V roce 2014 si budeme připomínat stoleté jubileum od začátku největšího lidského vraždění v dějinách – první světové války, jež je moderními historiky považována jen za první etapu vraždění ještě většího – druhé světové války. Určitě se objeví mnoho článků i knih k tomuto tématu. Rozhodl jsem se navázat na svou sérii postav habsburského rodu a v tomto článku přiblížit postavu, jež je se začátkem první světové války bezprostředně dávána do souvislosti – Františka Ferdinanda d´Este, následníka rakouského trůnu, jehož zavraždění v Sarajevu bylo onou dlouho očekávanou záminkou k zahájení celosvětového konfliktu.

                V porovnání se svým bratrancem a předchůdcem ve funkci následníka rakousko-uherského trůnu korunním princem Rudolfem se jím historici a hlavně spisovatelé a filmaři zabývali nepoměrně méně. A to přesto, že jeho život skončil stejně tragicky jako život Rudolfův. Jenže jestliže život Františka Ferdinanda jen tragicky skončil, Rudolf tragicky žil. A to přitahuje historiky i umělce samozřejmě mnohem více.

                Ale i osud Františka Ferdinanda byl nesmírně zajímavý a stojí možná za to, abychom se jím zabývali blíže.

                Narodil se 18.prosince 1863 v Grazu, ve městě, kde žiji a kam se většinou odsouvali mladší členové habsburského rodu. Jeho otec byl totiž mladší bratr císaře Františka Josefa I. Karel Ludvík.  Karel Ludvík, třetí syn Františka Karla a jeho manželky Sofie, tak dobře známé z romantických filmů režiséra Ernsta Marischky o Sissi, čili císařovně Alžbětě. Byl až třetím synem a na rozdíl od svých dvou starších bratrů Františka Josefa a Maxmiliána rodinný člověk prostý jakýchkoliv politických ambicí. Byl ženatý s Marií Annunziatou z Neapole-Sicílie, tedy princeznou, která ač ještě narozena v neapolském Versailles – Casertě, musela díky Garribaldimu své království opustit a byla vlastně vyhnankyní žijící z milosti habsburského rakouského dvora. Tato mladá dáma byla na rozdíl od svého muže nesmírně ambiciózní a byla skálopevně přesvědčena, že to jednou bude její syn, kdo se stane rakouským císařem. Proto byla navzdory své progredující tuberkulóze ochotna podstupovat stále nová těhotenství, ačkoliv jí to lékaři přísně zakazovali. Porodila svému muži tři syny, narození dcery Margarety Sofie pak znamenalo skutečně i její konec. (Někdy se vyplatí lékaře poslouchat). Zemřela v roce 1871, kdy bylo Františku Ferdinandovi 8 let. Na milující maminku chlapci nezůstaly žádné vzpomínky, Marie Annunziata totiž lásky nebo aspoň jejích projevů snad ani nebyla schopna.

                Jak stály vlastně šance, že by se některý z jejích tří synů Františka Ferdinanda, Otta a Karla Ludvíka mohl stát rakouským císařem? Ne tak zcela beznadějně.  Císařem byl František Josef, a i když se svou manželkou Alžbětou žil v době, kdy Marie Annunziata porodila svému muži nejstaršího syna už víceméně odděleně, měli spolu syna Rudolfa, narozeného 1858, jenž měl samozřejmě na trůn přednostní právo.  Rudolf byl ovšem jemný intelektuální chlapec nevalného zdraví, což bylo veřejným tajemstvím. Nejstarší z císařových bratrů Maximilián byl sice od roku 1857 ženatý s belgickou princeznou Charlottou, manželství zůstávalo ale stále bezdětné a mluvilo se o Charlottině duševní labilitě. Ta se nakonec po smrti jejího manžela změnila skutečně na duševní chorobu. Maximilán se nechal od francouzského císaře Napoleona III přemluvit k tomu, aby se v roce 1864 nechal korunovat mexickým císařem. V následné občanské válce ale podlehl, a 19. června 1867 byl popraven. Tím byl definitivně ze hry. Čtvrtý ze sourozenců – mladší bratr Karla Ludvíka Ludvík se pak víceméně netajil svou homosexualitou a všechny plány na jakékoliv manželství striktně odmítal.

                Když Marie Annunziata umírala, stál tedy mezi jejím nejstarším synem a císařským trůnem kromě vládnoucího Františka Josefa pouze korunní princ Rudolf.  A samozřejmě i její vlastní manžel, Ludvík Karel.

                František Ferdinand dostal v roce 1873 novou maminku. Marie Terezie Portugalská byla pravým opakem jeho matky. Byla to nesmírně milá a obětavá osoba, jež se s otcem Františka Ferdinanda, Karlem Ludvíkem, skvěle doplňovala. Otec se o své syny ostatně vždy obětavě staral, přivedl je k lásce k přírodě a lovu, dokázal jim nahradit i chybějící mateřskou lásku. Teď přišla i ona. I když byla Marie Terezie jen o 8 let starší než František Ferdinand, vznikl mezi nimi velmi dobrý vztah. Vztah jeho otce s macechou se stal pro malého prince ideálem, po kterém pak celý život toužil.

                Ani láskyplný domov ovšem nedokázal změnit poněkud zvláštní povahu mladého arcivévody. Byl to mlčenlivý, spíše stále zasmušilý a rezervovaný člověk – zřejmě zdědil po matce hodně z její povahy – a kromě toho i její tuberkulózu. Existují stovky možná i tisíce fotografií arcivévody Františka Ferdinanda – ale jen na dvou z nich se usmívá či směje. Jeho osud byl dán jeho původem. Jako každý arcivévoda habsburského domu se musel vyučit řemeslu a věnovat se vojenské kariéře.

                 V roce 1875 potkala tehdy dvanáctiletého Františka Ferdinanda další velmi šťastná náhoda. V tom roce zemřel bezdětný František V. Rakouský d´Este, vévoda z Modeny, jenž byl pohádkově bohatý. Aby zabránil konfiskaci svých statků v horní Itálii nově vzniklým italským státem, rozhodl se ve své závěti určit za svého dědice někoho z rodu rakouských Habsburků a obrátil se se svou nabídkou na všeobecně oblíbeného Karla Ludvíka. Byl ochoten převést všechen svůj majetek na některého z jeho synů, za dvou podmínek. Totiž zaprvé, že dědic začne ke svému jménu psát i přídavek d´Este a zadruhé, že se musí naučit italsky. František Ferdinand byl ochoten těmto podmínkám vyhovět a stal se tak pohádkově bohatým. S příjmením d´Este nebyl problém, ovšem co se týká výuky italštiny, to už byla jiná a nepříliš slavná kapitola. I když byl v dobré vůli ihned najat soukromý učitel italštiny. Měl být prvním z mnoha zoufalců, jež se pokoušeli naučit mladého dědice d´Este jakémukoliv cizímu jazyku.

                V Habsburské rodině bylo zvykem, aby každý habsburský arcivévoda ovládal pokud možno všechny jazyky národů rakouské říše. Zejména pro možného budoucího císaře to byla naprostá povinnost. V tomto bodě se ovšem František Ferdinand ukázal jako naprosto nevzdělavatelný. Údajně spotřeboval „ celé legie učitelů“ aniž by byl schopen naučit se aspoň rámcově jakýkoliv cizí jazyk.  Neúspěch při učení italštiny ho silně frustroval a v následku tohoto zážitku nikdy nenavštívil své rozsáhlé pozemky v horní Itálii.  I jeho chorobná nenávist k Maďarům se prý datovala z doby, kdy sloužil v Uhrách u husarského pluku. Protože to bylo už po rakousko-uherském vyrovnání, mohli se maďarští důstojníci i ve službě bavit maďarsky, což taky dělali. František Ferdinand prý dospěl – a zřejmě ne zcela neoprávněně – k názoru, že si z něj dělávali legraci a vůči všemu maďarskému navždy zatrpkl. Což mohlo mít v budoucnu tragické následky.

                František Ferdinand byl vždy značně nevyrovnanou povahou. Měl nesporně sklony k agresivitě – je známá historka, kdy zbičoval zahradníka na Konopišti, který nezahrabal okamžitě po odjezdu kočáru s arcivévodou stopy v písku, jak byla jeho povinnost.(Arcivévoda totiž něco zapomněl a nečekaně se obratem vrátil). Stopy kol v písku, které tam podle jeho představ už dávno neměly být, v něm vzbudily nepříčetný výbuch vzteku.  Arcivévoda ventiloval svou agresivitu ale převážně na střelnici a hlavně na lovu. Byl legendárním lovcem, jenž zastřelil za svého života údajně přes 200 000  – slovy dvě stě tisíc kusů zvěře. Oficiálně je to 274 889 kusů. Komu to připadá naprosto nereálné, uvedu ještě jeho denní – skutečně dokumentovaný – rekord z jistého červnového dne roku 1908 – v ten jediný den zastřelil 2763 racků chechtavých. Na zámku Konopiště měl svou střelnici, již je možné navštívit. Je známo, že byl schopen i uprostřed noci náhle běžet do střelnice a až do rána pak střílel do terčů. Tímto způsobem se mu dařilo držet své záchvaty zuřivosti do určité míry pod kontrolou. Hodně cestoval a byl vášnivým sběratelem doslova úplně všeho. Tyto sbírky jsou dnes v depozitáři na zámku Konopiště. Známé je jeho soutěžení s britským korunním princem Eduardem, kdo nasbírá více artefaktů s motivy života svatého Jiřího. František Ferdinand údajně tuto soutěž vyhrál. Nesnášel odpor, a pokud na odpor narazil, snažil se ho zlomit bez ohledu na prostředky. Dokumentovaný je jeho spor s místním mlynářem na Konopišti, jehož mlýn v „jeho“ lese ho natolik iritoval, že dal mlynáři odstavit vodu do náhonu. Mlynář arcivévodu žaloval a u soudu v Benešově i vyhrál. Nepříčetný arcivévoda, rozzuřený skutečností, že si jej vůbec nějaký soudce dovolil odsoudit k náhradě škody, spěchal k císaři do Vídně, aby si tu stěžoval a domohl se svého „práva“. A tam se od svého strýce císaře, jenž ho stejně neměl nikdy v lásce, dozvěděl, že: „milý synovče, ty zákony jsme přijali pro všechny naše poddané a tak se jimi musíme řídit v první řadě my sami.“  František Ferdinand se tedy vrátil na Konopiště s nepořízenou, dokázal ale dalšími schválnostmi (dnes bychom to nazvali „mobbing“) mlynáře nakonec vyštvat.

Na druhé straně to byl člověk otevřený všem technickým novotám a vymoženostem – na Konopišti fungoval první výtah v Čechách a zámek byl jedním z prvních elektrizovaných šlechtických sídel. A byl to rodinný člověk, toužící vybudovat si stejnou pohodu rodinného zázemí, jakou znal ze vztahu svého otce Karla Ludvíka a své nevlastní matky Marie Terezie. Pro tuto vidinu byl ochoten obětovat doslova vše. František Ferdinand nebyl pro svou zasmušilou povahu žádným magnetem ženské přízně a žil na rozdíl od svého bratra, krásného Otty, či svého bratrance korunního prince Rudolfa po stránce sexuální spíše asketicky. Oba výše jmenovaní dostali ostatně při svých eskapádách pohlavní choroby všeho druhu. Otto, jenž byl schopen v noci čekat, až manželka usne a pak se vykrást z manželské postele a vyrážet do města za milenkami a prostitutkami, zemřel nakonec ve svých 41 letech na syfilidu, Rudolf se vedle syfilidy nakazil i kapavkou, a tuto chorobu přenesl na svou manželku. Způsobil tak její neplodnost a přivodil si její nehynoucí nenávist. Bolesti kloubů, jakožto následek této pohlavní choroby jej učinily zcela závislým na morfiu a byly jedním z mnoha faktorů vedoucím k jeho tragické smrti. Takové nebezpečí tedy Františku Ferdinandovi při jeho způsobu života nehrozilo.

                V roce 1889 se Rudolf v zámečku Mayerling nedaleko Vídně zastřelil. Dědicem trůnu se stal otec Františka Ferdinanda d´Este, arcivévoda Karel Ludvík. V podstatě všichni, včetně Františka Ferdinanda, očekávali, že se arcivévoda  svých nároků vzdá ve prospěch svého nejstaršího syna, tak jak to kdysi v roce 1848 udělal otec císaře Františka Josefa, arcivévoda František Karel. K překvapení všech to tento ale neudělal. Měl to svůj důvod. Karel Ludvík nikdy netoužil po císařské koruně a pro vykonávání císařského úřadu se hodil možná ještě méně než jeho bratr, císař František Josef. Jenže právě v této době vypukla u jeho nejstaršího syna, tedy Františka Ferdinanda, naplno choroba, jíž se nakazil ještě od své matky – tuberkulóza. Vzdání se nároku na trůn by v případě smrti jeho syna znamenalo zmatky v rozsáhlé habsburské rodině a zápasy o trůn. Především by pak Karel Ludvík už nemohl ovlivnit volbu nového následníka – a o politických schopnostech svého druhorozeného syna Otta nebyl očividně přesvědčen. Karel Ludvík tedy zůstal korunním princem, což způsobilo u Františka Ferdinanda silnou frustraci a napětí v jeho vztahu s otcem.  Pozitivní ovšem bylo – a tak to jeho otec i myslel – že se bez povinností korunního prince mohl plně soustředit na léčbu své choroby.

                Mycobacterium tuberculosis, původce tuberkulózy, potřebuje pro své přežití vlhko a hodně kyslíku. Proto tato baktérie na rozdíl od jiných postihuje přednostně horní – lépe provzdušněné – laloky plic. Doba švýcarských horských sanatorií (ve vyšších nadmořských výškách klesá tlak kyslíku, což usnadňuje léčbu choroby) v té době byla ještě daleko v budoucnosti, hojivý účinek suchého (pouštního) vzduchu byl ale už znám. František Ferdinand vyrazil na cesty do Egypta, kde mohl spojit svůj léčebný pobyt i se svou vášní pro lov. V Egyptě strávil zimy 1895 a 1896. Protože léčba nepřinášela kýžený výsledek, rozhodl se jeho otec Karel Ludvík vykonat pouť na hrob Ježíše Krista do Palestiny, aby se tam modlil za vyzdravění svého nejstaršího syna. Napil se tam vody z Jordánu a nevyléčitelně onemocněl nějakou parazitární chorobou. Dokázal se ještě vrátit do Vídně, tam jej ale choroba přemohla a oficiální následník trůnu zemřel 19.května 1896. Uvolnil tak definitivně cestu k trůnu svému nejstaršímu synu, jemuž snad skutečně otcovy modlitby pomohly, od roku 1896          byla jeho tuberkulóza považována za vyléčenou. Císař František Josef nebyl příliš nadšen. Svého synovce nikdy příliš dobře nesnášel a zřejmě to byly i jeho intervence, které zdržovaly Karla Ludvíka v úmyslu vzdát se nároků na trůn ve prospěch svého syna.

                A vzápětí vznikl další vážný problém. Někdy v roce 1896 po svém návratu z Egypta poznal František Ferdinand na plese v Praze svou osudovou lásku. Hraběnka Žofie Chotková už nebyla nejmladší  (bylo jí už 28 let, což v té době znamenalo, že děvče z dobré rodiny bylo už prakticky neprodatelné a mělo se ucházet o místo v klášteře) a navíc, jak si okamžitě všiml donchuán Otto, její postava naznačovala už sklon k nadváze. Otto se marně snažil bratra těmito argumenty ( věk a postava) odradit, František Ferdinand se už zamiloval, a když si něco vzal do hlavy, nebylo možné mu to z té hlavy vytlouct. Mnohem vážnější problémy ale měly vzniknout na politické úrovni, tedy s císařem Františkem Josefem. Žofie Chotková pocházela sice z nejstarší české šlechty, byla ale pouze hraběnkou. Habsburský rodinný kodex přikazoval všem členům rodu ženit se výhradně s členy rodin, jež byly někdy v minulosti „suverény“, tedy nosily na hlavě královskou nebo aspoň knížecí korunu. Žofie tedy tuto podmínku nesplňovala a císař svému synovci přísně zakázal jen pomyslet na to, že by svou novou lásku učinil někdy v budoucnosti svou manželkou. Ale František Ferdinand prokázal opět svou příslovečnou zaťatost. Když si něco umanul, nebylo možné mu jeho myšlenku vymluvit. V Žofii viděl možnost realizace svého snu o dokonalé harmonické rodině a po ničem netoužil víc než po tom. Co se týká domluvených sňatků s členy jiných královských rodin, měl ve svém okolí dostatek odstrašujících příkladů, ať už to byl jeho bratr Otto, jeho bratranec korunní princ Rudolf, či strýc Maximilián. Že může nešťastně skončit i sňatek z lásky, čehož příkladem byl právě císař František Josef a císařovna Alžběta- Sissi, to nehodlal brát v úvahu. Byl přece úplně jiný, než jeho strýc! Což ovšem cítil i onen strýc a to bylo důvodem jeho nepřízně vůči synovci a jeho lásce.     

                Nicméně všechny tlaky a pokusy odradit Františka Ferdinanda od jeho úmyslu ztroskotaly. Čtyři roky bojoval o možnost oženit se se ženou, kterou miloval a odmítal kategoricky všechny nabídky od královských evropských dvorů. Když už to všechno začalo zavánět skandálem, císař povolil a František Ferdinand si mohl svou vyvolenou vzít za ženu. Ovšem za nesmírně ponižujících podmínek. Manželství vylo prohlášeno za morganistické, tedy nerovné a děti z tohoto manželství neměly být členy habsburského rodu a neměly mít tedy nikdy nárok na zisk císařského titulu. František Ferdinand musel tyto podmínky přijmout a veřejně svůj souhlas proklamovat v den svatby, až pak mohlo být přistoupeno k obřadu. Žofie Chotková byla povýšena na vévodkyni z Hohenbergu, kterýžto titul měl přejít i na její děti. Tak se i stalo, vnuci Františka Ferdinanda a jejich rodiny s tímto titulem ještě žijí. Císař Žofii její vstup do rodiny nikdy neodpustil, k narození prvorozené dcery manželského páru gratuloval telegramem s textem „Gratuliere dir und deiner frau…“ kdy úmyslně použil jako výraz svého opovržení ve slově „Frau“ navzdory německému pravopisu malé „f“.

                Císařova nepřízeň ovšem nedokázala štěstí nové rodiny nijak zkalit. V Žofii našel František Ferdinand skutečně to, o čem snil – totiž milující a oddanou manželku a matku dětí, které vychovával láskyplně tak, jak to zažil on sám od svého otce a macechy. Uchýlili se na zámek Konopiště u Prahy, dostatečně daleko od Vídně, aby Žofie nedráždila císařský dvůr a nemusela být denně vystavena provokacím, ale díky železnici dostatečně blízko, aby mohl následník trůnu vykonávat své politické úlohy.

                František Ferdinand viděl jasně neutěšený stav Rakousko-Uherské říše a její zaostávání za moderními evropskými státy, zejména pak za expandujícím Německem. To viděl před ním i princ Rudolf. Ten ale správně pochopil, že hlavní problém je při chybění koloniálních trhů nízká kupní síla obyvatelstva a tím pádem nízký odbyt vyrobeného zboží. František Ferdinand viděl na rozdíl od Rudolfa hlavní problém v takzvaném dualismu – tedy konfederaci s Uhry vzniklé v roce 1867, díky které zůstali tehdy Uhři součástí císařství. Po tehdejší porážce Rakouska od Pruska u Králova Hradce v roce 1866 by František Josef nemohl proti odštěpení Uher nic podniknout a byla to jeho manželka Sissi, jež přesvědčila uherské barony, aby zůstali ve svazku s Rakouskem. Císař ovšem musel přijmout jejich tvrdé podmínky, jež znamenaly prakticky politickou nezávislost. Uhři měli vlastní vládu i parlament v Budapešti a s Rakouskem, neboli takzvaným Předlitavskem, je svazovala jen osoba panovníka, společná měna, armáda a zahraniční politika. Dokonce i studenti, kteří ukončili vysokou školu ve Vídni či v Praze museli v Uhrách nostrifikovat a na hranici Uher a Rakouska stály celnice. Partnerství dvou subjektů je samozřejmě vždycky problematické. Nedojdou-li totiž k dohodě, nemohou rozhodnout hlasováním. František Ferdinand považoval právě tento dualismus za rozhodující brzdu pokroku, jeho chorobná nenávist k Maďarům a jejich minimální ochota industrializovat svou zemi byly pro něj důkazem, že právě tady musí něco podniknout. Jeho představou byl nejprve Trialismus ( tedy obnovení českého království jako třetího prvku  – to už by se totiž dalo hlasovat), nakonec ale vyvinul myšlenku federalismu. Podle jeho představ měl mít každý národ říše svou vlastní federální zemi s hlavním městem a parlamentem, která by podléhala pouze Vídni. Tím by se Budapešť stala jedním ze sedmnácti hlavních zemských měst a jediné skutečné centrum říše by se vrátilo do Vidně. Františku Ferdinandovi bylo ale jasné, že takovou politickou reformu prosadí jedině násilně, že Maďaři s takovým plánem nikdy nevysloví souhlas. Musel tedy po nástupu na trůn a zavedení plánovaných reforem počítat s občanskou válkou, přičemž mu bylo jasné, že rakouská armáda samotná na porážku povstalých Maďarů nebude stačit. Nestačila ostatně ani v roce 1848, tehdy museli přijít na pomoc Rusové, aby Maďary rozdrtili u Világoše a přinutili je zůstat ve vynuceném svazku s Vídní. Svatá koalice, sestrojená knížetem Metternichem na Vídeňském kongresu, na základě které tehdy ruská vojska přišla zoufalému rakouskému císaři na pomoc, už ale od roku 1853 neexistovala. To byla vina Františka Josefa, detailně jsem se tím zabýval ve svém medailonu k jeho osobě.  V roce 1907 strávil v Bad Ischlu (letním sídle rakouského císaře) několik týdnů britský král Eduard VII, aby císaře Františka Josefa přesvědčil k odklonu od Německa a návratu ke spojenectví s Ruskem, Francií a Británií. Marně. Rakousko-Uhersko bylo už pevně svázáno se svým německým sousedem a mělo panický strach jej provokovat. Zejména když po moudrém a tolerantním Vilémovi I. nastoupil jeho mnohem méně moudrý vnuk Vilém II. Co byla pro Františka Josefa nemilovaná nutnost, byla pro Františka Ferdinanda vítaná příležitost. Na rozdíl od prince Rudolfa, mezi nímž a císařem Vilémem panovala bezmála nenávist, měl František Ferdinand s německým vládcem velmi dobré vztahy (spojovala je i vášeň k lovu a Vilém byl několikrát hostem Františka Ferdinanda a to i na Konopišti). Německo byla síla, jež by slábnoucí Rakousko podpořila a pomohla zlomit maďarský odpor, bylo-li by to nutné. Německo nemělo ve své expanzi s Rakouskem žádnou kolizi zájmů, orientovalo se při budování své říše spíše do Afriky (kde naráželo na rozhodný odpor Británie a Francie), zatímco rakouské zájmy se soustředily na Balkán, vyklizený Turky (kam ale hodlalo expandovat Rusko). František Ferdinand viděl tedy v Německu přirozeného spojence a neměl žádný problém budovat stále těsnější spojenectví. Rakouská ekonomika byla tak či tak na německé stále více závislá a od toho se odvíjela i závislost politická. František Ferdinand považoval ostatně expanzivní politiku na Balkáně, ke které tlačili starého císaře jeho „jestřábi“ v generálním štábu pod vedením Konráda von Hötzendorf, za chybnou a snažil se válce za každou cenu zabránit. Byl si vědom toho, že rakouská armáda není na velkou válku dostatečně připravena, jeho naprostou prioritou byla vnitřní reforma říše a ta byla možná pouze za předpokladu zachování míru. Anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908 byla pro něj chybou, a právě tato chyba se měla stát osudnou i jemu osobně.

                Je opravdu těžko odhadnout, jak by Rakousko vypadalo pod reformním císařem Františkem Ferdinandem I. Zda by se utopilo a rozpadlo v nekončící zničující občanské válce, či zda by se z něj stal moderní federativní mnohonárodnostní průmyslový stát, schopný stabilizovat poměry ve střední Evropě a představující zde protiváhu expandujícího Německa.

                Násilná smrt Františka Ferdinanda a jeho manželky Žofie 28.června 1914 v Sarajevu byla nakonec impulsem k výbuchu oné velké války, jíž se on sám tolik bál a jíž chtěl za všech okolností zabránit. Války, jež vedla k nepředstavitelnému masovému vraždění na frontách, obrovskému utrpení v zázemí a nakonec k rozpadu Rakousko-Uherské říše. Tuto válku už on nezažil.

                Sen jeho matky Maria Annunziaty se splnil jen nepřímo. Po smrti císaře Františka Josefa I. v roce 1916 nenastoupil na trůn žádný z jejích synů, nýbrž její vnuk Karel, syn krásného Oty, jenž ovšem umírající monarchii už jen zatlačil oči.

                Císařova nevůle pronásledovala Františka Ferdinanda a jeho manželku i po smrti. Jeho mrtvola musela být do přístavu v Terstu transportována jinou lodí než pozůstatky jeho manželky a nesměli mít ani společný státní pohřeb. Něco si ale tvrdohlavý arcivévoda přece jen vymohl. Totiž, že bude pochován po boku své ženy. Proto jeho mrtvola chybí v habsburské hrobce u Kapucínů ve Vídni. Protože Žofii bylo místo v habsburské hrobce upřeno, odpočívají oba manželé v hrobě v zámku Artstetten, kde dal František Ferdinand už za svého života prozíravě vybudovat jejich společnou hrobku. Na tuto skutečnost upozorňuje u vídeňských kapucínů pamětní mramorová deska.

                Ani s dětmi obou manželů se osud nemazlil. Svůj majetek, který se nacházel především na území Čech, včetně konopišťského zámku, jim byl zkonfiskován na základě zákona o vyvlastnění Habsburků. Neprávem, protože, jak už jsem se zmínil, děti Františka Ferdinanda a Žofie Chotkové nebyly členy habsburského rodu. Oba synové Maxmilián a Ernst (protože byli dobře vychovaní?) odmítli jakoukoliv spolupráci s nacistickým režimem a skončili v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Ačkoliv věznění přežili, na jeho následky poměrně mladí zemřeli. Oba stáli ve velmi dobrých kontaktech k Ottovi Habsburskému (jenž byl vlastně jejich druhostupňový synovec) a po své smrti byli pochováni po boku svých rodičů na zámku Artstetten v Dolním Rakousku. Ale nejen oni, ale i jejich manželky a jejich děti. Aspoň jeden sen následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este se tedy splnil. Podařilo se mu vytvořit rodinu slušných lidí, jež vydržela pohromadě až za hrob.

 

               

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.