Olympiáda v Soči skončila a všichni se nemůžou udržet, aby ji nechválili až do nebes. Přiznám se, že mne taky oslnila. Rusové zorganizovali představení, jaké zůstane v paměti. Prostě zase jednou se prezentoval „Velký národ“. Nemám podobné megalomanské projekty rád, člověk se vždycky ptá, zda se tolik peněz nemohlo použít nějak jinak a praktičtěji. (Na to se právě ptají brazilští demonstranti, kteří si dovolí V BRAZÍLII!!!) demonstrovat proti mistrovství světa v kopané. V Rusku se nedemonstrovalo, a když, tak ne proti Soči. Rusové mají jiné – mnohem palčivější – problémy. Jenže na ně je právě nechal jejich vládce Vladimír Vladimírovič Putin aspoň na chvíli zapomenout.

                Vyšlo mu doslova všechno. Jako by nad ním držel ruku pravoslavný Bůh. On totiž vychází s pravoslavnou církví tak dobře, jak se jen dá, a je jednou z opor jeho moci. Zda se modlí osobně, nebo tuto činnost deleguje na popy, je už jiná otázka, každopádně jsou nakonec oni kněží ochotni odpustit velkému Vladimírovi (prosím, neplést s Vladimírem Slunéčkem, knížetem a suverénem Kyjevské Rusi, i když podobnost není čistě náhodná) i nevěru, nemanželské děti, vyvlastňování majitelů pozemků, na nichž pak vznikla sportoviště a pošlapávání lidských práv na každém kroku. A nejen oni, vlastně mu to odpustil celý svět. Nakonec se nechal zlomit i prezident olympijského výboru Thomas Bach, pro kterého byla tato olympiáda prubířským kamenem (je v úřadě teprve od loňska). Jestliže se při otvíracím ceremoniálu tvářil ještě rezervovaně, při závěrečném už pěl chválu. A zasloužil si uznalý, dokonce skoro přátelský,  úsměv kremelského vládce.

                A Rusko se mohlo bušit hrdě do prsou, jako ve svých největších koloniálních dobách, kdy mu patřila polovina Evropy. Nejen, že byli nakonec přece jen nejúspěšnějším národem v počtu medailí, ale v poslední soutěži, maratónu mužů na 50 km, vyhráli dokonce všechny tři medaile a tak mohly na sočském stadionu, postaveném JENOM pro zahajovací a závěrečný olympijský ceremoniál, stoupat k nebi za zvuků monumentální ruské hymny, již dal kdysi dávno pro tehdejší Sovětský svaz zavést Stalin a již Putin oprášil pro své poněkud zredukované impérium, hned tři ruské vlajky. Může si někdo přát víc?

                Vladimír Vladimírovič ukázal zase svou genialitu. Mohl si dovolit dokonce i to, aby na stadionu nesla při otvíracím ceremoniálu na předposledním úseku olympijský oheň jeho milenka a matka jeho dvou nemanželských dětí, byl ale dost chytrý, aby oheň nechal zapálit dvěma opravdovým sportovním legendám Rodninové a Treťjakovi. Jestliže se svět škodolibě radoval z maléru, kdy se při zahajovacím ceremoniálu nerozsvítil jeden z olympijských kruhů, dokázali si Rusové dokonce sebeironicky dovolit tento defekt parodovat v ceremoniálu závěrečném. Gesto rozhodně sympatické, rušící obraz zaťatého namyšleného imperiálního národa. Diktátoři si přece ze sebe legraci nedělají, zejména pak ne, když se jim něco nepovede, to okolo sebe mlátí nejvíc. A Vladimír se mile usmívá a dovolí parodovat chyby! Jak milý člověk!

                Nezbývá než si přiznat, Putin zase jednou všem vytřel zrak. Byla to jeho olympiáda, o tom nikdo nepochyboval, vše bylo nakomponováno tak, aby byla tato olympiáda spojována s JEHO jménem a aby mu zvýšila JEHO i tak vysokou popularitu v JEHO zemi (že zvýšila jeho kredit i ve světě byl jen vedlejší, i když samozřejmě vítaný efekt). A dokonale mu to vyšlo. Teroristé, kteří hrozili už měsíce před začátkem her teroristickými útoky, se nezmohli než na odporné, ale jen symbolické atentáty ve Volgogradě před začátkem her, během her bylo mrtvé ticho. Jako by i oni strnuli jako myš při pohledu na kobru, stejně jako celý svět.  Zapomenuty jsou nepřišroubované záchody v ubytovnách olympioniků (jak měli ruští dělníci vědět, že se toalety k zemi šroubují, oni sami chodí celý život na toalety šlapací) nebo ubohý slovinský sjezdař, který s rozbitým obličejem a vyraženými zuby marně čekal na pomoc na sjezdovce a nakonec si pro ni musel jet do cíle. Tyto drobnosti jsou přehlušeny celkovým triumfem (jehož jediným kazem bylo vystoupení ruských hokejistů, nelišící se příliš od vystoupení našeho, jež bylo ale jen důkazem, že kvalita NHL je pořád ještě někde jinde než KHL). Tu poslední – a nejdůležitější –  medaili olympiády Vladimírovi Vladimírovičovi nedopřály ani modlitby jeho věrných popů. Ruští hokejisté zato taky dostali nálepku velezrádců.

                A tak si člověk musí položit otázku – jak to ten člověk dělá? Jak si dokázal vybudovat tak dokonalý systém moci, systém kultu své osobnosti v zemi, o níž se nedá říci, že by byla vyslovenou diktaturou ( i když k demokracii v našem slova smyslu má hodně daleko). Samozřejmě je tu jeho vzdělání důstojníka KGB, jsou tu jeho věrní Pitěrci, ochotni se za něj i obětovat (pokud dostanou dobře zaplaceno a to oni dostanou), protože dlouho přehlížený a podezřívaný St.Petersburg, jenž se musel dlouhá desetiletí krčit ve stínu Moskvy, dostal nazpět zase hodně ze svého lesku a petrohradští úředníci vlivné posty v Moskvě.

                Ale je tu i jeho neuvěřitelná diplomatická šikovnost – nezapomínejme, jak vyškolil Obamu v otázce intervence v Sýrii. Metoda cukru a biče, již vymyslel a používal Bismarck – ne nadarmo prožil Putin svá „nejlepší léta“ v Německu, jak vyprávěl hrdě svého času německému premiérovi Schröderovi. Ten ho za to ani nenapomenul a za odměnu je v představenstvu stavby podmořského plynovodu v Baltském moři s jistě nemalým platem. Jestliže někdo zlobí, jako Čečenci na Kavkaze, jde proti nim s neskutečnou brutalitou a dá jim na krk „svého“ prezidenta a vazala Ramzyna Kadyrova, jenž se se svými poddanými skutečně nemazlí. Naproti tomu Tataři, muslimové stejně jako Čečenci, kteří se rozhodli být loajální, dostanou od Putina všechno, o co si jen řeknou. Ne nadarmo se jejich hlavní město Kazaň stalo nejbohatším a třetím největším městem Ruska. Investice z Moskvy pomohly vybudovat z tohoto města opravdovou metropoli.

                Procesy proti Michailovi Chodorkovskému (kterého před olympiádou velkomyslně propustil z vězení) a dodnes nevysvětlená smrt Borise Berezovského v jeho londýnském exilu, zlomily politickou moc oligarchů a přinutily je k loajalitě. Osud Berezovského jim jasně ukázal, že k poslušnosti není alternativy – a to ani emigrací. Teď rádi panovníkovi pomohli zaplatit „jeho olympiádu“

                Na druhé straně věrní úředníci se stávají novými milionáři. Samozřejmě že jen korupcí, proč asi explodovaly náklady na olympiádu z plánovaných 9 miliard dolarů na 40 miliard? Ale zkorumpovaní úředníci jsou věrnější. Protože mají máslo na hlavě a kdykoliv můžou skončit ve vězení, jsou stejně věrní, jako byli straničtí funkcionáři za komunistických časů. Nechat zkorumpovat své schopné spolupracovníky patří k abecedě dobrého vládce.

                Ale není třeba zapomenout ani na to, že se Putinovi podařilo zatlačit za Jelcina všude přítomnou kriminalitu do ilegality – každá ze skupin organizovaného zločinu je infiltrovaná a může být kdykoliv zlikvidována, když začne zlobit. Už nejednou se to stalo, přičemž ovšem likvidací neposlušných buněk se nezabývají státní orgány, ale jiné gangy, jež dostanou příslušné informace, zelenou a poté za odměnu dobytý rajón. V dané situaci se opravdu vyplatí vládce nedráždit a ruské ulice získaly na jistotě. Kdo by za to nebyl prezidentovi vděčný? Byl jsem vlastně i já, když jsme se  s manželkou mohli procházet nočním Petrohradem, aniž bychom se za celou dobu setkali jen s náznakem ohrožení. Samozřejmě že  bylo možné vyhlásit gangům válku a pokusit se je zničit. Tím by si ale Putin přivodil jen nesmiřitelnou nenávist. Není lepší, když se bossové ucházejí o jeho přízeň a on o nich má přehled?

A v neposlední řadě – umí se chovat na veřejnosti. Když navštívil anglickou královnu Alžbětu II (byla to první ruská návštěva v Británii na nejvyšší úrovni od časů cara Alexandra) byla královna nadšena politikem,  jenž se ani jednou neprohřešil proti protokolu. Její nadšení bylo o to větší, že Putinova návštěva následovala bezprostředně po návštěvě amerického prezidenta Bushe, který zanechal na zahradě Buckinghamského paláce zdevastovaný trávník.

                Je hodně politiků, kteří by chtěli být jako Putin, ale nedokážou to. Poslední zoufalec, jenž při takovém pokusu ztroskotal, byl ukrajinský prezident Janukovič. Člověk na to prostě musí mít! Pokud nemá, skončí před soudem nebo na márách.

                Vladimír Vladimírovič je pro mne prostě příkladem člověka, jehož není možné zastavit. Nesmírně inteligentní, bezohledný a bez svědomí. Stejný byl kdysi Friedrich II, o němž jsem napsal svůj poslední román, anglická Alžběta I a nelišil se od něj příliš ani náš „Otec vlasti“ Karel IV. Mimochodem, všichni byli u svého obyvatelstva velmi oblíbení! Existuje jasnější důkaz, že účel světí prostředky?

                Je to marné, člověk ho může nenávidět, musí ho ale obdivovat. A to mu určitě stačí.

 

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.