Tak nějak mi to nedá, abych se k tomuto fenoménu nevyjádřil. Už proto, že jsem v Popradě, městě, odkud nový slovenský prezident pochází, 11 let žil. Ovšem pokud ode mne čekáte, že se teď dozvíte intimnosti z jeho života a zamlčené skandály, musím vás zklamat. Nevím o novém slovenském prezidentovi nic, nebo přesněji řečeno vím o něm stejně málo, jako celá normální veřejnost. I když Poprad pravidelně navštěvuji a mám tam řadu kamarádů, se kterými jsme vždy probrali nejnovější popradské skandály, jméno Andreje Kisky se nikdy neprobíralo. Zřejmě byl až do své kandidatury na slovenského prezidenta naprosto nezajímavý. Bohatý, ale nezajímavý. Na Wikipedii má záznam o délce několika řádků, podstatně kratší než já sám.
Kdysi jsem přispěl nějakou nevelkou sumou na nadaci „Dobrý anjel“ aniž bych věděl, že právě on je zakladatelem této nadace. Je označován za filantropa, tedy člověka, který dělá dobré skutky, protože jej to baví. To je určitě chvályhodné. Ale o tom psát nechci.
Co je skutečně novým fenoménem, že se prezidentem suverénního státu stal nepolitický člověk. Člověk, který v politice nikdy nepůsobil, který není členem žádné politické strany. Možná se to už někde někdy stalo, mně ale takový precedens není znám. Byl bych vděčný, pokud někdo z mých čtenářů o takovém příkladě ví, aby mi dal vědět. V Rakousku jsme sice zažili podobný pokus, když se o prezidentský úřad ucházel vídeňský podnikatel Lugner, získal ovšem přes veškerou drahou kampaň 3,3 procenta hlasů. Ne, že by nám chyběl, ten pán trpí chronickým exhibicionismem a jeho volební kampaň na rakouského prezidenta byla jen jedním z projevů jeho chorobné touhy se zviditelnit. Zřejmě to ani s tím prezidentským úřadem nemyslel vážně. Politici a politické strany si už od devatenáctého století rozdělují funkce a posty, většinou jde o věc politické dohody, někdy politického boje. A teď najednou do této bitvy vstoupí člověk, jenž sem vůbec nepatří. Nebo lépe řečeno, až dosud nepatřil.
A co je nejvíc fascinující, tento člověk dokáže vyhrát a to naprosto zdrcujícím způsobem. Svého soka Fica, nejzkušenějšího harcovníka současné slovenské politické scény doslova převálcoval. Ne, nešel do toho souboje naivně, vzal do svých služeb zkušený tým, který se už kdysi snažil v roce 2009 pomoci do prezidentského křesla Ivetě Radičové. Tehdy neuspěl, nyní ano. A to přesto, že Radičová byla sympatickou osobností slovenské politiky, dokonce si troufnu říci jednou z mála sympatických osobností. A přece prohrála, zatímco Kiska se stejným týmem vyhrál. Mezitím ovšem uplynulo v Dunaji hodně vody, provalilo se spousta skandálů, (jako například Gorila) pocit bezmocnosti obyvatelstva se prohloubil. Troufnu si říci, že volba Andreje Kisky byla prostě protestní volbou, odmítnutím politiky ze strany slovenského voliče jako takové. Znechucení dosáhlo hladiny, kdy lidé už nechtějí o profesionálních politicích ani slyšet. Lidé možná ani tak nevolili Kisku, volili proti Ficovi. A tím i proti celé politické elitě země.
Co tento krok přinese, na to si ještě musíme počkat. Otázka je, zda Kiska domyslel, co pro něj nová funkce přinese. Nejde jen o to, že se bude muset učit politický protokol a chovat se podle něho – to musel svého času činit i Václav Havel, jenž o protokolu neměl taky ani ponětí (a proto angažoval do funkce kancléře zkušeného Karla Schwarzenberka). Zda Kiska takového mentora najde, je otázka. Jenže naučit se protokol je jen maličkost. Bude si muset zvyknout i na to, že od nynějška není soukromou osobou, že každý jeho názor bude analyzován a interpretován – a DEZINTERPRETOVÁN. To je pro osoby s hroší kůží a s pevnými nervy. Přeji mu, aby měl obojí hojnou mírou. Člověka v politice, jedno jak čestného nějaký ten kýbl špíny, který mu někdo vylije na hlavu, nesmí rozhodit.
Otázka je, nakolik najde vůbec přístup do veřejných sdělovacích prostředků. Veřejně právní televize je závislá ne na prezidentovi ale na vládě. A Kiska bude muset počítat s nevůlí či dokonce nenávistí stále ještě nejmocnějšího člověka na Slovensku – protože tím premiér Fico přes svůj volební debakl zůstal. Otázka, je, nakolik se přes něj dokáže přenést, dovolím si odhadnout, že sotva. Už v předvolební kampani si nebral rukavičky a útočil hlava nehlava. Těžko si představit, že by se teď změnil. Fico není zvyklý prohrávat a už vůbec ne takovým potupným způsobem. Má ostatně precedens, Vladimír Mečiar dokázal dělat prezidentovi Kováčovi život nesnesitelný, poté, co mu tento vypověděl poslušnost. Nikdy jsem zcela nepochopil, co chtěl vlastně Fico svou kandidaturou na prezidenta dokázat. Jako premiér má ve slovenském politickém systému mnohem víc moci než spíše jen reprezentativní prezident. Snad chtěl prosadit změnu ústavy a vládnout pak prezidentským systémem – už jsem se zmínil, že je Vladimír Putin vzor pro všechny mocichtivé existence v celé Evropě a možná i na světě. To ale nemuselo vyjít. Na změnu ústavy nemá jeho strana sama dost sil a zda by našla spoluhráče, jenž by byl ochoten vložil osud země do rukou Ficových, je víc než problematické. Možná se ale chtěl jen podobně jako Miloš Zeman s odvoláním na mandát pocházející z lidu postavit nad ostatní státní instituce. Zeman přece taky dokázal držet ve vládních funkcích vládu bez důvěry a nikdo proti tomu vlastně nemohl nic dělat. S podporou svého Směru mohl Fico v podstatě diktovat, aniž by jej někdo mohl z pozice prezident odvolat nebo ho v jeho eskapádách zablokovat. Zeman tuto podporu neměl, jeho „Zemanovci se do parlamentu nedostali a jejich 1,9 procenta hlasů bylo pro českého prezidenta jeho největším politickým debaklem. Od něj se ovšem aspoň trochu zcivilizoval. Pro Fica, pokud chtěl prezidentský systém opravdu zavést, bylo samozřejmě napřed třeba nechat se tím prezidentem zvolit, jinak by to mohlo špatně dopadnout – jak se i ukázalo. Možná si ovšem jen chtěl dokázat, že si skutečně může dovolit úplně všechno. Není mi známo, že by kdy v dějinách kandidoval úřadující předseda vlády na prezidentský úřad – i to by byla novinka ve světových dějinách.
Zvolení Kisky je ovšem novinka mnohem zajímavější. Nepolitik v politické funkci a to ne v časech revolučních. V době revoluce člověk přijímá nekonvenční opatření, jako třeba Václava Havla jakožto novou hlavu státu. Ovšem Havel politik byl. Jakkoliv netypický, ale jako jeden z vůdců disidentů, čili odpůrců stávajícího komunistického politického systému vstoupil na politickou scénu nejpozději svým podpisem pod Chartu 77 a svým zvolením mluvčím charty. Jakkoliv byl politikem neortodoxním a na rozdíl od Masaryka nikdy neseděl v poslaneckých lavicích, s politikou žil. Kiska žádnou politickou minulost nemá a navíc o revolučních časech se hovořit nedá. Tolerance veřejnosti k jeho krokům bude tedy mnohem menší, než byla ke krokům Havlovým. Pokud bude chtít něco dokázat, bude muset jednat rychle, aby využil vlnu popularity. Ta může totiž velmi rychle opadnout a udělat z něj bezmocnou nebo dokonce i směšnou figurku.
Ale slovenská veřejnost vyslala volbou nového prezidenta jeden signál, jenž nelze přeslechnout či dezinterpretovat – má už politiky a hlavně jejích představitelů plné zuby. A není v tom sama. Možná se bude slovenský model brzy opakovat v dalších zemích. Pokud se ovšem na Slovensku osvědčí. Držím novému prezidentovi palce a přeji mu všechno nejlepší. Hlavně pevné nervy a zdraví a hodně trpělivosti.