Už nevím v kterém časopise mého mládí vycházely na pokračování „Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka“. Pamatuji si ale na dobrou radu, kterou dávali tito šibalové svým čtenářům: „Nevyhazujte hříšné peníze oknem, budou vám dobré, i když jsou hříšné.“
Tato pravda se hluboko zapsala do mého podvědomí a od té doby nevyhazuji z okna ani hříšné peníze, ale ani ty, které si vydělávám svou prací. K těm hříšným se stejně nedostanu.
Bohužel mám někdy pocit, jako by se mocní a bohatí tohoto světa doslova předháněli v tom, kdo těch peněz vyhodí co nejvíc a pokud možno co nejnesmyslněji. Toto nutkání pochází zřejmě z toho, že mají těch peněz příliš a chtějí to za každou cenu ukázat těm ostatním bohatým.
Na určité světové podniky se investují miliardy, aniž by tyto „investované„ peníze v budoucnosti něco přinesly. Pamatuji si, jak jsem se seznamoval s rozpočtem olympijských her v Albertvillu 1992. Francouzi jako „grand nation“ se samozřejmě chtěli ukázat. Vrazili do svých hypertrofických sportovišť – jako například sáňková a bobová dráha v La Plagne, kde vyhodili do vzduchu celou jednu horu – čtyři miliardy franků. Připadalo mi to tehdy naprosto neuvěřitelné, bylo mi ale vysvětleno, že velkou část těchto investic představují dálnice a hotelové kapacity, jakož i rekonstrukce letiště v Courchevellu, takže to jsou všechno investice do infrastruktury, jež mají v budoucnosti cosi přinést zpět. Přesto museli přiznat, že asi jeden a půl miliardy franků jsou investice nenávratné. Jeden a půl miliardy franků je v přepočtu půl miliardy eur. V porovnání s rozhazováním současných mocipánů naprosto směšná suma. Ale to devadesáté roky teprve začínaly a lidský egoismus představoval v ekonomice tehdejšího světa teprve poupě, které mělo rozkvést v následujících dvaceti letech.
Pro porovnání Olympijské hry v Soči spolkly neuvěřitelných čtyřicet!!! miliard eur. Pan Putin se chtěl prezentovat, což se mu i podařilo. Zda to bylo nutné v zemi, které průmysl je ještě na úrovni komunistické výroby osmdesátých let a naprosto neschopný jakékoliv konkurence, kde se teprve začíná stavět síť dálnic o zastaralé železnici ani nemluvě. Určitě by ty miliardy pomohly modernizaci výroby či školství, jenže pak by je nikdo neviděl. Takto mohl velký ruský car za potlesku davů volat do celého světa „MY NA TO MÁME!“ A sklízet potlesk.
Ale není zdaleka jediný. Olympijské hry v Pekingu v roce 2008 spolkly porovnatelné sumy. Země, kde je zakázáno jen slovem vzpomenout masakr studentů z roku 1989 na Náměstí nebeského pokoje a kde se doping sportovců nesmí kontrolovat, protože trénují ve vojenských objektech, neměla samozřejmě olympijské hry nikdy dostat. Ale dostala je. A podle očekávání zneužila k propagaci svého politického systému. Místo aby se čínští komunisté pokusili zlepšit osud svého chudého obyvatelstva, raději se rozhodli vytřít světu zrak.
Jenže nemusíme se dívat jen do diktátorských zemí. Demokratické systémy nejsou o nic lepší, když jde o to, mít dobrý důvod k rozhazování veřejných peněz. Čím víc se totiž rozháže, tím víc dostanou úředníci s právem rozhodovat a vlastnící kulaté razítko na úplatcích. A z cizího (myšleny jsou peníze daňových poplatníků) krev neteče. V Klagenfurtu stojí fotbalový stadion pro třicet tisíc diváků, na němž nikdo fotbal nehraje (pardon, minulého roku tam rakouská reprezentace sehrála jedno utkání!). Důvod je jednoduchý, na mistrovství Evropy v kopané v roce 2008 bylo třeba připravit čtyři stadiony. V Grazu by sice stačilo zvětšit stávající stadion Šturmu Graz, jenže v čase, kdy se o místech, kde se bude hrát rozhodovalo, byla hejtmankou ve Štýrsku paní Klasnik, která fotbalu nerozuměla a v Korutanech hejtman Haider, jenž si dokázal vše prosadit a nechat si to zafinancovat od banky Hypo Alpe Adria, jenž mu financovala vše a udělala tak nakonec do rakouského státního rozpočtu díru o velikosti 19 miliard eur. A tas se stadion stavěl v Klagenfurtu bez ohledu na to, že tam není ani jeden klub, jenž by hrál rakouskou nejvyšší fotbalovou soutěž ( a i na tu chodí maximálně 10 000 diváků).
Co prováděli v Jižní Africe před mistrovstvím světa v fotbale v roce 2010, je ještě v živé paměti. Obrovské chrámy sportu, jenž v té zemi zdaleka není jedničkou, a které se aspoň někde pak přestavovaly na stadiony na rugby či jiné populárnější sporty. Ale bez ohledu na bídu obyvatelstva v Johanesburgu či jiných jihoafrických metropolích bylo třeba vyhazovat astronomické sumy na kulisy, jež měly zastřít pohled na rostoucí bídu kdysi prosperující země.
A teď Brazílie! Zřejmě nikdo si nedokázal představit, že by v Brazílii lidé protestovali proti organizaci mistrovství světa v kopané. Brazílie je nejfotbalovější země světa, kopaná je tam nejen sportem, ale pravým kultem. Navíc je to země s vysokým ekonomickým růstem a „dobrou náladou“ u obyvatelstva. Aspoň to tak bylo, či se to aspoň tak navenek prezentovalo. A světe div se! Lidé v Brazílii mají velikášství svého politického vedení plné zuby a ptají se právem, zda se muselo vrážet do stadionů deset miliard eur, zda se musel stavět stadion v hlavním městě v Brazílii, který se po mistrovství vlastně může klidně zase nechat strhnout, protože se v něm už nikdy nic hrát nebude. Zda nebylo lepší tyto peníze investovat do universit a do infrastruktury země, jež se stále ještě nezbavila nálepky rozvojová. Ale i tam už lidem dochází trpělivost. O těch dvě stě tisících lidí, kteří byli kvůli megalomanským stavbám k mistrovství světa násilně přesídleni, ani nemluvě. Možná stačilo to mistrovství prostě vyhrát, aby Brazílie dokázala, že tou nejfotbalovější zemí světa je. Bylo by to určitě levnější. Jenže to už jednou selhalo v roce 1950. Brazílie doma tehdy ten titul nezískala. A tak snad tedy, pro jistotu…
Evropské fotbalové kluby jsou myslím nejskvělejším příkladem rozhazování peněz bez míry. Jestliže Real Madrid zaplatí za Garetha Balea 100 Milionů Eur, čili 2,7 miliardy korun, zastavuje se každému uvažujícímu člověku rozum. Žádný člověk nemůže mít takovou hodnotu. Lépe řečeno, trhovou hodnotu. Skutečná hodnota člověka je penězi samozřejmě nevyčíslitelná, jenže tito moderní gladiátoři jsou zbožím. Dostávají za to své honoráře, jsou bohatí, ale nesvobodní – to byli gladiátoři ve starém Říme ostatně taky. Ano, v osobě Balea se jedná o skvělého fotbalistu, ale poměr ceny a hodnoty je tu naprosto zcestný. Jenže Real Madrid potřeboval ukázat světu – „My na to máme!“ Odměnou je titul evropského mistra v Champion League. Madriďanům do propůjčilo jednu noc bezmezné radosti a jeden rok hrdosti. Ale stálo to opravdu za to? V zemi kde je každý druhý mladý člověk bez práce?
Téměř všechny fotbalové kluby Evropy patří nějakým miliardářům (existují samozřejmě výjimky jako například Bayern Mnichov), kteří si z nich udělali své hračky. Ruský oligarcha Abramovič vlastní Chelsea, azerbajdžanští ropní magnáti koupili Atletico Madrid, pařížský St.Germain patří Arabům. Tito majitelé nakupují hráče jako kdysi Římané gladiátory za sumy, jež překračují naši představivost. Proč? Protože na to mají a mají potřebu to ukázat. Jsou to peníze, které mizí jako voda v písku jejich pouště. Ale koho to zajímá? Dokud teče ropa, není s penězi problém.
Je to pro mne všechno tak trochu nepochopitelné. Stále víc lidí na světě upadá do bídy, miliardy bojují o pouhé každodenní přežití. I v rozvinutém světě se šetří na zdravotnictví, na infrastruktuře, na školství a vědě. Na druhé straně se vyhazují nesmyslné miliardy do zbytečných projektů, místo aby posloužily lidem.
Prostě: „Hříšní lidé vyhazují oknem hříšné peníze, ke kterým se dostali hříšným způsobem.“
Ti, kteří si na svůj život musí vydělávat prací, něco takového nedělají a dělat nebudou. Měli by se ale ozvat stejně jako ti Brazilci a zařvat konečně dost hlasitě, že „STAČILO!“

2 Comments on Martnotratnost dnešního světa

  1. Zdravím Vás a podotýkám ještě jeden fakt.
    Když se má hrát fotbalové utkání tak je policie v pohotovosti proti slabomyslným lidem, kteří ničí nejen vlak ,stadion, jen se rvou a ohrožují normální lidi. Samozřejmě ze státních peněz.
    Naproti tomu, když je někomu vykaden barák tak to sepíšou a je hotovo. Když zloděje chytnu a v obraně ho zraním tak jsem ve finiši za……..

    • Pane Štarha, pokud vás to uklidní, v Rakousku to není jinak. Občan má sice právo zadržet zločince, konajícího trestný čin či se k tomu chystajícího, ale pouze, pokud trest za tento trestný čin převyšuje 5 let odnětí svobody nepodmíněně. Takže pokud se k vám někdo vloupá do domu, nedovolte si mu v tom bránit, za vloupání jsou tresty mnohem nižší než za omezování osobní svobody.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.