To jméno pochází z latinského Campus, což znamená pole nebo rovina. Kdo na ten nápad přišel, by mne rozhodně zajímalo. Ta země je doslova pokryta horami v čele se slavným Vesuvem, jediný kousek rovné země je na pobřeží mezi Salernem a Paestem. Možná i to ovšem Italům k tomuto euforickému pojmenování země stačilo, protože pádskou nížinu tehdy možná ještě neznali.

Každopádně to byla země, o niž se stále mnozí snažili a o niž se téměř bez přestání bojovalo. Původní obyvatelstvo kmene Osků se poddalo Etruskům, kteří zde zakládali své obchodní stanice. Pak se zde začali na pobřeží usazovat Řekové, kteří založili napřed Kúmy, Paestum, Veliu  a pak i Neapol. Nakonec si  vjeli s Etrusky do vlasů a první velký zápas o nadvládu nad  Kampánií se zdánlivě rozhodl v roce 474 v námořní bitvě u Kúm. Jenže válka není nikdy dobrá věc. I vítězové se v ní oslabili a navíc ztratili v Etruscích možné spojence proti divokým Samnitům, obývajícím kampáské hory (prý kampus – rovina!) a ti získali do konce pátého století před naším letopočtem celou zemi jižně od řeky Volturna pod svoji kontrolu.  Velikost jejich víceméně nehomogenní říše ukazuje mapa na kampanile na Corso Garibaldi v Beneventu.  Nejkrásnější vzpomínkou na tuto epochu jsou ruiny v Paestu.

 

Navštívil jsem už hodně zbytků antických měst, ať už to byla Segesta či Selinunt na Sicílii, či Efez nebo Perge v Turecku, musím ale přiznat, že Paestum je v mnohém výjimečné. Nejen počtem dochovaných chrámů a svou rozlohou, ale i zachovanými obrazy z řeckých hrobů včetně nejslavnějšího z nich, takzvaného potápěče, jehož skok do chladné vody možná skutečně měl brát zemřelému strach z toho, co jej po smrti čeká. Třeba je smrt opravdu jen skokem do chladivé osvěžující nekonečnosti! Paestum bylo slavné i se svým kultem Héry, na jejíž počest se všechny ženy města v plodném věku musely jednou ročně obřadně veřejně koupat, aby se udržela jejich plodnost, nakonec se ale navzdory svým mohutným čtyři kilometry dlouhým hradbám dostalo pod samnitskou nadvládu.  Roku 354 př.n.l.  ovšem uzavřela federace samnitských měst smlouvu s Římem, který právě ovládl sousední Latium. Byl to spolek s čertem. Už v roce 343 př.n.l. totiž požádali bohatí občané samnitského města Capuy Řím o ochranu a výsledkem byla válka – do roku 296 z toho byly dokonce války tři a Římané slavili nakonec přes četné katastrofy vítězství a Kampánii si začlenili do svého státu.

 

Čímž začalo období rozkvětu tohoto území. Hlavním městem se stala za odměnu Capua, bohatí Římané se ale usazovali v oblasti pod Vesuvem (o němž v té době nikdo netušil, že se jedná o činnou sopku, protože už 800 let nesoptila) a budovali si zde své letní rezidence, na roční dobu, kdy je z Říma vyháněl letní smrad a vedro. Tak vznikly Pompeje či Herkulaneum ale i další města a luxusní vily, v Torre Annunziata, hlavním městě místní mafie Camorry, se například nachází luxusní Villa Oplontis, letní sídlo Poppey Sabiny, manželky císaře Nerona. Nebyla tedy náhoda, že právě v Capui byla největší gladiátorská škola v Itálii, kde vzniklo slavné povstání otroků vedené gladiátorem Spartakem. Do Kampánie se chodili bohatí Římané bavit. Ne nadarmo stál v Pompejích (jakémsi starověkém Las Vegas) první zděný amfiteátr v Říši. (Do té doby se stavěly amfiteátry ze dřeva a Koloseum je mladší)

Pak přišel osudný rok 79 n.l. a Vesuv ukázal, co je zač. Už v roce 62 dal o sobě vědět mohutným zemětřesením (odhady mluví o zhruba 9 stupních Richterovy stupnice), jež zničilo například do základu luxusní sídla v Pompejích. Vlastně se uvažovalo o tom, že by město mělo být opuštěno, nakonec se je ale bohatí římští patriciové rozhodli vybudovat znovu. Proto byla většina domů zcela nová a část dokonce ještě staveništi, když Vesuv vybuchl naplno. Čím déle nějaká sopka spí, tím hroznější je její probuzení. Monte Somma, jak se Vesuv tehdy jmenoval, dokázala zničit nejen Pompeje a Herkulaneum a další méně slavné osady, zahubit tisíce lidí, ale nakonec se zhroutila do sebe a její vrchol zmizel. Vznikl kráter s průměrem 11 kilometrů, to co vidíme dnes, vzniklo při dalších 13 výbuších, poslední z nich se konal v roce 1944. Dnešní kráter má 600 metrů v průměru a špunt sedící nad bublajícím magmatem má prý 2 kilometry hloubky. Otázka je, jak dlouho vydrží. Ke kráteru se dá vyjít pohodlnou cestou plnou turistů, proto je nejlepší být tam už brzy ráno, než dorazí davy dovážené autobusy. Strážce parkoviště si dokáže říct o své 2.50 Euro ve všech jazycích – i česky – své „dvě padesát“ pronesl naprosto bez přízvuku. Motali jsme se na cestě k parkovišti po cestičkách v hustě zabydlené oblasti. Sice je zástavba v této oblasti zakázána a žádná pojišťovna zde postavený dům nepojistí, Italům je to ale zřejmě jedno. Vesuv je sice nejbedlivěji sledovanou sopkou na světě, že by se ale podařilo v případě potřeby evakuovat 600 000 lidí, žijících na jeho svazích, je naprostá utopie. Když jsem se v roce 2008 vracel ze Sicílie, letěli jsme přímo nad Vesuvem. Mohutný kopec s kráterem na špici, vyčnívající z moře bílých domků mi už tehdy vzal dech. I z blízka je monumentální – je to opravdu TA HORA.

P1040009

Je to ale její zásluha, že máme naprosto přesné představy o bydlení v domě antického Říma. Pompeje zmizely pod šestimetrovou vrstvou sopečného popela a byly pod ní zakonzervovány, konzervační účinek proudu bahna a lávy v Herkulaneu byl ještě lepší, zde se zachovaly dokonce i původní dřevěné struktury včetně zatahovacích paravánových dveří, na místě tohoto města ale vyrostlo město nové a tím pádem jsou možnosti vykopávek omezenější než v Pompejích a například amfiteátr trčí hluboko pod dnešním hlavním náměstím moderního města. V Pompejích ovšem musíte mít pevné nervy. I když jsme tam byli mimo turistickou sezónu, lidí se tam pohybovaly tisíce, zřejmě ne o mnoho méně, než kolik obyvatel antické město mělo. A před bordelem „Lupanarem“ stála podstatně delší fronta než v antických časech. Tolik zákazníků by oněch dvanáct děvčat, která tam v roce 79 pracovala, určitě nedokázala uspokojit. Nicméně Lupanarum bylo první stavení v Pompejích, jež bylo zrekonstruováno a zpřístupněno veřejnosti. Prozkoumány byly ovšem i ostatní domy a vily a tak vznikla naprosto přesná představa o životě starých Římanů, který bychom jinak rekonstruovali
mnohem obtížněji. Ostatně nejkrásnější výhled na Pompeje byl od veřejných záchodků, které kupodivu přelidněné nebyly. Možná proto že se k nim musí do kopce.

Po pádu Římské říše se Kampánií prohnali Gótové a pak ji v roce 553 obsadili Byzantinci. V roce 571 se zde objevili germánští Langobardi vedení svým náčelníkem  Zottem. Dobyli Benevent uprostřed Kampánie a založili tam jedno ze svých vévodství. Langobardi nevytvořili nikdy centralizovaný stát, jejich jednotlivá vévodství měla hodně autonomie, jejich král byl vévody volen a měl poměrně omezené pravomoci. Vévodství Benevent spolu s vévodstvím Spoleto tvořily takzvanou Langobardia minor, oddělenou od Langobardia maior na severu v Pádské nížině územím Ravenského Exarchátu, patřícímu Byzanci, z něho ž později vznikl papežský stát. Benevent je na svou langobardskou minulost hodně hrdý. Ulice se tu jmenují po někdejších vlládcích Arechim I. a II., Romualdovi atd. a na už vzpomenuté kampanile se vedle mapy Samnitské říše nachází i mapa největšího rozpětí Beneventského vévodství.

P1040224

V Beneventském muzeu je pak langobardská minulost hrdě ukazována a v restauraci Locanda di Strege (čili shromaždiště čarodějnic, ejhle odkud pochází krásné slovenské slovo pro čarodějnici – striga!) podávají langobardské speciality. Zda je možné je doporučit, nemůžu posoudit, v mých střevech totiž překonaly několikrát nejvyšší povolenou rychlost a ještě než bych se je vůbec mohl pokus strávit, byly už zase venku. Nicméně chuť onoho langobardského králíka byla skvělá a člověk takto ani nepřibere na váze. I řada kostelů pochází z langobardského období – Langobardi stavěli rádi obrovské rotundy, tedy okrouhlé kostely a velikost Svaté Sofie v Beneventu překonává zřejmě jen Dóm v Brescii. V roce 1266 se u Beneventa rozhodlo v krvavé bitvě o budoucnosti celé země – to už ale Langobardi a jejich vévodství patřili dávné minulosti.

Byzantinci byli zatlačeni až na pobřeží, udrželi víceméně jen pobřežní města a i z nich se jedno za druhým stávalo samostatnými republikami, které kuratelu vzdálené Konstantinopole odmítaly. První bylo Amalfi, pak Ravelo, pak je následovala i Neapol. Byzantinci to měli na jihu Itálie stále těžší, napadali je i Arabi, kteří zcela zničili starou Capuu, někdejší hlavní město Kampánie, a to tak důkladně, že ji obyvatelé opustili a postavili si nové město okolo někdejšího říčního přístavu na břehu řeky Volturno. Byzantinci si tedy najali na obranu své země Normany, obávané obrovské válečníky ze Skandinávie, mezitím už částečně zcivilizované ve francouzské Normandii. Když ale došly peníze na jejich žold, museli Řekové své bojovníky začít odměňovat pozemky a netrvalo dlouho, než se do vysokých blonďatých a silných krasavců zamilovaly místní dívky, mezi nimi i bohaté dědičky a Normani se na území, jež měli jen ochraňovat, usadili. A udělali se pro sebe.

Jejich vůdce Robert Guiscard dobyl Salerno, udělal je svým hlavním městem a vytvořil samostatný stát. Postupně dobyl i Amalfi, Ravello a další samostatné republiky, jen Neapol dokázala vzdorovat o něco déle, ale taky ne věčně. Když pak se svým bratrem Rogerem z pověření papeže Mikuláše II. dobyli Sicílii, vytvořili velké a bohaté Sicilské království, v němž tvořila Kampánie centrální důležitou oblast, i když hlavní město se přesunulo ze Salerna do sicilského Palerma. Na dvoře Roberta Guiscarda v Salernu ostatně zemřel v exilu i papež Řehoř VII., jenž o 8 let dříve přinutil císaře Jindřicha IV. k pokorné pouti do Canossy.

Když normanská dynastie vymřela, převzali jejich dědictví němečtí Štaufové. Císař Fridrich Barbarossa pochopil strategickou důležitost tohoto území, centra tehdejšího středomořského obchodu a podařilo se mu oženit svého syna a nástupce Jindřicha VI. s dědičkou sicilského království Konstancií. První pokus zmocnit se země nevyšel, pod hradbami obléhané Neapole zemřel tehdy (ne střelou nepřítele ale na v té době obvyklý průjem)i český kníže Konrád II. Ota. Na druhý pokus se ale Štaufové Sicilského království zmocnili a zůstali zde až do roku 1266. Štaufové neměli skutečné hlavní město a z toho profitovala řada měst v Kampánii a Apulii. Fridrich II., syn císaře Jindřicha, nechal rozbudovat své paláce v Neapoli, Capui, Foggi, či Luceře.  Z nich se dochoval jen ten v Neapoli, stojí hned za Capujskou branou, slouží jako soudní dvůr a nemůže si ani dnes stěžovat na nevytíženost.

V Capui pak císař postavil svou slavnou bránu do království, na mostě přes řeku Volturno na nejstarší evropské silnici Via Appia. Ta cesta i římský most přes řeku existují dodnes, brána už ne. Vzala za své při bojích druhé světové války a opraven byl už jen fundament. Zbytky její legendární sochařské výzdoby je možno najít v Muzeu Campanu v Capui a proto jsme se tam i vydali. Když jsem si ovšem koupil lístky, nepustili mne dovnitř, že prý jen s průvodcem. Objevila se skutečně mladá a pěkná Italka a já se jí plný naděje zeptal, zda hovoří anglicky. Zavrtěla hlavou, zeptal jsem se nejistě, zda ovládá němčinu. Usmála se na mne a řekla mi (samozřejmě italsky, že její strýček z Bolzana ovládá němčinu perfektně, ona ale ne). Nevěděl jsem v tu chvíli, jak nám vzdálený strýček někde v Jižním Tyrolsku pomůže a zda bude překládat její výklad po telefonu. Ne, nic takového, výklad následoval v italštině a napnul mé znalosti tohoto jazyka na maximum a ještě daleko za něj. Nicméně se naše milá průvodkyně vždy rozzářila jako vánoční stromeček, když jsem řekl „ho capito.“ Udělal jsem ji tu radost hned několikrát. Nechala mne za to nafilmovat si zbytky sochy Fridricha II. a jeho ministrů Petra z Viney a Tadeáše ze Seussy z oné zbořené brány, i když to bylo oficiálně zakázáno. Nicméně přece jen přišla chvíle, kdy se mnou VELMI nesouhlasila.

V Museu Campanu je totiž naprosto originální sbírka soch. Jedná se o tzv „matres matutae“ znázornění matky s malými dětmi a pochází ještě ze samnitských dob. V jedné vile v blízkosti Capui bylo vykopáno několik stovek soch žen na rukou s kojenci v počtu od dvou až do deseti! Není divu, že nejpopulárnější římskou bohyní byla v Kampánii Juno, manželka nejvyššího boha  Jupitera (Jova), Oba božští manželé jsou možná známější pod svými řeckými jmény Héra a Zeus) znázorňovaná v ruce se zrcadlem a granátovým jablkem jako symbolem plodnosti. A nemůžu považovat za náhodu, že nikde na světě není tak rozšířený kult panny Marie jako v Kampánii a že je pravá kampánská Matka boží znázorňována s Ježíškem na pravé a s granátovým jablkem v levé ruce. Když jsem na tuto kontinuitu kultu upozornil naší průvodkyni, zrudla ve tváří a VELMI se mnou nesouhlasila. Pohanské kulty prý nemají s kultem křesťanským nic společného. No, dobrá, když si to myslí tak milá a hezká mladá dáma, neodporuji, myslím si ale své.

Bitva u Beneventa v roce 1266 ukončila nadvládu Štaufů a přivedla do země jako vládnoucí dynastii francouzské Anjouovce. Pro Kampánii bylo štěstím, že proti nim v roce 1282 vypuklo na Sicílii povstání, v důsledku kterého ztratili ostrov Sicílii, a museli se uspokojit s jižní Itálií. To bylo požehnáním zejména pro Neapol, kterou si zvolili za své hlavní město. Z jejich doby pochází úžasný Palazzo nuovo, ale i další monumentální stavby jako například neapolský dóm.

Když pak Anjouovci Janou II v roce 1435 vymřeli, přišli Aragonci a pak už jižní Itálie zůstala pod španělskou a později tedy habsburskou nadvládou. Teprve po vymření španělské větve Habsburků v roce 1700 připadla jižní Itálie v letech 1707 až 1735 nejprve Rakousku, které ji ale vyměnilo za Toskánsko a přepustili francouzským Bourbonům. Ti zde pak zůstali s napoleonskou přestávkou do roku 1860 a obohatili zemi řadou barokních paláců a kostelů. Protože jim bylo nové Palazzo reale v Neapoli málo reprezentativní, rozhodli se postavit si v Casertě nedaleko Capuy své vlastní Versailles – ne nadarmo byl král Karel III. vnukem Ludvíka XIV.! A samozřejmě chtěl dědečka překonat. Palác se sice z nedostatku finančních prostředků nepodařilo dokončit, přesto je to ale úžasná monumentální tavba, na jejímž schodišti se filmovaly scény z Hvězdných válek, díl 1 a 2. Měli jsme ale smůlu. Ani dva pokusy nestačily, abychom mohli palác navštívit. Poprvé přepadl manželku žaludeční virus a byl jsem rád, že jsem ji dopravil jakž takž živou do hotelu, podruhé jsme tam dorazili v úterý – a palác je právě v úterý zavřený, na rozdíl od všech ostatních kampánských památek, které zavírají v pondělí. Takže snad až někdy příště. Aspoň máme jeden skutečně dobrý důvod Kampánii ještě jednou navštívit.

Bourbony vystřídala od roku 1806 na několik let Napoleonova rodina, napřed jeho bratr Josef a pak v roce 1808 jeho švagr Joachim Murat jako král Gioacchino I. Pro zemi to znamenalo moderní osvícenské reformy a módu empíru, jež vystřídala baroko, ale i zrušení lékařské vysoké školy v Salernu. O Muratově letním paláci v Positanu jsem se už zmínil. Murat, jenž ještě po prvním pádu svého švagra v roce 1814 své jihoitalské království pro sebe uchránil, se přidal nerozvážně na Napoleonovu stranu po jeho návratu z Elby. Po švagrově porážce u Waterloo a svém dobrodružném útěku byl zajat a v kalábrijském Pizzu po krátkém soudu stanným právem zastřelen.  Po Vídeňském kongresu se v roce 1816 vrátil Bourbon Ferdinand IV.  Přejmenoval svou zemi velkohubě na Království obojí Sicílie a sebe samého na Ferdinanda I. Jeho poslední dědic František II. ale nedokázal obstát ani proti 1000 Garibaldiho mizerně vyzbrojeným červeným košilím a Jižní Itálie se přidala do spolku sjednocené Itálie. Což pro ni znamenalo katastrofu – minimálně pro Neapol. Finanční investice moderní Itálie zůstaly na geograficky výhodněji položeném severu a někdejší skvostné hlavní město se proměnilo na město provinční, z něhož odešla šlechta rodová i finanční jakož i jiná společenská smetánka. Neapol nedokázala ani udržovat své nespočetné paláce, na provinční město byla příliš velká, než aby nabídla dost pracovních příležitostí, postupně v ní převzala moc Camorra a drží ji dodnes.

O  Neapoli, Amalfi, Ravellu a Capri jsem už ale psal, zbývá už jen navštívit někdejší metropoli Roberta Guiscarda – Salerno. Mělo pro mne samozřejmě určité specifické kouzlo, tady byla přece nejstarší lékařská universita v západní Evropě, vzniklá už někdy v devátém století. Na tuto školu tam upomíná virtuální muzeum, které ale bylo navzdory tvrzení turistického průvodce, že je otevřené denně, v pondělí zavřené. V Itálii, zejména pak jižní, jsou otevírací doby muzeí a jiných zařízení vždycky trošku otázkou štěstí a my měli tentokrát smůlu. Salerno má ovšem úžasný dóm, který dal stavět právě Robert Guiscard po dobytí města, aby tak zvěčnil svou vládu. Což se mu podařilo. Zvláštní význam pak zesiluje hrobka s pozůstatky papeže Řehoře VII., onoho papeže, jenž jako první vstoupil do otevřeného konfliktu s císařskou mocí a proto musel nakonec zemřít v salernském exilu. Byl za to odměněn – podle mého soudu velmi sporným – svatořečením. Salerno má i krásný městský park a kolonádu na pobřeží s městskou pláží. Výstup na salernský hrad, pojmenovaný po jeho zakladateli, langobardském vévodovi Arechim, se ovšem rovná horskému výstupu a na ten jsem moji ženu nedokázal nalákat, mezi město a hrad se totiž vejde pohodlně dokonce i pobřežní dálnice!

 

Skoro bych zapomněl na přírodní perlu Kampánie – costiera cilentana. Národní park v Cilentu zaplňuje svými horami jižní část CAMPU, čili kampánské ROVINY. Je neméně krásná, i když méně známá než costiera amalfitana. Po pobřeží se vine cesta plná zatáček a serpentin s výhledy na moře v pozadí s horami a vykopávkami Velie, konkurenčního města staré Paesty. Našli jsme si krásnou plážičku v městečku s kouzelným názvem Pioppi, abychom zjistili, že právě Pioppi je místo vzniku takzvané Dieta mediterrana, čili toho, co známe dnes jako středomořskou, tedy v podstatě typickou italskou stravu. V Pioppi je samozřejmě muzeum, věnované objeviteli této diety Ancelu Keysovi. Tento americký vědec se zabýval po desetiletí výzkumem lidské stravy a vydal k tomuto tématu v roce 1950 knihu o téměř 1400 stranách s názvem „Biology of human starvation“. Pak v roce 1976 navštívil Pioppi, dal si tam večeři, zavrhl své dosavadní výzkumy a usadil se tam. Žil zde ve své vile (kde je dnes ono muzeum) 28 let a opustil je až rok před svou smrtí o roce 2004. Protože mu v té době bylo už 100 let, jedná se samozřejmě o další důkaz jeho přesvědčení, že ona mediteránská dieta  s olivovým olejem mozarellou buffallou, rajskými jablíčky, bazalkou atd. atd. dokáže život opravdu prodloužit. Při této příležitosti si neodpustím poznámku k neodmyslitelné součásti středomořské diety, červenému vínu. I na geriatrickém kongrese minulého roku došlo k diskusi, zda je červené víno pro staré lidi vhodné nebo ne. O jeho vhodnosti v podstatě nevznikl žádný spor, všichni účastníci byli pro, otázka byla jen, jaká je vhodná dávka, zda deci denně či týdně anebo zda jde o jiné množství. Diskusi uťal předsedající profesor, prastarý Ital, jenž si vzal mikrofon a určil množství potřebného červeného vína k dosažení dlouhověkosti na „ Tolik, kolik je sociálně únosné.“ Takže, na zdraví!

Costiera Cilentana začíná (či končí) v Agropoli, městečku, jehož historické jádro je ještě stále obehnáno středověkými hradbami a na jehož nejvyšším místě je pevnost s úžasnými závratě vyvolávajícími výhledy na Salernský záliv. Doporučuji návštěvu až ve večerních hodinách, kdy ve vodách zálivu zapadá červené slunce.

 

 

Dali jsme si v paprscích zapadajícího slunce večeři, já jsem si poručil smažené ryby z denního úlovku. Bohužel byl ten úlovek hodně slabý, podané sardinky připomínaly spíše rybičky z akvária a moje žena odmítala jít v této restauraci na toaletu v obavách, že tam na chodbě potká plačícího syna majitele restaurace, kterému tatínek kvůli nenasytnému českému hostovi vyplundroval jeho akvárium.

Kampánie tedy není rovina, její jméno klame, přesto se ale vyplatí ji navštívit. Budu to muset zopakovat, mám s touto zemí ještě otevřený účet. Casertu, Salernské muzeum medicínské školy, Pozuoli, či Ischiu s jejich termálními prameny. Hotel Olympico, kde jsme v Pontecagnanu Faianu na předměstí Salerna bydleli, můžu ostatně vřele doporučit.  Hotel je zařízen krásně a se vkusem, má čtyři hvězdičky, které si opravdu zaslouží (bohužel i za své ceny v restauraci), má svou vlastní privátní vzorně udržovanou pláž a je díky své centrální poloze ideálním východiskem k poznávání Kampánie. Auto je ovšem nezbytné, nejbližší obchod s potravinami je vzdálen několik kilometrů.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.