Estonsko je v podstatě Tallinn. Ano, jsou tu i jiná města, jako universitní Tartu nebo na ruské hranici ležící Narva. Ale z 1,3 milionu obyvatel žije v hlavním městě 450 000, tedy víc než každý třetí. J            Ještě víc to platí o Lotyšsku, tady je Riga víceméně Lotyšsko – 770 000 obyvatel z 1,9 milionu. Několik městeček na pobřeží dominanci hlavního města zlomit nedokáže.

Litva není Vilnus a Vilnjus není Litva. Ani svou velikostí, (540 000 z 3,4 milionu obyvatel), ale ani svou historií. I když toto město založil velkokníže Geminidas v roce 1316 (brzy bude tedy litevské hlavní město slavit 700 let své existence). Údajně ho k tomu pohnul sen, když po lovu odpočíval na vršku nad soutokem řek Neris a Vilnja. Hlavní město Litvy leželo tehdy u nedalekého hradu Trakai.

Jestli to bylo v důsledku snu nebo ne, volil dobře. V jinak ploché zemi je kopec o výšce několika desítek metrů přímo na soutoku dvou řek naprostou výjimkou a k budování hradu tedy ideální příležitostí. Ten starý hrad stojí dodnes.

Je to jen zřícenina postavená – jak už je na Litvě s nedostatkem kamene zvykem – převážně z cihel, je odtud krásný výhled na celé město a ti, kdo jsou líní nebo neschopní vyjít nahoru pěšky, mohou použít zubačkovou lanovku – rakouský pozdrav do daleké Litvy.

Nový hrad, tedy vlastně zámek, jenž leží pod oním kopcem se starým hradem má pohnutou historii. Někdejší renesanční palác litevských velkoknížat (druhou manželkou polského krále a litevského velkoknížete Zikmunda byla milánská princezna Bona Sforza, která do Vilnjusu přinesla italskou renesanci) byl zničen při ruském vpádu v roce 1655. I když bylo město po několika letech dobyto zpět, nebyl zájem o obnovu zničené knížecí rezidence (od Lublinské unie v roce 1569 byla Litva integrální součástí polského státu a polský král sídlil už výhradně jen ve Varšavě) a v roce 1801, když už byl Vilnjus součástí ruského impéria, Rusové zbytky paláce definitivně zbourali. Až v roce 1997 byly při vykopávkách objeveny základy této budovy a pak bylo rozhodnuto ji obnovit. Stavba byla ukončena minulého roku a v budově se nachází muzeum a koncertní sály.

Vilnjus se pyšní celkem 56 kostely, převážně katolickými, jsou zde ale i kostely ortodoxní. Ty zde stály vlastně už dříve. Už v časech, kdy se Litevci hlásili k pohanství, byla zde čtvrť ruských kupců, kteří už tehdy vyznávali křesťanství. Tři z nich, nalezení jednou ve čtrnáctém století v pohanském Vilnjusu mrtví, jsou jako svatí mučedníci uctíváni v katedrále Boží trojjedinosti. Ta stojí určitě za návštěvu, má naprosto zvláštní ikonostas, jaký jsem ještě nikde neviděl, vlastně člověku chvíli trvá, než přijde na to, že v tomto kostele ikonostas, neodmyslitelná součást ortodoxních kostelů, vůbec je.

Největším kostelem ve Vilnjusu je ovšem kostel svatého Petra a Pavla, stavba barokní postavená z popudu litevského vojevůdce Michala Kazimíra Pace, jenž se pod prahem katedrály nechal pochovat.

Měl to být symbol díků za osvobození města od Rusů. Ti ovšem přišli v roce 1795 znova, v čase ruské okupace sloužil kostel za vojenský sklad, protože jeho přebudování na ortodoxní kostel by bylo příliš drahé. Paradoxní je, že právě tento kostel byl v době sovětské okupace po uzavření vilnjuské katedrály otevřen pro bohoslužby a byl tu dočasně uložen i sarkofág místního svatého – svatého Kazimíra.

Ten je dnes opět uložen v samostatné kapli katedrály, jež je ovšem zasvěcena svatému Stanislavovi, biskupovi krakovskému. Jak je vidět, mají to Litevci s vlastní identitou těžké, zejména pak ve svém vlastním hlavním městě. Polsky se město jmenuje Wilno a z jeho okolí pocházel meziválečný polský prezident Józef Pilsudski. Ten je pochován v krakovském Wawelu, sám si ale žádal, aby jeho srdce bylo pochováno ve Vilnjusu. Když jsem se ovšem zeptal naší průvodkyně, kde je Pilsudského srdce pochováno, odpověděla mi lakonicky „Někde na hřbitově“ a od té chvíle mě neměla ráda. Musel jsem si zjistit sám, že je to na hřbitově ve čtvrti Rasos, vlastně nedaleko městského centra. Na tohoto svého rodáka mají tedy Litevci ne právě pozitivní vzpomínky a nejen proto, že byl Polák (jako po první světové válce velká část místního obyvatelstva). Ale ačkoliv byl Vilnjus v roce 1920 přiřčen Litvě, nechal ho Pilsudski jednoduše vojensky obsadit a postavil velmoci před hotovou věc. Protože si právě zasloužil ostruhy zničením Rudé armády u Varšavy, přešly světové velmoci toto porušení mezinárodního práva mlčením a Vilnjus zůstal až do října 1939 polský. Hlavním městem Litvy se na tu dobu stal Kaunas, který se následkem toho považuje stále ještě za nejlitevštější město a vlastně za „tajné hlavní město Litevské republiky“.  Tady byla ostatně založena i první litevská universita, ta ve Vilnjusu následovala až v roce 1569 jako jezuitská kolej. Jezuity tehdy pozval do Vilnjusu místní biskup, aby jeho poddaní nepřišli na hříšné myšlenky přestupovat na protestantskou víru. Pro jistotu založil onu kolej hned vedle svého sídla. Aby se mu jezuiti náhodou nevymkli. Nevymkli se.  Lutherovy myšlenky na Litvě nezapustily kořeny a Litva zůstala katolickou až za hrob. Důkazem je i relikt skutečně ojedinělý, takzvaná „Hora křížů“ kousek na jih od lotyšské hranice. Vlastně to žádná hora není, jen takový kopeček o výšce slabých 5-6 metrů. On sám ale i celé okolí je poseto tisíci a tisíci kříži, každý turista si může v suvenýrech jeden kříž koupit a pak ho tam zarazit do země. Nekoupili jsme a nezarazili. Pršelo, jen se lilo, a když jsem na mokrém chodníku mezi kříži uklouzl, roztrhl jsem si kabát. Možná by se to nestalo, kdybych tam ten kříž donesl. Kdo tu ovšem byl v roce 1993, byl papež Jan Pavel II (koho to překvapuje, ten byl přece všude). Dal podnět k tomu, aby se na tak památném místě vybudoval klášter a ten tam tedy je taky.

V někdejším biskupském paláci ve Vilnjusu sídlí dnes litevská prezidentka, která má – a teď se držte – velkou popularitu a důvěru obyvatelstva. Má na to prý jednoduchou metodu – nekrade, nepije a mluví pravdu. I když právě z těchto důvodů se nemohla stát komisařkou v Bruselu. Což je jí zřejmě dost jedno. Mimochodem – Litva má na svých 3,4 milionu obyvatel 161!!! poslanců. S tím zřejmě nenadělá nic ani populární paní prezidentka.

Ten litevský svatý Kazimír byl vlastně polský princ, syn Kazimíra IV. a jeho ženy Alžběty, vnučky Zikmunda Lucemburského, starší sestry Ladislava Pohrobka. Do litevských dějin vstoupila jako Alžběta Habsburkovna, protože její otec byl Zikmundův zeť Albrecht Habsburský. Kazimír byl mladším bratrem českého a uherského krále Vladislava I. Jagella a poté, co jeho starší bratr přijal korunu českou a uherskou, měl Kazimír nárok na polský královský trůn. V mládí jej otec poslal do Uher, aby tam zpacifikoval Matyáše Korvína. Dostal tam od Maďarů pořádný výprask a vládnutí ho přestalo bavit. V roce 1483 ve věku 25 let sice převzal z rukou svého otce správu Litvy a přesídlil do Vilnjusu, kde ovšem o rok později následkem svého asketického života zemřel na tuberkulózu. Protože prý po moci netoužil, ale proslavil se péčí o chudé a projevy milosrdnosti, byl v roce 1602 vyhlášen za svatého. Traduje se, že když byla u příležitosti jeho svatořečení otevřena jeho rakev, našli jeho mrtvolu zcela zachovalou ( to prý dělají mykobakterie, tedy původci tuberkulózy velmi rády – uhájí si svůj životní prostor, tedy svou mrtvolu  a hnilobné bakterie se do mrtvoly prostě neprobojují).

Samozřejmě je ve Vilnjusu i katedrála svatého Kazimíra (I když on sám je pochován v oné katedrále svatého Stanislava), je to monumentální barokní kostel s knížecí korunou na vrcholu věže (protože Kazimír byl litevský kníže), zde bylo ovšem Sověty zřízeno – naprosto perverzně – muzeum ateismu. Takže v kostele zasvěcenému místnímu světci museli učitelé při povinných hodinách ateismu vysvětlovat dětem, že Bůh neexistuje. Nepomohlo to, Litevci zůstali katoličtí a jsou jimi i dnes. Sověti si s jedinou svou svazovou republikou, jež tak tvrdošíjně trvala na svém náboženství, nevěděli tak docela rady. Nakonec povolili v Kaunasu jediný katolický seminář pro výchovu katolických kněží v celém sovětském impériu a Litevci si mohli postavit na kaunaském náměstí dokonce sochu svého buditele Maironise. Problém byl v tom, že Maironis (vlastním jménem Jonas Mačiulis) byl katolický kněz a k jeho oděvu tedy automaticky patřil kříž na krku. Po dlouhých jednáních byl dohodnut kompromis (i komunisté se v Litvě museli smířit s kompromisem). Maironis mohl být znázorněn v kněžském rouchu (stejně nikdy nic jiného nenosil), drží si ale ruku zamyšleně pod bradou a tím je kříž zakryt).

Ani černou madonu z 16 století, nacházející se nad branou „Ranního svítání“ si komunisté nedovolili dát pryč či dokonce zničit – přece se jen jedná o ochránkyni města a člověk nemohl vědět, co se stane, kdyby ji odstranil. Ani Madona ale Vilnjusu příliš nepomohla. Napřed se ho zmocnili v roce 1795 Rusové, pak v roce 1915 Němci, v roce 1920 Poláci, a když se konečně stal v roce 1939 litevským, přešla celá Litva v roce 1940 do svazku bratrských sovětských republik. Přesto proudí k madoně tisíce poutníků, aby se zde pomodlili. Nejslavnější z nich byl – můžete jednou hádat – samozřejmě Jan Pavel II. Jeho pamětní tabule jsou na mnoha místech, Karlovi Wojtylovi byli Litevci ochotni odpustit dokonce i to, že byl Polák. Hlavně že pomohl zbavit je komunistů.

Kaunas se ostatně pyšní mostem, který byl po 12 let nejdelším mostem v Evropě, přejít ho trvalo totiž bezmála dva týdny. Vysvětlení je prosté. Řeka Němen byla po třetím dělení Polska hranicí mezi Ruskem, kde platil juliánský kalendář a Pruskem s kalendářem gregoriánským. Po Vídeňském kongresu postoupili Rusové dále na západ a most se zkrátil na normální délku.

V Kaunasu si taky připomínají událost, jež rozhodujícím způsobem změnila světové dějiny. V roce 1812 právě tady Napoleon překročil se svou Grand Armée ruskou hranici. Vtom prý vyběhl z křoví zajíc, pod Napoleonem se splašil kůň a francouzský císař z něj spadl. To bylo všeobecně považováno za zlé znamení, a jak Napoleonovo tažení do Ruska dopadlo, víme všichni. Kaunasané se rozhodli tuto historickou událost zvěčnit památníkem, nepostavili jen ale Napoleonovi, jenž je zklamal v nadějích na zbavení se ruské nadvlády a taky svou snahou vytlouct z nich podle ideálů francouzské revoluce jejich katolictví, nýbrž tomu zajíci.

Staré vilniuské město je poměrně malé, s Rigou se rozhodně nemůže měřit. Jeho velikosti odpovídají ale i ceny, takže se zde člověk může najíst a napít za skutečně rozumné ceny a večerní Vilnjus má své kouzlo. Litevské pivo má značku Švyturys a je docela pitné. Litva je celkově cenově z pobaltských států nejpřijatelnější a nevěřím, že je tomu jen proto, že nemá euro. Chce ostatně k Eurozóně přistoupit už k prvnímu lednu 2015.

A jak už jsem napsal, Litva není jen Vilnjus. Je zde Klajpeda, trošku v porovnání s velkolepě zrenovovaným Vilnjusem zanedbaná a proto i frustrovaná, ale tak je to prostě všude na světě, státní peníze plynou do hlavního města, přesněji řečeno, zdráhají se je opustit. Nejbohatším městem Litvy je ale údajně Klajpeda, velký obchodní přístav u ústí řeky Němenu, největší litevské řeky. I Klajpeda (německy Memel) má pohnutou historii. Do roku 1920 byl Memel nejsevernějším městem Německa. Poté byl od Německa oddělen, spravován Francouzi a poté obsazen Litevci. Hned po obsazení Československa požadoval Hitler vrácení města Německu, což Litva v dubnu 1939 učinila. Hitler vtáhl do Memelu a hovořil k shromážděnému nadšenému (skoro 100 procent obyvatelstva tvořili tehdy Němci) obyvatelstvu z balkónu místního divadla. Všichni stáli tváří k němu a jásali, jen jedna osoba stála k němu obrácená zády a nejásala. Byla to socha Ännchen von Tharau, děvčete, o níž se kdysi psal zamilované básně pruský básník Simon Dach.

Psal je vlastně na objednávku pro jistého Johanna von Klinsporn, který ale ani takto neměl u oné dívky úspěch. Ale ačkoliv mu báseň „Ännchen von Tharau“ nepřinesly vytouženou lásku, báseň byla zhudebněna a je nejznámější lidovou písní v oblasti Pruska a severní Litvy. Proto si Anička zasloužila svou sochu před klajpedským divadlem a proto tak rozčílila velkého Adolfa. Ten poté trval na jejím odstranění – a v tom dokázal být nekompromisní – i lev v bratislavském přístavu musel po jeho podrážděném výroku „Ta kočka musí pryč“ zmizet. Anička tedy zmizela taky a po ní i celý Memel. Po dobytí města ruskými vojsky byli Němci vystěhováni (na tuto historii upomíná dojemný památník před klajpedským nádražím) a poté se město stalo uzavřenou vojenskou sovětskou zónou. S tímto dědictvím bojuje dodnes. Mezi nové moderní domy se stále míchají otřesné bytovky z komunistických časů, přístav je moderně rozbudovaný, ale v jeho blízkosti stojí jako relikt opuštěná a rozpadající se velká kasárna. Klajpeda je prý nejmladším městem Litvy – co se týká skladby obyvatelstva. Stěhují se tam ti, kdo doufají v kariéru a troufají si vydělat peníze. Nakolik jsou úspěšní, to nevím, ale minimálně z mého pohledu byla nejhezčí děvčata v Pobaltí ne v Lotyšsku, jak jsem si myslel, ale na Litvě, konkrétně v Klajpedě. Město samotné tedy lákavé není, vedle hezké obsluhy v barech a restauracích je zde ale i krásná příroda – totiž kurská kosa, která odděluje obrovský sladkovodní záliv ústí Němenu od Baltského moře. Kouzlo písečných dun, malebných rybářských městeček a vesniček přilákal kdysi i Thomase Manna, který si tu na 99 let pronajal dům. Strávil zde ovšem jen tři léta 1930 – 1932, pak už měl věčných nacistických provokací dost a odstěhoval se do Ameriky.

Kurskou kosu si rozdělili Litevci a Rusové (téměř) půl na půl, k mému úžasu dostali Litevci o 4 kilometry víc, protože jinak by hranice běžela přímo přes náměstí v největším městečku této přírodní rezervace jménem Nida. Je tam hezky, dobrá káva, litevské likéry (i estonský Vanna Tallinn jsem tam viděl) ovšem na koupání to není. Ty likéry jsou totiž ochranou proti zimě. A opodál obrovské sluneční hodiny (zajímavé je budovat sluneční hodiny v zemi, kde chybí slunce) jež jsou symbolem pohanské minulosti Litvy, na niž jsou Litevci hrdí.

P1060150

Litva má tedy nemálo problémů s vlastní identitou. Hrdá na své pohanství, ale bigotně katolická, po staletí ve společném státě s Poláky, dnes ale velkého bratra spíše nesnášející a snažící se na společné dějiny zapomenout nebo je aspoň bagatelizovat, nenávidějící Rusy na jejich několikastaletý útlak, ale hospodářky na Rusko pevně navázána a na něm závislá.  Hrdě ukazující své někdejší území, sahající od Moskvy až k Černému moři, ale vědoma si svého současného skromného rozměru.

Možná i proto vznikla ve Vilnjusu „Nezávislá republika Užupis“ spolek litevských intelektuálů na břehu říčky Vilnji. Sídlo vlády má v hospodě „Užupio Kaviné“, ovšem když jsme tam byli, právě tam taky chcípl pes. Nepomohlo ani, že patronem Res Publiky Užupis je Franz Zappa a jejími vyslanci mnohé důležité osoby jako například i Dalajláma. S kodaňskou Christianií se Užupis porovnávat nedá a možná ani nechce. Ovšem její ústava stojí za prostudování, zejména její jedenáctý paragraf, který zní:

„Každý má právo zemřít, nikdo není ale povinen to učinit.“

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.