Systém je to naprosto jednoduchý a zcela šílený. Kdo má v ruce zbraň, má pravdu a moc. Ten, kdo ji nemá, je poddaný a vydaný ozbrojenci na milost a nemilost. V tomto systému neexistuje žádné hlasování, žádná spravedlnost, moc daná zbraní je absolutní. Důležité pro nositele té zbraně ovšem je, aby se navenek mohl prezentovat jako ochránce oněch bezbranných, které ovládá a terorizuje. I středověcí pánové, vykořisťující a utlačující své sedláky byli oficiálně jejich „ochránci“. Je to tedy stereotyp, který má nač navázat.
Takový systém je perverzní a brutální, ale i nevypočitatelný a lehce se vymkne jakékoliv kontrole. Už proto, že ti nositelé zbraní většinou nejsou žádní filosofové, kteří by byli schopni domýšlet důsledky svých činů a myslet do blízké či vzdálené budoucnosti.
Právě dnes máme na světě několik ohnisek takové moci a nikdo si s nimi neví rady. Demokratická společnost má v konfliktu s mocí stojící jen na brutální ozbrojené síle poměrně špatné karty – a to, i když je technicky lépe vyzbrojená.
Kam může taková moc vést, jsme viděli před několika dny – nesmyslná strašná vražda 295 lidí včetně 80 dětí, kteří chtěli jen jediné, užít si pěknou dovolenou ve vzdálené a exotické východní Asii. Ten, kdo vyslal raketu na malajské letadlo, vůbec nedomýšlel, co tím činem může způsobit. Vystřelil a těšil se z toho, že trefil. Než zjistil, co trefil. Vojáci nejsou zvyklí přemýšlet. Celý ten nesmyslný konflikt na východní Ukrajině tím dostal novou dimenzi, s níž nikdo nepočítal. Ozbrojená moc se vymkla jakékoliv kontrole. Z „bojovníků za svobodu“ se stali brutální bezohlední vrazi nevinných dětí.
Samozřejmě, že teď nikdo za tento čin nechce převzít zodpovědnost. Kdokoliv by to udělal, dostal by se ve vnímání lidí na tu nejnižší úroveň brutálního bezohledného vraha, jenž sám nemá právo na život. Jestliže ovšem americký prezident Obama označil za střelce ruské separatisty, Angela Merkelová nehodlala zaujmout žádné jednoznačné stanovisko. Samozřejmě to souvisí i s evropskou mentalitou. Zatímco Američan řekne, že když něco vypadá jako kachna, chodí jako kachna a kváká jako kachna, je to kachna, Evropan ve stejné situaci řekne, že by to kachna opravdu mohla být. Jenže mnohem víc je za tím obava definitivně přerušit vztahy s velkým ruským impériem na východě s nedozírnými důsledky pro ekonomiku a politiku nejen starého kontinentu ale celého světa. A Evropa na Rusku závislá je a ještě dlouho zůstane. Pokud se totiž potvrdí, co tvrdí ukrajinská tajná služba, že raketu BUK skutečně odpálili ruští důstojníci, tedy příslušníci ruské armády, kteří jako poradci pomáhají separatistům na Východní Ukrajině, bude to mít nedozírné následky. Berme tuto informaci raději s rezervou, součástí každé války jsou i dezinformační kampaně a odposlechy telefonů mohou být manipulované nebo dokonce zfalšované. Skoro bych si to přál.
Video systému BUK, opouštějící potichu ukrajinské území s chybějícími dvěma ze čtyř raket bylo ale natolik sugestivní, že mi běhal mráz po zádech. Že raketu odpálili separatisté, o tom zřejmě skutečně nikdo nepochybuje, i Rusko si dovolilo v tomto bodě jen varovat před ukvapenými závěry a obvinit Ukrajinu, „protože je zodpovědná za vojenský konflikt, který na východě probíhá“. Ale Ukrajina sama nemá po čem střílet, separatisté žádná letadla nemají. Navíc se bojovníci za svobodu ruského lidu na východní Ukrajině sami chválili sestřelem jednoho ukrajinského Antonova, a když vyšlo najevo, co to sestřelili, hned tento text stáhli. Odposlechy bezprostředně po odpalu svědčí jednoznačně o tom, že stříleli separatisté. Ale klíčová otázka je, stříleli oni, nebo ruští specialisté, kteří je přišli podpořit z Ruska. Že Ukrajina přišla o jeden systém BUK přiznala sama (že po této ztrátě neuzavřela letecký prostor nad východní Ukrajinou, je šlendrián rovný zločinu – jenže za přelety se kasírují peníze a těch se kyjevská vládá očividně nechtěla vzdát). Bylo by samozřejmě možné, že mezi dezertéry z Ukrajinské armády byli odborníci schopni tento systém obsluhovat, je ovšem i možné, že požádali o odborníky krajany z Ruska a oni přišli. Pak zůstává otázka – přišli se svolením cara Putina nebo moskevský vládce nemá své ozbrojené síly pod kontrolou. Ať tak či onak jej to staví do hodně podivného světla a škrábe na jeho pečlivě vypulírované fasádě. Největší problém má totiž teď on sám. Živil konflikt na Ukrajině, aby tuto zemi destabilizoval a měl prostředky k nátlaku na Kyjev. Oficiální podpory separatistů se vzdal, když přes jen „njet“ zorganizovali ono směšné referendum o odtržení Východu Ukrajiny. Tehdy pochopil, že nemá co do činění s právě osvícenými lidmi a že spojenectví s hlupákem může skončil tragicky. Skončilo. S takovým vývojem zřejmě ani vševědoucí Vladimír nepočítal (což jeho vševědoucnost hodně relativizuje), zodpovědnosti se ale zbavit nedokáže.
Samozřejmě, že se nic nevypátrá. Černé skříňky zmizí nebo lépe řečeno už zmizely. Separatisté oznámili, že je odevzdají ruské straně, ruský ministr zahraničí Lavrov, oznámil konformně s mezinárodním právem, že je nechce – a nikdo nezjistí, zda skutečně skončily v Rusku nebo je separatisté zničili. Mezinárodní experti budou natolik omezení ve svém pátrání, aby nic nezjistili. Zůstanou sice jasné indicie ale žádné důkazy. Ruské propagandě o nevinném Rusku budou sice věřit jen sami Rusové, jejichž mozky jsou denně státní televizí vymývány – a v tomto případě budou věřit rádi – kdo by už chtěl být za takový masakr na nevinných lidech nést byť jen formální zodpovědnost. Časem vytlačí tuto tragédii z předních stránek novin jiné tragédie – zapomene se stejně jako kdysi na jihokorejské letadlo v roce 1983. Viníka nikdo nenajde, pokud jsou odposlechy ukrajinské tajné služby skutečně pravé a identifikovaly ruské důstojníky, pak tito buď už nežijí, nebo budou žít pod jinou identitou.
Jenže oč vlastně na východě Ukrajiny jde. Moci se chopilo pár lidí, kteří měli blízko ke zbraním. Vyhlásili se osvoboditeli a tím i vládci nad neozbrojeným obyvatelstvem východoukrajinského regionu. Boj za „Svobodu“ je tou nejjednodušší cestou, jak se chopit moci nad obyvatelstvem, aniž by člověk potřeboval dlouho studovat, získávat někde diplom a pak se snad ještě dokonce ucházet o důvěru lidí ve volbách. Se samopalem v ruce to jde zkratkou. Díky ruské televizi, kterou tam sledují všichni ses podařilo vzbudit strach z „fašistů“ z Majdanu a z nové ukrajinské vlády byla takto vytvořena příšera, jíž je nutné se bránit. A ukrajinská vláda se dostala do pasti. Pokud chtěla obnovit na východě pořádek, musela použít násilí. Tím dala zapravdu oné propagandě. Proti ukrajinským tankům pochodovaly ruské matky a babičky s ikonami v rukou. Věděly, koho chrání? Asi ano, ale strach z ozbrojenců, kteří je doma terorizovali, byl menší než z postupující ukrajinské armády. Ukrajinská vláda může jen prohrát. I když ono území obsadí, obsadí zničená města, z čehož budou místní obyvatelé, kteří přišli o domy a byty i o továrny v nichž pracovali už vždy obviňovat Kyjev. Loajalitu, tu skutečnou už nikdy v tomto regionu nezískají, budou tu stále za okupanty. A nic na tom nezmění, že jejich vítězství ukončí ono nesmyslné krveprolévání a teror ze strany ozbrojenců. Rány se nezacelí, ale budou stále ranou v těle ukrajinského státu, jenž má stejně nemalé problémy prokázat svou identitu a nárok na existenci.
Pro jiný podobný příklad je třeba jen zajít na přední východ. Kdo jsou ozbrojenci Hamás? Radikální organizace, která díky zbraním, jež vlastní, praktikuje brutální a absolutistický mocenský systém nad civilním obyvatelstvem Gazy. Hamásu se nelze postavit, není možné mu klást odpor. Nespokojenci jsou odstraněni. Nejpohodlněji tak, že jsou nahnáni k odpalovacím raketovým zařízením, zejména když Izraelci zatelefonují a oznámí, kam dopadne další raketa. Proto je lepší držet hubu a nedráždit všemocné bosy organizace. Prostý obyvatel Gazy nenávidí Hamás – jenže ještě víc nenávidí Izrael, stejně jako prostý Ukrajinec nenávidí separatisty – ale ještě víc nenávidí Kyjev. Jestliže se pak Palestinec má rozhodnout mezi bojovníkem Hamásu a Izraelským vojákem, rozhodne se pro vlastního ozbrojence, který ho v mírových časech terorizuje. Nelogické? Jen zdánlivě.
Současný konflikt na blízkém východě je vyprovokovaný, a jestliže takový konflikt vznikne, je na místě otázka „cui bono“ tedy v čí prospěch. Kdo provokoval, kdo tedy tu válku potřeboval. Byl to jednoznačně Hamás, kterému v poslední době už stála voda až po krk. Už to, že Hamás hledal sblížená s Fatahem ze Západního břehu Jordánu, jehož funkcionáře před několika lety v Gaze vraždil, bylo známkou slabosti. Není divu. Přátelsky naladěný režim egyptského prezidenta Mursího nahradila vojenská diktatura, jenž s Hamásem a jeho svatou válkou nechce mít nic společného. Věrný spojenec Hisbolláh v Sýrii bojuje po boku místního diktátora Assada a změnil tedy priority. Kleště, ve kterých se Izrael nacházel, už nefungovaly. Izraelci nereagovali na stálé odstřelování raketami, protože jejich systém dokázal rakety mířící na města v absolutní většině zlikvidovat a na kvílení sirén si Izraelci už víceméně zvykli. Jak měl tedy Hamás zdůvodnit svou brutální vládu nad obyvatelstvem Gazy? Jedině „obranou jejich životů“ proti nepříteli, tedy válkou.
Proto bylo třeba unést a zavraždit tří izraelské mladíky. Na vraždy dětí a mladistvých reaguje každý stát vždy přecitlivěle. Jako Alláhův dar musela pak Hamásu připadat reakce radikálních Izraelitů, kteří upálili nevinného šestnáctiletého Palestiince. Důvod k válce byl tady. Válce, kterou Izrael nemůže vyhrát a přece do ní musí jít.
Je úplně jedno, že před každým leteckým útokem varují Izraelci lidi v budově, aby se stáhli, že přiletí raketa. Jednak místní ne vždy zdvihnou telefon, určitým lidem Hamás ani nedovolí ono místo, kde tvoří živý štít, opustit. Přesto za každého mrtvého civilního Palestince nesou zodpovědnost Izraelité. Nikdo v Gaze si nedovolí ukázat prstem na vůdce Hamásu a říct, že oni jsou na vině za mrtvé, protože začali tuto válku. To by byl rozsudek smrti pro toho, kdo by to udělal. Proto je třeba naříkat a obviňovat Izrael a přísahat pomstu. Samozřejmě, že Izrael není bez viny. Netanjahu vždy byl a zůstal jestřáb a žádná holubice míru. Muselo mu být přece jasné, že ona vražda je provokace, přece reagoval tak, jak reagoval. Samozřejmě, co měl dělat, když najednou z Gazy začaly létat stovky raket? Přihlížet a tvářit se že se ho to netýká a že tuto provokaci ignoruje, by sice bylo politicky moudré a výhodné pro jeho pozici v zahraničí, doma by ale ztratil popularitu a mandát vládnout. Ve válce nevládne rozum ale emoce. Netanjahu byl od začátku v pasti a nemá se z ní jak dostat. Hamás rozumí tomu, jak se udržet u moci, už teď může bez ohledu na ztráty slavit své vítězství.
Jestliže lékaři v nemocnicích v Gaze naříkají, že nemají obvazy a léky na tišení bolesti a narkotika, nezeptá se nikdo, proč tedy Hamás nepřistoupil na egyptský návrh příměří, jež by minimálně zabezpečilo na určitou dobu klid zbraní a umožnilo dopravit do nemocnic potřebný materiál. Emoce jsou opět namířeny proti izraelským raketám. Tuto válku radikálové potřebovali, aby opět zdůvodnili svou vlastní existenci, svou právo na nošení zbraně a na útlak civilního obyvatelstva prostřednictvím těchto zbraní.
Demokracie je na blízkém východě stejně nemožná. Jak jsme viděli, po „Arabském jaru“, následovala „arabská zima“ protože všude – snad s výjimkou Tuniska, vedlo zavedení demokracie k destrukci státních struktur. Arabský svět demokracii totiž nezná, nezná její princip. Je otázka, proč tomu tak je.
Klíč k odpovědi jsem možná odhalil v knize berberské autorky Fatimy Mernissi „Islám a demokracie“. Problém není v tradici starořecké demokracie, kterou vlastně přebíráme. Islám měl k řecké kultuře po celá staletí vlastně blíže než západní křesťanství a tuto demokracii antického Řecka znal tedy stejně dobře jako my. V čase raného středověku byly demokratické tradice stejně zapomenuty (Aristotelovy práce se k nám ve třináctém století dostaly z arabských překladů ne z řeckých originálů). K demokracii vedla i v západním světě dlouhá a bolestná cesta. Jestliže za její základ považujeme první „Ústavy“ feudálních států, tedy omezení absolutní moci panovníka napsaným zákonem, pak tato cesta začíná v roce 1215 „Magnou chatou libertatum“ anglického krále Jana Bezzemka nebo vlastně Listinou svobod maďarského krále Ondřeje z roku 1212.
Trvalo celá staletí a stálo to mnoho obětí, krve, povstání a porážek, než se demokracie v západním světě etablovala. Proč to bylo v západoevropském světě možné, ne ale ve světě arabském? (a v podstatě ani ve světě ortodoxního křesťanství).
V arabském světě byl vládce vždy kalif, tedy jak světský tak i náboženský vůdce v jedné osobě. Odpor vůči němu tedy znamenal automaticky kacířství, porušení božího zákona, tedy odpor proti Bohu. Ne že by se arabští intelektuálové po dlouhá staletí nesnažili toto změnit. Jenže nikdy nemohli počítat s podporou u prostých mas. Ty žily ve strachu z Boha a hrozba věčného zatracení při napadení kalifa byla příliš velká. Odstranit těch několik rebelů pak byla pro panovníka dětská hra. Na tom nic nemění skutečnost, že nesčetně arabských panovníků zemřelo násilnou smrtí, většinou atentáty či na bitevním poli. Vždy následovala jen výměna jednoho kalifa jiným – absolutní moc prostě lákala příliš, než aby se jí dalo odolat. I ve východní ortodoxii byl císař i nejvyšší církevní autoritou, patriarcha mu podléhal a musel se mu podřizovat. Adekvátně k tomu slabá je demokracie v Rusku, na Ukrajině, do Řecka byla naimplantována po pádu vojenské diktatury až koncem sedmdesátých let minulého století a obraz jejího fungování je i obrazem řecké ekonomiky.
Na západě moc císařů na více než tři sta let zanikla a vzdálenost Říma od Konstantinopole umožnila papežům jejich emancipaci. I když byla Říše Karlem Velikým obnovena, sídlo panovníka už nikdy nebylo v Římě. Na západě vznikla duální mocenská konstrukce, boj o moc mezi moci světskou a církevní, boj, v němž se štěstí přiklánělo jednou na jednu a jindy zase na druhou stranu. Každopádně byla světská moc na rozdíl od východu od moci církevní oddělena, ba stála k ní dokonce v protikladu. Kdo rebeloval proti císaři, mohl téměř s jistotou počítat s pomocí a podporou církve a naopak proticírkevní rebelové nacházeli útočiště na světských dvorech (jako např. Wiliam Ockham u Ludvíka Bavorského nebo Martin Luther u saského kurfiřta). Odpor proti korunované hlavě ať už korunou nebo tiárou mohl téměř vždy počítat s podporou protistrany, proto se mohl stát i masovým. A i když byly tresty po prohraných rebeliích brutální, nemohl si vítěz nikdy dovolit dat vyvraždit rebely všechny. Na to měla Evropa málo obyvatel a jejich redukce vedla automaticky k nárůstu ceny pracovní síly, což si mocipánové nemohli a nechtěli dovolit. V přelidněné Asii ani v Arábii s omezenými potravinovými rezervami tomu tak nebylo. Jít do bezvýchodného boje bez naděje na vítězství a přežití a riskovat tím i svůj život posmrtný se nikomu nechtělo.
Boj Husitů, kteří vyhlásili papeže za kacíře, a věřili v život věčný právě bojem proti němu, bylo v Orientu nemyslitelné. Stejně tak i boj parlamentární, prosazování hlasovacího práva a vláda většiny, jež ale musí být i vládou konsenzu, pokud chce dosáhnout stability. Představa, že se 51 procenty hlasů člověk stává kalifem a tedy světským i církevním vládcem ze 100 procentním mandátem, jak to pochopil egyptský prezident Mursí, může vést jen k destabilizaci. Demokracie zasazená do prostředí, které nerozumí jejím principům, nemůže fungovat a ne nadarmo každé volby v Africe či arabském světě končí zákonitě občanskou válkou. Nač ji tam tedy prosazovat? Nakonec se prosadí stejně vždycky „bojovníci za svobodu“, ať už za národní, náboženskou, prostě bojovníci za jakoukoliv „jedinou“ pravdu.
A pod zástěrkou boje „za svobodu“, rozuměj boje „o moc“ umírají nevinní. Dokonce i děti. Ať už v školách a školkách v pásmu Gazy, které slouží jako kryty pro odpalovací raketová zařízení nebo v letadle malajských aerolinií. Kdy už se lidstvo konečně zřekne těchto bojovníků jako součástí své společnosti? Byl by už nejvyšší čas!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.