Dovolím si mým čtenářům nabídnout několik povídek, které jsem nedávno objevil mezi starými papíry, které z mého sklepa neodnesla povodeň minulého roku. Jsou staré už skoro třicet let a proto neodpovídají současnému stavu společnosti ani medicíny. Je to snad jen jakési melancholické retro, které ocení spíše ti, kdo si osmdesáté roky sami pamatují. Ty povídky – to je taková má mladistvá nerozvážnost – proto prosím mé čtenáře o přiměřený díl tolerance.

 

Srdeční záležitost (povídka z roku 1986)

                Světlo semaforu se změnilo a doktor Marek pustil spojku. Město mizelo za jeho zády a on z toho měl dobrý pocit, na který se těšil už od včerejšího večera. Od  výstupu s Hanou. Vždycky, když se se ženou takhle chytili, řešil to tímhle jediným způsobem. Sedl si do vozu a jel na chatu do hor. Se spoustou odborné literatury a cigaret. V klidu, který mu daly hory, pak prostudoval noc a duševní vyčerpání mu poskytlo úlevu. Vlastně by za své úspěchy v medicíně měl vděčit těmhle hádkám s manželkou. A úspěchy měl nesporné. Docenturu dostal těsně po třicítce a teď se proslýchá, že bude jmenován řádným profesorem. Tak brzy po čtyřicítce!

                Když se nad tím zamyslel, bylo mu Hany líto. Nedočkala se toho, po čem jako žena toužila nejvíc. Jejich manželství zůstalo bezdětné a to byla zřejmě příčina jejich hádek. Na druhé straně si už zvykla natolik na život s ním a na výhody, které ji to přinášelo, že rozpad jejich svazku rozhodně nehrozil. Ani Marek neměl chuť na rozvod – věděl totiž, co nevěděla ona. Dal si kdysi vyšetřit svou schopnost mít děti a znal výsledek.

                Spokojeně přeřazoval rychlosti a stoupal do kopců. Bylo ještě poměrně časně ráno, ale sluníčko už začínalo hřát a on si blahopřál, že vyrazil tak brzy a nepojede přes polední vedro. Až bude obloha nehybná žárem jako smrt. Jako moje srdce, usmál se hořce.

                Vjel do vesnice a v zatáčce skoro porazil děvče. Prudce zabrzdil a mozkem mu letěly kletby na ženskou, stopující na tak nemožném nepřehledném místě. Byl by je řekl i nahlas, ale v okamžiku, kdy se objevila vedle jeho bočního okénka a on se nadechl, všiml si, že je velice hezká. Měl slabost na krásné ženy, a proto spolkl nadávky a mlčel. Ostatně mezitím už mluvila ona: „Prosím vás, svezete nás kousek? Jsme slušní, čistí a střízliví, vážně!“

                Zasmál se na ni. Pak si ale uvědomil, že mluvila v množném čísle a ve zpětném zrcátku uviděl kluka, který se se dvěma batohy nesměle opíral o patník. Zachtělo se mu mít aspoň na chvíli společnost.

                „Tak si nasedněte,“ řekl a šel otevřít kufr, aby se tam vešly jejich bágly. „Kam jedete?“ zeptal se, když se znovu rozjeli. Sedli si dozadu, což přijal s nevolí, protože doufal, že mu pohled na dívčina dlouhá stehna, která koukala ze šortek, zpříjemní cestu.

                „Kamkoliv,“ usmála se dívka.

                „Jak kamkoliv?“ nerozuměl.

                „No prostě kam nás někdo sveze. Nám je to jedno. Máme prázdniny a já mám ráda náhodu.“

                „Jezdit jen tak bez cíle zmůže být pěkné,“ řekl. „Pamatuji si, že já jsem měl vždycky plán výletu se seznamem všech míst, která jsem chtěl vidět. A nedal jsem si pokoj, dokud jsem je všechna nenavštívil.“

                „To musí být namáhavé, ne? My si jezdíme odpočinout.“

                Vzpomněl si, že se skutečně vracíval vždy utahaný a vyčerpaný a mnohdy i nespokojený, že všechny úkoly nestihl. Jeho svět byl vždy světem úkolů.

                „A kde spíte?“ zeptal se.

                „Kde se dá,“odpověděla.

                „A není vám zima?“

                „Hřeje nás láska,“ ozval se poprvé dívčin společník a zasmál se. Zasmál se nuceně, protože viděl, že tímhle zásahem do hovoru netrefil. Chvíli jeli mlčky. Marek se pokusil mlčení prolomit.

                „V příští vesnici je prima hospoda. Zvu vás na kafe.“

                „Vy to tu znáte?“

                „Aby ne, jezdím tudy už skoro dvacet let. Mám nahoře chatu.“

                „A není to otrava?“ zeptal se kluk.

                „Co jako?“

                „No, jezdit dvacet let pořád na stejné místo.“

                „Vidíte,“ pokusil se to obrátit v žert. „Nad tím jsem ještě nepřemýšlel.“

                „Ale měl byste,“ ušklíbl se kluk a Marek poznal, že mu ten dívčin společník není sympatický.

                Možná že je to jen pudové soupeření o samici, pomyslel si a v duchu se tomu zasmál.

                „Kamile,“ okřikla chlapce dívka. „Nerejpej zase!“

                „Vidíte,“ řekl Marek. „Ještě jsme se nepředstavili“

                „Kamil,“ oznámil kluk.

                „Já jsem Táňa Málková,“ spěšně se pokusila opravit dojem dívka. S potěšením zkonstatoval, že mezi jeho pasažéry narůstá napětí.

                „Doktor Marek,“ řekl.

                Viděl v zpětném zrcátku, jak se zarazila. Čekal otázku, která musela přijít. Vždycky přišla.

                „A nejste náhodou…?“

                „No tak dobrá,“ rezignoval. „Jsem skutečně docent Marek z první interny. Vy studujete medicínu,“ dodal.

                „Ano,“ přiznala. „Druhý ročník.“

                „Tak to se ještě nějaký ten rok nepotkáme,“ usmál se. „Aspoň dva. A vy?“ otočil se ke Kamilovi.

                „Ne,“ řekl ten kluk. „Já nestuduju.“ Rozhovor se prostě dostal tam, kde ho právě nechtěl mít. Zastavil u hospody a všichni tři se usadili u stolku blízko výčepu.

                „Á, pan profesor,“ přiběhl číšník. „Copak si budete přát? A něco pro vaše přátele?“

                „Nech těch opičáren, Honzo,“ napomenul ho Marek. „Tři kávy postačí.“

                „Radši bych si dal pivo,“ pravil pomalu Kamil. Zase se něco ve vzduchu zaseklo.

                „Tak tedy pivo. A vy?“ otočil se k Táni. Znejistěla, podívala se na Kamila a pak ze sebe potichu vypravila: „Já taky – pivo – teda malé.“

                Nato se hodnou chvíli mlčelo, Jak už to bývá, když se čeká na jídlo nebo na pití. Potom Marek usrkával kávu a přemýšlel, proč ho napadlo, že je vlastně vetřelcem do jejich soukromí. I když zastavili oni jeho. Ale uvědomil si ten rozdíl, že zatímco on podvědomě toužil po nějakém společníkovi na dnešní noc, oni ho nepotřebovali. Byl pro ně jen dopravním prostředkem, součástí vozidla, které je vezlo za jejich neurčitým cílem. Ale jakmile padlo jeho jméno a dívka na ně zareagovala, stal se najednou třetím a teď to všichni tísnivě cítili.

                „Jste z Olomouce?“ zeptal se jen, aby něco řekl.

                „Ne,“ chytila se Táňa. „Jsem Opavačka a Kamil skoro taky. Já si myslím, že je to lepší, když člověk nestuduje v rodném městě. Připadá si pak samostatnější.“

                „Taky se mi kdysi na kolejích líbilo,“ řekl Marek. Cítil, že napětí povolilo a hovor se rozproudil. Tedy mezi ním a Táňou, znali přece jen hodně společných míst. Marka poprvé napadlo, že s touhle dívkou by mohl být velice zábavný večer. A byl si již jist, že mu Kamil vadí.

                Nebyl vlastně žádný donchuán. Za svůj život mohl ženy, se kterými se miloval, spočítat na prstech rukou, možná, že by mu nějaký ten prst chyběl. A od svatby s Hanou by mu vystačila i jedna ruka. Ale tahle blondýnka, spoře oblečená a přesto cudně vypadající, se mu začínala ohromně líbit.

                Pokračovali v cestě do kopců a dívka štěbetala. Marek kouřil a přeřazoval rychlosti a Kamil kouřil a mlčel. Konečně vjeli do vesnice, kde měl Marek chatu. Zastavil u odbočky.

                „Tak tady já končím. Tam na kopci je to místo, kam už dvacet let jezdím.“

                „Vypadá pěkně,“ pochválila ho dívka. Uvědomil si, že by to řekla, i kdyby pěkně nevypadalo. Kamil neřekl nic. To znamenalo, že opravdu vypadá dobře.

                „Za vesnicí je rybníček. Dá se v něm koupat, ale jen ze strany od hráze. A jsou tam místa,“ dodal, dívaje se na dívčina ňadra bez podprsenky, „kam není odnikud vidět.“

                Zasmála se. „Děkujeme. Za svezení i za radu.“

                Vytahovali bágly. Sklonila se nad tím svým a Marek uviděl všechno, co předtím přes tričko jen vytušil. Viděl díky svému povolání mnoho nahých ženských těl, jen že nemocniční nahota je zcela zbavena svého sexuálního podtextu. Nahota třeba i krásných žen na vyšetřovacím stole zoufale ztrácela své přírodu určené poslání. A proto byl Marek nyní potěšen pohledem, jenž se mu naskytl, a protože byl mladistvě naladěn, vyklouzlo mu to, na co vlastně celou druhou polovinu cesty myslel: „Anebo kdybyste chtěli, mohli byste být dnes mými hosty.“

                Táňa s Kamilem si vyměnili pohled. Ani jeden s pozváním nepočítal. Ani Marek s ním vlastně nepočítal.

                „Když vám nebudeme překážet,“ vyhrkla dívka.

                Marek spolkl slinu. „Tak jdeme.“

                Jeho chata je překvapila. Kamil měl určitě připravenou repliku na paláce v horách, ale Markova chata stála osamocená a vypadala skromně. Cítil, jak vzal tomu mladému rebelovi vítr z plachet a měl z toho radost. Ale vzápětí se zarazil. Proč je sem vlastně zval? Aby dokázal tomu mladému nafoukanci, že není takový snob, za jakého ho považuje, anebo proto, aby dokázal Táni, že je její Kamil blbec? Uvědomil si, že ve skutečnosti pozval Kamila a ne Táňu a to jen proto, aby s ním mohl svést boj, jehož rozhodčím bude dívčina přízeň.

                „Dejte si věci do ložnice,“ řekl. „Já zůstanu v obýváku – mám tu i válendu. Bývám v noci dlouho vzhůru.“

                Vyšli z ložnice až po nějakém čase. Všiml si, že Táňa má pod tričkem plavky. „Půjdeme se okoupat,“ oznámila. „Jdete s námi?“

                Vlastně měl chuť strávit den v její společnosti. Ale pak si uvědomil Kamilovu atletickou postavu a řekl:  „Raději si něco přečtu.“ A neodpustil si špičku: „To víte, ani po dvaceti letech se mi to tu neomrzelo. Ale jestli vás můžu o něco poprosit, tady máte peníze a kupte ve vesnici něco na pití. Na večer.“

                Díval se za nimi, jak sbíhají z kopce dolů do vesnice. Nervózně si zapálil cigaretu. Vždycky to dělal s pocitem jakési viny a špatného svědomí, byl přece internista a kardiolog, ale tentokrát si ani neuvědomil, že cigareta už hoří. Hodili se k sobě. Teď, když běželi dolů a drželi se přitom za ruce, si uvědomil, jak je jim cizí. Ale pocítil jen to, co cítí kůň bodnutý ostruhami.

                Den ubíhal nad knihami. K obědu si usmažil kousek masa, po obědě si vyšel na terasu a strávil příjemnou hodinku na sluníčku. Večer přišel, ani nevěděl jak. Teprve když rozžal světlo v pokoji, uvědomil si, že se Kamil s Táňou ještě nevrátili. A od toho okamžiku začal být nervózní. Po půlhodině odložil knihu, protože zjistil, že čte už dlouho stejné dva řádky, aniž by věděl, co v nich stojí. S narůstajícím časem narůstalo i jeho zklamání. Uvědomil si, že se vlastně na střetnutí s tím mladíčkem těšil. Vlastně od mládí nesnášel lidi, kteří se ke všemu stavěli záporně a negovali už předem všechno, co se mělo tvořit. Koneckonců možná Kamil takový není. Jenže Marek chtěl, aby takový byl.

                Venku už byla tma. Vyšel na terasu a pod ním svítila vesnice. Chvíli nevnímal zvuky, které k němu doléhaly, pak nad nimi přemýšlel a potom si uvědomil, že ve vesnici je tancovačka. Pochopitelně! Bodejť by tam nešli! I když nemohl říci, že by se ho to nedotklo. Nebyl zvyklý, aby lidé dávali přednost čemukoliv před jeho společností. Kvapně se oblékl, ale pak se zarazil. Co tam bude dělat? Jistě, záminku ke vstupu měl výbornou, ale co dál? Pocítil bolestně, jak se před ním (nebo za ním) zavírají vrata. Kdo ví, kdy se naposledy takto bezprostředně setkal s mládím! Byl zvyklý na to, že svět okolo něho stárne souběžně s ním. Mladí lidé, které potkával – asistenti nebo studenti – se k němu chovali s úctou přináležející jeho věku a postavení. Proto je bral jako součást svého světa, nepůsobili na něj rušivě. A děti neměl. Je jisté, že kdyby Táňu potkal na zkoušce, byla by pro něj jen jednou z mnoha a nemohla by ho vytrhnout z jeho klidu. Byla by pečlivě oblečená, namalovaná a uctivá. A bez toho Kamila!

                Sedl si a svlékl si sako. Už věděl, že do vesnice nepůjde. Že se bojí o svou sebeúctu a rezervovanost, o to, na čem si nikdy nezakládal, ale jen proto, že nikdy nebylo ohroženo. Cigareta ho uklidnila, ale vtíravé myšlenky vířily dál.

                „Moc přemýšlím,“ řekl si a pustil si televizi. Studovat už nedokázal a pocítil únavu. Z dřímoty ho probraly kamínky vrhané na okno. Podíval se na hodinky, byla skoro půlnoc.  Vypnul televizi a šel otevřít. Na první pohled poznal, že se Kamil sotva drží na nohou.

                „Promiňte.“ To se ozvala pochopitelně Táňa. „Potkali jsme u rybníčka spolužáky a tak jsme si s nimi šli zatančit: nezlobte se, že jdeme tak pozdě, Kamilovi se nechtělo odejít. Vzbudili jsme vás?“

                „No tak jsem se napil,“ nepustil ho ke slovu Kamil. „To si piš, že se mi nechtělo do tohohle dvacet let zvelebovaného hnízdečka. Napřed mě spletlo, že tu nestojí vila jako svět, jenže teď vím, že i ta prostota je jenom jeho póza. A díky ní je i tím profesorem.“

                V Markovi se zdvihl vztek. „Zavřete hubu, mladíku,“ řekl nezvykle ostře. „Jste tu hostem a mohl byste si to na chvíli uvědomit.“

                „Já vám na to seru,“pravil ztěžka Kamil. „Já si, pane, můžu vzít spacák a jít spát kamkoliv. Mně může být vaše pohostinství ukradené.“

                „Rád se posloucháte, že?“ řekl Marek.

                Kamilovi se vzteky zkřivil obličej a zalapal po dechu: Nebo po slovech, kterých se mu nedostávalo. Marek nebyl na takový střet připraven, myslel si, že soupeře postupně při víně rozloží svou ironií, ale teď ho už přešlo překvapení a uvědomil si, že v takovém přímém souboji nemá jeho protivník žádnou šanci.

                „Proč jste nás vlastně pozval?“ vzpamatoval se zatím Kamil. „Vždyť přece lidi, jako jsem já, nesnášíte.“

                „To vám někdo řekl nebo jste na to přišel sám?“

                „Sám.“

                „Tak to vám gratuluju.“

                „Chcete si ze mě dělat srandu, co?“

                „Ano. O čem si s vámi mám vyprávět, když takhle vypadáte? Spíš byste měl jít spát.“

                „Možná, že jsem ožralý, ale v opici mi to myslí líp, než za střízliva. Vidím takhle věci jasněji. A proto vím, že jste mě nesnášel, už když jsem si sedal do toho vašeho nóbl autíčka.“

                „Víte víc, než já. Já bych přísahal, že se to stalo až mnohem později během cesty.“

                „Takže nepopíráte, že mne nesnášíte.“

                „Mám vás snad milovat, když vím, že mnou opovrhujete?“

                „Na to nejste zvyklý, co?“

                „Ne, nejsem. Dokázal jsem v životě dost, aby si mě lidé spíš vážili. Tím nemyslím tituly a postavení. Ale je za mnou spousta lidských životů a práce. Co jste udělal vy?“

                „Já?“

                „Ano, vy. A neříkejte, že jste měl málo času.“

                „Já dělám svoji práci. Možná ne tak atraktivní, ale stejně poctivě jako vy.“

                „A zatímco já to tak beru, vy trpíte komplexem, že vaše práce není tak vážená jako moje a proto jste mne bez důvodu napadl. Možná, že to nevíte, ale to vy jste m vyhlásil nepřátelství jako první.“

                „To není pravda.“

                „Ale je. Vlastně je mi vás líto. Závidím vám jen jedno – schopnost udržet si lásku takového děvčete jako je Táňa.“

                „Proč to před ní říkáte?“

                „Protože vás nemám rád.“

                Kamil sklopil hlavu a přiznal porážku. S tím Marek nepočítal. Ten kluk byl rozhodně inteligentní, i když tak nesmyslně agresivní.

                „Můžu dojít pro věci?“ zeptala se přiškrceným hlasem Táňa. „Půjdeme se vyspat někam do lesa.“

                „To je přece nesmysl,“ vzpamatoval se Marek. „Uložte ho do ložnice. Jenom mu dejte k hlavě umyvadlo.“

                „Nebojte se, nezbliju vám ten komfort,“ vykřikl Kamil, který ucítil tenhle kopanec, uštědřený poraženému.

                Táňa zaváhala. Marek četl v jejím obličeji obrovskou chuť odejít. S překvapením zjistil, že zůstala na straně poraženého. Ale pak její tvář ztratila jakýkoliv výraz a řekla: „Pojď Kamile,“ a odvedla ho do ložnice.

                Marek si sedl ke stolu s knihami. Cítil zadostiučinění a vcelku s chutí se dal zase do čtení publikací. Taková hádka pěkně tříbí mysl. Zasmál se. Ten hoch byl zcela bez šance. Napadlo ho, jestli si ho sem nepozval jenom jako takového sparingpartnera. Aby si povzbudil své vlastní ego. Nu což, povedlo se. Těšil se, až bude Kamil ráno vyklízet bojiště a bude s bát podívat Markovi do očí. Proto ho vlastně nepustil pryč. Spánek v lese by Kamilovi ponechal možnost odchodu se ctí. A to on nehodlal dopustit. Vítězství muselo být úplné.

                „Jsi vlastně strašná mrcha, doktore,“ promluvil sám k sobě a sklapl knihu.

                Za ním vrzly dveře. Když se otočil, uviděl Táňu, která vyšla z ložnice a potichu za sebou zavírala dveře. Měla na sobě dlouhý Hanin župan, ten byl ale tak jemný, že nezakrýval dostatečně její dráždivé tělo.

                „Už spí,“ řekla tiše. „Nezlobíte se, že jsem si vypůjčila tohle?“

                „Ne, rozhodně ne.“

                „Nezlobte se na něho. Kamil není zlý kluk.“

                „To určitě ne, když ho milujete vy.“

                „Nebuďte ironický. Proto jsem za vámi nepřišla.“

                „Dobrá, nebudeme se tedy bavit o vašem chlapci. Přiznám se, že mne rozčílil na nejvyšší míru. A sotva bych mohl s vámi příjemně konverzovat, kdybychom se bavili o něm.“

                „A o čem se chcete bavit?“

                „Třeba o vás.“

                To šlo, To šlo dokonce docela dobře. Marek přinesl i jednu láhev vána ze železných zásob chaty, které nikdy nevysychaly. Měl radost z toho, že sedí u stolu s hezkou dívkou a vede nenáročnou konverzaci. Měl radost ze sebe. Hodiny popoběhly a vína ubylo, když Táňa zvážněla.

                „Víte,“ přiznala náhle. „Já jsem za vámi přišla i z osobních důvodů. Myslím, si, že jsem nemocná.“

                Markovi v tu chvíli právě tancovala před očima představa, jak své společnici zvolna  stahuje župánek přes její oblá ramena. Teď představa prskla a zmizela.

                „Nemocná? A jak se to projevuje?“

                „Cítím s občas hrozně slabá. Párkrát jsem už omdlela. A teď, když jsem na čundru s Kamilem, cítím, že nestačím. Nosím skoro prázdný batoh a stejně nemůžu vylézt do žádného kopce.“

                „V noci spáváte dobře?“

                „Ani ne. Často se budím.“

                „A musíte se po probuzení na lůžku posadit?“

                Podívala se na něj trochu překvapeně, pak ale přikývla. „Ano. Víte, mívám často sen, že mi na prsou něco leží a brání mi v dýchání. A když se probudím, musím si sednout a zhluboka dýchat, než se to spraví. Poslední dobou se ten sen objevuje stále častěji. Tady na horách ani ne, ale doma hodně často.“

                „Hm,“ zabručel Marek. V podstatě cítil, že večer jde do háje. Vůbec se mu dnes nechtělo být lékařem. Ale pak mávl rukou. Byly skoro tři hodiny ráno. Má vůbec cenu teď začínat noc?

                „A proč jste s tím nešla k lékaři?“

                „Mám strach,“ přiznala. „A taky nechci, aby to někdo věděl. Kamil nesmí vědět, že jsem nemocná.“

                „Proč? Nevěříte, že by pak s vámi zůstal?“

                Podívala se na něj raněným pohledem. Poznal, že zasáhl někoho, kdo s ním vůbec nechtěl bojovat.

                „Víte co? Tak já vás vyšetřím. Odložte si, já si dojdu pro stetoskop. Někde ho tu v lékárničce mám.“

                Župan sklouzl z ramen. Na krátký okamžik si dívčino tělo ještě zachovalo svůj dráždivý tón. Až do okamžiku, kdy přiložil stetoskop pod oblý pevný prs. Zvuk, který uslyšel, ho vyvedl definitivně ze zasnění. Náhle byl zase doktorem Markem, internistou a před ním na pohovce ležela pacientka, jen tělo s vnitřními potížemi, bez povrchového nátěru ženských tvarů a zlatavé kůže. Ten šelest tam byl. Nepříliš zvučný, ale o to závažnější. Pomalu vyšetřoval dál, poslouchal propagaci, vyklepával srdeční obrysy. Jako kdysi Thomayer, ušklíbl se v duchu. Ale co jiného tady na chatě, bez EKG, bez ultrazvuku a dalších vymožeností moderní medicíny. Vyndal stetoskop z uší. Vzal ji za štíhlé ruce. Prsty měly silnější poslední články.

                „Nemodrají vám prsty, Táňo?“ zeptal se.

                „Jen někdy, když je mi zima,“ odpověděla.

                „Můžete se obléct,“ řekl a uvědomil si, že vlastně vůbec nestojí o to, aby neposlechla. Krčila se v rohu pohovky a v obličeji měla strach.

                „Neřeknu vám bez dalších vyšetření nic konkrétního. Ale vaše srdce není v pořádku. Měla jste takové potíže už jako dítě?“

                „Nevím… možná, ale slabší.“

                „Myslel jsem si, že jde asi o vrozenou vadu. Zřejmě dost závažnou a právě teď se začíná dekompenzovat. Není to nic divného,“ pokračoval. „jestliže takové srdce utáhlo dětský organismus, nestačí už na organismus mladé ženy, kterou jste teď.“

                „Dá se to léčit, pane doktore?“ Měla pohled štvaného zvířátka.

                „Podívejte, Táňo,“ uchopil ji za ruce a pohlédl jí do očí. „Zatím vám nemohu říct nic konkrétního. Přijďte za mnou na kliniku, přijmeme vás a uděláme nutná vyšetření. Podle mého úsudku bude ale potřebná operace.“

                „Operace?“ Z očí jí vytryskly slzy. „Srdeční operace?“

                Mlčel. Tušil, co s jí teď honí hlavou a nezdálo se mu vhodné do toho zasahovat.

                „Po těch operacích zůstávají ošklivé jizvy, viďte.“

                Trhlo to s ním, Tak s tím nepočítal. Strach o život, strach ze smrti na operačním stole, to ano. Ale jizva? Nikdy ho nenapadlo, že i nad tím mohli uvažovat pacienti, které pravidelně přesvědčoval o nutnosti operace. A uviděl před sebou znovu Táninu krásnou hruď, otevřenou operačním řezem s hrudním rozvěračem zařezaným do svalstva. Otřásl se.

                „No ano, bez jizvy to nepůjde. Ale bez operace nebudete moci normálně žít.“

                „Co znamená normálně žít?“

                „No, přinejmenším nebudete bez té operace moci mít děti.“

                „Chtěla bych mít děti,“ pravila s tváří nehybnou jako letní nebe. „Ale nemám ráda jizvy. Kamil je taky nemá rád.“

                „Jděte spát, Táňo. Jste dnes moc unavená a rozrušená.“

                Zdálo se mu, že zaváhala. Znal to. V momentální situaci ho potřebovala. Ne jako muže, ale jako lékaře. Anebo prostě jen jako člověka, aby nebyla sama.

                „Dobrou noc, pane docente,“ řekla a odcházela. Do ložnice, za svým Kamilem. Ještě jednou si představil, jak by mohla být krásná nahá na jeho lůžku, rozpálená vášní. Ale to byl už jen mlhavý záblesk. A Marek s překvapením zjistil, že se už necítí být vítězem.

                Když je ráno uslyšel vstávat, vstal taky a šel na dvorek. Byl nevyspalý, ale nechtěl se s nimi setkat. Nechtěl vychutnávat svůj triumf nad poraženými. Cítil, že na takové nedůstojné šarvátky nemá právo. Ti dva měli před sebou mnohem důležitější boj.

                Díval se za nimi, jak se drží za ruce a scházejí dolů k vesnici. Povzdychl si a zapálil si cigaretu. Pak ji zahodil. On si tady vědomě ničí zdraví a jiní trpí zcela nevinně. Podíval se na dým vycházející z trávy a pak cigaretu zašlápl. Nechutnala by mu. Pak si šel balit věci.

                Poprvé po několika letech se mu zastesklo po domově. Po manželce Haně. A vůbec po tom všem, kvůli čemu žije.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.