Tentokrát mě varovali známí a kamarádi. Prý na Capri opravdu není oč stát. Tisíce lidí v úzkých uličkách, kde se člověk jen s obtížemi procpe, pár luxusních obchodů a hotelů a hlavně vysoké ceny. Zvažovali jsme tedy opravdu, zda si to máme spáchat nebo ne. Jenže proti všem těmto argumentům stále na mne jako historika působil svůdně fakt, že se tam někde nachází vila, z níž kdysi dávno císař Tiberius vládl celému tehdejšímu známému světu. Historikova duše se bouřila při pomyšlení, že jsem tak blízko a že bych se na to nepodíval. Zvažovali jsme, že je přece jen polovina září a tak už snad ten hlavní proud turistů ochabl a dalo by se to snad přežít. Nakonec jsme se tedy rozhodli, že tam přece jen pojedeme – a nelitovali jsme.

Na Capri se musí lodí – je to přece jen ostrov. Dá se sem jet prakticky odevšad, z Neapole, ze Salerna, Amalfi či Positana, největší proud se sem ale hrne ze stovek hotelů v Sorrentu – o tom jsem už psal ve své glose o costiera amalfitana. My jsme jeli z poměrně vzdáleného Salerna a tak – ačkoliv jsme si přivstali, nebyli jsme na ostrově mezi prvními. Což bylo naprosto osudné.

Největší atrakcí ostrova je totiž Modrá jeskyně. Díky ní se ostrov stal vlastně turistickým magnetem. Od doby císaře Tiberia totiž o tento kus skály uprostřed moře nikdo nezavadil, žily tu jen kozy, po nichž má ostrov jméno a několik zfrustrovaných domorodců, kteří závistivě vzhlíželi k jinému šťastnějšímu ostrovu – Ischiii na druhé straně Neapolského zálivu zaplavovaném turisty kvůli jejím termálním pramenům vyvěrajícím přímo do moře. Až jeden z nich, jistý Giuseppe Pagano, majitel jednoho z mála herberků na ostrově, dostal geniální myšlenku. V roce 1826 využil, že se u něj ubytoval německý básník August Kopisch se svým přítelem Ernstem Friesem a zaranžoval „objevení“ Modré jeskyně. „Čistě náhodou“ vyvezl oba umělce v loďce v dopoledních hodinách na projížďku po moři a „zabloudil“ do jeskyně s magickým úžasným modrým světlem, pronikajícím do ní zpod vody a žasl nad divem přírody, který „ještě nikdo neviděl“. (Že právě z tohoto důvodu stála nad jeskyní už v římských časech luxusní vila, samozřejmě taktně zamlčel). Oba Němci byli nadšení svým „objevem“ a Kopisch napsal o této události nadšenou báseň. A vzápětí se ze zapomenutého ostrova na dohled od sorrentského pobřeží stal turistický ráj, Giuseppe Pagano bohatým člověkem a hotel „La Palma“, jenž vznikl z jeho někdejšího herberku, je dnes luxusní rezidencí – jiné ovšem na Capri zřejmě ani nejsou. Pokusy zřídit zde sanatoria pro nemocné s plicními chorobami, jako se o to pokusil jistý idealistický skotský lékař v roce 1845, byly odsouzeny k neúspěchu, nad vším vítězil mamon a tak už roku 1860 byl ze sanatoria hotel, dnes nejluxusnější hotel na ostrově  – pětihvězdičková Quisisana. Četl jsem o modré jeskyni oslavné texty, kde mladá britská turistka popisovala magickou koupel v jeskyni bez plavek, kdy těla koupajících jsou pod vodou jakoby postříbřená. To může být samozřejmě pravda. Když jsme ale vystoupili z lodi a uviděli na molu nekonečnou frontu na lístky na loďky k Modré jeskyni, kde převažovali britští turisté, jejichž už ne právě mladá těla byla poznamenána velkou spotřebou „baked beans“ a slaniny s vejci, nedovedl jsem si představit, že by to mohlo být romantické, i kdyby byly tyto figury nejen postříbřené ale třeba i pozlacené. Modré jeskyně jsme se tedy vzdali, na to, aby si ji člověk užil, musel by zřejmě na ostrově přenocovat a pak buď ve vlastní loďce, nebo za patřičný úplatek navštívit jeskyni ještě za svítání, každopádně předtím, než začnou v Marina Grande přistávat lodě ze Sorrenta a chrlit davy denních turistů.

Z přístavu, tedy Mariny Grande (na druhé straně ostrova je ještě Marina Picola, tedy malý přístav, ale u toho turistický lodě nepřistávají) vede do města Capri výtah, tedy Funiculare. Protože i tam se tísnili lidi, rozhodli jsme se vystoupat do městečka po vlastních. Podcenili jsme převýšení i denní teploty, dvě stě výškových metrů v teplotách nad třicet stupňů vyžadovaly určité sebezapření. Nicméně jsme to zvládli a náměstí Capri až tak přeplněné nebylo. Byla přece jen polovina září a tak by člověk v kavárnách dokonce našel i nějakou tu volnou židli.

Jenže já chtěl za Tiberiem. K jeho Vile Jovi na východním mysu ostrova. Jde se tam nekonečnými úzkými uličkami mezi zahradami a vilami. Prakticky celá cesta od centra města až k vile je zastavěná. Má to výhodu, úzké uličky chrání před sluncem. Jezdí po nich i autíčka, ovšem úzká jen pro jednu osobu na šířku, větší by se tam nevešla, Převážejí důchodce, kteří to pěšky už nezvládají. My jsme to zvládli. Zbytky císařského paláce jsou i dne ještě obdivuhodné. Vilu dal stavět už císař Augustus, který dost nepochopitelně vyměnil Ischiu, nacházející se v jeho majetku, za Capri. Tiberius dal vilu rozbudovat a hlavně do ní přesídlil centrum říše.

Tiberius nebyl špatný císař, ať už o něm  Tacitus či Suetonius píšou cokoliv. Oni psali mínění bohatých Římanů, patriciů a jezdců, kterým přísný císař skutečně k srdci nepřirostl. Tiberius byl v podstatě nudný patron a nikdy nechtěl být vládcem. Byl schopný voják a úředník, před vpádem jeho vojska do Čech, ovládaných tehdy germánským kmenem Markomanů, nás uchránila jen katastrofa Varrových legií v Germánii v roce 6 n.l. Jenže Tiberius měl ambiciózní maminku Livii (totožnost jména s jednou současnou českou rádobypolitičkou je čistě náhodná, ale možná je nomen skutečně omen), což bylo jeho prokletím. Livie se nechala rozvést s Tiberiovým otcem, když byly chlapci 3 roky (byla v té době těhotná s druhým dítětem – pozdějším vojevůdcem Drusem). Těhotenství jí ovšem nebránilo, aby se provdala za Oktaviána, pozdějšího císaře Augusta a toho pak úspěšně celý život ovládala a manipulovala. Přisuzuje se jí, že nechala odstranit všechny tři Augustovy vnuky, syny jeho dcery Julie, které měla s císařovým přítelem Agrippou. Po Agrippově smrti pak přinutila Tiberia, aby se rozvedl se svou manželkou, kterou měl rád, a přinutila ho ke svatbě s ovdovělou Julií. Oženila tak svého vlastního syna se svou nevlastní dcerou. Augustus pak Tiberia adoptoval za syna a učinil jej svým nástupcem. Bylo to štěstí, po němž Tiberius, na rozdíl od své maminky netoužil a navíc za ně musel draze platit. Julia byla totiž nymfomanka a zdrženlivý Tiberius jejímu sexuálnímu apetitu nemohl ani při nejlepší vůli stačit. Když už spala skoro s celým, Římem, dozvěděl se to Augustus ( jeho legendární výkřik: „Je v Římě někdo, kdo ještě nespal s mou dcerou?“) a poslal ji do vyhnanství.

Tiberius se cejchu paroháče už nikdy nezbavil, a když se ujal vlády, šel mu posměvačný Řím stále víc na nervy. Nakonec se rozhodl, že toho má dost, přesídlil na Capri, odkud mohl vládnout stejně efektivně a posměšky k němu nedolehly. Ostatně, když císař v Římě nebyl přítomen, ztratily i svůj význam a postupně utichly. Nahradil je strach, protože za nepřítomného císaře řádili v hlavním městě jeho prefekti pretoriánů Seianus a po něm Macrus. Už z Augustových časů totiž existoval zákon o urážce veličenstva a tento byl hojně používán.

Tiberius vilu Jovi na Capri monumentálně rozbudoval, musela sloužit vyřizování vládních záležitostí, ale poskytovat stárnoucímu císaři, trpícímu kožní chorobou i přiměřený luxus. Žilo v ní zřejmě včetně služebnictva na 300 lidí. Obrovské cisterny, které se dochovaly, sloužily jako zásobárny vody pro císařovy lázně, které zabíraly celý jeden trakt vily, nad pobřežím proti sorrentskému výběžku pevniny si pak císař nechal postavit kolonádu, kde se mohl nad mořem procházet. Vybral si dobře a se vkusem, i když dnes zde cloní stromy je to pořád ještě zážitek. Jen cesta, která vede z paláce k této kolonádě, musela starému císaři působit nemalé těžkosti – je celá vymozaikovaná a klouže ještě i dnes. Salto di Tiberio, odkud mrzutý císař údajně shazoval lidi, kteří se mu znelíbili, je na opačné straně vily na skále vysoké dobře tři sta metrů, takový skok do vody asi nepřežijete a nepřežili jej ani císařovi odpůrci. Zato se odtud dají pořídit krásné fotky.

Na vrcholku vily stojí dnes kostel se sochou Panny Marie s dítětem – jako v Kampánii skoro všude. Důvod tohoto fenoménu jsem se dozvěděl v Museu Campanu v Capui, ale o tom až někdy jindy.

Na zpáteční cestě nás zastavil postarší Ital a trval na tom, abychom odbočili z cestičky a navštívili jednu vyhlídku. Myslel to s námi opravdu dobře, nelitovali jsme. Úžasný pohled na celé pobřeží Bílé jeskyně, Arco naturale a s na mysu se slunícím domem Curzia Malaparteho, jenž si směl postavit v naprosto zakázané zóně svůj avantgardní dům díky dobrým vztahům s caprijským starostou. Jeho knížky Kaput a Kůže jsem četl v mých mladých letech a byl jsem jeho obdivovatelem. Jeho závěť ovšem, v níž odkázal svůj dům Lidové republice Čína nikdo nebral vážně. Byla posouzena jako projev duševní choroby a tak je vila v současnosti v soukromém vlastnictví.

P1030943

N

V té vile natočil v roce 1963 režisét Jean Luc Godard svůj slavný film “Pohrdání”, v němž mohla Brigitte Bardot ukázat svůj svůdný nahý zadeček.

a ostrově jsou vlastně dvě městečka, vedle Capri i trošku méně známé Anacapri. Až do moderní doby byla spojena jen schodištěm z fénických časů (Scala Fenicia), teprve 1877 byla obě městečka spojena silnicí – bohužel nepříliš širokou. Když se s námi dal autobus do pohybu, ptal jsem se sám sebe, kde je opačný směr. K mému úžasu byl na stejné cestě. Autobusy na Capri nejsou velké, ta cestička je ale ještě menší. To ovšem řidičům nebrání, aby jeli na plný plyn. Počítačová hra „Autobusem po Capri“ by měla určitě úspěch a zařadila by se mezi akční trháky. Jakým způsobem se autobusy vyhýbaly, přesahuje možnosti mé slovní zásoby. Jen dvakrát musel ale náš autobus couvat, aby uvolnil místo, jinak to vždycky nějak dokázal, i když mezi zpětnými zrcátky míjejících se vozidel byla někdy skutečně jen centimetry. Ale řidiči se ve své práci vyznají, i ta zrcátka zůstala na svých místech.

Z Anacapri vede lanová dráha na vrchol nejvyšší hory ostrova Monte Solaro, tyčící se 589 metrů nad mořem. Lanovka je jednosedačková, takže je to pro odvážné a romantický výjezd na kopec v páru není možný. Zato vrchol je čistá romantika – a to i přes davy Japonců, kteří právě v době naší návštěvy brali tento vrchol útokem. Výhledy z vrcholu hory na Vilu Jovi na opačném konci ostrova, za ní na sorrentské pobřeží, na skupinku skal v moři jménem Faraglioni, které najdete na každé pohlednici z Capri, byly možná až kýčovité, ale úžasné a beroucí dech. Moře bylo modré, tak modré, že se to ani nedá popsat, z té výšky člověk lodě a lodičky brázdící pobřežní vody skoro ani neviděl, zato viděl bílou brázdu za každou z nich.

Capri se rozhodně vyplatilo navštívit. Fotkami z ostrova by člověk mohl zaplavit facebook, každá jednotlivá má onu „facebookovou kvalitu“

Možná se tam ještě někdy podívám. Ovšem pak bychom tam museli přespat, abychom to stihli do Modré jeskyně ještě za rozbřesku. To koupání postříbřených těl mě nějak nenechává v klidu.  Pro jistotu budu dávat pozor, abych moc nepřibral.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.