Samozřejmě, že škarohlídi hned namítnou – existuje vůbec moderní Turecko? Obraz, který nabízejí přistěhovalci, kteří se usazují v Německu či v Rakousku nabízejí obraz společnosti spíše pozdně středověké se svými rituály, přepjatou religiozitou a domluvenými sňatky či vraždami na zachování cti rodiny.

                Myslím si, že právě tato skupina přistěhovalců poskytuje falešný obraz, i když se jedná o jednu z autentických tváří současného Turecka. Jsou to lidé většinou z východní Anatolie, z vesnických poměrů, s jejichž zvyky a nepoddajností vůči platným zákonům má problémy i turecká vláda. Ne nadarmo řekl jeden z tureckých představitelů. My nemáme s Islamisty žádné velké problémy, ti problémoví jsou všichni v Německu. Západní společnost se svou naprostou přeháněnou tolerancí a politic correctness je pro fanatiky živnou půdou, v níž se cítí jako ryba ve vodě, protože jim zde na rozdíl od jejich domoviny nehrozí skoro žádný nebo přinejmenším z jejich pohledu naprosto směšný trest.

                Turecko má ovšem i jinou tvář. Pokud navštívíte Izmir nebo Istanbul  – zde ovšem doporučuji čtvrť Beyoglu a ne Fener či Balat. Zatímco první jmenovaná čtvrť je skutečnou Paříží východu s butiky, hotely a komfortními restauracemi (v nichž se ale můžete za velmi výhodný peníz skvěle najíst) v těch další jmenovaných se kupí tisíce uprchlíků z vesnic východní Anatolie – než se vydají na další cestu na západ. A to je právě turecký problém. Rozdíl mezi městem a vesnicí je gigantický.

                V Izmiru na cestách roubených luxusními obchody a restauracemi uvidíte převážně jen krásné mladé ženy na vysokých podpatcích s rozpuštěnými vlasy a mobilním telefonem v ruce, k obrazu turecké vesnice patří stále neodmyslitelně traktor se sedlákem za volantem a manželkou v typickém tureckém oblečení včetně šátku okolo hlavy na sedátku vedle něj. Ty první nemají nejmenší důvod opouštět Turecko, protože tu mohou dělat dobrou kariéru. Ti druzí, pokud přijde neúroda a ztratí svá pole…

                Turecko má dnes i dva politické vůdce. Jeden z nich je už bohužel 75 let mrtvý. Kemala Paša, jenž si svým národem nechal dát jméno Atatürk, čili Otec Turků, vykonal v modernizaci země hodně práce. Poté, co se proslavil nejprve v první světové válce odražením britské vojenské invaze na poloostrově Gallipoli na dohled od historické Tróje a poté ve „válce za osvobození“, kdy se mu nejprve podařilo zastavit vítězící Řeky před Ankarou a pak je zahnal zpět na pobřeží, a 9. září 1922 ukončil válku „osvobozením“ řecké Smyrny, dnešního Izmiru. Kupodivu se tento státní svátek, tedy konec osvobozenecké války slaví i v Izmiru. Řeky odtud ostatně v rámci výměny obyvatelstva vystěhovali a nastěhovali sem Turky z řeckých ostrovů, takže proč ne. Pokud vás ostatně zavede cesta do Izmiru, doporučuji návštěvu kavárny Selinc na hlavní třídě a rozhodně si dejte dort Pawlowa – stojí to za to. I káva je tam výborná – evropská, ani Italové by se za ni nemuseli stydět. Izmir má i největší pivovar v Turecku a zřejmě vůbec na asijském kontinentu – vaří se zde značka Efes. Na celém západním pobřeží se pak pěstuje vinná réva, ty původní turecké odrůdy jsou trochu drsné, ale Turci importovali dostatek sazenic z Evropy a tak zde můžete pít Cabernet Sauvignon, Merlot či Syrah skutečně velmi dobré kvality. Muslimská země, která vaří pivo, pěstuje víno, o rakiji jakožto národním nápoji ani nemluvě, je určitě trošku podezřelá. Nezapomeňme však, že zakladatel moderního Turecka Atatürk zemřel na jaterní cirhózu ve věku pouhých 57 let. Samozřejmě, že mi turecký průvodce vysvětlil, že to nebylo z alkoholu ale ze stresu, kdo chce, ať tomu věří, já žiju v jižním Štýrsku a vím o vzniku jaterní cirhózy své. Alkohol tedy patří k obrazu moderního Turecka stejně jako železnice – jíž ovšem stačil Atatürk dát vybudovat necelých 3000 kilometrů, což je samozřejmě na tak obrovskou zemi směšně málo. Muzeum lokomotiv, které pro svou zemi opatřil ze všech zemí světa, jakožto i jeho luxusní vagón, v němž po Turecku cestoval, je možné navštívit v blízkosti města Bergama (následním někdejšího antického Pergamonu). Atatürk zakázal nosit ženám šátek ve veřejné službě, zreorganizoval státní správu, armádu i módu, zavedl užívání příjmení, praxi, do té doby neznámou. O jeho genialitě svědčí t, že Turkům přikázal, že si každý během týdne musel zvolit své nové příjmení, on sám si ale žádné nevybral, nechal o tom „rozhodnout“ lid. Protože měl mezi lidmi dost našeptávačů, dostalo se mu nadšené aklamace a čestného příjmení Atatürk. PR tedy opravdu ovládal.

Jenže velký reformátor už tady 75 let není a v Ankaře (ale mnohem častěji v Istanbulu) sedí v křesle ministerského předsedy Recep Tayyip Erdogan. Erdogan se sice narodil v Istanbulu, jeho rodina pochází ale z východního Turecka a jeho žena Emine je velmi religiózní osoba, která na veřejnosti nikdy nesnímá svůj šátek – symbol jejího náboženského přesvědčení. Erdogan je na rozdíl od Atatürka naprostý abstinent a nekuřák a vliv jeho ženy je značný. Obě jejich dcery sice studují v USA, doma se ale prosazují „tradiční islámské hodnoty.“ A je to cítit. Erdogan sice nemohl zakázat požívání alkoholu – i když by to možná rád udělal. Zničil by tím ale prosperující větev průmyslu a tisíce sedláků, žijící z pěstování vína – a to by stálo hlasy při volbách. Jestliže ale podle jeho vlastních slov nemohl hřích zakázat, mohl jej aspoň potrestat – vysekal na alkohol 70 procentní daň – a ta bolí. Třetinka piva stojí 10 tureckých lir nebo 4 eura, to jsou skoro skandinávské poměry, kde se vlády taky marně snaží vražednými cenami alkoholu dosáhnout prohibice.  Láhev vína v hotelu přijde na 20 eur, to je snad už trochu přijatelnější, bolí to ale skoro stejně. Ne nadarmo Erdoganova popularita ve městech dosahuje nulových hodnot. Obrovské protesty posledních měsíců v Istanbulu i dalších velkých městech to ukázaly dostatečně zřetelně. Erdoganova představa zavést ústavu podle ruského vzoru, kde je prezident skoro samovládce ( a ten prezident by byl po příštích volbách samozřejmě on) se díky těm protestům neuskutečnila. Jeho strana přece jen nemá ústavní většinu, o níž snil a jeho spojenci dostali po protestech potlačovaných násilím, přece jen strach.

Jenže, revoluce se dělají ve městech – zejména těch hlavních – volby ale vyhrává venkov (nejen v Turecku, stačí si připomenout poslední prezidentskou volbu v České republice – anebo raději ani ne!). A tam je Erdogan populární. Turecko má 78 milionů obyvatel, z toho polovinu mladší 35 let. 18 milionů školních dětí ale jen 400 000 míst na universitách. Vzdělání je v Turecku drahé. Tedy dobré vzdělání. Státní školy, jejichž úroveň je nevalná, protože v nich působí mizerně placení učitelé, z nichž má mnohý nějaké další druhé zaměstnání, aby se udržel nad vodou, jsou všeobecně dostupné a bezplatné. Teprve nedávno byla ovšem povinná školní docházka zvýšena z pěti na osm let! Kdo ale chce v životě něco dokázat, musí chodit do školy soukromé, většinou s cizím vyučovacím jazykem (v hotelových lobby a v cestovních kancelářích opravdu není problém se domluvit, přičemž bylo pro mne překvapením, že vedoucím jazykem není němčina, jak by si člověk mohl díky provázanosti s Německem myslet, ale jako všude na světě angličtina), tyto školy jsou ale hodně drahé a jen málo lidí si je může dovolit. A už vůbec ne selské rodiny, jež mají tradičně 5 a více dětí!

Turecko má tedy obrovské množství mladé, ale nekvalifikované pracovní síly a problém, jak mladou generaci zaměstnat. Erdogan staví. Silnice (ne dálnice, za něž se podle zákonů platí poplatky, ale čtyřproudové silnice, na něž se poplatky nevztahují), desetitisíce nových bytů a letních bytů v letoviscích na pobřeží.  Začínají se znova stavět železnice – Siemens dostal v Turecku jednu z největších zakázek ve své historii. Na každém odpočívadle je zaměstnána řada mladých mužů umývajících každý autobus, který tam zastaví – jen aby měli nějakou práci. O obchodech se šperky či koberci ani nemluvě, tam se to prodavači jen hemží. Připomíná to trochu komunistickou přezaměstnanost, či španělskou cestu posledních desetiletí, která nakonec vedla do ekonomického pekla s nekrytými kredity ve výšce 60 miliard eur, které musela španělským bankám půjčit evropský unie, čili daňoví poplatníci všech zemí Unie. Zda Erdoganova politika povede do stejné slepé uličky, si nedovolím odhadnout, vypadá to ale velmi velmi podezřele podobně. (Přesto trvá v zemi zhruba desetiprocentní nezaměstnanost).

Turci rádi tvrdí, že patří do Evropy, i když geograficky na evropské půdě leží jen 3 procenta jejího území. Po pravdě řečeno mají k balkánským Evropanům opravdu mnohem blíže než ke svým arabským sousedům na východě. Jenže, jak mi řekl jeden vzdělaný Turek, s nímž jsem se o tom problému bavil. Dokud poevropštěný západ nedokáže dostat zaostalý východ na svou úroveň, nemají Turci v Evropských strukturách co hledat. Hledání kompromisu mezi oním tureckým západem a východem není řešením. A Erdogan se právě o takový kompromis snaží. A tím přemisťuje centrum turecké politiky z Evropy do Asie. Něco, co budí odpor u vzdělané vrstvy tureckého obyvatelstva

(z Turků, s nimiž jsem měl možnost hovořit, neztratil o premiérovi ani jeden dobré slovo) jenže kterého politika už zajímají intelektuálové. Ti se přece nedají manipulovat a jsou proto pro volby naprosto nezajímaví.

                Erdogan má samozřejmě nepříliš lákavé dilema. Bud se stát trpěným outsiderem v Evropě nebo se pokusit stát se leadrem v muslimském světě. Jenže i taky to má hodně těžké. Z jednoho prostého důvodu – Turci nejsou Arabi. Zkouší tedy balancovat na dvou židlích podobně jako Janukovič na Ukrajině. S podobným efektem. Věčně se na dvou židlích sedět nedá, jednou se Turecko bude muset rozhodnout, kam chce jít.

                Zatím má své dvě tváře a my musíme čekat, až bude jen jedna a doufat, že to bude ta pro nás sympatičtější.

                Spolubydlícího s dvěma tvářemi totiž nikdo nechce, neví totiž, co od něj může očekávat.

Ono je to v tom Turecku v podstatě všechno stejné jako u nás:

P1040752

Jenom jsou tam takové drobné rozdíly:

P1040764

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.