Já vím, že se k ukrajinským událostem snaží vyjadřovat už opravdu každý. Nechci své čtenáře nudit, jenže jsem ještě ani v jedné analýze nenašel názor, který by se kryl s mým. Proto se pokusím nabídnout tuto alternativu aspoň v tomto článku. Samozřejmě se nedostanu ke všem článkům k tomuto tématu a tak, pokud pro někoho opakuji  už známé myšlenky, omlouvám se.

                Obecně se revolta, jež zasáhla zemi s takovou vražednou intenzitou, popisuje jako boj mezi prozápadním ukrajinským západem a proruským východem. Na první pohled to tak opravdu vypadá, zejména při pohledu na to, kde se země proti prezidentu Jakukovičovi skutečně postavila (s výjimkou Zakarpatské (někdejší naší Podkarpatské – to záleží na úhlu, z kterého se na tu zemičku díváme) Ukrajiny povstal celý západ země, východ buď prezidenta hlasitě podporuje (jako například Krym) nebo aspoň mlčí. Ano, na Krymu žije skutečně 95 procent Rusů, je to dáno tím, že Stalin kdysi vystěhoval místní Tatary na východ ke Kazani a nastěhoval tam Rusy, od nichž očekával větší loajalitu. A Nikita Chručšov chtěl pro „svou“ Ukrajinu aspoň něco udělat a daroval během své krátké vlády Krym Ukrajině. Byl to danajský dar, Ukrajina vlastně neví, co by měla s tím poloostrovem a s největší ruskou námořní základnou na něm vlastně udělat.

                Případ Krym podporuje hypotézu, že Rusové (kteří tvoří 20 procent obyvatelstva Ukrajiny a na východě jsou dokonce ve většině) chtějí do Ruska a podporují Janukoviče, Ukrajinci zase chtějí na Západ, do Evropy. Rozbuškou k nepokojům bylo pak skutečně Janukovičovo odmítnutí jednání o asociační smlouvě s EU. V čele opozice pak stojí Vitalij Kličko, postava sice bez politických zkušeností, ale se symbolickým významem. Žil dlouhá léta v Německu, byl tam úspěšný, má kontakty a je na Západě známý. Kdysi jsem ho viděl s jeho bratrem Vladimírem při vystoupení v německé televizi a byl jsem překvapen, že jsou oba bratři – boxeři – vzdělaní lidé s inženýrským titulem.  Dokonce byli i vtipní. Kličko je tedy symbolem touhy Ukrajiny obrátit se na západ. Jak už jsem řekl – symbolem.

 Jenže kvůli ideologickým sporům nejdou lidé do ulic ochotní zemřít, neobsazují úřady a riskují občanskou válku. Kde jsme podobné nepokoje už viděli? V Paříži, v Londýně, v Athénách, v současnosti v Bankoku. Dokonce i Vídeň si zažila minulý týden malý vzorek takového násilí. Všechny tyto nepokoje mají jednoho společného jmenovatele.  Všude jsou na ulicích především mladí lidé připravení přinést i největší oběti a jsou násilně naladění. Dovolím si tvrdit, že je jim víceméně jedno, kterým směrem se která země pohne, je to výraz naprostého zoufalství z bídy, jež je jejich každodenním osudem. Chtějí se mít prostě lépe.

                Francois Villon psal kdysi „bída z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad.“

                Celý svět žije v sociální nejistotě. I „bohatý“ západ má stále narůstající ekonomické problémy, chudý východ je na tom pak ještě mnohem hůře. Přerozdělování, jež bylo zárukou sociálního státu od let šedesátých do osmdesátých (kdy se to s tím přerozdělováním začalo opravdu přehánět) přestalo fungovat, společnost se stala egoistickou, orientovanou na okamžitý zisk. Peníze se přesunuly do rukou úzké skupiny lidí na úkor mas. Jestliže 85 nejbohatších  lidí vlastní tolik, co 3,5 miliardy těch nejchudších, pak něco není v pořádku. Takzvaná „optimalizace zisku“, jak stále slyšíme jako zaklínadlo, znamená jen propouštění lidí a odbourávání pracovních míst. Případně přesouvání výroby i prosperujících podniků do rozvojových zemí v Ázii, kde se dá na pracovní síle ještě víc ušetřit. Soukromý sektor vyhazuje lidi na ulici, aby měli „akcionáři“ více zisku, veřejný sektor pak proto, že na ně nemá peníze. Proč je nemá? Protože ve světovém hospodářství neexistuje jeden trh a jeho neviditelná ruka, jak se nám snaží namluvit pan Klaus a jeho bankéři. Existují trhy dva – trh zbožní a trh finanční. Ty spolu bojují o existující peníze. Je nabíledni, kdo má v rukou všechny výhody. Na burze se dají „udělat“ peníze rychleji, bez investic, bez problémů s prodejem vyrobeného zboží a reklamou, jen s větším rizikem. Stále více peněz se přesouvá ze zbožního trhu na trh finanční a při prodeji zboží prostě chybí. A zatímco státy inkasují z každého prodaného kusu zboží daň z přidané hodnoty, z finančních transakcí nevidí ani cent. (I myšlenka na zdanění 0,1 procentem vzbudila u finančníků hysterické záchvaty a politici se ukázněně stáhli (až na maďarského Orbána, ovšem toho opravdu nějak nedokážu dávat za vzor). Státní rozpočty se zmenšují, úsporná opatření neznamenají nic jiného než propouštění a rostoucí nezaměstnanost.

                Kdo je nezaměstnaností postižen nejvíc, jsou mladí lidé. V zemích jako Španělsko či Řecko, kde je více než padesátiprocentní. Nejen ti, kteří pracovat nechtějí, jak tomu bylo ostatně vždycky. Nejen lidé nekvalifikovaní, pro něž se práce sháněla vždycky těžko. Nejen absolventi humanitních oborů universit, pro které se někdy přece jen těžko hledá uplatnění. Ale dokonce i mladí technici, inženýři! Něco, co tu ještě nebylo, zcela nový fenomén. Nezaměstnaný mladý člověk je neštěstí pro celou zemi, Trvá-li jeho nezaměstnanost půl roku či rok, je už zfrustrovaný a těžko použitelný. Ztratí sebedůvěru, motivaci a bude mít strach ze ztráty práce, na niž ta k dlouho čekal. Strach není nejlepší motivace, pokud má někdo kreativně pracovat. Je to až perverzní, že si státy mohou dovolit takto plýtvat svým největším potenciálem, kreativitou mladých vzdělaných lidí.

                Tam, kde je toto pnutí největší, dojde k výbuchu. Jako teď na Ukrajině. Mladí vidí, jak se krade, jak kvete korupce (pardon, abych neurazil pana exprezidenta – jak jsou někteří lidé šikovní) a nemají před sebou žádnou perspektivu. Celá ekonomika na Ukrajině běží na kriminálním principu. Julia Timošenková, která určitě není světicí (odhlédnouc od toho, že její odsouzení bylo čistě politickou záležitostí) řekla, že kdo jen jednu hodinu působil v ukrajinské ekonomice, může být kdykoliv poslán za mříže. Ale dá se to změnit? Je vůbec vůle to změnit?

                Už tu přece byla „Oranžová revoluce“ z roku 2005. Tehdy Ukrajinci doufali, že jim nový zápřah Viktor Juščenko a Julia Timoščenková darují blahobyt. To ovšem nedokáže nikdo. Noví vládci se tedy omezili na vlastní obohacení, to bylo v jejich silách. Nezapomeňme, že Juščenko byl v roce 2010 řádně „odvolen“ a na jeho místo byl demokraticky zvolen dnešní vládce Janukovič. Byl to výraz zklamání z výsledků oranžové revoluce, voliči chtěli tehdejší vládce potrestat, potrestali ale hlavně sami sebe. Juščenka vystřídal Janukovič. Člověk nejen stejně zkorumpovaný, ale navíc ještě pohrdající demokracií a šilhající po způsobu vlády Lukašenka či Putina. Člověk, který by byl rád Putinem, ale nemá na to.

                I teď si demonstranti přejí jen jedno, lepší život nebo aspoň naději na něj. Proto to volání po západu, kde stejně mnoho Ukrajinců pracuje jako levná pracovní síla a odkud vozí peníze domů, aby jejich rodiny nehladověly. Ukrajinci doufají stejně jako Češi  v roce 1989, že když padne železná opona, když se přidají k bohatému Západu, budou si žít stejně jako Němci, či Francouzi. Češi tehdy netušili, že idea sociálního státu právě umírá, zavražděna reformami Margaret Thatcherové a hlavně mizejícím strachem z obludy za železnou oponou na východě. Dnes je sociální stát a pocit solidarity už mrtev a s Ukrajinci se nikdo párat nebude. Chvilka potlesku bude všechno, co od Evropské unie mohou očekávat. Putin nabízí naproti tomu peníze. Peníze výměnou za svobodu. A nepokrytě dává najevo, co by čekalo Ukrajinu spojenou s Evropskou unií. Totiž ceny plynu a ropy za světové ceny, za ceny, které za ně platíme my. Ukrajinci mají bonus za věrnost, o ten by ale ihned přišli. A pak zřejmě zmrzli, protože by si světové ceny rozkradená země nemohla dovolit. To by se snad muselo přestat krást! V tom bylo přece ono lákadlo pro každého ukrajinského vládce. Odčerpat plyn za ukrajinské a prodat dále za světové ceny. Obchod za miliardy, kdo by odolal?

                Dokázali by vůdci současné opozice Kličko a spol. natolik potlačit korupci, aby si Ukrajinci mohli dovolit plyn i za světové ceny a přesto mohli přežít? Je to vůbec v zemi, kde je korupce normou denního života možné? Zatím každý na tomto úkolu selhal. Vždy došlo jen k výměně garnitur s přístupem k plynu a státním penězům, pro lid se neudělalo nic. Je třeba si uvědomit, že svržení Janukoviče, figurky kryjící skutečné lumpy, je jen prvním krokem – tím nejlehčím, i když i ten jde pěkně ztuha. Ale až pak, pokud by se Kličkovi a spol, podařilo Janukoviče vystřídat, by začal ten pravý boj s podzemím, s oligarchy, ovládajícími ukrajinskou ekonomiku nezávisle na moci státu. V takovém boji ještě nikdo neuspěl, ani Ukrajinci, ani Slováci či Češi. Snad Putin, ten má ovšem dlouholetou školu KGB a jeho vítězství nad organizovanou kriminalitou a oligarchy vypadá spíše na dohodu o neútočení. Prostí lidé z té dohody nezbohatli, Putinovi Piterci ale ano.

                Samozřejmě je třeba držet mladým ukrajinským povstalcům palce. Je v jejich silách nahnat svým politickým reprezentantům tolik strachu, aby přestali krást? Pokud by se jim to podařilo, byla by to cesta i pro ostatní. Revoluce začíná v nejslabším článku systému. Je jím Ukrajina? A přeroste pak nespokojenost s diktátem finančního kapitálu a jeho sluhů v ministerských funkcích i do dalších zemí? Nebo i tam bude třeba počkat, než mladé lidi vyžene na ulici z nevytopených bytů zima a hlad? V současném světě se ale dá revoluce dělat jen celosvětově. Protože i onen kapitál a jeho diktatura je globální, celosvětová.

                Že je současný systém neudržitelný, ukázala jasně už krize roku 2008. Přesto jede bez podstatných změn dál. Bankovní spekulanti se naučili, že když peníze prošustrují, dostanou je od daňových poplatníků darem. Jejich drzost tím ještě stoupla. Dokáže na tom Ukrajina něco změnit? Nebo to bude zase jen výbuch planého nadšení, který brzy přeroste v novou znechucenost a frustraci? Držím palce, aby to bylo pro první. Aby se ti všemocní vládci FEDu, Londýnské CITY a dalších finančních center konečně chytli za nos. Aby pochopili, že už to tak dál nejde. Že to nejde donekonečna. Svým diktátem ohrožují totiž nejvíc samotnou demokracii a pomáhají k instalaci politických diktatur. Putinovy, Orbánovy,Janukovičovy.  A pak dalších a dalších. A ty se s nimi párat nebudou, ty hrají bez pravidel. Orbán je jen malá vlaštovka, jež jaro nedělá. Budou noví ukrajinští vládci, pokud skutečně dokáží Jakukoviče vystřídat, schopni něco změnit?

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.