Pod tímto jménem vnímáme tři malé republiky na pobřeží Baltického moře Estonsko, Lotyšsko a Litvu. Od roku 2004 jsou členy Evropské Unie a NATO, čili součástí našeho životního prostoru, přesto se o ně sotva někdo zajímá. Snad jen v poslední době v souvislosti s krizí na Ukrajině a novým záchvatem ruského expansionismu se objevily tyto státečky ve světových zprávách jako potenciálně ohrožené země, rychle ale z nich zase zmizely. Na skutečné ohrožení totiž nikdo vážně nevěří.
Estonsko má 1 300 000, Lotyšsko 1 900 000 a Litva 3 400 000 obyvatel, dohromady tedy asi šest a půl milionu lidí a proto se zdá být docela legitimní otázka, proč se ti tři trpaslíci nedají dohromady a nevytvoří nějakou společnou unii. Otázka je, zda by něco takového bylo vůbec možné a pokud by bylo, zda by to mělo nějaký smysl.
Litevci a Lotyši se považují za bratry a Estonce berou jako bratrance. To souhlasí, ale jen pokud se člověk zabývá jejich řečí. Litevština a Lotyština jsou si skutečně příbuzné, i když v litevštině nacházíme stopy mnohaletého soužití s Poláky v jednom státě, a proto „děkujeme“ se řekne „děkujamy“ a „prosíme“ „prošamy“, v lotyštině tyto prvky chybí. Estonština pak nemá s těmito jazyky vůbec nic společného, je to ugrofinská řeč blízce příbuzná s finštinou, zřejmě ještě příbuznější než čeština se slovenštinou. Každopádně natolik příbuzná, aby Finové využívali chybějící jazykové bariéry k výpravám přes Finský záliv do Tallinu (je to z Helsinek 80 km a rychlým člunem jeden a půl hodiny cesty) k výpravám za alkoholem ale i jiným zbožím. S třetím jazykem této jazykové skupiny maďarštinou spojuje Estonce jenom gramatika, slovní zásoba je naprosto odlišná. Estonština se pyšní tím, že má čtrnáct pádů, finština údajně osmnáct a maďarština dvacet čtyři, pokud jsem to ale správně pochopil (kamarádka Eszter mne teď určitě ráda opraví a já v to doufám), spočívá to v tom, že se předložky připojují na konec slova jako přípony, a slovo se tím tedy mění, takže v podstatě kolik předložek, tolik pádů. Každopádně jestliže si Lotyš s Litevcem mohou rozumět, Estonci jim nerozumí prakticky nic.
Ovšem kulturně a hospodářsky je to už zase něco úplně jiného. Tady mi zase připadají Estonci a Lotyši jako sourozenci, zatímco Litva hraje roli vzdáleného bratrance z třetího kolena. Estonsko se po vymanění z Ruského impéria orientovalo hospodářsky ihned a úspěšně na skandinávské země. Finské a následně i švédské, dánské a norské investice posunuly těžiště obchodu a hospodářského života země na sever a na západ, Lotyši se vydali na stejnou cestu trošku váhavěji (chyběl velký bratr, jehož našli Estonci v podobě Finska). Litva zůstala na Rusku ze všech těchto zemí hospodářsky nejvíc závislá, jak co se týká energetiky, tak i obchodu. (I když se od Sovětského svazu odtrhla jako první a stálo ji to 15 mrtvých a stovky zraněných, když proti demonstrantům zasáhl tehdy ještě gorbačovský OMON) IKEA ovšem vyrábí velkou část své produkce v Estonsku a Lotyšsku (většina země je pokryta lesem a tedy nevyčerpatelnými zdroji dřeva). Co se týká kultury, jsou i zde podstatné rozdíly. Pravým kultem v Estonsku a Lotyšsku jsou pěvecké festivaly. V amfiteátrech s kapacitou statisíc lidí zpívá pod vedením dirigenta najednou třicet či čtyřicet tisíc lidí národní písně. Litva se k této tradici připojila, je to ale převzatá kultura od severních bratranců. Nábožensky je pak Litva bigotně katolická (zákaz potratů a umělého oplodnění) Lotyšsko a Estonsko se hlásí k luteránskému protestantismu augsburského vyznání, a tím pádem jsou výše uvedené zákroky povolené a volně přístupné.
Můžeme říct, že společné mají tyto tři státy jen počasí. Navíc jsou obyvatelé těchto států ochotni koupat se v moři i při teplotách vody pod dvacet stupňů – mají své pláže – Estonci v Parnü, Lotyši v Jurmale u Rigy a Litevci v Palanze v blízkosti Klajpedy. Když jsme tam byli, pršelo, mžilo nebo bylo zamračeno šest dní ze sedmi, jen jeden den uhodila vedra (až dvacet stupňů ve stínu), takováto vzájemnost ovšem zřejmě na společný život v jednom státním útvaru nestačí. Že by se v případě počasí mohlo jednat o náhodu, vyvrátila estonská průvodkyně Monika, která nás pozdravila slovy: „Počasí je takové, jako je a takové i zůstane. Prostě proto, že je takové vždy.“
Země a národy jsou ovšem poznačeny především svými dějinami. A ty mají tyto země hodně odlišné. Tedy zatímco se Estonsko a Lotyšsko vyvíjely společně, Litva byla po staletí někde úplně jinde.
Začátky kontaktů místních kmenů s evropskými dějinami jsou dějinami jejich pokřesťanšťování. Litevci byli poslední pohané v Evropě (oficiálně přijali křesťanství až roku 1413). Odpor pobaltských slovanských i neslovanských kmenů byl důvodem, proč byl k jejich pokřtění povolán ze Svaté země Řád německých rytířů. Tento řád, vzniklý v Palestině v roce 1190, byl pozván mazovským knížetem Konrádem v roce 1225 do Pobaltí, aby pomohl pacifikovat odbojné a stále ještě pohanské Prusy. (Při pokusu tyto severní Slovany pokřtít zahynul i pražský biskup svatý Vojtěch), v roce 1226 pak jejich misi posvětil svou Zlatou bulou z Rimini císař Friedrich II.
Druhým centrem christianizace se stalo město Riga. Už ve dvanáctém století se zde snažili o šíření křesťanství různí němečtí mniši, ovšem bez úspěchu. Nešlo to ani po dobrém, ani po zlém, dvě křížové výpravy v letech 1193 a 1198 dopadly žalostně, první byla rozprášena, druhá sice dokázala místní Livy porazit, ovšem v bitvě padl biskup Bertold, a protože křižáci nevěděli, co mají bez něho po vítězství dělat, šli domů.
Až přišel z německých Brém biskup Albert. Ten nechal nic náhodě. Na jaře 1200 se vylodil s 23 loďmi a 500 bojovníky u ústí mohutné řeky Daugavy (někdy je v české literatuře označovaná jako západní Dvina, německy se pak nazývá Düna). O rok později založil město Rigu a v roce 1202 Řád mečových rytířů (Fratres militce Christi) podle vzoru Templářů a ti začali šířit křesťanství oním mečem, který si dali do znaku. Dařilo se jim to úspěšně až do roku 1236, ( do té doby dobyli a dostali pod svou kontrolu skoro celé území dnešního Estonska a Lotyšska, jen sever okolo dnešního Tallinu zůstal pod dánským vlivem), kdy bylo jejich vojsko zcela zničeno v bitvě v bažinách u vesnice Saule. Padl i velmistr s 48 řádovými bratry a zbytek pochopil, že není schopen dále samostatné existence a spojil se do jednoho řádu s oněmi Německými rytíři, působícími v Prusku, jako autonomní část tohoto řádu.

Livonsko 1š St

5 dubna 1242 byl řád poražen v bitvě na zamrzlém!!! Čudském jezeře (tolik k místnímu klimatu, ještě v dubnu byl led jezera schopen unést obrněné rytíře i s jejich rovněž obrněnými koňmi) Alexandrem Něvským. Porovnáme-li dokumentované ztráty livským kronikářem, jenž píše o dvaceti mrtvých a šesti zajatých rytířích s monumentálním filmem Sergeje Ejzenštejna „Alexandr Něvský“, jenž natočil ze Stalinova popudu, aby zvýšil morálku Rudé armády a symbolizoval velké vítězství ruského národa nad německou agresí, dojdeme k poměrně velké disproporci, nicméně i tyto ztráty stačily na to, aby Řád zastavil všechny další pokusy expandovat na východ, Čudské jezero a řeka Narva se staly východní hranicí řádového vlivu (a jsou touto hranicí i dnes). Sever Estonska s Tallinem (tehdy a ještě dlouho potom se jmenoval Reval) vlastnili Dánové, kteří Reval i založili. V roce 1346 však dánský král potřeboval nutně peníze a tak toto území prodal řádu. Estonsko a Lotyšsko, nazývané tehdy společným názvem Livonsko se sjednotily pod jednou vládou ozbrojených německých mnichů.
Litevci, zejména pak jejich severní kmeny Žmudíni, byli pro Německé rytíře tvrdým oříškem, jenž nebyli schopni po celá staletí rozlousknout. O Žmudínech (neboli Žemaitech, jak se nazývají litevsky) se vypráví následná anekdota. Vyhlásili válku Číně. V Číně si toho ovšem nikdo nevšiml. Žmudíni se cítili uraženi a poslali nové vyhlášení války do Pekingu, tentokrát velmi urážlivým tónem, Nato se objevili čínští vyslanci. „Kolik mužů jste schopni postavit do pole“ ptali se Žmudínů. „Sto mužů ve zbrani,“ zněla hrdá odpověď. „A kolik vojáků máte vy?“ „Padesát milionů.“ odpověděli Číňané. „A v případě potřeby můžeme povolat zálohy dalších padesát milionů.“ „Vidíš,“ obrátil se vyčítavě jeden Žmudín na druhého. „Na to jsi vůbec nemyslel. Kam my je proboha jenom všechny pochováme?“
Je zřejmé, že s takto bojovným národem se křižákům prostě nedařilo. Zejména, když nad nimi drželo ochrannou ruku velkoknížectví litevské, které se po bojích s Tatary zmocnilo rozsáhlých území někdejší Kyjevské Rusi a sahalo téměř až k Černému moři a obsazením početných ruských knížectví expandovalo až za Smolensk. Hranice litevského velkoknížectví se táhla pouhých 200 kilometrů od Moskvy. V roce 1386 se litevský kníže Jagello nechal pokřtít a poté se oženil s dědičkou polského trůnu Jadwigou a stal se tak polským králem. Polsko a Litva se staly personální Unií – tedy dvěma státy s jedním společným panovníkem. Jeho bratranec Vitold, známý na Litvě jako Vytaustas se s Jagellem nakonec dohodl a uznal jeho nadvládu.
Toto spojenectví vedlo k válce s Řádem a k vítězství nad ním v nesmírně krvavé bitvě u Grünnwaldu v roce 1410. Je zajímavé, že jak v polských, litevských ale i našich učebnicích se bitva jmenuje podle obce Grünnwaldu, v německé literatuře je všude označována podle nedaleké vesničky Tannerberg. Toto pro vývoj litevské a i polské státnosti rozhodující utkání rozhodli Litevci. Úsměv budí rozdílná interpretace jejich taktiky. Zatímco se Poláci naivně domnívají, že špatně vyzbrojení Litevci prostě nevydrželi nájezd obrněných řádových rytířů a dali se po krátkém odporu na útěk, každý pravověrný Litevec ví,  že velkokníže Vitold po hodině boje prostě stáhl své jednotky z bitvy, znovu je přeformoval a pak se do bitvy vrátil, aby Němce definitivně porazil.. Je ovšem pravda, že tři jejich smolenské pluky neutekly, ale probily se k bojujícím polským oddílům a tím hrdinně zabránily, aby mohli Němci Poláky napadnout z boku a také výkon Vitolda, jenž dokázal zadržet prchající vojáky a znovu je zformovat, je na středověk něco nevídaného. Tehdy když už se prchalo, tak se prchalo, návrat do bitvy byl věc tak nevídaná, že jejím důsledkem byla porážka Německých rytířů a téměř vybití členů řádu. Ne nadarmo je Vitold na obrovském obraze Jana Matejky (v Muzeu Narodowem ve Varšavě – zmenšená kopie na hradě Trakai na Litvě) v centru obrazu, zatímco polský král Jagello se musel spokojit s místem na jeho pravém okraji. Což někteří Poláci nelibě nesou. Litevci na toto své legendární vítězství nikdy nezapomněli, litevsky se Grünnwald řekne Žalgiris. A to už sportovní fanoušci větří, odkud pochází například název legendárního basketbalového klubu Žalgiris Kaunas. Basketbal je na Litvě národní sport číslo jedna, Lotyši hrají lední hokej a Estonci fotbal. Ani tady se tedy ony tři pobaltské národy neshodnou.

Grünwald

Koncem středověku se tedy formoval základ dnešních státních národů. Zatímco Estonci a Lotyši byli výhradně rolníci a neměli žádné zastoupení nejen mezi livonskou šlechtou, ale ani mezi kupci hanzovních měst Revalu a Rigy, Litevci měli svou šlechtickou reprezentaci, hrdou na své válečné úspěchy a později se rychle polonizující vlivy rozvinutější a renesancí poznamenané polské kultury. Proto byli Litevci vždycky bojovnější a více rebelovali proti centrální moci, jejich jazyk byl v době carského Ruska dokonce od roku 1863 úředně zakázán v době, kdy lotyšština a estonština v podstatě teprve vznikaly.
Stabilní situaci z patnáctého století změnila Lutherova reformace. Nejen, že se k ní ihned už v letech 1522 a 1524 připojila města Reval a Riga, ale v roce 1525 přestoupil na luteránství i velmistr Řádu německých rytířů!!! Autonomní mistr v Livonsku dokázal sice na čas uchránit katolický charakter řádu, ale to už oslabení Livonské konfederace využil ruský car Ivan Hrozný. Moskevské Rusko se stalo nepříjemným sousedem Livonska už v roce 1485, kdy obsadilo Novgorodské knížectví, s nímž rytíři udržovali korektní vztahy. Už Ivan III. Kalita postavil naproti řádovému hradu v Narvě pevnost v Ivangorodu. Teď jeho potomek Ivan IV. pochopil, že Rusko potřebuje nutně přístup k moři a hodlal ho získat zbraněmi. A dělal čest svému jménu „Hrozný“. V roce 1558 vtrhla jeho vojska do Livonska, dobyla a zničila sídlo řádového mistra na hradě Césis a uvrhla prosperující území do bídy. Ostatní místní velmoci totiž vzestup Ruska nehodlaly akceptovat. Do Livonska vtrhla i vojska švédská, dánská a polská. Válka trvala až do roku 1582 a skončila ruskou porážkou. Když Ivana napadli od jihu Tataři a v roce 1571 dobyli a vypálili Moskvu, nemohl ani car bojovat úspěšně na dvou frontách a nakonec se musel Livonska vzdát.
Livonská válka změnila mapu a strukturu obyvatelstva v zemi rozhodujícím způsobem. Nejen, že válka zdecimovala především venkovské obyvatelstvo. Ale mistr řádu Kettler roku 1561 rozpustil řád, přestoupil taky na evangelickou víru (proto je Lotyšsko a Estonsko dodnes protestantské), „zprivatizoval“ majetek řádu a stal se vévodou Kuronským. I pro Litevce došlo k rozhodující změně. Poznali tváří v tvář řádícím ruským vojskům svou neschopnost vzdorovat samostatně velkému soupeři na východě a rozhodli se vstoupit do polského státu. V lublinské smlouvě z roku 1566 se stali integrální částí polského království. Tato tzv. „lublinská unie“ byla posledním velkým činem polského krále Zikmunda II. Augusta, posledního Jagellonce na polském trůnu. Po jeho smrti v roce 1572 se Polsko stalo dědičnou monarchií, po trapné epizodě s anjouským kandidátem Jindřichem se králem stal Štefan Bátory. Ten se tedy stal novým králem oblasti Livonska s výjimkou severu okolo Tallinu, kde se usadili Švédové a ostrova Sääremää, který koupili Dánové. Město Riga bylo ještě několik let samostatné, pak se ale dobrovolně z hospodářských důvodů připojilo k Polsku.
V roce 1621 udeřili Švédové. Jakoby to byl trénink na jeho pozdější legendární vítězná tažení v třicetileté válce, napadl král Gustav Adolf Poláky a vyhnal je z Livonska, od roku 1629 bylo celé území dnešního Lotyšska a Estonska švédské. Poté se švédský král vydal do Německa a v bitvě u Lutzenu v roce 1632 doplatil na svou krátkozrakost a zahynul. Na skoro sto let bylo teď Livonsko švédské. Ale velký ruský medvěd na východě nespal.

LIvonsko 17.stoleti

Co se nepodařilo jeho předchůdci Ivanovi, dokázal jeho nástupce Petr I. Veliký. Švédsko stálo tentokrát proti Rusku samo. I když Rusové utrpěli nejprve u Narvy strašnou porážku, válka se nakonec rozhodla daleko na jihu na ukrajinské stepi. Po ztracené bitvě u Poltavy v roce 1709 už Švédové nedokázali svá území na jih od Finského zálivu udržet. Mírem v roce 1721 přešlo území Estonska a severního Lotyšska včetně Rigy do držení Ruska a zůstalo v něm dalších dvě stě let až do roku 1918. Jižní Lotyšsko na jih od Rigy patřilo jako vévodství Kuronské sice formálně nadále do polského státu jako jeho autonomní část, i tady ale uplatňovali Rusové svůj vliv. Kateřina II. pak ovládnutí Pobaltí dokončila, při třetím dělení Polska v roce 1795 si Rusko přivtělilo téměř celou Litvu až po řeku Němen, na západ od této řeky pak bylo Prusko. Když Napoleon vytvořil Velkovévodství Varšavské, Litva z tohoto jeho činu nijak neprofitovala, naopak, po Vídeňském kongresu převzalo Rusko i území na západ od Němenu a začalo s brutální rusifikací. Opakovaná povstání v letech 1830 a 1863 nic nepomohla, odvetou byl jen o to tvrdší útisk. Litevci nevzpomínají v nejhorším na sovětskou okupaci, ta ruská v období carismu byla údajně pro národ mnohem zhoubnější.
V Lotyšsku a Estonsku nebyl útlak zdaleka tak hrozný, naopak, tyto země vzkvétaly. Důvodem bylo, že si místní německá šlechta nechala ještě od Petra Velikého potvrdit určitou autonomii, což jí mimo jiné umožnilo zrušit nevolnictví v Livonsku už v roce 1816 (V Rusku samotném se tak stalo až v roce 1861). To vedlo k imigraci do měst, rozvoji průmyslu Pobaltí se stalo dynamicky se rozvíjejícím regionem. A začalo zpívat. První pěvecký festival národních písní se konal v roce 1869 a založil tradici, jež trvá dodnes. Ani Sověti si nedovolili tento výraz estonské národní identity zakázat, zrušili pouze číslování festivalů. Během první světové války se Pobaltí dostalo pod německou okupaci a poté, co Němci v listopadu 1918 kapitulovali, podařilo se pobaltským národům s pomocí britských intervenčních oddílů odrazit útok Rudé armády a vyhlásit samostatnost. Hranice Estonska a Lotyška vznikly v podstatě rozdělením někdejšího historického Livonska na základě jazykové hranice, Litva měla podstatně větší problémy, ne ale s Rusy, nýbrž s Poláky. I Polsko bylo v roce 1918 novým státem a president Pilsudski pocházel bohužel z Vilnjusu (kde tehdy ovšem žila většina polského obyvatelstva). Dokázal tedy Vilnjus získat pro Polsko, Litva se mohla těšit z německého Memelu (dnešní přístav Klajpeda) V roce 1939 se ovšem musela Memelu vzdát ve prospěch Hitlerova Německa, za to dostala po porážce Polska v září 1939 Vilnjus. To ovšem už byla na základě smlouvy Molotov/Riebentrop vydaná na milost a nemilost Stalinovu Sovětskému Svazu. Ne nadarmo žertovali Litevci trpce, že Vilnjus se stal litevským, ale Litva ruskou. V roce 1940 pak následovala sovětská okupace a zánik samostatnosti – všechny tři republiky byly během 4 dní (3.-6. srpna 1940) přijaty do bratrské náruče Sovětského svazu jako tři svazové republiky. Týden před přepadem Sovětského svazu Německem 13-14 června 1941 pak začaly masové deportace na Sibiř – celkem bylo během těchto dvou dní odvlečeno na 40 000 lidí, nejen politiků bývalých samostatných republik, ale i lidí majících jakékoliv kontakty na západ včetně filatelistů – sbírat známky bylo v Pobaltí čtyřicátých let smrtonosné hobby.
Místní Němci na základě německo-ruské dohody vycestovali už před ruskou okupací do Německa, kde ovšem žili v táborech. V roce 1941 se s postupující německou armádou vrátili. Litevci, Lotyši a Estonci vítali Wehrmacht jako osvoboditele, rasově myslící noví okupanti je ale bolestně zklamali. Německá okupace byla ještě horší než ta ruská a ne nadarmo existují dnes ve všech třech republikách „Muzea okupace“, která mezi sovětskou a německou okupací nerozlišují.
V roce 1944 obsadila postupující Rudá armáda většinu Lotyška, Estonska a Litvy, pouze v kuronském kotli se bránila německá armádní skupina Kurland s 19. pěší divizí SS, v níž byli i početní lotyšští vojáci až do německé kapitulace 8, května 1945. Přístavy Liepája a Ventspils tedy sovětští vojáci nikdy nedobyli. I to svědčí o tom, že Lotyšům možný návrat do Sovětského svazu nijak nevoněl.
Což ovšem nehrálo žádnou roli. Všechny tři republiky byly začleněny do Sovětského svazu, Litva zvětšená o oblast Vilniusu, protože Polsko ztratilo na základě Jaltské konference svá východní území a polské obyvatelstvo bylo přesídleno do Slezska.
Svou současnou samostatnost získala Litva, Lotyšsko a Estonsko po zdlouhavém boji v letech 1988 – 1991. Už jedenáctého března 1990 vyhlásil litevský parlament nezávislost a Sovětský svaz odpověděl hospodářskou blokádou. V lednu 1991 přerostly nepokoje ve Vilniusu v krvavé srážky, sovětské oddíly OMON tehdy ještě gorbačovského Sovětského svazu zabily 15 lidí a na 500 jich zranily. Kontrolu nad vzpurnými Litevci ale Sověti už nezískali a po puči generálů v Moskvě 19. srpna 1991 vyhlásily i obě zbývající země nezávislost a 6. září 1991 byla jejich nezávislost uznána nejvyšším sovětem SSSR. Velkou zásluhu na tomto postoji měl tehdejší prezident Ruské federace Boris Jelcin a proto je možno narazit v Tallinu na jeho památník. Stejně jako na Islandskou ulici ve Vilnjusu, Island byl totiž jedinou zemí, který si nic nedělal z tehdejší progorbačovské politiky Západu a uznal samostatnost Litvy už 12. února 1991. Na Litvě tedy tekla krev, v Lotyšsku a Estonsku ne, tam se zpívalo. Revoluce 1991 je tam nazývána „Zpívající revolucí“ – možná Lotyši a Estonci zpívali tak dlouho, až to Rusové nemohli poslouchat a odtáhli.
Následovaly tradiční těžkosti nově vzniklých států, navíc zatížených velkou národnostní nehomogenitou s početnými menšinami především ruského obyvatelstva. Zatímco na Litvě tvořili Litevci 81 procent obyvatelstva, v Estonsku to bylo jen 64 procent a v Lotyšsku dokonce jen 54 procent. Rusové v Lotyšsku přdstavovali 33 procent obyvatelstva a v hlavním městě Rize tvořili dokonce většinu.
Nicméně všechny tři republiky dosáhly přijetí do EU, NATO a začlenění do západoevropských kultur. Jak velké oběti je to stálo, o tom snad příště. Rád bych v příštích několika týdnech poreferoval o mých zážitcích z cest po Pobaltí a snad nalákám několik mých čtenářů k tomu, aby mne tam následovali.
Zatím tedy „Tere“, „Labrit“ a „Labas“, což odpovídá v estonštině, lotyšštině a litevštině našemu „ahoj“

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.