Tak už nemáme naši štýrskou ministryni zdravotnictví. Ti, kdo četli můj blog, vědí, že za ní nijak nesmutním. Zasáhla rozhodujícím způsobem do mého života, zničila jedním škrtem pera něco, co jsem pomáhal budovat šestnáct let, aniž se byť jen jednou na to, co hodlá zničit, přišla podívat. Arogance jí byla vlastní (výroky jako „mne zákon nezajímá“) nejsou rozhodně dobrým vysvědčením pro někoho, kdo má být příkladem pro ostatní občany. Ty výroky jí ale neublížily, protože se nikdy neobjevily v médiích, o to se postaral její otec s velkým vlivem v rakouských sdělovacích prostředcích. Ty směly psát o štýrské zdravotní reformě jen pozitivně.
Možná se usmějete a podotknete, že v Rakousku přece musí existovat něco jako svoboda tisku. V principu skutečně existuje. Můžete psát, o čem chcete. Otázka je jen, zda to někdo i uveřejní. Noviny i televize totiž dostávají státní dotace a tady nezávislost tisku končí. Kdo o peníze se státního rozpočtu nechce přijít, musí být hodný a psát tak, jak si politici přejí. V Čechách to nazýváme „držhubné“. Funguje to. O protestech v okrese Murau se neobjevila v televizi ani sekunda vysílání (i když tam televize byla a natáčela) a v novinách se objevila jedna jediná fotka s komentářem délky jednoho řádku. A šlus. Není divu, že za takového médii ošetřovaného obrazu byla pani Christina Edlinger-Ploder nejpopulárnější političkou v Štýrsku a dokonce i za jeho hranicemi. Jezdila po Rakousku a všuse přednášela o úspěších své zdravotní reformy. Národ jí tleskal, protože kdo netleskal, byl ignorován.
Ani skutečnost, že při svém příchodu na sektor zdravotnictví vyhodila všechny úředníky, kteří se zdravotnictvím zabývali už roky, a nahradila je svými lidmi z dopravy, kde působila předtím, se slovy, že „loajalita je pro ni důležitější než odbornost“, jí vaz nezlomila. Čekalo se, až se ti noví „naučí“. Něco jako když ve filmu Armagedon školili vrtače ropných polí na kosmonauty. Ve filmu to fungovalo.
A teď najednou, na vrcholu slávy, se v novinách na titulní straně objevil její smutný obličej. Pod tlakem stranických orgánů vlastní strany byla přinucena opustit svůj post a odejít do soukromí. Samozřejmě že jí teď hodili na hlavu, že ve všech oněch okresech, kde provedla svou zdravotní reformu, vyhráli volby Svobodní Hanse-Christiana Stracheho a lidovci, ke kterým paní Christina patří, utrpěli bolestivé ztráty. Jenže s tím přece musel každý počítat. Že ji strana nechá udělat špinavou práci a pak poslušného černouška pošle do háje, jsem prorokoval už před dvěma roky. Je zajímavé, že i očekávané události vás nakonec překvapí, když nastanou. A nejvíc vás ale překvapí způsob, jakým se zrealizují.
V Rakousku je známé následovné stupňování: přítel – nepřítel – stranický přítel. Je to tak.
Převzít sektor zdravotnictví je pro každého politika víceméně sebevražedná mise. Pokud se nepokusí „reformovat“ – to znamená škrtit, pak jej pošle do háje ministr financí. Pokud se o to pokusí, může vzít jed na to, že ho jednou svrhne „nespokojenost v sektoru“. Ta bude použita. když se to bude hodit. Že paní landesrätin opustila svůj bezpečný sektor dopravy a převzala s velkým optimismem a reformní vůlí zdravotnictví, svědčí už samo o sobě o slabosti úsudku. Zejména pokud měla velké osobní plány a ty, jak jsem se dozvěděl až teď, opravdu měla.
Jejím plánem měl být post starostky města Grazu a z této pozice chtěla pak převzít vedení štýrské lidové strany. Starostou města je mladý a poměrně populární lidovec Nagl. Toho měla strana použít v příštích zemských volbách jako lídra, aby se stal landeshauptmanem, čili zemským hejtmanem a vystřídal už stárnoucího a chronicky neúspěšného předsedu strany Schützenhofera. V podstatě všechno podle klasické politické poučky „škatule hejbejte se“. Jenže…
Především pan Schützenhofer nemá ještě chuť odejít do penze. Po posledních parlamentních volbách je navíc skoro jasné, že nový landeshauptman nebude ani červený (to je teď) ani černý, tedy lidovecký, ale modrý. Jedním z důvodů je i ona od zeleného stolu bez zkoumání na místě prováděná zdravotní a správní reforma. A tak zřejmě pan Nagl usoudil, že je mu na grazské radnici vlastně docela dobře. A paní Christina se stala přebytečnou. A tak se její tak úspěšná zdravotní reforma stala ze dne na den tragicky neúspěšnou.
Je pravda, že naše oddělení na Stolzalpe bylo jen symbolem. Jejím zavřením ušetřila země 0,2 procenta svého rozpočtu na zdravotnictví brutto. Idea byla sice chytrá – tady budu ale muset osvětlit financování rakouského zdravotnictví, což je úkol hodný Samsona.. Prosím o trošku trpělivosti. Zdravotnictví podléhá jednotlivým zemím, což znamená, že každá z federálních zemí má vlastní všeobecnou pojišťovnu (jako privátní subjekt) a vlastní rozpočet. Pojišťovny hradí výkony privátních ordinací, přispívají i na chod nemocnic, tento příspěvek je ale limitován a pokrývá jen asi 2/3 nákladů. Zbytek (takzvanou plánovanou ztrátu) pak doplácí obce okresu, kde se daná nemocnice nachází a země, které podléhá. Jestliže se tedy štýrský pacient nechá léčit v korutanské nebo salcburské nemocnici, zaplatí štýrská pojišťovna, u níž je pojištěn, ony zhruba 2/3 nákladů na jeho léčbu, zbytek musí platit země Salcburk nebo Korutany. Optimální by tedy pro každou zemi bylo, kdyby se všichni její pacienti léčili někde jinde než doma. Právě poloha okresu Murau, zaklíněného mezi okresy Tamsweg (Salcbursko) a Friesach (Korutany) sváděla k tomu, zavřít nemocnici a odvést tak pacienty do sousedních zemí. Určitý čas to fungovalo, teď ale už salcburský landeshauptman napsal všem obvodním lékařům v okrese Murau, že v nemocnici v Tamswegu nebudou ošetřování žádní štýrští pacienti s výjimkou akutního ohrožení života. Takže původní plán tak úplně nevyšel. Ale to by nebyl zas až tak velký problém.
I poněkud podivně pojatá reforma na jihu země, kde byly gynekologie a v budoucnosti i chirurgie přeloženy z centrálně položené nemocnice ve Wagně u Leibnitzu do Deutschlandsbergu na korutanské hranici, kam vedou do kopců jen serpentiny, byla víceméně bez odporu strávena.
Hlavním poradcem pro zdravotní reformu byl totiž primář Stark – někdejší primář interního oddělení v Deutschlandsbergu. Takže všechno je vlastně logické, že? Pak primář je velmi zbožný člověk, osobní lékař dlouholetého štýrského biskupa Capellariho, jenž je jeho zpovědníkem. Capellari byl pak po celá desetiletí mnohem více politikem než duchovním pastýřem. Jakožto člověk s tak blízkým vztahem k církvi mohl pan primář spolupracovat jen s jedinou stranou, totiž s onou lidoveckou. Dnes je generálním manažerem nemocnic řádu Elisabethinen v Rakousku. Jak jinak!
Abych se dostal ve vysvětlení přímo geniální intriky na odstranění naší ubohé landesrätin, musím znovu zabřednout do hrozného tématu – financování rakouského zdravotnictví. V Rakousku jsou v podstatě dva typy nemocnic – zemské a soukromé. Ty soukromé ovšem nepatří soukromým osobám, ale církevním řádům – Milosrdným bratřím či sestrám, Elisabethinen, Německým rytířům atd. Tyto nemocnice dostávají od zemí a obcí stejný příspěvek jako nemocnice zemské, nemají ale povinnost starat se o akutně nemocné. V praxi to znamená, že do řádové nemocnice se musíte nahlásit, dostanete přidělenou postel za týden či dva a pak se tam necháte proklepat. Žádné noční příjmy, žádná akutní ambulance. Proto jsou na tom tyto nemocnice ekonomicky mnohem lépe než nemocnice zemské (akutní medicína je vždy ta nejdražší) odhlédnouc od faktu že polovina zdravotních sester a celá správa nemocnice jsou členové řádu a pracují tedy za stravu a za byt bez nároku na mzdu. Proto jsou nám tyto privátní nemocnice vždy dávány za příklad hospodárnosti a jsou prezentovány jako důkaz, že privátní subjekty jsou vždycky efektivnější než objekty státní.
Graz má poněkud zvláštní strukturu zdravotnictví. Na levém břehu řeky Muru (větší část města) je jen jedna nemocnice – fakultní. Na pravém břehu byly nemocnice až tři, dvě patřící Milosrdným bratřím a jedna patřící Elisabethinen – tedy všechny privátní. Svého času se jeden naivní landesrat ze strany sociálně demokratické snažil přinutit tyto nemocnice, aby otevřely akutní ambulance, protože všichni občané Grazu museli v noci jezdit do extrémně přetížené fakultní nemocnice. Na pravém břehu byly totiž brány nemocnic neprodyšně zavřené. Po dlouhém vyjednávání byl landesrat umravněn, že něco takového je nemyslitelné (koaličním partnerem byli samozřejmě lidovci, kteří drží nad těmito nemocnicemi tradičně ochrannou ruku). Akutní ambulance otevřeny nebyly, zato byla na pravém břehu Muru postavena nákladem 4 miliardy šilinků nová nemocnice – zemská a tedy s akutní ambulancí. Situace je tedy taková, že vlevo je stále jen ona jedna nemocnice, vpravo ale až čtyři.
I laikovi musí být nápadné, že čtyři nemocnice na tak malém kousku země je trochu moc. A právě tady se měla paní landesrätin proslavit. Měla počet těchto nemocnic snížit. Budova Milosrdných bratří ve čtvrti Eggenbergu je stejně na spadnutí a onu zemskou nemocnici, přestože je pouze patnáct let stará, je nutné sanovat (dozor při stavbě prostě přehlédl, že se šetřilo na materiálu při stavbě nosných prvků). A tak se nabídla idea, že Milosrdní bratři zavřou svou nemocnici v Eggenbergu a převezmou onu nemocnici zemskou. Země Štýrsko byla ochotna dokonce financovat i onu sanaci budovy, jen když řád nemocnici převezme. Jenže pak prior řádu pochopil, že tím se po něm požaduje, aby převzal s nemocnicí i povinnost starat se o akutně nemocné, tedy ponechat v provozu akutní ambulanci, srdeční katetr, akutní endoskopie atd. atd. A bylo vymalováno. Samozřejmě že jednání o převzetí zemské nemocnice okamžitě ztroskotala, pan prior si na takovou drzost trpce postěžoval u biskupa Capellariho , pan biskup zase u předsedy lidovecké strany, vše muselo zůstat při starém a paní Edlinger-Ploder musela opustit svůj post naší ministryně zdravotnictví.
Pokud vám na té věci ještě pořád není nic nápadné, dovolím si připomenout, že onu zdravotní reformu, kterou se snažila prosadit, včetně onoho převzetí zemské nemocnice Milosrdnými bratry, jí napsal onen primář Stark se svou nesmírně silnou vazbou na pana biskupa i na řádové nemocnice.
Tak mám pocit, že tady něco prostě smrdí. I když to nijak nebudí lítost k odejité političce. Kdo neumí intrikovat a nedokáže prohlédnout ani takovouto lest, nemá v politice co dělat.
Dostaneme tedy nového landesrata. Jsme v našich očekáváních hodně skeptičtí. Proslýchá se, že jeho plánem je zavřít všechny nemocnice v jižních štýrských okresech a postavit nákladem 200 milionů Eur novou (v pořadí tedy už šestou) nemocnici v Grazu – mimochodem opět na pravém břehu řeky, i když trochu víc na jih. Šetřit se prostě musí bez ohledu na s tím spojené náklady.
Takže se máme zase nač těšit. Jsem zvědav, jak dlouho nám nový politický šéf vydrží.