Je to velmi praktická věc a využívám jejich služeb už několik let. Prostě se mi nechce honit mé autíčko až někam na jih Itálie – o ostrovech nemluvě. Je tedy praktické koupit si let a na letišti si pak vypůjčit na sedm či deset dní auto a pak jej zase vrátit. Pokud jej člověk vrátí nepoškozené – což není například v jižní Itálii tak úplně snadné – přidá se k hezké dovolené ještě pocit hrdosti a víry ve vlastní schopnosti. Pro jistotu se ale nechávám pojistit a to vždy bez spoluúčasti – člověk v krajích, kde vládne Camorra, nikdy neví. Vše zatím vždy fungovalo bezvadně, ať už v Catanii, Palermu nebo Neapoli, určitá rizika jsou ovšem s tímto postupem přece jen spojena.

                Poprvé jsem měl problémy na Krétě, kde jsem místo objednaného Peugeota dostal Opel Astra. Ono je to tak, což jsem tehdy ještě nevěděl, že člověk neobjednává konkrétní auto, ale jen příslušnou třídu. Problém byl, jak s tím autem opustit parkoviště. Opel má zcela jiné řazení než VW, s kterým jsem tehdy jezdil a já jsem neuměl zařadit zpátečku. Zašel jsem tedy za dámou v půjčovně a požádal jsem ji, aby mi ukázala, jak se na autě řadí zpátečka. Vstala s poněkud otráveným výrazem (bylo to v Řecku!) došla k autu a vysvětlila mi, že se při zpátečce na převodovou páku netlačí, ale se za ni potáhne. Když odešla, pokusil jsem se tedy zařadit taháním. Nešlo to, auto opět popojíždělo dopředu a blížilo se už nebezpečně k srázu za parkovištěm. Zatáhl jsem tedy pořádně a páka mi zůstala v ruce. Poněkud nevěřícně jsem sledoval kouli, jíž na spodním konci končila, pak jsem ji zastrčil zpět a teď jsem s ní mohl už volně kroužit, rychlost se ovšem zařadit nedala. Zašel jsem znovu za onou dámou, abych jí sdělil, že s tou řadicí pákou něco není v pořádku. Vystrouhala zoufalý výraz, odešla k autu a demonstrativně se posadila za volant. Upřela na mne své černé řecké oči, vyjádřila jediným pohledem své veškeré opovržení a pak potáhla za páku. Nevěřícně se na ni podívala, pak s ní zakroužila a vzápětí už telefonovala – zřejmě s centrálou. Poté jsem dostal přece jen Renaulta, v němž jsem řadit uměl a několik měsíců čekal na účet za zničené auto. Nepřišel.

                V Kodani to bylo taky poměrně veselé. Objednal jsem auto i s GPS, nehodlal jsem se po Kodani motat při návratu. Auto jsem dostal – dokonce BMW se zákeřnou funkcí, již jsem tehdy ještě neznal –  na každé křižovatce se vypnul motor, aby se šetřilo palivo. Než jsem přišel na to, že stačí opět šlápnout na plyn a motor se automaticky zapne, zažil jsem na prvních několika přeplněných kodaňských křižovatkách pořádný stress. Větší problém byl v tom, že první GPS, jež mi slečna v půjčovně poskytla, nefungoval, druhý pak mluvil jen dánsky. Nevím, zda jste někdy slyšeli dánštinu, ovšem ten jazyk je tak nelibozvučný, (o srozumitelnosti ani nemluvě) že jsem rady v tomto jazyku rozhodně nehodlal celou cestu poslouchat. Nato mi řekla, že už další navigaci nemá a místo ní mi poskytla mapu Dánska a přilehlých švédských oblastí. Mapu Kodaně neměla. Už jen vyjet z Malmö ve Švédsku byl obludný úkol, protože Švédové tam neoznačují směry názvy měst, kam chcete jet, ale jen čísly dálnic. Jestliže tedy číslo dálnice, na niž se chcete dostat, neznáte (a my ho neznali) jste odsouzeni k jízdě v kruhu přes všechny předměstí tohoto nepříliš malebného švédského města. Ještě horší pak byl příjezd do Kodaně, kde jsem měl najít onu půjčovnu. Nebudu napínat, nakonec jsem za cenu nervového zhroucení, vypadaných vlasů a několika následujících bezesných nocí půjčovnu objevil a auto tak odevzdal.

                O to větší bylo překvapení, když jsem při následujícím účtu mé kreditní karty zjistil, že mi Dánové započítali poplatek i za onu navigaci, již pro mě neměli. Napsal jsem slušný dopis v němčině, v níž jsem půjčovnu Hertz na tento nedostatek upozornil a požádal ji o zpětný převod peněz. Po čtyřech týdnech mi přišla odpověď, že půjčovna zpracovává stížnosti pouze, pokud jsou napsány v angličtině. Napsal jsem tedy stížnost v angličtině a odeslal. Po dalších čtyřech týdnech mi přišla odpověď, že půjčovna sama není kompetentní na vyřizování reklamací a že musím svou reklamaci adresovat na dánskou centrálu Hertze. Neztratil jsem trpělivost a napsal svou stížnost ještě jednou a poslal jsem ji na onu dánskou centrálu. Po dalších čtyřech týdnech jsem dostal odpověď, že ona centrála není schopna zjistit skutkovou podstatu mé stížnosti a proto mou stížnost zamítá. Tehdy jsem byl už dost podrážděný, dobrou radou mi ale pomohl mi bratr Zdeněk.

                „Napiš do Ameriky, do centrály Hertze. Oni tam mají sice asi stejný bordel jako Dánové, ale Američané milují, když můžou vyndat Evropanům, určitě dají té dánské centrále co proto.“

                Nápad to byl určitě dobrý a hlavně inspirující. Rozhodl jsem se ho ale ještě vylepšit. Napsal jsem oné dánské centrále, že s nimi ukončuji komunikaci a obracím se na americkou centrálu Hertze, abych se domohl spravedlnosti. Tentokrát přišel mail ještě tentýž večer. Dánové mi psali, že mou stížnost shledali oprávněnou, že tedy není potřebné, abych do Ameriky psal a že už převedli peníze na můj účet. Skutečně se tam ona suma, sice nevelká ale přece jen schopná člověka naštvat, za dva dny objevila.

                Letos jsme zaletěli do Ženevy, a protože bylo krásné počasí, rozhodli jsme se navštívit Savojsko. Dostal jsem ten nápad ovšem poměrně pozdě – v pátek  – a jet jsme chtěli v sobotu. To byl problém. Ve všech čtyřech půjčovnách v okolí našeho hotelu na Rue de Lausanne už žádné volné auto neměli. Nevzdal jsem se a nakonec jsem objevil – opět mého milovaného Hertze. Ten auto měl. Bylo to skoro podezřelé. Půjčovna se totiž nacházela v odlehlé uličce a navíc jednosměrce – od Rue de Lausanne jsem k ní šel vlastně v protisměru. Nicméně jsem si auto v sobotu ráno mohl za nekřesťanskou cenu (Švýcarsko!) převzít. GPS jsme měli vlastní. Opsal jsem si ještě pedantně jméno ulice, na níž se půjčovna nacházela, abych neudělal při zadání do navigace chybu. Francouzské názvy se svými spousty samohlásek nejsou úplně jednoduché na zapamatování, to platilo i o oné Rue de Prieure.

                Odjeli jsme do Savojska a strávili překrásný den v Chamonix a pak stejně krásný večer v Annecy. Vlastně se ten den mohl stát nejkrásnějším dnem v mém životě nebo aspoň jedním z nejkrásnějších. Cítil jsem se po skvělé večeři v Annecy a následné procházce po romantických uličkách tohoto pohádkového města jako v sedmém nebi. Ale byl večer a bylo třeba vrátit se do Ženevy. Vzal jsem naši navigaci a zadal Švýcarsko – Ženeva – Rue de Prieure. GPS mi oznámil, že takovou ulici nezná. Trošku mi přejel mráz po zádech. Zadal jsem Rue Prieure, pak de Prieure, potom Prieue a dalších několik variant, GPS ovšem trval na tom, že taková ulice neexistuje, nikdy neexistovala a nikdy existovat nebude.

                „Nedá se nic dělat,“ pravil jsem. „Zadáme naši ulici Rue de Lausanne a z ní už se tam nějak dostanu. Ta odbočka k Hertzovi je sice jednosměrka, ale musí existovat ulice před ní nebo za ní, po té se tam už nějak dostaneme. Zadal jsem tedy Rue de Lausanne. GPS tuto hlavní ženevskou ulici kupodivu znalo, vyrazil jsem tedy v optimistické náladě na zpáteční cestu. Vše šlo dobře, dokud jsme nevjeli do města. Náhle po mě navigace chtěla, abych odbočil doprava a po třech stech metrech doleva a po dalších dvou stech metrech opět doprava atd. atd. Připadal jsem si, jako bych jezdil slalom. A pak, když už jsem byl dostatečně zmatený, zavelela navigace „odbočte doleva“ a já to udělal. Nacházel jsem se v protisměru a řítila se na mě tramvaj. V poslední chvíli jsem zastavil, tramvaj taky a vzápětí vznikla na večerní ženevské ulici dopravní kalamita. A přede mnou se na jednou z aut rozsvítilo blikající modré světlo – byli to policajti. Zablokovali cestu přede mnou – tím pádem jsem byl minimálně v bezpečí před onou tramvají, vyběhli z auta a navigovali mě, abych uvolnil onen jízdní pruh. Zastavil jsem u chodníku a vystoupil. Policie hned za mnou.

                „To ta blbá mašina,“ pravil jsem a ukázal na navigaci. „Ta mě tam zavedla.“

                „Vy se musíte dívat očima, kam jedete a ne řídit se slepě podle přístroje,“ řekl mi policajt podrážděně překvapivě dobrou angličtinou.

                „Jenže je večer, tma a já jsem ve městě, které vůbec neznám,“ pravil jsem pokorně. „Tak jsem toho blba poslechl. Samozřejmě že vím, že je to moje chyba, o tom nemusíme diskutovat, to vůbec nepopírám. Jenže já jsem díky jemu teď úplně ztracený.“

                „Odkud jste?“ zeptal se policajt

                „Z Rakouska,“ přiznal jsem. Podíval se na mě shovívavým pohledem, ani nechtěl vidět mé doklady. Zřejmě ve mně rakouského sedláka poznal na první pohled a byl hrdý, že mě odhadl správně.

                Policajti ve Švýcarsku jsou tady zřejmě opravdu proto, aby pomáhali a chránili. Ochránili své spoluobčany před šíleným rakouským řidičem, poté se mu rozhodli – bezplatně (skutečně mi k mému úžasu nenapařili žádnou pokutu) – pomoci. Vysvětlili mi, kudy mám jet, že mám rozhodně ignorovat rady mé navigace a hlavně dávat pozor, abych někoho nepřejel. Uznal jsem jejich rady za dobré a poprosil ještě o jednu. Vypůjčené auto se vrací s plnou nádrží a já už od Annecy marně hledal byť jen jedinou benzínovou pumpu, kde bych mohl nádrž doplnit.  Policajt mi vysvětlil, kde ji najdu, já vyrazil směrem, který mi ukázal – a žádná pumpa tam samozřejmě nebyla. Nicméně po dalším zhruba kilometru bloudění jsem zjistil, že už vím, kde se nacházím, totiž ve čtvrti za universitou na Centrale Route d´Jeunes. Má nálada se nepatrně zlepšila, problém nenalezené benzínky ale zůstával. Tehdy ovšem dostala má žena nápad, že doporučení švýcarské policie – totiž ignorovat rady navigace – člověk nemusí brát zas až tak doslova a zadala do navigace benzínové stanice v okolí. Ta první, jež měla být vzdálena pouhých sto metrů, samozřejmě neexistovala, ta druhá o tři sta metrů dál ale ano. Zastavil jsem u tankovací stanice a …. Zjistil, že nevím, jak se u mé vypůjčené Toyoty Yaris otvírá nádrž. Marně jsem hledal na přístrojové desce i pod ní, nikde žádná páčka a žádný knoflík s nakresleným uzávěrem nádrže. Předpokládal jsem, že u pokladny bude nějaký bodrý Švýcar, který se vyzná ve všech značkách aut a pomůže mi. Chyba lávky. V obchodě se nacházely dvě devatenáctky, které jsem svou žádostí vyděsil k smrti. Nevím, zda mně považovaly za gangstera, který auto právě ukradl, nebo samy viděly auto zatím pouze v televizi. Pomoc mi poskytnout nemohly. Už už jsem uvažoval, že zavolám a vzbudím (bylo už po desáté večer) mé rodiče ve Starojické Lhotě (mají totiž Toyotu Yaris) aby mi poradili, když tu za mnou zastavilo nějaké auto s rumunskou poznávací značkou. Řidič tohoto auta byl ochoten pomoci. Šel na to opravdu systematicky, prohmatal auto doslova centimetr po centimetru a našel hledanou páku u spodní lišty dveří. Načerpali jsme, nálada byla ještě o něco málo lepší, teď šlo už jen o to, dostat se k Hertzovi.

                „Středem starého města vede Rue de Berne,“ řekl jsem. „Když se dostaneme na ni, nemůžeme být od půjčovny daleko.“

                Zadal jsem Rue de Berne. GPS ji znalo. Chtělo po mě ovšem číslo domu. Neměl jsem tušení, zadal jsem tedy jedničku. Vyrazili jsme. Dostali jsme se podle očekávání k nádraží, pak nás GPS zavedlo – rovněž podle očekávání – na cestu dolů k jezeru. A pak už měla přijít Rue de Berne. Přišla. Ovšem dělila mě od ní dvojitá plná čára a zákaz odbočení doleva, kam jsem nutně potřeboval. Místo toho jsem se musel vydat po Pont de Mont Blanc přes Rhônuna druhou stranu jezera. Zoufalství se stupňovalo, nehodlal jsem ale ztratit hlavu. Věděl jsem přece, kde jsem a věděl jsem taky, že když jsme vyjížděli od Hertze, dostali jsme se hned na nábřeží du Mont Blanc. Když se tedy dostaneme na toto nábřeží na pravém břehu jezera a zabočíme doleva, musí tam někde ten proklatý Hertz být. Navzdory protestům mé ženy, která se obávala, že při dalším prohřešku budu švýcarskou policií definitivně jako nebezpečný recidivista zatčen a odveden v poutech, jsem se na semaforech (VŠUDE! na světě je povoleno otáčet se na křižovatkách řízených světly!!!) otočil a vrátil se přes most na správnou stranu jezera a poté z nábřeží zabočil. Vypadalo to tam jako Hertz, ale nebyl to Hertz – byla to garáž hotelu Kempinski. Tam jsem nechtěl, to by vyšlo dráž než ona obávaná pokuta. Odstavil jsem auto a vydal se hledat půjčovnu pěšky, byl jsem přesvědčen, že musí být někde v mém bezprostředním okolí. Kdybych tam to auto měl odnést na zádech…!

                Nebyla. Marně jsem prolezl všechny okolní ulice, byl jsem prostě někde jinde, než jsem být chtěl. Rozhodl jsem se neztratit hlavu a nenechat si od nikoho – nejméně pak od naší navigace či dokonce od manželky – do dalších plánů mluvit. Bylo mi jasné, že když z nábřeží odbočím doleva, musím po nějaké době křižovat ulici Rue de Lausanne, odbočím doleva a budu na ní. A pak navážu na plán, který jsem stanovil už v Annecy. Vyrazil jsem a skutečně se asi po půl kilometru objevila Rue de Lausanne. Křižovala mou cestu, bylo třeba odbočit na světelné křižovatce podle mého plánu doleva – což bylo zakázáno. Místo toho jsem byl nucen pokračovat rovně do diplomatické čtvrti. V autě už panovalo mrtvé ticho – a to, i když jsem se točil před Organizací spojených národů. Vracel jsem se k Rue de Lausanne z opačné strany. Tentokrát bylo odbočení doprava dovoleno, napůl bylo vyhráno. Věděl jsem, že Hertz se nachází vlevo, jenže ulice co ulice byly uzavřeny zákazem odbočování doleva. Když už jsem před sebou viděl náš hotel a moje srdeční frekvence se opět začala nebezpečně zvyšovat, objevila se náhle odbočka doleva bez zákazu. Využil jsem to a vrhl se do té uličky. Vedla mne dolů, tedy správným směrem. Pak skončila a bylo třeba pokračovat doprava – opět správným směrem. Když už jsem svůj optimismus stěží dokázal potlačit, přijeli jsme na další křižovatku. Vlevo ode mne asi 50 metrů vzdálena svítila žlutě půjčovna Hertz a přímo přede mnou značka „Přikázaný směr jízdy“ – doprava. Když jde o život, ignorují se předpisy. Bylo mi už všechno jedno. Vjel jsem do oné jednosměrky a v protisměru jsem úspěšně dorazil před půjčovnu firmy Hertz. Byla na křižovatce dvou ulic – Rue de Prieure a… Rue de Berne. Ovšem číslo domu něco přes stovku.

                Bylo po jedenácté večer, naše hledání trvalo hodinu a tři čtvrtě a to ve městě, které je se  svými 178 000 obyvateli menší než Graz. Vhodil jsem klíče do schránky a za ledového mlčení jsme odkráčeli k hotelu.

                Půjčování aut má své kouzlo. Určitě to zase někdy zkusím. Teď ale potřebuji minimálně na několik měsíců přestávku. Od této chvíle si budu zapisovat nejen ulici, na které se půjčovna nachází, ale i všechny uličky v okolí a čísla přilehlých domů. Třeba to pomůže a zvládnu to příště bez policejní ochrany.    

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.