Až do roku 1992 jsem vlastně nevěděl, že tato země existuje. Tehdy jsme pozdě v noci dorazili do Albertvillu (zácpa na německé dálnici zpozdila náš příjezd o několik hodin) a když jsem ráno vstal a podíval se z okna hotelu, uviděl jsem na věži v blízkosti hotelu ne francouzskou vlajku, jak bych očekával, ale červenou vlajku se stříbrným křížem, kterou jsem nejprve považoval za vlajku švýcarskou a zapochyboval jsem, kam jsme to vlastně dojeli. Nebylo to Švýcarsko, byla to vlajka Savojska, někdejšího hrdého vévodství, jež se stalo součástí Francie až v roce 1860 a ačkoliv byla tehdy anexe savojského území Francií schválena následným referendem údajně 99,8 procenty voličů (výsledky tohoto typu jsou mi od časů voleb kandidátů lidové fronty do komunistického parlamentu vždy tak nějak podezřelé) savojští horalé se nikdy pravými Francouzi nestali.

savoj

                Savojsko je krásná země vysoko v horách – průměrná nadmořská výška území je přes 1000 metrů. Patří k němu Mont Blanc a lyžařská centra jako Chamonix, Val d´Isere, La Plagne či Curchevell/Meribell. Proto se místo „Francouzské Alpy“ říká „Savojské Alpy“ a Savojci jim jinak ani neřeknou.

                K Savojsku patří krásná města jako Annecy, Albertville, Chambery nebo Briancon. Prostě je tu toho k vidění víc než dost.

P1050568

                Začátky vzniku Savojska jsou tak trochu zahaleny tajemstvím a nejsou taky nijak impozantní. Všechno to začalo docela nenápadně a v malých poměrech. Jak se vlastně Humberto I. vládcem poměrně nevelkého území na západní straně Alp stal, o tom se zdroje rozcházejí. Šlo o část někdejšího Burgundského nebo Arelatského království, které připadlo roku 1033 Svaté říši římské a od tohoto roku se římský či, chcete-li  německý král, mohl nazývat i králem Arelatským (tento hrdý leč bezvýznamný titul nosili tedy i Karel IV., Václav IV. či Zikmund Lucemburský. Ten poslední se do Savojských dějin významně zapsal.

                Zda Humberto dostal své léno od posledního burgundského krále, s nímž měl být spřízněn či od biskupa z Vienne, který ovládal území mezi Lyonem a Grenoblem, se mi nepodařilo zjistit, každý zdroj tvrdí něco jiného. Faktem je, že se Savojští vládci začali nazýval hrabaty – tedy vládci podřízenými přímo římskému králi a tím pádem nezávislými na své církevní vrchnosti v kraji Dauphine. Postupně zvětšovali své území ziskem území Aosty, oblasti Turína v Piemontu, kantonu Waath okolo Lausanne v dnešním Švýcarsku (Ženevské jezero bylo jejich vnitřním mořem) a získali kontrolu nad všemi důležitými průsmyky přes západní Alpy, tedy Monte Geneve, Malý a velký svatý Bernhard. O přízeň savojských hrabat se díky strategicky významné poloze jejich území ucházeli i císaři (Friedrich II. vyjednal sňatek svého nejmilejšího – i když v podstatě nemanželského syna Manfreda s dcerou savojského hraběte Beatrix a ta se tak stala královnou sicilskou. Friedrich potřeboval totiž nutně bezpečný přechod do Francie, aby tam mohl dopadnout a umravnit papeže Inocence IV. Moc savojských knížat stoupla,  zejména když se zmocnili hrabství Nizza a získali tím přístup k moři, ale přivolali tím na sebe i nevůli mocného souseda – francouzského krále, který se stal ziskem kraje Dauphine v roce 1349 jejich bezprostředním sousedem.

                Savojsko hledalo ochranu u římského císaře a taky ji našlo. Karel IV. reagoval na nebezpečí francouzské rozpínavosti, oddělil Savojské hrabství od Burgundského království, podřídil je bezprostředně své vlastní moci a hraběte Savojského jmenoval říšským vikářem pro Arelatsko, tedy svým zástupcem v někdejším Burgundsku. Jeho syn Zikmund povýšil pak savojská hrabata během koncilu v Kostnici na vévody (protože nebyl právě v nejlepších vztazích s Burgundským vévodou, aby riskoval cestu do Francie přes jeho území, zajistil si takto bezpečný průchod územím nového vévody savojského. A zadarmo takové jmenování taky nebylo a jak víme, Zikmund měl stále hluboko do kapsy.

                V roce 1453 získal vévoda Ludvík starší do svého majetku tzv. Turínské plátno. Tehdy se tak samozřejmě nejmenovalo, dostalo to jméno, až když ho savojští vévodové převezli v roce 1578 z Chambery do svého nového hlavního města Turína, kde je dodnes. Možná je měla tato posvátná relikvie považovaná za Kristův pohřební rubáš chránit před mocným a nebezpečným sousedem na západě. V té době hráli savojští vévodové opět jednou velkou politiku. Otec Ludvíka Amadeus se nechal zvolit na basilejském koncilu protipapežem proti Evženovi IV. a přijal jméno Felix V. Byl to druhý a tentokrát už marný pokus císaře Zikmunda zlomit císařskou moc. Nedopadlo to dobře. Přes císařskou podporu se Felix V. nakonec tohoto titulu musel vzdát. Ludvík sám se oženil s Annou Lusignanskou, dědičkou kyperského a titulárně i jeruzalémského království (které byly obojí už pevně v tureckých rukou, což ovšem nebránilo tomu, aby si savojští vévodové od této chvíle nepřidávali ke svému jménu vznešený titul krále Jeruzalémského a kyperského.

savojsko mapa

                Ani turínské plátno ale savojské vévodství neuchránilo. V roce 1536 se zemí prohnali Francouzi pod vedením svého krále Františka I. Protože se snažili už od doby jeho předchůdce Karla VIII. vyrvat Španělům severní Itálii, potřebovali mít nutně pod kontrolou alpské průsmyky. Král František připojil jednoduše Savojsko k Francii a vévody vyhnal – vévoda Karel III. prožil závěr svého života v exilu. S tím se nehodlal smířit jeho syn Emanuel Phillibert – dal se do španělských služeb a v roce 1557 slavil triumf, když v bitvě u St.Quentin rozdrtil francouzská vojska pod vedením slavného (o bartolomějské noci později zavražděného) maršála Colignyho. V roce 1559 nabylo Savojsko opět samostatnosti, ovšem území okolo ženevského jezera, které si mezitím v době bezvládí zabrali Švýcaři byla už definitivně ztracená – dnes jsou z nich francouzsky hovořící švýcarské kantony Vaud a Freiburg/Fribourg..

                Ve válce o španělské dědictví v letech 1700 – 1714 se Savojsko pro jistotu přidalo na stranu francouzskou. Pikantní bylo, že vojska rakouská vedl v této válce jeden z nejslavnějších Savojanů vůbec – savojský vévoda Evžen. Tento ambiciózní malý a škaredý muž se ucházel o kariéru na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV. „Král slunce“ jej nicméně odmítl, protože ve francouzské armádě směli sloužit jen velcí a krásní generálové. Uražený Evžen se vydal do Vídně, kde právě vládl císař Leopold I. – nejškaredší ze všech Habsburků (kteří povětšinou krásou neoplývali), jenž kdy na trůně seděl. Malý, s nesmírně odstávajícím spodním rtem, že když hovořil, stříkaly sliny do vzdálenosti několika metrů. Ten v malém a škaredém Savojanovi spatřil spřízněnou duši a nabídl mu kariéru v rakouském vojsku. Evžen se mu odvděčil tím, že nejprve vyprášil Turky z Maďarska, a když byl s Turky v roce 1700 konečně uzavřen mír, začala válka o Španělsko. Vévoda Evžen se svým kongeniálním anglickým kolegou vévodou z Malborough dokázali zlomit neporazitelnost francouzských vojsk, zejména po bitvě u Blenheimu v roce 1704, jež znamenala konec francouzské dominance v Evropě, tak pracně vybudované kdysi dávno geniálním kardinálem Richelieuem. To už  si musel Ludvík XIV. dělat výčitky, že toho ošklivého Savojana přece jen do své armády nepřijal. U Ludvíka XIV by ostatně díky své nevelké postavě a povrchní znalosti francouzštiny neměl šanci ani Napoleon Bonaparte. Evžen dostal za své nesporné zásluhy sochu na vídeňském Heldenplatzu a jeho palác, který byl právě letos zpřístupněn veřejnosti a stojí skutečně za návštěvu, svědčí o tom že ani za svého života nepřišel –  zkrátka.Habsburkové uměli být vděční.

Savojsko III

                Savojské vévodství ovšem stálo v této válce, jež přinesla slávu jejich rodákovi, na straně Francie a když se v roce 1709 podařilo zastavit útok spojenců na Paříž v nesmírně krvavé bitvě u Malplaquet a ve Vídni v roce 1711 zemřel císař Josef I. na neštovice, začalo se vyjednávat a lákavá kořist byla nakonec rozdělena mezi všechny zúčastněné strany. Ani Savojsko nepřišlo zkrátka. Dostalo západní části Milánska (východní si přivlastnilo Rakousko a na budoucí malér tím bylo zaděláno) a ostrov Sicílii, s nímž nevědělo, co si má počít. Proto ho vyměnilo s Rakouskem na bližší Sardínii a savojští vévodové se od roku 1720 pyšnili titulem krále Sardinského. V roce 1792 je sice převálcovala francouzská revoluční armáda a poté Napoleon, který Savojce na obou stranách Alp považovat za Francouze, kteří se prostě, podobně jako on sám,  nenaučili dost dobře francouzsky a přičlenil celé savojské území včetně Piemontu přímo k Francii. Ze zbytku severní Itálie, hovořící podle jeho soudu opravdu Italsky, vytvořil Cisalpinskou republiku.  Po Vídeňském kongresu bylo Sardinské království ve svých hranicích obnoveno a jako přídavek dostalo i území někdejší Janovské republiky. A brzy mu narostla křídla. Začalo se považovat za vedoucí sílu touhy po sjednocení Itálie, do té doby rozdrobené do spousty malých i větších státečků. A tím narazilo na východní hranici na zájmy Rakouského císařství. První pokus o vypuzení Rakušanů v roce 1848 ztroskotal. Maršál Radecký udělal s Italy blekosvě pořádek. V roce 1859 byl ovšem Radecký už mrtev a do nového válečného konfliktu se Rakušany rozhodl vést sám mladý císař František Josef I. Savojané hledali spojence – a našli ho ve francouzském císaři Napoleonovi III. Ten si ovšem svou pomoc nechal draze zaplatit. Za to, že francouzské vojsko pomohlo Italům porazit početně silnější Rakušany u Solferina, musel Sardinský král odstoupit Francii historicky nejcennější část svého území – vlastně jádro, odkud kdysi savojská moc vzešla – celé savojské území na západ od Alp jakož i hrabství Nizzu. A tak se Savojané dostali definitivně do státního svazku francouzského a jsou v něm dodnes. Zda bylo následné referendum o přičlenění k Francii manipulováno nebo se v něm zobrazila skutečná frustrace francouzsky hovořících Savojců, že se zájmy jejich králů očividně přenesly na východní stranu Alp, nedokážu posoudit. Savojci v referendu přičlenění k Francii schválili. Nakolik jsou s touto situací šťastní či aspoň smíření nemohu posoudit, ale savojské vlajky vlající nad Albertvillem či na radnici v Chamonix (sice s vlajkou Evropské unie ale bez vlajky francouzské, dávají leccos vytušit. Horalé byli vždy a jsou hrdý národ, sice chudý, ale nezlomitelný. Nezlomila je drsná příroda, nezlomí je tedy ani politici.

Savojsko I

             

   A Savojsko stojí za návštěvu. Ať už je to Chamonix pod  Mont Blancem s lanovkami, které vás vyvezou až do výšky 3842 metrů (Aiquile du midi), nebo lyžařské centra v Val d´Isere, Curchevellu 8 s nejvýše položeným letištěm v Evropě, na němž mohou přistávat dopravní letadla a které ná startovací plochu podobné lyžařskému skokanskému můstku), Meribellu nebo La Plagne anebo krásná městečka jako je Albertville nebo přímo jako z pohádky vystřižené Annecy. .

P1050591

Toto hlavní město departementu Horní Savojsko leží u jezera, jež se jmenuje po něm a starým městem protéká řeka Le Thiou s řadou kanálů a úžasnou atmosférou. A skvělými restauracemi, kde se dá najíst za naprosto přijatelné ceny. Savojská kuchyně možná postrádá francouzskou rafinovanost, je na ní poznat, že lidé tu nebyli bohatí a museli si vystačit s málem. Dokážou ale z toho mála vytvořit úžasné kreace. Seděli jsme v restauraci Rotisserie du Thiou a jedli neuvěřitelně dobrý Salade Perigord s teplými kousky kachního masa a studenými kachními játry, jež se doslova rozplývala na jazyku, jedno z nejlepších jídel, jež jsem vůbec kdy jedl. A i hlavní chod – savojská specialita Tartiflette (v podstatě zapékané brambory se sýrem), či Filet der Ferre (čerstvá ryba přímo z jezera) daly vědět, že do Annecy kalvinisti nikdy nevkročili, ba naopak, poté, co ovládli Ženevu, učinil vévoda Karel III z Annecy hlavní město protireformace a přeložil sem sídlo biskupa, ze Ženevy právě vyhnaného.  

P1050596

                Ať tak či onak návštěva této alpské zemičky stojí každopádně za návštěvu. A nejen kvůli lyžování.

P1050531

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.