Návštěva města, kde kdysi vznikl Kalvinismus mě podvědomě naplňuje nedůvěrou, ti kdo četli můj článek „Ze všechno může Kalvín“ vědí proč. Přesto je návštěva Perle du lac, tedy perly na ženevském jezeře, nazývaném francouzsky Lac Leman, lákavá.

                Už proto, že má přímý vztah k našim dějinám. Nejen, že tu zemřela císařovna Alžběta-Sissi, jako oběť anarchistického atentátu, ale ve stejném hotelu Beau Rivage, kde 10.září 1898 naposledy vydechla, podepsal Tomáš Garique Masaryk o dvacet let později, přesněji 1.listopadu 1918 dokument o vzniku Československa. Salón v hotelu, kde k tomuto historickému podpisu došlo, se jmenuje „Masarykův salón“ a když pěkně požádáte pracovníky recepce, tak vám jej rádi ukážou.

Před hotelem pak stojí socha císařovny Sissi, postavená zde v roce 1998, která ji znázorňuje tak, jak by asi znázornila nejraději ona sama. Až chorobně štíhlá a koketní za roztaženým vějířem.

                Moderní dějiny Ženevy začaly v roce 1536. Tehdy pozval místní reformní kazatel Guillaime Farel tehdy už známého Jeana Kalvina, nacházejícího se právě na útěku z Francie v Bazileji, do Ženevy. Ženeva se přihlásila k revolučním myšlenkám Luthera velmi záhy. Už v roce 1519 se popravovalo, vůdce povstání proti místnímu biskupovi Philibert Berthelier, byl místním biskupem, který byl i pánem města za pomoci savojských vojenských jednotek (k vysvětlení se ještě dostanu), veřejně popraven. Socha Philiberta Bertheliera stojí na náměstí stejného jména na ostrově v řece Rhôně a u nejstarší budovy Ženevy, věže z městského opevnění, která zde prokazatelně stála už v roce 1213.

V roce 1519 ovšem od přibití 90 Lutherových tezí na kostelní dveře ve Würtenberku neuplynuly ani dva roky. Proč to šlo právě v Ženevě tak rychle? Určitě bylo důvodem, že Ženeva působila jako svobodné říšské město podřízené pouze císaři, jejím vládcem byl ale místní biskup (podobně jako tomu bylo třeba v Kostnici na Bodamském jezeře). Protože byl místní biskup určen za pána města v roce 1213, musím za tímto jmenováním hledat opět známou taktiku císaře Friedricha II, který všude omezoval moc místních vévodů a hrabat tím, že jim bral z jejich mocenské oblasti zvlášť bohatá města a činil je na místních vládcích nezávislými. A Ženeva bohatá byla.

                Její význam pocházel z geografické polohy. Kdo chtěl přes Alpy na sever, zákonitě přišel k řece Rhôně  a musel na druhou stranu. Právě tady, na místě, kde Rhôna opouští Ženevské jezero, stál od nepaměti most. Tedy od nepaměti – zcela určitě tam stál v roce 58 před naším letopočtem, protože v tom roce jej dal zničit Gaius Julius Caesar, aby zabránil pochodu bojovného kmenu Helvetů (po nichž se Švýcarsko jmenuje Confederatio Helvetica) na jih, jak se sám chlubí ve svých „Zápiscích o válce galské“.  Na tento památný, těžko říci zda i bohulibý čin upomíná pamětní tabule na stejné věži, před níž byl popraven už vzpomenutý povstalec Philibert. Vršek na jižním břehu, nad  soutokem modré divoké Rhôny se zelenou línou Arve, na dohled od přechodu přes dravou řeku pak poskytoval ideální možnosti na vybudování opevněného sídliště. Germánský kmen Burgundů si to město vybral dvakrát za své hlavní, poprvé v letech 433 – 534, podruhé koncem  devátého století. Burgundové ale svou nezávislost nikdy neudrželi, jejich království se stalo v roce 1033 součástí „Svaté říše Římské“ a Ženeva v roce 1213 nezávislým městem. Na burgundskou minulost upomíná soška krále Gondebauda (vládl v letech 480 – 516) na nejhezčím ženevském náměstí Place du Bourg de-Four, plném kaváren a restaurací, kde je radost posedět..

                Ta ženevská nezávislost byla ovšem jen relativní, protože mocné slovo měli ve městě jeho sousedi, savojští vévodové. Formálně bylo sice město nezávislé, žilo ale s mocným sousedem v oboustranně výhodné symbióze a o svých politických krocích bylo vždy radno napřed zajít na konzultaci do Chambéry, hlavního města vévodství. (Savojští vévodové ovšem právě v osudném roce 1536 přesídlili do Turína a tím možná tak trochu ztratili kontrolu nad tím, co se dělo na západ od Alpských vrcholků.  S daným stavem byli všichni po celá tři století spokojeni. I v době nepokojů na začátku šestnáctého století zde byl vládnoucím biskupem bratranec savojského vévody Piere de la Baume.

                V roce 1536 dostala příchodem Kalvína existence města zcela novou dimenzi. Napřed sice městští radní Kalvína z města vykázali, správně totiž pochopili, že by ohrozil jejich vlastní mocenskou pozici. Jenže o pět let později se vrátil a vydal svůj „Ženevský katechismus“. Během krátkého času se mu podařilo zřídit teokratický stát, podobný dnešnímu Iránu kde bez posudku nejvyšší církevní rady, v jejímž čele seděl on sám, nešlo vůbec nic. V roce 1559 založil pak vysoké učení, jež se mělo stát hlavním centrem reformované teologie a učinilo ze Ženevy „Protestantský Řím“. Jeho kolej stojí dodnes, v současné době se právě rekonstruuje a je i dnes impozantní budovou. Našel ve svém žáku Theodorovi de Breeze nadšeného spolupracovníka a následovníka a tím bylo pokračování jeho církevního protestantského státu zajištěno. Kalvín sám zemřel poměrně mladý už v roce 1564.

                Na význam města v čase reformace upozorňuje gigantický pomník reformace na Promenade des Bastions. Samozřejmě, že jsou tu vyobrazeni především reformátoři, jež měli co do činění se Ženevou, v centru pomníku, jenž je přes 100 metrů dlouhý, se skví nadživotní sochy Jeana Kalvína, Guillelma Farela, Theodora de Breeze a Johna Knoxe, jenž kalvinismus exportoval ze Ženevy do Skotska (pozor na skotskou kuchyni!) Martin Luther a Huldrych Zwingli jsou tu vzpomenuti jen nápisy, zato se na památníku dočkal zobrazení vedle Olivera Cromwella a dalších velkých válečníků i uherský Štěpán Bočkay, který si v roce 1606 vymohl na bratru císaře Rudolfa Matyášovi vídeňským mírem uznání náboženské svobody Uhrů, kteří se hlásili ke kalvínskému náboženství (ačkoliv to v jejich kuchyni nezanechalo tak zničující stopy jako kdekoliv jinde v Evropě).

                Hlavní chrám Temple St.Pier v centru města je sice impozantní budovou, ve svém nitru ale – jak už tmu u protestantských kostelů bývá – mnoho pamětihodností nepřechovává (když pomineme židli, na níž Kalvín údajně sedával).

Za návštěvu stojí Kaple Makabejských, která byla postavena svého času jako pohřební kaple kardinála Jeana de Brognyho, pravé ruky papeže Klimenta VII, vlastním jménem Roberta, hraběte ze Ženevy, prvního protipapeže velkého schizmatu, zvoleného v roce 1378 za protipapeže proti napůl šílenému Urbanovi VI. Robert si vysloužil v roce 1377 přezdívku „Řezník z Ceseny“, když nechal povraždit 4000 obyvatel tohoto italského města, jeho volbě papežem to nicméně spíše prospělo a stal se ženevským rodákem, který to opravdu dotáhl daleko. Bez ohledu na použité prostředky. Jestliže sám chrám je výzdobou poněkud chudý, určitě se vyplatí navštívit vykopávky pod chrámem, jeden z největších archeologických areálů v Evropě, jenž vás zavede až do římských a předřímských dob s řadou filmových projekcí a nápaditých znázornění dějin regionu.

                Hned vedle se pak nachází „Museé international de la Réforme“ jež zobrazuje změny myšlení protestantských proudů od kalvínovy striktní predestinace až k novému chápání postavení církve a člověka ve světě. Nachází se zde i dokument, nad nímž zaplesá srdce každého českého historika. Je zde vystavena kopie protestního listu českých pánů proti popravě Mistra Jana Husa, zaslaný do Kostnice v roce 1415 (jediný známý originál se nachází v Edinborough). Bohužel je v muzeu přísně zakázáno fotografovat a já staromódní osel, který nechal foťák v šatně, nepochopil, že v nouzi je i mobilní telefon dobrý! Mrzí mě to ještě teď.

                Ženeva se chválí statutem „Města utečenců“.  Nápis Geneve – Cite de rouge se skví na jedné z věží někdejšího městského opevnění na pravém břehu Rhôny. A skutečně po celá staletí sem prchali pronásledovaní lidé. Mělo to jednoduchý důvod. V podstatě jsem si nikdy tak zcela neuvědomoval, že francouzští Hugenoti byli samozřejmě Kalvíni jejich duchovní pastýři byli odchovanci Kalvínovy koleje v Ženevě. Jenže ve Francii neměli jednoduchý život. Mezi lety 1562  a 1598 vedli s katolíky celkem 8 zničujících krvavých občanských válek s vyvrcholením v Bartolomějské noci v roce 1572, než jim král Jindřich IV. (původně také hugenot, který ale přestoupil na katolickou víru) zajistil Ediktem nantským náboženské, jakož i politické svobody. O ty politické přišli už za vlády Jindřichova syna Ludvíka XIII.Za krále, jenž se více zajímal o svou stolici, než o vládu nad Francií, řídil zemi totiž kardinál Richelieu,  tvrdý katolík, jemuž byly protestantské svobody solí v očích. My, kdo jsme četli „Tři mušketýry“ od Alexandra Dumase víme, že naši 3 – tedy vlastně 4 hrdinové, obléhali město La Rochelle, poslední baštu politických protestantských svobod. La Rochelle padlo, hugenoti ztratili politickou nezávislost, podrželi ale nadále právo vyznávat svobodně svou víru. Ne ale natrvalo, Syn Ludvíka XIII, Král Slunce Ludvík XIV. zrušil hugenotské svobody ediktem z roku 1685. Poručil zbourat protestantské kostely, násilně pokřtít protestantské děti a zakázal vyznávání hugenotské – tedy kalvínské víry. Následkem byla masové emigrace asi 200 000 lidí. Kam měli jít? Ženeva, mateřské město jejich víry (jejich jméno Hugenoti pocházelo ostatně ze jména Huguese de Besancon, vůdce povstání ženevských občanů proti vládě savojského rodu v dvacátých letech šestnáctého století, tedy ještě před Kalvínovým příchodem.

                Spousty šikovných pracovitých a skromných lidí táhlo k ženskému jezeru. Poprvé tomu bylo ostatně už o více než sto let dříve. V čase občanských válek ve Francii narostlo obyvatelstvo Ženevy z 10 000 na 23 000! Aniž by město zvětšilo obvod svých hradeb! Pokud tedy půjdete do ženevského starého města, nedivte se, jak těsně jsou tu postaveny domy vedle sebe, ba skoro jeden na druhém. Ani pro radnici nezbylo moc místa, Hôtel de Ville, kde dnes sedí vláda kantonu, je sice hezký, ale není lehké jej najít. Muzeum o dějinách města se ostatně nachází v blízkém sousedství radnice a starého arsenálu v Maison Tavel. Nyní, tedy koncem sedmnáctého století směřovala do Ženevy druhá emigrační vlna. Sice se právě včas vzpamatoval brandenburský vévoda a pozdější pruský král Friedrich I. a napsal všem francouzským hugenotům pozývací list, kdy jim zabezpečoval všechny svobody v nově rostoucím hlavním městě Berlíně. Velká část tedy pokračovala do Berlína, vytvořila tam vlastní prosperující čtvrť a možná proto se v Berlíně rozumně nenajíte. Doufám aspoň, že hugenoti nespáchali tu strašnou berlínskou lokální specialitu Currywurst. Nicméně značná část emigrantů se postarala o další rozvoj blahobytu města Ženevy.

                V Ženevě se totiž mohli cítit bezpeční. Ženeva se v roce 1602 definitivně zbavila savojského vlivu. Pokus tehdejšího savojského vévody  Karla Emanuela dobýt neposlušné město, jež už osmdesát let odmítalo uznat savojský vliv, totiž v noci z 21. na 22 prosince 1602 ztroskotal a město tím definitivně pod vedením kalvínova žáka Theodore de Breeze (jenž se dožil požehnaných 85 let) uhájilo svou nezávislost. Tato hrdinná obrana se ostatně každý rok v Ženevě slaví jako takzvaná Eskalade – ovšem slaví se už 12.prosince, protože protestanti se po celá staletí houževnatě bránili přijetí gregoriánského kalendáře a tak měli tehdy o deset dní méně, než jejich dobyvatel savojský vévoda. Ten chtěl být možná na vánoce doma v Turíně a tak ho tlačil čas, zatímco Ženevané měli do vánoc ještě celé dva týdny. Každopádně neměla Ženeva díky savojskému vévodství náležejícímu k Svaté říši římské společné hranice s Francií (a neměla je mít až do roku 1860), byla tedy proti francouzským expanzivním králům poměrně v bezpečí a stahovala do svých hradeb vše nejlepší, co mohly zbytky hugenotské Francie nabídnout.

                Kromě toho produkovala ovšem slavné lidi i sama. Příkladem je Jean Jacques Rouseau, po němž je pojmenován ostrov na výtoku Rhöny ze Ženevského jezera. Na tom ostrově je myslitelova socha a moc příjemná kavárna, kde se dá za pěkného počasí posedět a nasávat atmosféru krásného města.

                Pozitivní vliv utečenců pokračoval ostatně i do moderní doby. Nejprestižnější firmou a jakousi vlajkovou lodí ženevského hodinářského průmyslu (Ženeva je vedle Schafhausenu druhým centrem produkce švýcarských hodinek) je firma Patek Philippe. Anton Norbert Patek byl důstojníkem polské kavalerie, který po potlačení polského povstání v roce 1831 emigroval do Ženevy, dal se tam dohromady s hodinářem českého původu Čapkem a poté, co se s ním rozešel, našel nového partnera ve Francouzi Philippovi. Jejich hodinky se vyrábějí dodnes a na skvostnou historii jejich firmy ale i hodinářství v Ženevě vůbec upomíná skutečně zajímavé „Muzeum Patek Philippe“. Stojí určitě za návštěvu.

                Jiným slavným utečencem byl argentinský spisovatel Jorge Luis Borges, autor mého mládí a utečenec před argentinskou vojenskou juntou, jenž je zde pochován na stejném hřbitově jako Jean Kalvin –  Cimetere de Plainpalais. (Bezprostředně vedle tohoto hřbitova se nachází prostá, ale výborná restaurace LÉchalote, kde se člověk může za přiměřené ceny  – ve Švýcarsku!!! poměrně dobře najíst. Jídelní lístek je ovšem jen ve francouzštině, a aby to bylo napínavější, je psán rukou. Majitel restaurace hovoří kromě francouzštiny ještě španělsky, anglicky nebo německy se ovšem moc daleko nedostanete. Jediné štěstí že se italština a španělština podobají a ve francouzštině umím aspoň rozlišit zvířata, z nichž jsou jídla nabízena.)

                Pozitivní postoj k přistěhovalcům mají Ženevané tedy jaksi v genech, společnost je mnohonárodní a ostatně v posledním referendu o omezení přistěhovalectví občanů Evropské unie do Švýcarska hlasovala Ženeva velkou většinou proti tomuto omezení.

                Francouzi vpadli do města poprvé v roce 1793. Byla to ovšem revoluční vojska, která odmítala katolictví stejně jako protestantství a vyznání Ženevanů tedy už nehrálo žádnou roli. Revolucionáři přinášeli domácímu obyvatelstvu „svobodu“ aniž by se namáhali zeptat, zda místní o jejich svobodu opravdu stojí. Ženeva se stala součástí Francie a hlavním městem departementu du Leman. Jen co byl Napoleon poražen a začala jednání ve Vídni o budoucím uspořádání světa, ukázali Ženevané opět svou šikovnost. Dokázali opět získat nezávislost na Francii (což nebylo tak těžké, protože Francii bylo třeba ve Vídni potrestat za každou cenu), ale aby uhájili svou nezávislost na Savojanech, kteří vyšli z Napoleonských válek jako vítězná strana, proklamovali připojení ke Švýcarskému svazu jako 22. kanton a diplomati ve Vídni tento úmysl podpořili. Ženevané se stali Švýcary a zůstali jimi dodnes. Aspoň formálně.  V roce 1847 to byl Guillaime- Henry Dufour, Ženevan a generál švýcarské armády, který vedl vojenské tažení takzvaných liberálních kantonů proti konzervativním, sdruženým v takzvaném „Sonderbundu“ a za cenu jen minimálních obětí na životě (údajně si tento válečný konflikt vyžádal jen 150 mrtvých) zabezpečil jednotu Švýcarska.

                Je zajímavé, že právě tento generál se stal jedním z prvních prezidentů organizace Červeného kříže, kterou založil jiný ženevský rodák Henri Dunant.

Tato organizace, jež existuje dodnes a své sídlo má hned vedle sídla Organizace spojených národů, byla založena v roce 1865 a zakládací listina byla podepsána na ženevské radnici v sálu Alabama. To jméno dostal sál poté, kdy se tu dojednal mír mezi Velkou Británií a USA v roce 1872 ve sporu o Alabamu. Byl to první významný čin této organizace, jež dnes působí po celém světě, a svět bez ní bychom si asi nedovedli představit.

                Možná to byla tato proslulost Ženevy, ale i její krása a poloha v neutrálním Švýcarsku, co sem v roce 1920 přivedlo Společnost národů. Tato organizace, která vznikla pod traumatizujícím zážitkem měla zabránit vzniku nových zničujících světových konfliktů v této úloze žalostně selhala. Po jejím oficiálním zrušení ji nahradilo dnešní OSN, jež má ale sídlo v New Yorku. V Ženevě se ale nachází její evropská centrála, stále dost velká na to, aby zaměstnávala 3600 lidí. Budova se dá navštívit v rámci organizované prohlídky, člověk si ale může prohlédnout jen několik jednacích sálů – do Rockenfellerovy knihovny či do muzea poštovních známek se nedostane. I tak to ale stojí zato.

                Nedaleko Komplexu OSN je Muzeum Ariana s impozantní výstavou porcelánu a asi 500 metrů dál pak zámeček Chateau de Penthes, uprostřed nádherného parku nad jezerem, který kdysi patřil Napoleonově manželce Josefíně de Beauhamais a její dceři Hortensii. Dnes je tam umístěno malé muzeum o Švýcarech, kteří to dotáhli k světové proslulosti.

                Symbolem Ženevy je Jet d´Eau, obrovský gejzír, vrhající k nebi do výšky 140 metrů 500 litrů vody za sekundu. Protože se voda udrží ve vzduchu 14 sekund, je ve vzduchu stále 7 tun vody. Skutečně impozantní divadlo. Vzniklo vlastně z rozumné potřeby. Když Ženevané zavedli do města vodovod, potřebovali v časech, kdy tlak vody z jezera stoupl, odlehčit vodovodní systém, aby jim  voda nestříkala ze zavřených kohoutků. Na řece Rhôně tedy zřídili k odlehčení tlaku ventil. To bylo v roce 1886. Už o pět let později je ale napadlo, že by takový gejzír mohla být turistickou atrakcí a přemístili jej do jezera a přidali pumpy, které vodu vrhají do výšky, i když to není právě zrovna potřeba. Podařilo se, symbol města byl tady. Ženevané byli ostatně vždy pokrokoví a liberální. I volební právo pro ženy zavedli jako jeden z prvních švýcarských kantonů – už v roce 1959!!!  A první katolický kostel povolili postavit už v roce 1846! – je to Eglise Notre dame a stojí hned vedle ženevského nádraží – v čase stavby to tedy bylo za městskými hradbami.

                Ale dost žertů – Ženeva si zaslouží návštěvu. Vedle památek, které jsem vyjmenoval, je tu Museum pro umění a historii – impozantní budova na východ od starého města, Botanické zahrady s promenádou na břehu jezera, Anglické zahrady s květinovými hodinami (dalším symbolem města)

a konečně nádherný výhled (za pěkného počasí) na masív Mont Blancu. A další a další pamětihodnosti, nebudu o nich nic psát, zajeďte si tam sami.

                Nebudete litovat. Místní speciality bych si ovšem nedával – Kalvín je Kalvín. Naštěstí je tu ale spousta italských, čínských, thajských a nejrůznějších dalších restaurací, kde se najíst dá, ovšem počítat musí člověk s cenami zhruba dvojnásobnými než v Rakousku. Pokud se chce opravdu pohádkově najíst za přiměřený peníz, musí zajet do Savojska. Ale o tom až někdy příště.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.