Není to opravdu nic veselého. Když se člověk náhle skácí, má zástavu srdeční činnosti a nedýchá, nikdo se z toho nepotěší. Lékaři, sestřičky, případně laická veřejnost, se pouští do reanimování (taky se tomu říká resuscitace, můžete si vybrat), tedy znovuoživování pacienta. Je to nepochybně nesmírně důležité. Zažil jsem už hodně pozitivní případy, jako když při výletu  na kole náhle zkolaboval vídeňský turista. Jeho společnice, shodou okolností zdravotní sestra, jej sama oživovala přímo na cestě dvacet minut, než přijela záchranka. Musela to dělat hodně dobře, protože přežil svou zástavu srdce bez jakýchkoliv negativních následků, tedy bez jakéhokoliv trvalého poškození mozku.

                Proto je důležité, aby oživování ovládali i laici. V čase komunismu byli mistry světa v reanimaci Maďaři. Musel jim být ve škole či kde kladen obrovský důraz na tuto činnost, protože s ní začínali okamžitě, když někde uviděli bezvědomého člověka.  Háček byl v tom, že nezjišťovali, zda dýchá a zda jeho srdce tluče, ale přistupovali okamžitě přímo k akci. Jednou jsem byl postižen sám. V kostele v Tatranské Lomnici mi náhle přišlo zle – není divu, kostel byl malý a přeplněný a já jsem byl patnáctiletý puberťák. Probuzení nebylo právě příjemné. Ležel jsem na chodníku před kostelem a  vedle mne klečel velký vousatý Maďar a nekompromisně mi stláčel hrudník bez ohledu na to, že jsem se mu snažil vysvětlit, že už jsem při vědomí. Naštěstí to pochopil aspoň předtím, než začal s umělým dýcháním.

                Jednou nám z hor do popradské nemocnice přivezli Němce. Bolesti na hrudníku, svíjel se a naříkal. Natočili jsme EKG a bylo v pořádku. Němec ale naříkal čím dál víc. Udělali jsme ultrazvuk, srdce bylo v pořádku, srdeční enzymy taky v normě. Co ten chlap má? Pravda se projevila až po několika hodinách. Na prsou začala vystupovat velká krevní podlitina způsobená polámanými žebry. Až když dorazila zásstupkyně primáře Schwarzová, ovládající němčinu, dozvěděli jsme se pravdu. Zkolaboval stejně jako já v onom kostele. A když se probudil, byl už v práci angažovaných Maďarů, neznajících při oživování bezvědomého člověka bratra a to ani bratra Němce. Prý se jim snažil vysvětlit, že je už při vědomí, ale neuspěl. Vždy, když chtěl něco říci, stlačili mu znova hrudník a navíc křičeli svou nesrozumitelnou řečí, takže se Němec disciplinovaně podřídil a nechal se křísit, dokud nepřijela záchranka. Ach, ta německá disciplína!

                V Popradě jsme měli pacienta, který byl reanimovaný – a úspěšně – čtyřikrát. Měl totiž to štěstí, že vždy zkolaboval v nemocnici, když čekal na nějaký termín k vyšetření. Dnes by měl už dávno v srdci implantovaný defibrilátor, tehdy ale tato možnost  ještě nebyla. A tak byl vždy znovu a znovu přiváděn k životu a pak jsme mu dávali led na polámaná žebra a tabletky proti bolesti. Jednou když se zase jednou probral na naší jednotce intenzivní péče, mi vyprávěl. „Tentokrát to bylo hrozné, pane doktore. Proberu se a myslel jsem, že jsem se zbláznil. Skákala po mně taková obrovská zarostlá opice a hrozně to bolelo.“ (Ta opice byl ředitel nemocnice, skvělý člověk a vynikající lékař, ale pacient v stavu reanimace zřejmě není schopen lékařské kvality svého zachránce správně ocenit).

                Když pacient zkolabuje na oddělení, spustí se alarm a všichni běhají sem a tam jako otrávené myši, protože jim alarm nesdělil, kde objekt zachraňovacích akcí leží. K reanimaci se totiž startuje neprodleně a během. Výjimkou byl kolega Geschev, s nímž jsem pracoval pár měsíců na Stolzalpe v Rakousku. Byl to krásný muž a velmi si potrpěl na svůj vzhled. Pokud měl službu on, přicházel k reanimaci sice o dvacet minut později, ale osprchován, učesán a naparfémován. Zajímavé je, že sestřičky, které musely oživovat dvacet minut bez něj, mu to neměly za zlé, ale právě naopak. Chválily jej slovy:: „Ten neběhá k reanimaci jako vy všichni ostatní, pomačkaní a rozcuchaní, na něj je radost pohledět.“

                Ne, nedokázal jsem převzít Geschevův styl, i když bych si tím určitě u našeho středního zdravotního personálu šplhl. Možná je to tím, že bych se ani sprchou, ani hřebenem ani voňavkou nedokázal propracovat svým vzhledem na Geschevovu úroveň. Jak jsem řekl, byl to krásný chlap. (Žádný můj subjektivní názor, potvrzeno řadou kvalifikovaných ženských hlasů).

                Byl jsem na Stolzalpe asi 3 nebo 4 roky, když jsme z ortopedie dostali pacienta po reanimaci. Zkolaboval na pokoji, na EKG měl fibrilaci komor, po elektrickém šoku se vzpamatoval, probral k životu a přivezli mi jej na intenzivku. Bohužel ten jeho srdeční rytmus nedržel dlouho. Po několika minutách zase fibrilace, elektrický výboj, normální rytmus. Dostal léky na stabilizaci rytmu, půlhodinu později další záchvat fibrilace. Elektrický výboj a člověk se s ním zase mohl bavit. Vyměnil jsem léky, půl hodiny později další fibrilace. A tak se to opakovalo dál a dál, jako na potvoru jsem měl noční službu, takže jsem si to mohl vychutnávat. Celkem jsem jej defibriloval 360 Jouly čtyřicetsedmkrát. Záchvaty se opakovaly stále častěji, po půlnoci už v dvouminutových intervalech – to jsem byl přesvědčen, že jej ztratím. Nakonec se podařilo kombinací magnézia a betablokátoru do žíly, jakož i Sedacoronu podávaného kontinuálně stlačit jeho srdeční frekvenci pod 30 za minutu a záchvaty přestaly. O půl druhé jsem si šel lehnout – na volnou postel na intenzivce, protože opustit jednotku jsem si netroufal. Další záchvat ale už nepřišel, pacient spal a já snad – možná  – trošku taky. Ráno jem referoval na sezení, že se mi podařilo pacienta zastabilizovat a byl jsem na svůj výkon patřičně hrdý.

                Ne na dlouho. Šéf se rozhodl absolvovat na jednotce intenzivní péče vizitu. Jakmile jej pacient uviděl, zdvihl se mu vzrušním nad takovou poctou puls na čtyřicet a už tu byly znova křeče, bezvědomí a fibrilace komor. Elektrický šok, odstranění šéfa z místnosti a vše bylo zase v pořádku.

                Podařilo se nám ho přepravit na kliniku do Grazu (pacienta, ne šéfa!), přičemž jsme po celou dobu transportu úzkostně dbali na to, aby jeho srdeční frekvence nepřekročila třicet za minutu. Na klinice ale usoudili, že jsme hlupáci, protože tak nízká frekvence je pacientovi škodlivá. Dali mu kardiostimulátor, aby jeho poruchy rytmu přestimulovali. Po prvním implusu měl už zase fibrilaci komor. Nakonec přece jen dali na nás a vyšetřili ho srdečním katetrem. Zjistili kritické zúžení koronární tepny, zúžené místo dilatovali a pacient se za tři dny vrátil usměvavý a šťastný na Stolzalpe. Šéfovi jsme jej ale pro jistotu už neukázali a před šéfovou vizitou jsme jej vždy uklidili na fyzioterapii. Přežil pobyt bez komplikací a šel po týdnu domů.

                Poučen tímto zážitkem jsem hned na mé první nedělní službě na novém působišti ve Wagně zareagoval rychleji. Na intenzitu přivezli pacienta po laické reanimaci. Hrál karty v hospodě a asi dostal hodně špatný rozhoz, protože to s ním seklo. Jeden z jeho společníků byl spolupracovník červeného kříže a tak začal s reanimací. Poté, co přijela záchranka, zdefibrilovali jej natočili ekg a to bylo zcela normální. Srdeční enzymy taky, prostě žádná známka srdečního infarktu či něčeho podobného. Pacienta jsme na intenzitu dostali už zaintubovaného na umělém dýchání a zdánlivě stabilního. Opravdu zdánlivě, protože jen co jsem v neděli od kolegy převzal službu, převedl první fibrilaci komor a my první reanimaci. Během první hodiny vizity nám to pak předvedl přes veškerou léčbu ještě osmkrát. Po devátém elektrickém výboji jem zavolal kliniku v Grazu.

                Naštěstí měl službu velmi rozumný kolega. Vysvětlil jsem mu situaci. Že pacient sice žádný srdeční infarkt nemá, my ho al museli už desetkrát reanimovat a že jsem přesvědčen, že má kritické zúžení hlavní koronární tepny a je ho třeba podrobit srdečnímu katetru a patřičně zaléčit. Kolega souhlasil, zavolali jsme vrtulník, po cestě do vrtulníku a pak ještě jednou ve vzduchu reanimovali. Poté ale srdeční katetr potvrdil mou doměnku a po patřičném zákroku se pacient rychle spravil a po týdnu už mohl zase jít hrát karty. Doufám, že spoluhráči dávali dobrý pozor, co mu rozdávali, nicméně jsme ho od té doby v nemocnici neviděli.

                Horší ovšem je, když vás taková reanimace postihne někde v terénu, kde nemáte nic po ruce, tedy ani ten defibrilátor, ani šikovnou sestřičku. Pokud jako lékař letíte letadlem, personál to o vás ví a nezapřete se, pokud se někomu udělá špatně. Když jsem chtěl při rezervaci letu nahlásit mého švagra jakožto diplomovaného inženýra, pravila mi paní za přepážkou, že ji titul nezajímá. Že ona zapisuje jen doktory medicíny. Uviděla můj překvapený výraz a vysvětlila mi, že letušky přesně vědí, na kterém místě se v případě potřeby nachází lékař. Aby se nemohl zapřít.

                Nás ovšem reanimace neznámého cestujícího nepostihla v letadle (naštěstí) ale na letišti ve Schwechatu. Vystoupili jsme zrovna z letadla a má žena se rozhodla jít na WC. Samozřejmě zvolila nesprávné zařízení. Čekal jsem na ni na chodbě před toaletou, když náhle začali ze záchodu vybíhat lidé s voláním: „Je tady někde lékař?“ Rozhlédl jsem se opatrně dookola ale jak na potvoru tam žádný nebyl!

 Nezbylo, než se rozběhnout do toalety. Na zemi tam ležel mladý muž, modrý a nedýchající. Očividně zástava dechu a oběhu, kritický stav. Začal jsem hned s reanimací, jeden z přítomných mladých mužů byl takový hrdina, že podával umělé dýchání z úst do úst. Ono se o tom dýchání z úst do úst samozřejmě hodně píše a ve filmech se i hojně provádí – zejména pokud se v bezvědomí nachází krásná hlavní hrdinka flmu. V realitě je to ovšem o něčem úplně jiném. Umírajícímu vytéká většinou z úst hlen, občas zvrací – tedy nic skutečně příjemného, někdy to ani není proveditelné. Tentokrát to díky onomu hrdinovi možné bylo, udával jsem rytmus mačkáním hrudníku a on dýchal. Mladý muž přestal být modrý a začal dokonce i dýchat. Ale jen nakrátko, pak byly jeho životní funkce znova pryč. Bojovali jsme dvacet minut, než přijela záchranka. Ta nás hned vyhodila a k mé úlevě (byl jsem po dvaceti minutách mačkání mohutného hrudníku onoho mladého silného muže pomalu sám zralý na reanimaci) převzala péči o bezvědomého. Na EKG zjistili komorovou tachykardii, defibrilovali a intubovali. Potěšil jsem se, že mám tu historii za sebou. Měl jsem se ošklivě mýlit. To skutečně napínavé na mě teprve čekalo, a sice v osobě přítelkyně onoho mladého muže, jehož jsem právě křísil.

                Byla mladá, hezká – a Brazilka. Hovořící pouze portugalsky. Ani slovo německy a asi pět slov anglicky. Zato pronášených s pravým jihoamerickým temperamentem. I když se jednalo o útlou osobu (podle terminologie kamasutry takzvaná laňka) bylo jí v předsíni toalety plno. Vrhala se střídavě proti stěně a mně kolem krku (manželka už mezitím toaletu taky opustila a snažila se onu temperamentní Brazilku uklidnit, ovšem také naprosto bez úspěchu). Mezi jejími zoufalými výkřiky jsem však rozeznával jedno slovo „telefon“. Předpokládal jsem, že si chce zavolat a nabídl jsem jí můj mobil. Odmítla jej s křikem „Telefon, telefon!“ Zeptal jsem se zaměstnance letiště, který mezitím odkláněl tok cestujících pryč od naší toalety, zda nemají ve Schwechatu k dispozici překladatele z portugalštiny. Pokrčil rameny, podíval se nejprve na mne, pak na naši Brazilku, řekl, že se to pokusí zařídit, odešel a už se nikdy neobjevil.

V nouzi nejvyšší jsem si vzpomněl, že můj přítel z Gösssendorfu Petr Fišera umí portugalsky, protože řídil po řadu let projekty na výrobu celulózy v Brazílii. Zavolal jsem mu a vysvětlil mu situaci. Měl se zeptat oné mladé dámy, co vlastně chce a pak mi to přetlumočit. Strčil jsem Brazilce telefon do ruky. Nedůvěřivě ho převzala, přiložila k uchu, zaposlouchala se a potom ze sebe začala chrlit. Asi po třech minutách jsem pochopil, že tolik najednou mi Petr přeložit ani nemůže a telefon jsem jí vzal.

                „Tak jaký má problém, Petře?“ zeptal jsem se.

                „Ona říká, že nemá žádný problém. Problém má prý její přítel.“

                „A víc ti opravdu neřekla?“ zapochyboval jsem. Portugalština musí mít obrovskou slovní zásobu, jestliže pronesení této jedné věty trvalo bezmála tři minuty.

                „Ne, jen že jejímu příteli se nedaří dobře.“

                „To vím,“ zaúpěl jsem. „právě jsem ho dvacet minut reanimoval a teď na něm pracují záchrankáři. Jenže ať ti řekne, co chce ona po nás.“

                Předal jsem znovu telefon a byl tentokrát trpělivější. Po asi pěti minutách mi telefon předala sama. A tak jsem se konečně dozvěděl celou historii. Ona dívka ze Sao Paula se právě včera provdala za onoho muže, kterého jsem reanimoval. Pak odletěli do Vídně, kde žijí jeho rodiče, aby jim svoji novou manželku představil. Problém byl v tom, že oni neznali ji a ona neznala je. Oni mluvili jen německy a anglicky, ona jen portugalsky. Proto je ani nemohla mezi čekajícími v příletové hale identifikovat. A jediný kontakt na ně bylo jejich telefonní číslo. Jenže to měl uloženo na svém telefonu její manžel a ten telefon se nacházel v zadní kapse jeho kalhot.

                „Sláva,“ pomyslel jsem si. „Dám jí ten telefon a můžeme konečně jít pro kufry.“

                Vešel jsem na toaletu, kde ještě stále pracovali lékař se svými pomocníky ze záchranky. „Potřebuji telefon toho pacienta,“ řekl jsem. „Má ho v zadní kapse kalhot. Jeho manželka jej nutně potřebuje.“

                „Nepřipadá v úvahu,“ vykřikl nepříčetně lékař. „Nevidíte, že reanimujeme?“

                „To jsem si všiml,“ připustil jsem. „Já jsem toho pána reanimoval dvacet minut do vašeho příchodu.“

                „Vypadněte,“ nenechal se lékař pozitivně ovlivnit. „Nezaclánějte.“

                Opustil jsem znovu toaletu. Když Brazilka uviděla můj bezmocný výraz, vypukl orkán jejích emocí naplno. Byla ztracená na letišti v daleké Evropě, kde neznala ani jednoho člověka a s nikým se nemohla dorozumět. Viděla přicházet svůj vlastní zánik.

                Když jejjí emocionální projev vrcholil, objevili se záchrankáři ve východu toalety se zaintubovaným pacientem na lehátku. Už byl růžový a očividně měl i krevní tlak. Postavil jsem se jim nekompromisně do cesty.

                „Ten telefon,“ řekl jsem rozhodně a ukázal na pacientův zadek.

                „Nepřipadá v úvahu,“ opáčil doktor.

                „Řekněte jí to,“ řekl jsem a ukázal na Brazilku.

                Podíval se na ni a zbledl. „Počkejte,“ zamumlal. Zašátral v zadní kapse pacientových kalhot a vytáhl odtud mobil. Podal mi ho a já ho předal mladé novomanželce. Rozzářla se. Zřejmě ji v tom okamžiku vůbec nezajímal osud jejího manžela, u něhož se sotva dalo odhadnout, jak velké bude po tak dlouhé reanimaci poškození mozku. ONA byla zachráněna. Vymačkala číslo a přiložila si telefon k uchu. Pak se rozzářila a spustila svou portugalštinou.

                Bylo hotovo. Naše práce byla konečně u konce. Mohli jsme jít pro naše kufry. Čekaly na nás, osaměle jezdily na transportním pásu.

                Řeknu vám, když už na letišti na záchod, tak na ten správný!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.