějž se shromažďovali účastníci kurzu, chtějící projevit svou frustraci.
Mé nadšení pro rizikokvý management dosáhlo svého vrcholu předposlední den kurzu. Byli jsme už natolik zasvěcení do tajů rizikového managementu (ačkoliv jsem stále nevěděl, o co jde), že jsme měli samostatně pracovat. Jedna skupina měla provést takzvanou top-down analýzu nemocničního zařízení, tedy identifikovat a změřit všechna rizika provozu, druhá skupina pak prováděla takzvanou bottom-up analýzu, tedy analýzu jednotlivého problému a jeho zařadzení do systému. Byl jsem zařazen do skupiny top-down. Všechno mělo svůj nekomplikovaný průběh, až do chvíle, když jsme měli definovat slovo „častost“. Tedy jak často k danému problému v nemocnici dochází (či dojít může – ještě stále mi nikdo nevysvětlil která z těchto dvou alternativ je správná). Co tedy znamená slovo „často“. Projevil jsem svůj názor: „Já si myslím,“ pravil jsem. „Že často je už jednou za měsíc. Když se nějaký problém, který ohrožuje pacienta nebo dokonce provoz, objevuje pravidelně jednou do měsíce, tak je to často a měli bychom se s tím zabývat.“
„Hmmmm,“ odpověděl Švýcar pochybovačně. „To bych netvrdil. Problém, který je častý, s tím musíte prostě žít, ten musí být vaším každodenním průvodcem, ten se musí vyskytovat aspoň několikrát do týdne.“
Samozřejmě jsme odborníkovi věřili a zapsali si do naší analýzy, že „často“ znamená několikrát do týdne.
V polední přestávce zjistila skupina bottom-up, že ve svém středu nemají žádného lékaře a proto se při analýze svého případu – jednalo se o vizitu na jednotce intenzivní péče – nedostanou dál. Přišli tedy poprosit, zda by někdo ze skupiny top-down nemohl přejít do jejich skupiny. Protože jsem ochotný blb a hlavně jsem měl našeho milého Švýcara už plné zuby, přestoupil jsem do skupiny bottom-up a pomohl během jedné hodiny vyřešit onen neřešitelný případ.
Druhý den se ale skupiny vyměnily. A protože jsem zůstával už v oné druhé skupině, očekávala mne druhého dne opět ona top-down analýza. A po necelé hodině jsme dospěli k problému, co znamená slovo „často“. Samozřejmě jsem byl up-to-date a hned jsem se přihlásil. „Často,“ pravil jsem. „znamená, že s tím problémem musíte žít, že je vaším každodenním společníkem, že se s ním musíte setkávat nejméně několikrát do týdne.“
„Hmmmm,“ pravil opět Švýcar. „To bych netvrdil. Několikrát do týdne, to už je extrémní, nebezpečný se problém stává už, když se vyskytuje jednou do měsíce. „Často“ definujeme jako jednou do měsíce. Zapište si to.“
Doufám, že další komentáře nejsou potřebné. Nicméně jsem zkoušku zvládl a jsem certifikovaný rizikový manager. Ach, ještě dlužím odpověď na otázku, co je to ten rizikový management vlastně je! Kdysi se tomu říkalo zdravý rozum. Člověk – tedy vedoucí pracovník – si všiml možného nebo blížícího se nebezpečí a vydal příslušné příkazy, aby se mu zabránilo. Dnes už zdravý rozum neexistuje a spolupracovníci, jež získali na sebevědomí a autonomii, by takového šéfa jednajícího na základě zdravého rozumu, poslali někam. To by způsobilo roztržku na oddělení a zhoršení výkonu a pracovního klimatu. Z toho důvodu si dnes žádný šéf nedovolí svým podřízeným něco přikázat a my hledáme náhradní mechanismy. Hlavní náhražkou za zdravý rozum je pak právě rizikový management. Dané riziko musí být odhaleno, musí být zanalyzováno bottom-up a poté zařazen do top-down, musí být zadokumentováno v počítačovém, pro tento případ stvořeném počítačovém programu. Pak se identifikuje „vlastník rizika“. To je samozřejmě šéf, ovšem pokud není odhalen a informován, nemusí o této skutečnosti vědět a není povinnen reagovat, i kdyby už hořela střecha budovy. Poté se hledají návrhy opatření, které danému problému mají zabránit, vše se zadokumentuje a pošle onomu postiženému šéfovi jakožto i centrální komisi rizikového managementu, jež plní několik kanceláří v centrále koncernu. Pod tímto tlakem se musí daný šéf sklonit a sdělí svým spolupracovníkům, že je třeba přijmout daná opatření a že on za to nemůže, poněvadž k tomu byl přinucen komisí rizikového managementu. Šéf a jeho spolupracovníci tím mají společného nepřítele, jenž je přinutil zjměnit zaběhaný systém, což stmelí kolektiv a zvýší jeho výkonnost.
Doufám, že se mi podařilo principy rizikového managementu dostatečně objasnit. Samozřejmě že tu práci dělám rád.

4 Comments on Rizikový management

  1. Dobrý den pane Poláchu. Máme společné známé, jsem synovcem pana Fišery. S chutí si tady přečtu Vaše články a mám nutkání spíše dopsat než komentovat. I jednoho dne byla vymyšlena norma ISO 9000 a bez ní už žádná firma prakticky neměla přežit. Stejný nástroj buzerace jaký popisujete výše. Nikdo neví k čemu je, ale zato se na ní dají brát evropské dotace. A tak do firmy naklusá parta úředníků, kteří mi vysvětlí jak mám zametat, jak můžu měřit posuvným pravítkem a při jaké teplotě a jak mám značit cesty ve výrobě, aby ani slepý nezabloudil. Má to dost společného a přitom se jedná o dva naprosto rozdílné obory.
    A tady bych rád navázal na Váš článek o EU a volbách. EU už nám brání pracovat, zato z nás vyrábí úředníky na plný úvazek. V těch nařízení a zákonných úpravách se nevyzná nejden právník. Z druhé srany tlačí zákazníci, že chtějí prakticky co rok snížit náklady o 5%, vedle toho odbory chtějí zvýšit mzdy o 10%.Dostali jsme se do začarovaného kruhu, který nemá řešení a nedivte se, že zoufalá situace si žádá zoufalá řešení a volby vyhrají strany, které nabízejí jednoduchá řešení.

    • Pane Sulo. Váš příspěvek mě potěšil, Petr byl u nás dokonce včera na návštěvě. Dovolím si trochu oponovat. Ne za všechno může “zlý Brusel”. I když se na něj národní politici tak rádi vymlouvají, aby vypadali jako obránci práv “svého” národa proti “zlé” Evropě a získávali tak levné body. Integrace je jediná schůdná cesta, rozbití Unie, izolace národních států a z toho pramenící konflikty, které by na sebe nedaly dlouho čekat už Evropu ve 20.století dostatečně zničily – vlastně se z nich nikdy tak úplně nevzpamatovala. Spousta nesmyslných předpisů je místní výroby. Samozřejmě problém je, že lidé vliv centrálních evropských zákonů nedoceňují a k volbám do evropského parlamentu ani nechodí – i když právě tam by měli být posíláni lidé nejschopnější a ne odsunutí politici za odměnu na důchod. Jestliže tam mezi poslanci není příslušná kvalita, nemůžou odtud vycházet ani dobré zákony. Samozřejmě, že EU se musí reformovat, musí zjednodušit podmínky pro podnikání, aby si udržela konkurenceschopnost. Ale myslet si, že čeští politici jsou méně zkorumpovaní než ti v Bruselu a budou přijímat lepší zákony je jen fikce, která se nanaplní.

  2. Dobrý den, pane Poláchu, moc děkuji za vysvětlení pojmu “rizikový management”. Přemýšlím, jestli měli podobnou komisi v klatovské nemocnici. Asi ne , a asi tam neměli ani zdravý rozum, protože jinak by s primářem Havránkem už dávno vyběhli. V dnešním Právu totiž vyšel článek o postupech jmenovaného primáře-pro mě jako pro laika-jedním slovem hrůza! Proč vám ale hlavně píšu-chci vám moc poděkovat za vaše krásné romány, které jsem v poslední době přečetla -Cti otce svého, ale miluj ženu svou a Ať zemře král . Historické romány nemám zrovna v lásce, ale vaší zásluhou je asi budu častěji číst. A určitě ty vaše. Ještě jednou díky! M. Pánová, Malšice

    • Milá paní Pánová! Já jsem byl vždy raději za ten zdravý rozum než za rizikový management, ovšem onen rozum v poslední době vymírá a tak se hledají náhradní prostředky. O klatovské nemocnici samozřejmě nic nevím, jsem ale ke zprávám z tisku, co se týká zdravotnictví vždy trošku skeptický. Měli jsme v Rakousku před roky velký skandál na chirurgii ve Freistadtu, kde údajně umírali pacienti. Byly toho plné noviny. Nakonec vyšlo najevo, že se jen rozhádali primář se svým zástupcem a chtěli se vzájemně zničit. A tisk na to rád skočil, protože se to dobře čte a prodává. Mám radost, že se vám mé romány líbily a doufám, že najdete cestu i k dalším. Čtení je něco, co člověka obohacuje podstatně víc než film nebo televize – nejsou to hotové obrazy, ale slova, za nimiž si člověk ty obrazy musí představit. Musí mít fantazii, tedy to, co lidem v naší současné společnost tak zoufale chybí.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.