Tak něco tak zvráceného dokážou vymyslet jen Němci! Jsou to přednášky, začínající už v sedm ráno. Na universitě v Olomouci jsme měli na farmakologii profesora Lenfelda. Vynikajícího pedagoga, ale neoblíbeného u komunistické vrchnosti. Proto dostal termín pro přednášky pro náš ročník na sedm ráno. Dostavil se jen jednou. Postavil se před tabuli a pravil: „V noci nepřednáším. Kdo má zájem, nabízím náhradní termín zítra v pět odpoledne.“ Měl narváno.

                Němci tyto dobré mravy neznají a tak organizují na kongresech takzvané ranní semináře. Na ty se dostaví několik rozespalých účastníků (kupodivu je jich ale rok od roku víc), dostanou tam kávu a chlebíček od firmy, jejíž produkt je propagován. Někdy se dostaví i přednášející.

                Já jsem takové štěstí neměl. Když jsem byl ještě mladý a naivní a domníval jsem se, že musím skutečně vstřebat všechny vědomosti, které vstřebat můžu, přišel jsem jednou i na tento ranní seminář. Pak jsme hodinu čekali na přednášejícího, aby nám bylo následně sděleno, že zaspal a nepřijde. Nedivil jsem se mu, pochopil jsem ale v tu chvíli, že mozková kapacita každého člověka – tedy i mne – je omezená a není třeba ji přetěžovat. Zejména pak ne v nekřesťanskou dobu. Ranní semináře jsem tím odepsal.

                Je zajímavé, že se na tuto zcela chorobnou záležitost nastavily i německé hotely. Snídani tam v kongresových dnech dostanete už od šesti od rána.

                Před několika lety do ovšem ve Wiesbadenu skutečně přehnali. Kongres se koná vždy na jaře a začíná tradičně v neděli a to ranním seminářem v sedm hodin. Organizátoři si ovšem nevšimli, že se jednalo o poslední březnový víkend a tím pádem byla ze soboty na neděli změna letního času. Takže seminář nebyl v sedm, ale vlastně v šest ráno.

                Odsoudil jsem podobnou záležitost na psychiatrii a šel jsem večer v sobotu spát s pevným přesvědčením, že mne před osmou nikdo z postele nedostane. Měl jsem se mýlit. V pokoji vedle mne spal totiž člověk opravdu velmi zodpovědný a vědomostichtivý – zřejmě Němec. Vstal už před šestou (pátou!) a sprcha v jeho koupelně se nacházela bohužel přímo za zdí mé ložnice, přímo za hlavami postele. Očividně ale nebyl přímo při smyslech – což chápu – protože zapomněl sprchu vypnout. A ta syčela a syčela a syčela – nějakých třicet centimetrů od mé hlavy.

                Ne spát se nedalo. Nezbylo mi, než vstát a když už jsem vstal, šel jsem místo toho, abych zavraždil svého souseda na snídani a pak na ranní seminář. Byl jsem tam už o půl osmé (čili o půl sedmé podle zimního času). Je to rekord, který nemám nikdy v úmyslu překonat.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.