Dnes bych ve své sérii článků o habsburské rodině rád představil postavu pro české čtenáře spíše neznámou, nicméně musím v jeho osobě vzdát hold mé nové domovině, čili Štýrsku. Zde platí tento Habsburk skoro za světce, a pokud budete znát třeba i jen toto jméno, protlučete se ve Štýrsku všude bez problémů. Ne nadarmo stojí jeho socha na Hlavním náměstí (Hauptplatze) v Grazu, hned vedle stojí hotel Arcivévoda Johann, štýrské zemské muzeum se po něm jmenuje Johanneum a ve městě samozřejmě najdete náměstí arcivévody Johanna, ulici arcivévody Johanna i alej arcivévody Johanna. Dokonce když naše milovaná landesrätin pro zdravotnictví chtěla zavřít a poté prodat (pardon privatizovat) nemocnici v Enzenbachu u Grazu novému německému majiteli, zjistila s hrůzou, že to nejde. Pozemek, na němž ona nemocnice stojí, byl totiž věnován právě arcivévodou Janem k stavbě nemocnice, jež měla podle darovací listiny „navěky sloužit léčení nemocného obyvatelstva Štýrska“, což nový německý majitel v žádném případě neměl v úmyslu. Takže mi dovolte tuto skutečně zajímavou postavu představit poněkud blíže.
Arcivévoda Jan se nenarodil v Grazu, nýbrž ve Florencii. Stalo se tak 20 ledna 1782 a byl třináctým dítětem a osmým synem svých rodičů arcivévody Leopolda a jeho ženy Marie Ludoviky španělské. Jím to ostatně neskončilo, jeho rodiče měli spolu celkem šestnáct dětí a právě arcivévoda a pozdější císař Leopold II. spolu se svou maminkou Marií Terezií mají lví podíl na skutečnosti, že ještě dnes je Habsburků jako máku. Otec, jakožto osvícený člověk, se rozhodl tím, že svého osmého syna pojmenoval Jan, prolomit kletbu rodu Habsburků, kteří se tomuto jménu úzkostlivě vyhýbali. Důvodem byl Jan Parricida, jehož osudy jsem přiblížil čtenářům ve svém románě Richenza. Tento syn vévody Rudolfa a české princezny Anežky zavraždil roku 1308 svého strýce, německého krále Albrechta, což Habsburky na dlouhých 130 let vyloučilo z účasti na vrcholné evropské politice. Od té doby se jménu Jan úzkostlivě vyhýbali v obavě, že by rodu přineslo opět neštěstí. Leopold se rozhodl na pověry nevěřit a svého syna pojmenoval Jan Baptista Josef Fabian Sebastián. Zdůvodnit se to dalo skutečností, že Jan Křtitel byl patronem města Florencie, ostatní Habsburkové ale na Leopoldovo volnomyšlenkářství pohlíželi přece jen s nedůvěrou, zejména pak jeho nejstarší syn František.
Jan vyrůstal v slunné Itálii, mateřskou řečí mu byla Italština, poté se učil francouzsky a teprve když začala syfilida udolávat jeho strýce, bezdětného císaře Josefa II. a bylo zřejmé, že jeho otec Leopold bude muset převzít otěže vlády nad Římskou říší národa německého, dostalo se mu i výuky v němčině a poté v latině. V roce 1790 došlo skutečně k očekávané změně. Císař Josef II. zemřel a jeho bratr Leopold musel přesídlit z Florencie do Vídně. S otcem se na sever stěhoval i osmiletý Jan. Leopold měl určitě talent stát se velkým císařem, reformátorem a osvícencem na trůně, bohužel už po dvou letech zemřel nečekaně na zápal plic. Jan se stal v deseti letech sirotkem a císařem se stal jeho nejstarší bratr, prvorozený František II., tehdy 24 letý. Mezi sourozenci nikdy nevládly právě harmonické vztahy. František byl duševně poněkud jednoduchý a podvědomě nesnášel své inteligenčně mnohem lépe obdařené bratry Karla a Jana. On sám se cítil nejlépe ve svém skleníku či na zahradě (v souladu s habsburskou tradicí, kdy se každý princ musel vyučit nějakému řemeslu, vyučil se František zahradníkem a toto povolání mu sedělo mnohem lépe než vládnutí).
Zatímco Leopold i Jan hořeli pro pokračování reforem zavedených Josefem II., František se snažil ze všech sil otočit kolo dějin nazpět. Důvodem byla hlavně francouzská revoluce 1789, jež měla za následek popravu krále Ludvíka XVI. v roce 1793, tedy jen několik měsíců poté, co František nastoupil na císařský trůn. Všechno, co zavánělo novotami, které byly logicky spojeny s voláním po větší svobodě, bylo pro něj dílo Jakobínů. Jakobíni byli pak kralovrazi, kteří určitě toužili i po jeho smrti. K Jakobínům počítal i strýce Josefa a tím pádem i svého otce Leopolda a podezřelí mu byli i další členové rodiny, kteří chtěli na stávajícím pořádku něco měnit. Konflikty mezi pokrokovým Janem (i když on sám se označoval za konzervativního) a konzervativním Františkem byly tedy přeprogramovány. Jen jako charakteristický detail – všichni Františkovi bratři museli císaře i v soukromí oslovovat „Vaše veličenstvo“ a nesměli ho oslovit jménem!
Arcivévoda Jan měl štěstí na učitele – z Mohuče (Mainzu) povolaný učenec Johann Müller se mu stal učitelem a mentorem, vyučoval arcivévodu v historii, přírodovědě i němčině. Jakožto rodilý Švýcar ze Schaffhausenu předal malému Janovi lásku k horám, jež pak měla arcivévodu provázet po celý život a podstatným způsobem jej ovlivnit.
Jako na každého Habsburka čekala i na arcivévodu Jana vojenská kariéra. Příležitostí bylo víc než dost – od roku 1793 bylo Rakousko ve válce s revoluční Francií a když pak ve Francii převzal otěže vlády Napoleon Bonaparte, začalo jít do tuhého. V letech 1793 – 1797 zuřila takzvaná první koaliční válka, kterou ukončil generál Bonaparte vítězně uzavřením míru v Campo Formio. Poté, co odjel na válečné tažení do Egypta, a zdálo se, že tam i zůstane, protože se anglickému admirálovi Nelsonovi podařilo u Abukiru zničit celou francouzskou flotilu, začala v Evropě tzv. druhá koaliční válka. Rusko s Rakouskem, Bavorskem, Británií, Portugalskem a Neapolskem se rozhodly zahnat revoluční Francouze zpět do Paříže. Začátek byl povzbudivý, generál Suvorov dobyl zpět celou severní Itálii. Jenže Napoleon se z Egypta překvapivě vrátil, převzal ve Francii politickou moc a stal se „Prvním konzulem“. Rusko se stáhlo do neutrality a Británie se starala především o svá zámořská teritoria. Rakousko stálo náhle proti Francii téměř samo. Zatímco První konzul Bonaparte drtil koaliční vojska v bitvě u Marenga, na severu velel francouzské armádě o 120 000 mužích maršál Moreau (v jeho armádě sloužili i velikáni jako Ney či Grouchy). Proto této armádě poslal císař František svého osmnáctiletého bratra Jana jakožto vrchního velitele, přičemž mu ale nedal absolutní moc nad armádou, tu měl v podstatě vrchní komandant Josef von Lauer. Dvojité velení není nikdy dobrá věc, zejména, když je jeden z velitelů osmnáctiletý mladík bez jakýchkoliv vojenských zkušeností, zato ale oplývající sebedůvěrou a ctižádostí. Po katastrofálních chybách v rozhodování utrpěla rakouská armáda zničující porážku u Hohenlinden a Rakousko bylo přinuceno kapitulovat. Za potupný mír podepsaný v Steyru, jenž v podstatě potvrzoval francouzské podmínky z Campo Formia, činil císař zodpovědným svého mladšího bratra Jana. Jejich vztah dostal další trhliny.
Jan se stáhl do Tyrol, kde si mohl plně užívat svou lásku k horám. Byl nadšený horský turista (aspoň tak bychom ho nazvali dnes). Je obdivuhodné, že na jedné ze svých túr dokázal během sedmi dní zdolat sedm horských vrcholů – přičemž si musíme uvědomit, že tehdejší přístupové cesty byly nepoměrně delší než dnes, kdy se většinou až pod horu dostaneme autem. Tyrolsko Jan miloval a v roce 1805, kdy vypukla další válka teď už s císařem Napoleonem, (korunoval se císařem v roce 1804)organizoval obranu této země. Nicméně v bratislavském míru roku 1805 po prohrané bitvě u Slavkova, jíž se Jan neúčastnil, muselo Rakousko Tyrolsko odstoupit Bavorsku, bojujícímu na straně Francie. Jana tato ztráta nesmírně zasáhla, zůstal i nadále v kontaktu s tyrolským odbojem, jenž vyvrcholil v roce 1809 povstáním Andrease Hofera.
Rok 1809 byl klíčový i v životě arcivévody Jana. V nové koaliční válce proti Francii byl pověřen velením nad „Jižní armádou“ skládající se z 8. a 9. armádního sboru o síle zhruba 40 000 mužů na italské frontě. Vojsko pod jeho velením slavilo na začátku určité úspěchy, postupně se ale dostalo pod tlak početnějších francouzských jednotek. Hlavní bojiště války bylo ale na severu. Zde se podařilo Janovu bratru Karlovi 22.května 1809 uštědřit u Aspern Napoleonovi jeho první porážku v životě (Karel má za to svou sochu na Heldenplatzu ve Vídni). Oslabený Napoleon nato stáhl všechny své zálohy a rezervy, aby si vynutil rozhodnutí v jediné bitvě. Karel povolal svého bratra Jana na pomoc. Napoleonovu taktiku prohlédl a chtěl rovněž zkoncentrovat všechny své síly pro nastávající bitvu, jež měla rozhodnout o budoucnosti Evropy. Jan musel mezitím vyklidit před francouzskou přesilou Itálii a tábořil u Grazu. Teď tedy spěchal se svými vojáky na severozápad. U Kis-Megyeru přišel poprvé do kontaktu s francouzskými jednotkami a opět prohrál. S 12000 vojáky a několika jednotkami uherské jízdy pokračoval na cestě do Bratislavy. Počasí bylo hrozné, pršelo a byla zima, jeho vojáci byli po pochodu vyčerpaní. A právě tehdy v zlomovém momentě Jan jako voják a velitel selhal. Nedaleko od Bratislavy, u Německého Wagramu se v tu dobu šikovala rakouská a francouzská vojska k rozhodující bitvě. Vrchní velitel Karel právě utrpěl jeden ze svých epileptických záchvatů, na něž trpěl po celý život. Janovi tedy poslal rozkazy náčelník jeho generálního štábu generálmajor Wimpffen. Jakkoliv se životopisci arcivévody Jana snaží svůj idol bránit, zkušenému vojákovi by muselo být jedno, kdo mu rozkazy poslal a jak byly formulovány. Muselo by mu být jasné, že jeho bratr potřebuje v tento den u Wagramu každého vojáka. Janovi se ale jeho vojáci zdáli být příliš unavení, než aby je mohl hnát do bitvy. Nechal je tedy 24 hodin odpočívat. Seděl ještě v Bratislavě, když Napoleon 6.července 1809 útokem přes oslabené rakouské levé křídlo, kde měli stát (ale nestáli) Janovi vojáci, rozhodl bitvu u Wagramu ve svůj prospěch a přinutil Rakousko k další z mnoha potupných kapitulací.
Za porážku nesl zodpovědnost vrchní velitel generalissimus Karel, jehož vztah k staršímu bratru císaři byl už předtím hodně napjatý, zejména pak po jeho vítězství u Aspern, na které František žárlil. Karel ale věděl, že dostal nálepku neschopného především díky svému mladšímu bratrovi. Jejich vztah utrpěl nenapravitelné trhliny a už nikdy se nedal zcela do pořádku.
Jan se v následujících měsících snažil marně vymoci pomoc císařského dvora pro tyrolské povstalce, kteří ještě stále bojovali svůj marný boj proti bavorské a francouzské přesile. Všechny jeho žádosti narážely na hluché uši. Císař František, který mír vykoupil mimo jiné i tím, že musel Napoleonovi dát svou dceru Marii Luisu za ženu, se bál mocného Francouze jakkoliv provokovat. Nechal nešťastné Tyroláky vykrvácet v zoufalém statečném boji a velitel povstání Andreas Hofer byl v Mantově zastřelen. Jan se znechuceně rozhodl dál vídeňskému dvoru a politice vale a věnovat se pouze soukromému životu. Zůstal sice v kontaktu se zbytky tyrolských povstalců a podílel se na organizaci nového povstání, toto bylo ale roku 1812 odhaleno a Jan dostal od svého bratra císaře zákaz vstupu na tyrolskou půdu, který panovník zrušil až roku 1833.
V podstatě se nemohlo nic lepšího stát. Jestliže se arcivévoda Jan prokázal jako voják neschopný a jako politik málo mazaný, jako sedlák a organizátor občanského života prokázal nesmírný talent. Už v roku 1807 koupil zámek a panství Thernberg v Dolním Rakousku, kde provozoval experimenty s pěstováním ovoce. Současně koupil i statek Brandhof in Vordernbergu u Mariazellu ve Štýrsku, tedy v nesmírně těžkých klimatických podmínkách horského hospodářství. Tady začal experimentovat s pěstováním nejrůznějších plodin, aby pak jejich pěstování rozšířil do celé horské a podhorské oblasti. Samozřejmě že mu v tom pomohlo jeho bohatství, v roce 1822 zdědil od svého strýce Alberta sasko-těšínského 200 000 zlatých, za které svůj statek rozbudoval a současně začal experimentovat i při těžbě železné rudy – zpracování železné rudy praktikoval ve Štýrsku už od doku 1807. Nicméně jeho systematičnost, s níž se vzestupu štýrského hospodářství věnoval, je hodná obdivu.
Mimo jiné založil už roku 1811 první báňskou vysokou školu, kde měli být vzděláváni inženýři pro těžbu kovů a uhlí – až do té doby se postupovalo naprosto neprofesionálně, což vedlo mezi horníky k obrovským ztrátám na životech. Tato Mountain-Universität existuje v Leobenu (byla tam z Grazu přeložena v roce 1849) dodnes. Založil zemskou knihovnu a archív, jeho soukromé umělecké sbírky se staly základem zemského muzea Joannea, jež je možno navštívit v Grazu i dnes. Dále založil Steierische Sparkasse, jež poskytovala sedlákům výhodné úvěry a pojišťovací společnost Wechselseitige Brandschadenversicherunganstallt (dnešní pojišťovna Grazer Wechselseitige). Nelenil jezdit po celém Štýrsku a všude držel osvětové přednášky o moderních metodách pěstování plodin – prosadil například pěstování brambor, což se pro celou podhorskou oblast ukázalo jako požehnání. Založením selského spolku dosáhl toho, že mohl ve jménu sedláků vyjednávat o výhodnějších prodejních cenách zemědělských produktů odběratelům.
Koupil u Mariboru (který tehdy patřil k Štýrsku) vinice a experimentoval s pěstováním vinné révy, kterou importoval z Porýní – díky tomu je dnes jižní Štýrsko jednou z nejdůležitějších vinařských oblastí Rakouska a nechal rozbudovat silniční síť. Jan působil jako čistě soukromá osoba bez jakéhokoliv oficiálního úřadu, přesto si svou neutuchající aktivitou vydobyl neuvěřitelnou autoritu v celé zemi. Když se objevila železnice, byl jejím hlavním propagátorem a byla i jeho zásluha, že první železniční spojení v Rakousku vedlo z Prahy přes Vídeň právě do Grazu.
V roce 1819, kdy začalo nejzajímavější dobrodružství jeho života, jež ho v očích štýrského obyvatelstvo definitivně učinilo idolem, byl už tedy uznávanou osobností. Tehdy 37 letý – stále ještě svobodný arcivévoda ( protože o jeho učiteli Johannu Müllerovi, jehož byl nejoblíbenějším žákem, bylo známo, že byl homosexuální, budilo staromládenectví arcivévody obtížně skrývané dohady o jeho sexuální orientaci) poznal na jedné ze svých horských túr v okolí Bad Aussee tehdy patnáctiletou dceru tamějšího poštmistra Annu Plochl a ihned k ní zahořel láskou. Takový vztah byl ovšem pro všechny strany velmi problematický. Bylo sice obvyklé, že arcivévodové měli konkubíny z neurozeného prostředí, takovému vztahu ale nepřál otec Anny, manželství, jež arcivévoda děvčeti nabízel, bylo zase nepředstavitelné pro habsburský dvůr. Že by se člen rodiny (i když s tím prokletým jménem Jan) měl oženit s obyčejným děvčetem – s dcerou pošťáka!) se rovnalo velezradě. Císař František ani nedokázal domyslet, jak by takový čin mohl poškodit image císařské rodiny. Existoval sice už jeden dávný precedens. Kdysi dávno, před dvě stě padesáti lety, se už jeden Habsburk Ferdinand oženil s neurozenou dívkou Filipínou Welserovou, ta byla ale alespoň dcerou bankéře, jemuž habsburský dům dlužil obrovské částky. Ale dcera pošťáka! To nepřipadalo v úvahu. Jan se ovšem ukázal jako nesmírně tvrdohlavý a nehodlal si svou lásku nechat rozmluvit. Argument, že dohady o jeho případné homosexualitě, jež by takovým sňatkem vzaly za své, škodí pověsti rodiny ještě víc, byl sice silný, odpor císaře, který svého nadaného bratra bytostně nesnášel, ale nedokázal zlomit.
Trvalo čtyři roky, než si Jan vymohl svolení k svatbě. Když už se sjeli svatební hosté a nevěsta už byla oblečená v svatebních šatech, dorazil do Bad Aussee císařský kurýr s dopisem, jímž císař svolení k svatbě odvolal. Svatba musela být zrušena, ponížení nevěsty i celé její rodiny bylo hrozné. Zamilovaní ale nepolevili.
Anna přijala místo hospodyně na statku Brandhof (na dokonalém vystrkově, proti kterému bylo i městečko Bad Aussee, v němž vyrostla, metropolí). Tam trávila roky v převážné osamělosti, protože Jan byl stále na cestách za svým posláním. Okázale demonstroval, že se svou hospodyní nesdílí lože, dokud mu císař nepovolí oficiální sňatek. Pokud by Anna byla jeho milenkou, nebylo by se mu už nikdy podařilo svazek legalizovat, pro císaře by byla nemravnou ženou. (Zda to byla i pravda, o tom se můžeme dohadovat, Jan byl ale tvrdohlavý jako mezek a když něco chtěl dokázat, byl ochoten obětovat vše, možná spolu tedy opravdu nespali). Protidůkazy neexistovaly, protože Anna neotěhotněla. Na což právě císař František netrpělivě čekal.
V roce 1829 se císař konečně vzdal. O historce jeho bratra si už cvrlikali vrabci na střeše po celé Evropě, bratrova kapitulace se nedala očekávat, východisko nebylo patrné. Císař tedy nakonec povolil sňatek, ovšem pouze v nejužším kruhu bez svatebních hostí. 18.února 1829 o půlnoci se tedy arcivévoda Jan oženil se svou milovanou Annou v kapli svého statku. Přítomni směli být pouze kněz a svědci. To byla císařova podmínka. Z manželství vzešel jediný syn, narozený až roku 1839, jemuž dal otec překvapivě jméno František. Ačkoliv jeho potomstvo bylo vyloučeno z následnictví v habsburském domě (což bylo Janovi asi dost jedno) a nesmělo nosit šlechtický titul, po narození potomka se ukázal císař přece jen smířlivější a jmenoval Janova syna hrabětem z Merana a o několik let později povýšil do stejného stavu i jeho matku Annu. Tento jediný potomek se ukázal jako nesmírně plodný, jakož i jeho synové a vnukové, dnes žije na 900!!! potomků arcivévody Jana roztroušeno po celém světě.
Rok 1848 byl rokem revolučním. Od Paříže až po Prahu vypukly revoluce, jež měly odstranit diktaturu nastolenou po porážce Napoleona na Vídeňském kongrese ze strachu před demokratizací Evropy. (Konstruktér tohoto nového pořádku – kníže Metternich – ostatně arcivévodu Jana přímo nenáviděl a viděl v něm stálé nebezpečí pro jeho policejní systém.) V Německu vypukla revoluce také a poprvé se hlasitě ozvaly hlasy po sjednocení roztříštěné země. Proběhly první svobodné volby do celoněmeckého parlamentu, jenž se měl sejít ve Frankfurtu nad Mohanem. Rakouské země se na volbách podílely taky. Není divu, že Štýrsko si zvolilo za poslance do Frankfurtu svého nejpopulárnějšího občana – arcivévodu Jana.
Tento tedy, jako svobodně zvolený poslanec, odcestoval do Frankfurtu. Tam, jako poslanec s nejsilnějším mandátem a současně samozřejmě i jako člen habsburského rodu, jenž nemohl nikdo ignorovat, byl zvolen německým říšským správcem, tedy vlastně předsedajícím nového parlamentu, jenž měl rozhodnout o budoucím uspořádání Říše. Byl to vlastně vrchol Janovy politické kariéry, měl mu ale hodně zhořknout. Arcivévoda usiloval logicky o prosazení takzvaného velkoněmeckého řešení, tedy spojení všech německy hovořících zemí s hlavním městem Vídní a Habsburkem jako novým německým císařem. (Od roku 1804, kdy císař František pod francouzským tlakem rezignoval na titul německého císaře a vytvořil nový titul císaře rakouského, nemělo Německo žádnou ani formální centrální vládu)Toto řešení naráželo na rozhodný odpor Pruska, hrajícího tehdy už v Německu rozhodující roli a prosazující takzvané Maloněmecké řešení, tedy spojení Německa bez zemí Rakouského císařství pod svou vlastní hegemonií. Argumenty proti Velkoněmeckému řešení byly silné. Jednak odlehlá poloha Vídně, ale hlavně národnostní složení Rakouska, v němž německy hovořící obyvatelstvo tvořilo menšinu. Prusové se vehementně bránili, aby do nového Německa byli zahrnuti i Češi, Poláci, Slováci, Slovinci, Bosňáci a dokonce snad i Uhři a Chorvati. Jan se snažil vyjednávat, snažil se tvořit koalice, ale jeho boj byl odsouzen k neúspěchu. „Jeho“ parlament – první revoluční německý parlament, nad nímž vlála nová německá vlajka, žluto-červeno –černá, znázorňující barvy revoluce (zlato, krev a střelný prach) prosadil řešení maloněmecké, pruský král Fridrich Vilém ale odmítl přijmout korunu z rukou parlamentu, protože mu „smrděla revolucí“. Německo si na své sjednocení pod vládou Hohenzollernů muselo počkat ještě dalších dvacet tři let a zfrustrovaný Jan se vrátil zpět do svého Štýrska.
Ještě jednou byl zvolen – a sice starostou obce Stainz, ve které vlastnil pozemky a zámeček. Volbu přijal a funkci starosty skutečně vykonával v letech 1850 – 1858.
Zemřel 10.května 1859 ve věku 77 let a byl pohřben v Grazu v mauzoleu Ferdinanda II. Dnes ho tu ovšem nenajdete. Jeho rodina dala jeho mrtvolu převézt do rodinné hrobky v zámku Schenna u Merána v Jižním Tyrolsku. Ale i když jeho tělesné pozůstatky ve Štýrsku nezůstaly, na stopy jeho činnosti člověk naráží ještě i dnes na každém kroku. Jako se o tom mohla přesvědčit i naše landesrätin. Arcivévoda se svým statusem místního světce, je od Štýrska jako takového naprosto neodmyslitelný.
Jak jeho život a působení posuzuje samotná habsburská rodina, je těžko odhadnout. Nicméně experiment císaře Leopolda už nikdy nikdo neopakoval a žádný další Habsburk už jméno Jan nedostal.