To, co se teď odehrává na východě Evropy, přesněji na hranicích Ruska a Ukrajiny by nemělo nechat nikoho chladným. Pocit, že se nás to netýká je sice silný, umocněný tím, že po dlouhá desetiletí se nás to, co se odehrávalo na východ od Čiernej nad Tisou nás ani zajímat nesmělo. Na Východ jsme se nikdy nedívali až tak rádi (odhlédnouc od panslavistů, slovenských obrozenců devatenáctého století a pánů Zemana a Fica). Vzory a partnery jsme hledali 8 s větším či menším úspěchem vždy na Západě. Bylo to dáno samozřejmě i tím, že České země patřily historicky do svazku Římské říše národa Německého, tedy do následovníka Západořímské říše a Východ a Západ se už při dělení Říma v roce 395 kulturně natolik lišily, že ono dělení připadlo tehdejším lidem vlastně přirozené. Ty rozdíly se od té doby nezmenšily, spíše zvětšily. (I když za časů cara Ivana Hrozného byly přece jen o něco větší než dnes).

                Letos vzpomínáme 100 let od vypuknutí první světové války, konfliktu, jež uvrhl náš světadíl na dlouhých třicet let (s jedním přerušením) do nejhroznějšího utrpení, jaké jeho obyvatelstvo kdy vůbec zažilo. Ti, kdo pracovali před oním rokem 1914 na rozpoutání válečného konfliktu, neměli ani nejmenší tušení, do jaké tragédie své občany ženou (jinak by to nedělali, pro Rakousko-Uhersko znamenala ona válka konec existence, pro německého císaře Viléma zánik monarchie a útěk do exilu. Jenže tak nikdo v roce 1914 nemyslel. V popředí byly strategické zájmy – Orientexpres a hospodářské napojení Německa na Turecko a přes Turecko na střední a dálný východ (ne nadarmo je centrální nádraží v Istanbulu dílem německých architektů). V cestě stálo jedno malé království, jež mělo taky expanzivní myšlenky a zlobilo své velké sousedy – Srbsko. A tak byla vyvolána válka proti Srbsku, což měl být jen malý lokální problém, shodou nepříznivých okolností ale uvrhl tento konflikt Evropu do hrůz, jež stály miliony životů a způsobil bídu a nezměrné utrpení civilního  obyvatelstva.

                Dnes se zase haraší zbraněmi podobně, jako tomu bylo tenkrát. I dnes jsou to strategické zájmy. Jde o plyn a ropu a jejich transport na světový trh. Rusko je na výnosech z exportu těchto surovin životně závislé. Jeho ekonomika je podobná zemím třetího světa, do modernizace zastaralého výrobního parku  a do infrastruktury neinvestovala Putinova vláda ani to nejmenší ( nehlédnouc od stavby dálnic, která se skutečně dala do pohybu, ale ta byla už opravdu v obrovské zemi jakou Rusko je, nezbytnou. Plynovody a ropovody vedou přes Ukrajinu. Dokud byla tato země poslušným satelitem, nebyl důvod reagovat. Teď, když se k moci dostali politici ze západní Ukrajiny, jež byla Rusku vždy nepřátelsky naladěna (jako by se na ně přeneslo něco z polské nenávisti – s Poláky žili ostatně západní Ukrajinci dlouho ve stejném státě – je třeba je zastrašit. Přinutit je k poslušnosti, když nechtějí být poslušní dobrovolně. Otázka je, zda to může fungovat.

                Spirála násilí se točí stále více nekontrolovaně. Po Slavjansku jsou obsazeny správní budovy měst Horlivky a Luhansku, v Charkově se na ulicích bijí fanoušci ukrajinských místních fotbalových klubů s ruskými separatisty, starosta Genadij Kernes lečí s několika kulkami v zádech v nemocnici a bojuje o život. Samozřejmě si o tomhle politikovi není třeba dělat žádné iluze, jako ostatně o skoro žádném (ukrajinském) politikovi – nadšený příznivec Timošenkové se stal stejně oddaným podporovatelem Janukoviče, poté se přidal na stranu ruských separatistů a když viděl, že v Charkově nemají většinu, stal se nadšeným příznivcem současné ukrajinské vlády. Možná už jen proto někomu povolily nervy a vyprázdnil do něj zásobník. Ovšem, k princeznám se nečuchá a politici se v slušných zemích  -ať jsou jací chtějí – nestřílejí na ulici do zad. Posílají se do politického důchodu po volbách. Ukrajinská vláda uznává, že nemá situaci pod kontrolou. Dokud proti separatistům posílala místní vojenské jednotky, přeběhly prostě na opačnou stranu. Když tam poslala jednotky ze západu, ty s chutí postřílely hned několik proruských separatistů, zdvihly tím Putinovi žlučník a jeho armádu vyhnaly z kasáren na „manévry“ na ukrajinských hranicích.

                Putin si pro svou demonstraci síly nevybral zrovna vhodný okamžik. Jednak jsou v Evropě po nezvykle mírné zimě zásobníky plynu plné, jednak byla Evropa právě v důsledku odposlouchávacích afér rozhádaná s USA, společné ohrožení je teď zase sbratřilo, už si zase leží okolo krku a odposlouchávání telefonu německé premiérky americkou tajnou službou je každému šumifuk. Jenže abychom byli objektivní, Putin si okamžik své demonstrace síly nevybral sám, „vnutily“ mu jej události na Majdanu a změna politických poměrů v Kyjevě. Nebyl tedy iniciátorem událostí, jen na ně reagoval. Reagoval tak, že se současnému světu zastavil dech. Od kubánské krize ještě nikdy nestál svět tak blízko války, jako je tomu teď. A člověk se musí ptát – proč? Co chce ruský diktátor svých chováním dokázat? Chce skutečně vyvolat válečný konflikt, aby si ověřil, nakolik je Amerika a Evropa ochotna jej zastavit i použitím síly, nebo jen předvádí svaly? Ta hra je ovšem mimořádně nebezpečná, je to hra s ohněm.

                Putin už dávno vzdal představu, že by mohl být v západním světě jako politik akceptován. Toho si užil ve svém prvním volebním období, kdy jej všichni s úctou a láskou přijímali – včetně anglické královny. Od té doby uplynulo ve Volze hodně vody – Rusko se pod jeho vedením změnilo z quazidemokracie a víceméně otevřenou diktaturu, Putin je ve všech hlavních městech západního světa „persona non grata“. Zvykl is na to a nemá potřebu na tom něco měnit. Hraje svou hru a ta míří dovnitř Ruska, tam sbírá své potřebné body, cementující jeho politickou moc. Rusko – tedy průměrní Rusové – nikdy nestrávili ztrátu svého velmocenského postavení. Ztráta střední Evropy a následně i rozpad poslední koloniální velmoci – Sovětského svazu – byl těžkým úderem do jejich sebevědomí a jejich duše se ještě stále z toho šoku neuzdravila. Putin nabízí léčbu. Kdo četl knihu „Rusko v troskách“ ví, jak dnešní průměrný Rus myslí. Ta kniha je extrémně nacionalistická až fašistická. A Solženicyn byl nazýván až do své smrti „Svědomím Ruska“ a vlastně se tak o něm mluví i dnes 6 let po jeho smrti. Samozřejmě, že byl osud Ruských národnostních menšin po rozpadu impéria v nově vzniklých státech často tristní. Vládcové se stali menšinou, někdy trpěnou, někdy méně. V pobaltských státech jim dlouhé roky upírali volební právo, ze středoasijských republik je přímo vyháněli a perzekuovali. Jelcinova administrativa, zaměstnaná rozkrádáním nově vzniklého Ruského státu, je ponechala svému osudu. Prohraná válka v Čečensku pak znamenala absolutní dno ruského sebevědomí. Tehdy převzal zemi po Jelcinovi Putin.

                Nezapomeňme, že jak Putin, tak jeho ministr zahraničí a muž na špinavou práci Sergej Lavrov jsou oba odchovanci komunistické ideologie. O nějakých „Nových Rusech“ se v jejich osobách rozhodně nedá mluvit. Putin pracoval u KGB, Lavrov v sovětské diplomacii. V žádné zemi nespolupracovaly tyto dvě složky státní moci tak těsně jako v někdejším Sovětském svazu. Měli tedy k sobě názorově i pracovními metodami blízko už tehdy, mají k sobě blízko i teď. Sergej Lavrov není jen poslušným vykonavatelem rozkazů – on tomu, co dělá, opravdu i věří, veze se se svým prezidentem na stejné ideologické vlně – na vlně imperialismu.

                Návrhy, jež předkládá Kreml Kyjevu znějí na první pohled logicky – Putin a Lavrov jsou oba nesmírně inteligentní a chytří. Federalizace Ukrajiny, v níž vidí oni řešení, by byla skutečně nejlogičtějším řešením ukrajinské státní krize. Jak už jsem psal, kulturně nemá Ukrajince z Lvova s Ukrajincem z Charkova příliš společného a ani o tom, co s ním společného má, nemá ucelenou představu. Vytvořit tedy federaci, jež by akceptovala historické hranice a rozdíly, se přímo nabízí. Vždyť Rusko samo je přece federací a tedy zářným příkladem, že tento model může fungovat. Jenže…

                Kdyby to Rusko myslelo opravdu upřímně, dělalo by to zcela jinak. Především by s tímto nápadem přišlo ještě před okupací a anexí Krymu, přičemž Krym, stejně už autonomní, by neměl problém stát se prvkem nové federace. A hlavně, Lavrov by se setkal s Catherine Ashton nebo dokonce i s Johnem Kerrym a pošeptal by jim, že tady je řešení problému. Protože by si oba dva tito politici a hlavně země, které zastupují, nechtěli pálit na Ukrajině prsty, přednesli by tento návrh sami prezidentovi Turčinovovi jakožto podmínku své podpory a on by se se skřípěním zubů souhlasil. Jenže Putin ani Lavrov nic takového neudělali. To, že se snaží federalizaci země diktovat Ukrajině přímo, je otevřená provokace a oni dobře vědí, že pod takovým tlakem Ukrajina na jejich návrh nikdy nepřistoupí – protože by ztratila tvář před celým světem a momentální politici i před svými občany. Rusové tedy situaci zahnali úmyslně do slepé uličky a nechali eskalovat násilí.

                Nevím, jestli někdo z mých čtenářů před letošním jarem někdy slyšel o městě Slavjansku – já tedy ne. Tím méně zřejmě o městu Horlivce nebo o Luhansku. Ale kdo kdy slyšel před rokem 1995 o Srebrenici? Hlavní města jsou slavná už jen proto, že jsou, malá se stávají slavnými svými tragédiemi. Dnes je Slavjansk nejčastěji jmenovaným ukrajinským městem. V tomto v podstatě bezvýznamném stotisícovém městě se rozhoduje o osudu současného světa. A ruská hra připomíná až příliš Hitlerovu hru, když mu šlo o vyvolání války ve střední Evropě.

                I tehdy chtěli sudetští Němci zpět do Říše, ze které byli rozpadem Rakouska Uherska vyrváni – stejně jako ukrajinští Rusové ze Sovětského svazu. Stejně teď jako tehdy je třeba jednat rychle, je třeba použít generaci, jež ještě v Sovětském svazu žila, generaci jejich dětí by to už mohlo být jedno (tedy pokud sami nezažijí konflikt a strach, jež je přimkne opět ke svým rodákům na východ od ukrajinské hranice. Sudetští Němci hlasovali v posledních volbách roku 1936 v 95 procentech pro stranu Konráda Henleina, jež měla v programu „Autonomii“! pohraničních oblastí. Protože tuto autoomii pro německy hovořící obyvatelstvo diktoval Hitler, nemohla samozřejmě Československá vláda vážně o jeho návrzích diskutovat. Nakonec tu stála jako agresor, utlačující své národnostní menšiny. Aspoň tak to chtěl vidět Hitler a nakonec i Chamberlein a Daladier ( o Mussolinim ani nemluvě) a proto ochotně podepsal mnichovský pakt. Nikdo neměl chuť jít do války s Německem jen proto, aby chránil územní celistvost republiky někde „daleko na východě“. Ani Británie, ani Francie neměly pocit, že by se jich to mělo týkat. Probraly se o rok později, když Hitler válku skutečně zahájil. Paralely jsou tedy víc než podbízivé. Sto let po začátku největší tragedie lidstva se politici tváří, jako by si chtěli tuto příšernou zkušenost zopakovat. Nevím, nakolik se jim dá věřit, že to skutečně myslí vážně, strach mám ale přesto. Věřit se jim totiž nedá, to jsme si už myslím, v posledních desetiletích dostatečně ověřili.

                Dnešní generace už válku nezažily. Poslední pamětníci vymírají, zdvižený varovný prst je vidět stále méně. Volat po válce už není šílenstvím, ale politickým tahem. Putin a Lavrov tuto situaci využívají.

Na východě Ukrajiny tedy létají jiskry.

Jak by panu Putinovi napsal Jára Cimerman – tedy totéž, co psal Vladimíru Iljičovi Leninovi – „Pozor, s jiskry vzejde plamen.“ Lenin na něj nedal  – a co z toho vzešlo!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.