Pamatujete, alespoň ty starší ročníky, jak jsme tuto bojovou píseň husitů zpívali ve škole? Pro oficiální osnovy výuky dějepisu v časech komunistického režimu byli Husité hrdinové bojující za sociální spravedlnost a za zájmy českého národa proti zlým Němcům. Až po pádu režimu se začali historici o toto stěžejní období českých dějin zabývat objektivněji a podrobněji a zjišťovali, že to jednoduché schéma, prezentované nám komunistickými učebnicemi, tak úplně nesouhlasí.
Jistě husitské hnutí vzniklo z idealismu, z touhy po sociální spravedlnosti a po odstranění zlořádů církve. Bylo odpovědí na popravu hlavního ideologa mistra Jana Husa v Kostnici. V roce 1419 bylo skutečně spontánním lidovým hnutím a z tohoto hlediska se dala pochopit i první pražská defenestrace – v podstatě brutální vražda představitelů Nového města pražského rozzuřeným (a řečmi radikálního Jana Želivského patřičně nabuzeným) davem.
Jenže v dalších letech toto spontánní nadšení přešlo v každodenní politickou realitu. Moc převzali ti, kdo se v kalných politických vodách nejlépe vyznali a z nadšených revolucionářů se postupně stali profesionální zabijáci. Husitská armáda se svou nebývalou disciplínou a bojovou taktikou byla v podstatě neporazitelná (jedinou výjimkou byly cesty do Rakouska „na víno“, kde zaznamenávali husitští bojovníci největší ztráty v šarvátkách s rozzuřenými rakouskými sedláky – v podnapilém stavu se prostě špatně uzavírala vozová hradba). Ale tato patnáctitisícová armáda – svou velikostí v tehdejší Evropě nevídaná a českými zeměmi nefinancovatelná a neuživitelná, se stala pro zem stále větší přítěží. Nejen svou velikostí, ale i svým radikalismem. Co byly takzvané „spanilé jízdy“ jiného než loupežné výpravy za účelem opatření prostředků na vydržování tohoto vojska? A na těchto cestách tekla krev. Jinak myslící, především kněží a mniši, byli upalováni v sudech. Koneckonců konec radikálních Husitů předznamenalo jejich obléhání Plzně, katolického města kladoucího vytrvalý odpor. Když se jim nepodařilo dobře opevněné město dobýt, zato ale vyplundrovali celé západní Čechy, rozhodli se umírnění Husité, že se s tím něco musí udělat a udělaly se Lipany.
Proč mě toto téma právě teď oslovilo? Protože vidím určité paralely se současným vývojem na předním východě. Kdo jsou černě oblečení a maskovaní bojovníci takzvaného hnutí ISIL, usilující o vytvoření islámského emirátu v Sýrii a Iráku, když ne „boží bojovníci“. I oni bojují za svou pravdu, o níž ovšem nejsou ochotni s nikým diskutovat. Chtějí svět osvobodit a zavést „Boží zákon“, tak, jak ho chápou oni. Mají skvělou morálku, jsou stateční a irácká armáda proti nim nemá nejmenší šanci. Už při pohledu na ně utíkají iráčtí vojáci stejně jako kdysi křižáci u Domažlic při poslechu oné slavné písně „kdož sú boží bojovníci“ kterou jsem vzpomenul na začátku mého příspěvku. Jestliže třicet tisíc vojáků uteče před několika stovkami bojovníků ISIL a odevzdají jim i své zbraně, pak něco není v pořádku. Samozřejmě budí tito fanatici, od kterých se distancuje dokonce i Al-Kaida, strach a hrůzu. Jejich morální hodnoty, s nimiž masakrují zajaté vojáky a policisty po stovkách (pokud jsou šíitského a tedy jiného vyznání než oni) a vrhají jejich mrtvoly do hromadných hrobů, nejsou ani v nejmenším kompatibilní s morálními hodnotami současného světa – tedy rozuměj našeho světa. Morálka Husitů neváhajících masakrovat mnichy a kněží tehdejší „zkažené“ církve ovšem taky tehdejším morálním pravidlům (samozřejmě mnohem volnějším než jsou ta dnešní) neodpovídala. Z Husitů šel strach tak jako jde teď z bojovníků ISIL. Proti nim se dokázal spojit císař Zikmund i s jinak nenáviděným papežem Martinem, stejně jako teď provádějí společné zamilované tanečky někdejší smrtelní nepřátelé – USA a Irán.
Možná někoho toto mé přirovnání provokuje a považuje je za nepřiměřené. Možná i nepřiměřené je, ale srovnatelné tyto dvě historické události rozhodně jsou. Už proto, že mají zřejmě společný vyvolávací faktor – sociální nespravedlnost a bídu. Hladový nemá co ztratit, může válkou jen získat, bída činí z lidí lumpy, jak psal už Francois Villon. Bída radikalizuje a zkorumpovaní absolutisticky vládnoucí politici jsou vděčným cílem radikalizovaných mas. Jedno, zda se jedná o císaře Zikmunda nebo o iráckého premiéra Al-Málikiho. Zavádění božího zákona je určitým výrazem bezmocnosti těch chudých a opomenutých.
Jenže jak hnutí radikálních husitů tak i hnutí ISIL je hnáno náboženským fanatismem. A fanatismus má v samotné své podstatě jednu slabinu, odmítání dialogu. Fanatik má vždy pravdu, o níž není ochoten ale ani schopen diskutovat. Tím výrazně oslabuje své poselství pro společnost jako celek, ochuzuje se ideologicky ale nakonec i ekonomicky, protože není přístupný novým idejím, či idejím někoho, kdo neodpovídá jeho představám. To vede vždy nakonec k jeho izolaci a porážce – chválabohu. Fanatismus je totiž nebezpečný v jakékoliv podobě, ať už je křesťanský, islámský nebo ekonomický. Fanatici jsou u moci, pokud jsou neseni vlnou nadšení a pokud jsou schopni udržet obyvatelstvo, které ovládají, v poslušnosti silou svých zbraní. (Argumenty jim brzy dojdou, ty se tříbí v diskuzích, které fanatici z principu odmítají). Nakonec je ale vždy politici vytlačí. Tak jako tomu bylo v roce 1434 u Lipan. Moc převzali ti, kdo se spokojili se zlomením moci církve v Českých zemích (a převzetím jejího majetku) a se slibem možnosti přijímat podobojí. Ti vytloukli z původně idealistického hnutí majetek a mocenské pozice, ten nejschopnější z těchto oportunistů – Jiří z Poděbrad – se nakonec stal králem. Táboři a Sirotci, tedy polní vojska, jež byla nejradikálnějším křídlem hnutí, skončili v politické izolaci ve své trpěné enklávě v Táboře, ve vojsku Jánose Huynadyho na Kosově poli nebo v nejhorším případě upáleni v lipanských stodolách.
Zda podobně skončí i islámští radikálové, usilující o vytvoření islámského emirátu v Iráku a Sýrii, si musíme počkat. Podle mého soudu jsou schopni zemi dobýt, ne ale udržet a spravovat. Násilí samo stačí jen na krátkou dobu, na bodácích se sedí dlouhodobě špatně. Důvodem, proč Irán a USA zvažují úder proti těmto teroristům, není ani tak strach z nich a z opakování tragédie 11. září, pokud dovolí vytvoření nové základny pro výcvik nepřátelských teroristů, jako spíše strach ze statisíců uprchlíků z Mosulu a ostatních od ISIL obsazených měst, kteří se radikálů bojí a nechtějí s nimi zůstat pohromadě. Nikdo si asi nedokáže představit, co s těmito proudy zoufalců. Žádný stát nemá sílu jim všem poskytnout azyl, ani Irák sám, tím méně Irán (jsou to převážně sunnité a v Iránu vládnou šiité) USA, či Evropa, přeplněná už utečenci z Afriky či občanskou válkou rozvrácené Sýrie. Strach z tohoto nezadržitelného proudu lidí skutečně ohrožených na životě, jimž není možno neposkytnout azyl, přiměje možná nakonec USA a ostatní velmoci západního světa k vojenskému zásahu. I když se jim k tomu moc nechce. Tak jako tak zahyne vždy i americkými zbraněmi několik civilistů a tím se podaří opět dobarvit obraz amerického ďábla, jenž si Arabové a Moslimové na celém světě tak rádi pěstují. Amerika může jen prohrát. Ať už zasáhne nebo ne, vděčnosti se nedočká.
Jenže co s lidmi, kteří vraždí jiné po desítkách jen proto, že mají jiný politický či náboženský názor? Může si současný svět dovolit těmto vraždám jen přihlížet?
Mohamed násilí nekázal. V Koránu stojí: „Váš pán se sám zavázal k milosrdenství“. A v ústavě z Medíny zabezpečil Mohamed dokonce bezpečnost tam žijícím Židům: „Žid, který se připojí naší společnosti, má nárok na stejnou pomoc a podporu jako věřící, pokud jim nezpůsobuje škodu nebo proti nim nepodporuje někoho cizího…“
Ale ani Hus nekázal násilí.
Jenže každý prorok má jednu velkou nevýhodu. Jednou umře a proti těm, kdo jeho učení překrucují „interpretují“ a zneužívají, se už nemůže bránit. Tak to bylo a tak to bude i v budoucnosti. Jenže co s tím?
Prvním krokem by bylo možná netrvat na tom nesmyslném státním útvaru, který kdysi vytvořili Britové a nazvali jej Irák. Zavádět demokracii v takovémto konglomerátu vzájemně se nenávidících etnických a náboženských skupin a nutit je k demokratickým volbám, byl a je ten největší nesmysl. Demokratická tradice tady chybí stejně jako ve všech zemích Afriky a západní Asie. Vítěz voleb, jedno jak těsně tyto volby vyhraje, je přesvědčen o svém stoprocentním mandátu, s nímž může potlačovat jakýkoliv jiný než svůj vlastní názor. Tak to bylo v Egyptě, když tam byl prezidentem Mursí, tak je tomu v Iráku pod vládou Málikiho. A jinak to ani nebude, myšlení se nedá změnit rozkazem z Washingtonu. Ve všech těchto zemích panuje mentalita, že „“Vítěz bere všechno“ a v důsledku toho, je přirozeným následkem každých demokratických voleb v těchto zemích občanská válka. Kmenová společnost nezná většinové volební právo a bude trvat mnoho generací, než se s ním zkamarádí.
Kurdové se už stejně na severu udělali pro sebe a centrální vládu v Bagdádu ignorují. (A mají v tom pravdu). Teď už dokonce chystají i referendum o samostatnosti a je jim (bohudík) srdečně jedno, co si o tom myslí pánové ve Washingtonu a Bruselu, kteří o jejich problémech nemají ani páru. Pokud by se zbytek Iráku rozdělili na šíitský jih a sunnitský sever, ztratili by i fanatici ISILu nepřítele, proti němuž bojují. Totiž onoho šíitského premiéra v Bagdádu, který považuje Sunnity za méněcenné lidi jen proto, že ve volbách nezískali většinu hlasů. Jinak je bombardování pozic fanatiků, které USA zvažují, jen dalším nesmyslným aktem násilí a arogance, s nímž velmoc za oceánem chce určovat celému světu způsob chování. Aktem, jenž nepřinese nic než další válku.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.